O minulém víkendu se do titulků světových médií zcela nečekaně dostalo podkarpatské město Mukačevo. Můžete shrnout, co se zde odehrálo?
Ono se to stále odehrává. V poslední chvíli se média snaží prezentovat to jako souboj mafií, což jistě je pravda, ale málokdo si všímá většího obrazu, nejde zde o válku pašeráků cigaret, na kterou se v dojemné shodě snaží každý ze svých vlastních důvodů připoutat pozornost jak Porošenko, tak vláda, tak Jatseňuk a ministr vnitras Avakov a dokonce i Jarošův Pravý sektor. Co je uměle drženo v pozadí, je boj o moc a válka o kontrolu dobrovolnických oddílů nacionalistů.
Podíváme-li se zpět více než rok, vidíme stále zřetelněji se rýsující obraz. Neonacisty kontrolované oddíly vznikly na jaře a na rozhraní léta loňského roku jako soukromé polovojenské jednotky extrémních nacionalistů a oligarchů. Bylo velkou chybou, že se nikdo, ani vláda v Kyjevě, ani její západní partneři, nepostavil militarizaci extremismu a neonacismu na odpor. Dnes jsme v situaci, kdy se jich vláda bojí, ale zároveň se bez nich neobejde, protože – a teď přicházím ke schématu toho obrazu, který je stále zřetelnější, již přestává být schopna je jakýmkoliv způsobem udržet pod kontrolou. Vidíme téměř měsíc co měsíc jejich „vzpoury“, odmítání poslušnosti generálnímu štábu ozbrojených sil, vypovídání poslušnosti vrchnímu veliteli, prezidentu Porošenkovi, hrozby „pochodem na Kyjev“, demonstracemi ozbrojenců a dobrovolnických útvarů před sídly prezidenta a vlády, požadavky na personální změny ve velení ozbrojených sil a ministerstev obrany a vnitra, a politické požadavky na prezidenta a na vládu.
Schéma je jednoduché a pravidelně se opakuje – jak jsem řekl, vláda se jich bojí a zároveň se bez nich neobejde, Porošenko je pod tlakem veřejného mínění, pod tlakem jeho kolegů oligarchů, pod tlakem vlády, s níž je v poslední době v otevřeném sporu, a dnes již i pod tlakem západních partnerů, kterým začíná docházet, že ten džin, kterého svou podporou vypustili na Majdanu, extremní nacionalismus a neonacismus, se jim vymkl z rukou.
Ty tlaky se stále zvyšují, a začíná „revoluční chaos“. Dnes již ustáleným „pravidlem“ bylo, že Pravý sektor a jeho a jím kontrolovaní „dobrovolníci“ vyvolali krizi, nastolili své požadavky a vláda a prezident byli donuceni vyjednávat, „Vůdce“ Dmytro Jaroš své bojovníky „zpacifikoval“ a vybral si za to od kyjevských autorit svou daň – ústupky jak politické, prosazení extrémní legislativy a personálních změn, tak vojenské – stále větší kontrolu nad průběhem občanské války a postupnou rezignaci vlády nad kontrolou jeho bojůvek v celé Ukrajině. Pravý sektor a jeho prapory DUK (Dobrovolnický Ukrajinský sbor) přebírají v mnoha městech a oblastech funkci policie a vláda má svázané ruce v pokusech o jejich kontrolu. Navíc rozpory v koaliční vládě dospěly tak daleko, že se koaliční strany vzájemně obviňují ze sabotáže reforem, které byly během roku halasně oznamovány a nikdy se nedostaly dál než ke svému vyhlášení, vzájemně se obviňují ze zavinění ekonomického propadu, neuvěřitelně rychlejšího zadlužení a drastického snižení řivotní úrovně ukrajinských občanů, a dokonce i ze zrady a viny za vznik a nepříznivý průběh občanské války.
Jak se vůbec celkově chová Pravý sektor v poslední době?
Chová se stejně jako vždy. Jedinou novou varovnou indicií je to, že, jak se zdá, začíná Jaroš mít trochu problém s jejich pacifikací, úspěch zřejmě některým ultraradikálům stoupl do hlav a začínají se chovat nezávisle i na vedení Pravého sektoru a jejich „vůdce“. V posledních dnech slyšíme o tom, že probíhá jednání mezi vládou a Pravým sektorem o událostech v Mukačevu a po Mukačevu, ale zprávy, pokud nějaké jsou, jsou jen ze strany vlády, anebo jim protiřečící oznámená proklamace – Jaroš již několik dní nezvykle mlčí a jednotky v poli, jak se zdá, jednají tak trochu „na vlastní pěst“.
Na svém Facebooku jste nad fotografií vojáků řádné ukrajinské armády poznamenal, že je nejspíš v ještě větším rozkladu, než se předpokládalo. Co může znamenat pro bezpečnost státu, pokud by soukromé armády či paravojenské jednotky byly silnější než řádná armáda?
