Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
Nedávné oslavy 25. výročí sametové revoluce, se v Praze na několika místech poněkud zvrtly. Tisíce lidí přišli do ulic vyzvat prezidenta Zemana k demisi a dát mu tzv. červenou kartu, vzduchem létala i vajíčka (a to přesto, že vedle Zemana stáli ještě další prezidenti okolních zemí). Tolik lidí se v ČR spontánně ale už v ulicích dlouho nesešlo ... Máte pocit, že to může přinést přece jen nějakou změnu v chování Miloše Zemana?
Miloše znám osobně od roku 1990. Naposledy jsme se ale viděli při křtinách knihy „Neučte se z vlastních chyb“ v létě 2007. Ovšem ptáte-li se, tak musím odpovědět, že změna chování je u starších lidí velmi nepravděpodobná - znám to totiž z vlastní zkušenosti. Starší lidé jsou nejen „hotoví“, ale navíc si svého věku „užívají“, nemusí se bát, protože jim již každý může „vlézt na záda“. Tohle platí u Miloše mnohonásobně; jistě nevidí důvod, proč a jak by měl své chování měnit (a zamilovaný snad není?).
Často jsem mu dával za vzor Kennedyho, který se uměl obklopit lidmi chytřejšími a schopnějšími, než byl on sám. Miloš to nikdy nedokázal. Naopak, uvedl do pozic individua, za která se sám hluboce stydí. Takže: Každý jsme nějak charakterově již „uplácaná“ osobnost a signalizujeme to celému světu minimálně už od čtyřicítky. Zeman své postoje nikdy neskrýval. Je tudíž na voličích, které z takhle varovně „blikajících“ osobností nakonec vyberou. Pak už nemá význam si stěžovat. Pro ty pomýlené (a Zeman se také hodně mýlil v politice) pak zbývá pouze ignorovat, odvolat nebo zvolit jiného. Vše ostatní je sice sladká úleva – ale vedená jaksi proti větru. Mám jen jednu radu: Respekt je důležitější než láska, udržíš-li si respekt, naděje na lásku zůstává živá, ztratíš-li respekt, je po lásce, nezvratně.
Když se vrátím ještě ke dnům, které těmto událostem předcházely, pohár trpělivosti začal zhruba v polovině národa přetékat po výrocích, které zazněly v oficiálních Hovorech z Lán v Českém rozhlase (ohledně Pussy Riot). Opět se potvrdilo, že přímá volba prezidenta a jeho výsledek dosáhl v naší zemi toho, že se hlava státu nestala sjednotitelem, ale trvale lidi rozděluje až do nenávistných soubojů... Nepůsobí to na Vás tak, že se vždy takováto nějaká kauza vytáhne v duchu teorie a příběhu: Vrtěti psem? Tedy k zakrytí možná daleko vážnějších problémů?
Každý dnešní politik, obzvláště prezident by měl umět anglicky. Času na to je vždy dost, obzvláště na penzi nebo na Vysočině. Jeden moudrý člověk řekl: „Žij, jako bys měl zítra umřít; uč se, jako bys neměl zemřít nikdy.“ Prosté. Já osobně jsem „uplácán“ opačně; na veřejnosti se vyjadřuji s respektem k posluchači a nějaké ty „haškoviny“ si dovolím pouze v soukromí, v kruhu přátel. Ale jak už jsem uvedl výše, ani já své chování nemíním měnit. Člověk by se přece neměl přetvařovat.
Přímá volba prezidenta za chybnou volbu nemůže; naopak, je to úžasný dar demokracii: Umožňuje lidem, aby se učili, a ne jen sváděli na druhé. Aby prostě, slovy předního vyhnance, vzali vládu věcí svých do rukou svých. Demokracie je vynikající systém pro vyspělou, zodpovědnou a zkušenou populaci (jako např. Švýcarsko). Jinak demokracie vyžaduje mezičlánek stran a jejich „zastupitelů“, otvírá se tím penězům, manipulaci a korupci – a je po demokracii. Volit samo o sobě nestačí – i za komunistů se volilo, a dokonce povinně, jak se mnozí i dnes snaží znovu prosadit. Důležité jsou ale alternativy volby. Volit menší zlo vždy přerůstá ve zlo velké, již samotným aktem volby.
A jak tedy nahlížíte na roli prezidenta-sjednotitele? Je to utopie, nebo možná meta, které lze za určitých podmínek dosáhnout?