Ta fotografie prozrazuje trend, který je rovněž zřetelný již dlouhou dobu, vlastně již od počátku občanské války. Pokračuje rozklad ukrajinské armády, kromě některých vybraných elitních jednotek není již delší dobu bojeschopná. Sledujete-li zprávy z bojišť občanské války, musíte si všimnout, že všechny významnější bojové akce byly v režii dobrovolnických jednotek, národních gard nebo útvarů DUK, které s národními gardami západní tisk pravidelně zaměňuje. Pravidelná armáda hraje roli podpůrné organizace, logistické podpory, dělostřelectva včetně raketového a podobně. Sama se pozemních bojů zúčastňuje velmi málo, a když, tak drtivou většinou neúspěšně. Válka je velmi nepopulární, země prožila pět let a právě prochází konečnou fází páté nebo začátkem šesté, čteme o problémech mobilizačních komisařů, dnes připomínají roli „press gangů“ anglického válečného loďstva v osmnáctém století, verbíři, kteří neměli úspěch ve vesnicích, které nalezli občany ve vojenském věku, kteří utíkají za hranice a podle některých zpráv dokonce i do lesů, přepadají restaurace a dokonce podle stížností jejich manažerů i průmyslové podniky a doslova „chytají“ brance. Celkově vláda po každé mobilizaci ohlašuje úspěch – nabrala prý sedmdesát procent očekávaných „odvedenců“, ale zdá se, že podobně jako v ostatních uváděných války a ekonomiky se týkajících čísel jde spíše o její nesplněné přání.
Armáda je přes v kontextu ukrajinské hospodářské situace astronomické výdaje na obranu silně podfinancovaná, vyzbrojená třicet let starými ruskými zbraněmi, u kterých si stěžuje jak na kvalitu, tak na jejich nedostatečné množství. Její disciplína odpovídá stavu jejího rozkladu – dnes již čteme dokonce i o jednotkách ukrajinské armády, jako je příklad, který jsem uvedl a který zmiňujete. Vojáci druhého praporu 17. obrněné brigády ozbrojených sil Ukrajiny zveřejnili video adresované prezidentu Petru Porošenkovi, ve kterém oznámili, že nadále odmítají plnit příkazy vyšších důstojníků. Vojáci vyzvali hlavu státu, aby zasáhla proti „zvůli a chaosu, který v armádě panuje“. Podle jejich slov neproběhla za celý rok jediná rotace, a velitel jejich brigády, místo aby plnil své služební povinnosti, „prostě odjel na dovolenou“.
Psali jsme:
V souvislosti s tím vojáci oznámili: „Kašleme na naše velení, stejně jako oni kašlou na nás – jakýkoliv příkaz našeho velení budeme ignorovat, ale zbraní se nevzdáme, není nutné snažit se nás odzbrojit. Jsme připraveni odejít do civilu, a v tom případě zbraně složíme, ale pokud se nás pokusí odzbrojit zásahové komando, budeme se bránit.“ Vojáci si postěžovali také na materiální zajištění: „Podívejte se, jak jsme oblečení. Jsme jak bezdomovci.“ Vojáci dodali, že pomoci se dočkají pouze od dobrovolníků. „Jestli v březnu chtěla ještě polovina vojáků zůstat a nadále sloužit, tak nyní nechce už nikdo,“ řekli vojáci.
Připomíná to armádu země, která je v sice nepřiznané, ale stejně kruté válce? Armáda, jejíž vojáci vzkazují svému vrchnímu veliteli, že na rozkazy svých nadřízených důstojníků kašlou a že přežívají jen díky dobrovolným darům svých spoluobčanů?
A porovnejte to s obrázky bojovníků dobrovolnických útvarů – špičková výzbroj, moderní zbraně, drony, organizovaná rotace a – američtí instruktoři a americké finance. Již před půl rokem zlomili Američané nad řádnou ukrajinskou armádou hůl a začali přímo podporovat dobrovolnické útvary. Dokonce to veřejně oznámili a v otevřených zdrojích jsem se dočetl o jednou 59 milionu dolarů a jednou 20 milionech. Kolik jich nebylo veřejně oznámeno, nevím, ale na první pohled je vidět, že Jarošovi muži nestrádají.
Natvrdo – hrozí Ukrajině scénář Lybie, v podstatě „padlého státu“, jehož území de facto není ovládáno žádnou centrální autoritou?
To je asi jediné, co Ukrajině nehrozí. Padlým státem už fakticky je, přinejmenším ekonomicky – a mocensky? Na Ukrajině již existují síly připravené převzít moc, bezvládí opravdu nehrozí.
Jak to vypadá na východě na Donbasu? Jsou tam dodržovány Dohody z Minsku?
OBSE monitoruje příměří a podle jejich inspektorů jej obě strany porušují, přestřelky jsou na denním pořádku a je těžké určit, kdo je větším viníkem. Ale k většímu průlomu zatím nedošlo, alespoň tedy jedna dobrá zpráva.