Sjednotitelem se nemůže stát stranický ideolog, nebo člověk rozpolcený či rozporuplný. Sjednotitel musí být sám vnitřně „sjednocený“ a hlavně: Lidé sami musejí toužit po sjednocení a ne po šarvátkách. Osobně se domnívám, že to jde snadněji na úrovni místní a regionální, jako se to povedlo kdysi Baťům ve Zlíně. Musím konstatovat, že v tom ale rozhodně v Česku nelítáme sami. Spojené státy mají jen dvě strany, ale ty se však navzájem blokují tak dokonale, že se již dlouho neděje v politice vůbec nic pozitivního demokratickou cestou.
Psali jsme:
V ČR jsou vážnější problémy zakrývány geneticky - mediálním důrazem na problémy osobní. Máte pravdu, každý vášnivě debatuje - osoby a strany, ode zdi ke zdi. Od Petra k Pavlovi, stále dokola, stále to samé, v blahé a zřejmě zkušeností neposkvrněné naději, že příště, v příštím kole, už bude líp. A na této naději je česká politika zcela závislá. Jenomže nebude, protože být nemůže. To, že úpadkem zastupitelské demokracie procházejí i ostatní země, by mělo být pro malé a politickým velikášstvím trápené ČR výzvou, ne útěchou…
Prezident je ve své funkci již druhým rokem. Není jisté, zda se bude chtít ucházet o přízeň občanů i pro další období - ale jelikož i Vy sám jste jednu dobu o své kandidatuře na hlavu státu uvažoval - myslíte, že je mezi Čechy dostatečný výběr na to, aby si Češi vybrali takového prezidenta, kterého budou uznávat za „svého“ všichni - nebo alespoň většinově? A nebudou kvůli tomu vést mezi s sebou bitky?
Už jsem se k tomu nepřímo vyjádřil. Já jsem svoji kandidaturu stáhl, když jsem zjistil, že bych si ji musel koupit, že bych musel lhát a manipulovat a že bych musel seznamy svých příznivců odevzdat na ministerstvu vnitra. Každý přece máme své meze. Mezi Čechy je ale určitě víc než dostatečný výběr. Jen musíme ale vybírat ty nejlepší, ne ty nejhorší (tj.: Ne ty již notoricky známé). A právě s tím je nutné začít na obci, na městě nebo v regionu. Jak mohou jít ti nejlepší do politiky? Vždyť by přestali být nejlepšími. My je musíme chtít a přesvědčit, že je chceme – opět nejlépe v místní politice. Každá špatná volba ničí stovky voleb potenciálně dobrých. Proto je lepší nevolit než volit špatně. Co pomůže, když zvolíte mezi skálou a tvrdým místem?
Psali jsme:
Každá politika je ve své podstatě místní, jak říkali Američané, než jim proklouzla mezi prsty dnešního bitevního centralismu; pak k pláči stačí pouhé dvě strany. A když budou spolupracovat, pak se stanou stranou jedinou – a tam už jsme také byli. Volit osobnosti a ne strany je řešením: Každý přímý zástupce pak volí podle svého osobního vědomí a svědomí, ne podle stranické maršruty. Blokace pak nejsou možné. A výběr osobností musí být aktivní a ne pasivní, podle toho, co populaci strany „předhodí“. Vytvářet seznamy osobností, mediálně je představovat a pravidelně je prověřovat ve veřejném mínění. Internet je k tomu vhodný nástroj, stejně jako k volbám samotným.
Uvažujete, že budete volit Stranu práv občanů, čili zemanovce, které nyní vede senátor Jan Veleba?Anketa
Nevěřím na šikovné dirigování a už vůbec ne na nějakou konspirativní inteligenci. Toho bylo tehdy pramálo: Spíše vládl zmatek, střílení od boku a reakce dnes na to, co jsme udělali včera. Pravdou je, že kritická rozhodnutí se dělala jinde a dělali je jiní (tedy ne v ČSFR). Komunistický systém se zhroutil všude v okolí, ČSFR byla již jen poslední výspou a o zhroucení českého systému nemohlo být pochyb. Co dělal ten či onen, či jak se ty či jiné skupiny chovaly, to vše byl jen místní projev nevyhnutelného rozpadu sovětského impéria. Oslavovat nebo odsuzovat místní zabarvení jevů (obzvláště zpětně) je sice sebevědomé, ale skutečná rozhodnutí jsou jinde a u jiných (ale i oni jen tápali ve spádu událostí). Historické pochopení probíhá vždy zdlouhavě, až dozní křiky a výkřiky, bití se v prsa, lhaní a manipulace a vůbec vše to nepodstatné, ale zřejmě nutné, co je doprovodem každého historického jevu.
Psali jsme:
Já mohu nabídnout jen fakta, která jsem poznal sám. Například, že komunisté zvolili Václava Havla jednohlasně; ten jmenoval premiérem Mariana Čalfu a, na doporučení Rity Klímové, si vzal do vlády Václava Klause. Komunisté kolem Havla kontrolovali Chartu 77 přímo a zasahovali tak i do politického dění (později se ti chytřejší prohlásili za „bývalé“ nebo za „svedené mládím“). Líheň politiků z Prognostického ústavu byla obsazena i řízena komunisty. Doporučil jsem ČSAV jeho rozpuštění již v roce 1990. Klaus dnes sice nazývá Havla reformním komunistou, ale sám se nostalgicky pyšní sympatiemi tehdejších komunistů, obzvláště pak Adamce.
Byl jste emigrantem, možná proto jste mohl mít tehdy i nyní na věci názor více s nadhledem?
Již v září 1990 jsem recenzoval knihu V. Bartušky Polojasno (nakladatelství Ex Libris). Autor se přímo zúčastnil politických jednání a už tehdy knihu uzavřel tím, že takzvaný 17. listopad byl vnitrostranický převrat. Zúčastnil jsem se i oslav 1. výročí převratu na Albertově. Studenti se tehdy nezúčastnili vůbec; palčivá touha po vědění je hnala skrze davy do blikajících poslucháren. Oslavné projevy byly přeřvávány placenými debily. Před 17. listopadem byl u mě v New Yorku K. Trinkewitz (tvůrce symbolu“OFce“), přítel Havlův, kterému od nás do Prahy telefonoval: Havel mu nadšeně sdělil, že u nich sedí Dubček - a já věděl, že s touhle „buňkou“ tedy ne. Šel jsem (s Bobem Krčilem) na koncert Plastic People, v newyorské The Kitchen, kde byl Havlův zdržovací postoj silně odsouzen.
Psali jsme:
K dokreslení situace mohu též říct, že mne v exilu kontroloval chartista Škutina, ze kterého se však později vyklubal také estébák. A nebyl jediný. Můj článek nazvaný „Charta 85“ však doručil včas Havlovi, který pak, z nějaké osobní recese, začal podporovat Klause a hřímat proti Čubovým Slušovicím… A tak podobně…
To, co vyprávíte, tedy částečně podporuje ty hlasy, které naznačují, že ne vše bylo tak, jak je oficiálně prezentováno nyní. Ovšem stále tam zůstává otazník nad tím, proč s tím většina lidí vychází na veřejnost až po čtvrtstoletí?
Ano, takových „osobních“ fakt je nepřeberné množství; stovky a tisíce účastníků by mohly a měly zapsat své paměti. Přesto tím neříkám, že se přikláním ke konspiračním teoriím. Naopak: Vládl tehdy chaos, jak mezi komunisty, tak mezi chartisty, ale i mezi „bývalými“ prognostiky. Kdybych to měl pojmenovat, tak snad by nejpřesnější výraz mohl být: Sametová konspirace v mezích zákona.
Psali jsme:
Ale ani tak to není přesné. Té spontánní spolupráci bezradných chybí dodnes totiž hlavně historici, kteří však v klidu zřejmě čekají, až vymřou i ti poslední přímí svědci. Přitom by videozáznamy pamětníků měly již dnes jet na plné obrátky.
Výňatek z knihy „Polojasno“ V. Bartušky:
„Pochopte, kluci,“ snaží se Danisz, „kdyby se ukázalo, že tu revoluci udělal Lorenc s Hegenbartem, uškodilo by to dobré věci. Nemá smysl předčasně bourat mýty. Lidé věří, že je to dílo studentů a Občanského fóra, tak proč jim tuhle víru brát?“ (str. 203)
Bartuška reaguje: „Jestli je to, co mi řekl, pravda, odehrávalo se v této zemi jedno z největších pimprlových představení v dějinách lidstva.“ (str. 175)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