Politicky jsou podle mě dohody již mrtvé. Právě dnes přináší opoziční server, PoliNavigator, zprávu z debaty o nadcházejících komunálních volbách.
„Verchovna rada znovu porušila Minskou smlouvu: Kyjev zakázal komunální volby v Lugansku, Doněcku a dokonce i ‚osvobozeném‘ Slavyansku. Volby vyhlášené na 25. říjen se budou konat na celém území Ukrajiny s výjimkou okupovaných území a oblastí, kderé podporují militanty Ruské federace,“ řekl poslanec Juriy Lutsenko, předseda frakce Petro Poroshenka. Jak vysvětlil poslanec Jegor Sobolev, místní volby v Lugansku a Doněcku se nebudou konat proto, „aby se zabránilo možnosti, že nějací ‚Givi‘ a ‚Motorola‘ legálně a důvěryhodně získají status místních orgánů.“ („GIVI“ a „MOTOROLA“ jsou téměř legendární partyzánští velitelé z počátečního období občanské války). Je zajímavé, že kromě Donětska a Lugansku mají v Kyjevě pochybnosti i o průběhu voleb v Slavyansku a jiných oblastech a místech na východní Ukrajině, která nazývají „osvobozenými územími“.
„Je možné neuspořádat volby v Shirokinu? Je možné neuspořádat volby v Slavyansku? Na to by měla odpovědět Ústřední volební komise,“ řekl Lutsenko s tím, že by měla být zajištěna bezpečnost občanů při hlasování. Poslanec Sergei Matvienko z „Opozičního bloku“ poznamenal, že se v poslední době bez problémů konaly ve Slavyansku parlamentní volby. Matvienko řekl, že skutečnou příčinou pochyb o volbách ve Slavjansku a Shirokinu je Porošenkova obava, že jeho strana tam utrpí drtivou porážku.
Připomeňme, že podle minských dohod má Kyjev zahájit rozhovory s povstaleckými reprezentacemi Donbasu a Luhansku o reformě ukrajinské ústavy a podobě nového volebního zákona. Nicméně Kyjev odmítl dialog a pokračuje na vlastní pěst.
Zmínil jste rovněž stoupající rozpory mezi prezidentem Porošenkem a premiérem Jaceňukem. Co je příčinou těchto sporů?
O něčem takovém se na Ukrajině mluví dnes a denně. A skutečně se to děje. Příčinou jsou hlavě ty spory a ten tlak, o kterém mluvím. Porošenko a Jatseňuk navzájem odvolávají manažery, úředníky a důstojníky jmenované tím druhým nebo loajální tomu druhému. A zvenku je stále těžší rozeznat, kdo je kdo, kdo je s kým a kdo je proti komu. Je těžké se orientovat a obvykle se čeká na zásah ze zámoří – právě tento týden se Jatseňuk vrátil z USA a úplně změnil rétoriku, Američané oznámili, že uvažují i o rozšíření podpory na řádnou armádu. Snad poprvé od začátku krize je vidět, že se mění nálada nejen v Evropě, ale i v USA. Snad každý už má ukrajinské politiky vzájemného vraždění, nejen doslovného, ale i verbálního, dost. Ta nálada se mění již od Kerryho rozhovoru s Lavrovem a Putinem, viděli jsme Jatseňuka na „koberečku“ v USA a Nullandová přivezla do Kyjeva víceméně jasné instrukce – takhle dále ne. A zakroutila rukama jak prezidenta, tak premiéra, zatlačila na poslance vrcholné rady a donutila Porošenka v poslední minutě ke změnám návrhu ústavy.
A zdá se, že po tom všem končí Putinova diplomatická izolace. Snad, byl by nejvyšší čas.
Na druhé straně podle hackerské skupiny Cyberberkut dostal Porošenko nové poradce na nejvyšší úrovni. Amerického generála Wesley Clarka, bývalého vrchního velitele NATO v Evropě a polského generála Waldemara Skrzypczaka, bývalého náčelníka štábu polské armády. Oba byli advokáty vyzbrojení Ukrajiny smrtícími zbraněmi a podle dokumentů získaných Cyberberkutem měli za úkol vycepovat ukrajinskou armádu do nějakého přijatelnějšího stavu. Poslední zpráva z Polska ale říká, že generál Skrypczak vzhledem k obavám z neonacistického puče změnil svůj názor a žádné zbraně ani podporu Ukrajincům dávat nechce. Názor můžou změnit i Američané – stejně jako změnil názor americký Kongres, když odmítl financovat výcvik těch nejmarkatnějších neonacistů v praporu Národních gard „AZOV“.
Jestli se z toho ukrajinští politici poučí, nevím. Ale pokud ne, je tu Dmytro Jaroš. A čeká.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jakub Vosáhlo
