Jaké pocity máte z průběhu návštěvy prezidenta Číny?Anketa
Naposledy jsme společně dělali rozhovor v listopadu krátce po teroristických útocích v Paříži. Než jste mi stačil poslat odpovědi na otázky k aktuálnímu rozhovoru, došlo k teroristickým útokům v Bruselu. Obávám se, že za další čtyři měsíce budeme v případném rozhovoru řešit to samé téma...
Mám obavy podobné. Nemusí to být ani tak dlouhá doba, o to je to horší. Ony to již nejsou obavy, ale jistota. Není otázkou, jestli zaútočí, ale kdy a kde.
V Bruselu na letišti a v metru opět umírali nevinní lidé. Politici nabádají k tomu, aby se lidé nebáli a naopak se více semkli. Společně prý islamisty určitě porazíme. Přiznávám ale, že kdybych žil v Bruselu, tak bych se bál. Mimo jiné také proto, že představitelé Evropské unie se spíš starají o muslimské uprchlíky než o evropské obyvatelstvo...
Zde je citát získaný v den, kdy bruselské útoky, k nimž se přihlásil Islámský stát, ostře odsoudila také Severoatlantická aliance:
„Brusel je symbolem celé Evropy, svobodné a mírové. Budeme bránit naše hodnoty proti bezohledným činům těch, kteří se snaží na tyto hodnoty útočit. Jsme odhodláni předcházet terorismu a porazit ho. Dokážeme to tak, že se semkneme jako demokracie a otevřené společnosti.“
Vnímáte také tu naprostou prázdnotu, bezobsažnost, vnímáte ty gejzíry bezmoci? Věřím a vím, že podobně to vnímá drtivá většina běžných lidí. Dokud budou naše životy ovládat lidé bez vizí, lidé prázdní a neschopní, nepohneme se. Já osobně vím, že existují lidé přesně opační a je jich mnohem více. To je mojí nadějí.
Člověk si asi nedovede úplně představit, co zažívají samotné oběti teroristického útoku či jejich příbuzní. Hrůza, děs, noční můry, panika, strach atd. Nemůže ale vedle těchto negativních záležitostí následovat paradoxně také jistá úleva? Přece jenom se dalo čekat, že Paříží to zdaleka neskončilo. Brusel to má nyní „konečně“ za sebou...
Já úlevu nepociťuji. Jednak proto, že Brusel to zdaleka „nemá za sebou“. Za sebou můžete mít zkoušku, nebo skok z padáku, který již znovu dobrovolně neabsolvujete. Ale zde si nemůžete vybrat. Bouchlo to jednou a bouchne to třeba ještě pětkrát? Stokrát? Nevíme; čili nemáme to za sebou. Trápí mě, kolik musí ještě zemřít nevinných lidí, než další lidé prohlédnou? Bráno z jiného úhlu pohledu – Brusel to má „za sebou“, dostal tedy možnost poučit se z vlastní zkušenosti. Využije té šance? Nebo půjde doslova jako ovce na porážku?
Psali jsme:
Už po událostech v Paříži se hovořilo o tom, že se Evropa ocitla ve válce. Úzkostlivě politicky korektní politici se tomuto slovu vyhýbají; když už, tak mluví o válce proti zradikalizovaným muslimům. Otázkou je, jak se pozná onen zradikalizovaný muslim od toho „hodného“. Nechci přilévat olej do ohně, ale rozdíl mezi oběma je často pouze otázkou času...
Samozřejmě, že nepozná. Jednoduše to není v lidské moci. Někde jsem zaslechl myšlenky o psychologickém testování migrantů, to je také naprosto nemožné z mnoha důvodů. To je jedním z nesmyslů, když politici mluví o „řízené“ migraci, o prověřování běženců atp. Ještě nikdo nikdy neřekl, jak to chce udělat, jaký má na to recept.
Po každém takovém útoku slýcháme řeči o tom, že něco takového nemá nic společného s islámem. Přiznám se, že tomu příliš nerozumím. Od 11. září 2001 mají všechny větší teroristické útoky na svědomí právě muslimové, kteří přece vyznávají islám. Ne všichni muslimové jsou teroristé, ale všichni teroristé jsou muslimové...
Z velmi jednoduché statistiky vyplývá, jak to s muslimy a terorismem je. Islámští teroristé za poslední dekádu zabíjeli mnohonásobně více, než za stejné období evropští teroristé a to jsou v evropské populaci zastoupeni mnohem méně. Statistiky jsou například na Wikipedii a denně jsou aktualizovány, každý si je může přečíst.
Chci ovšem naprosto zdůraznit, že terorismus není to jediné, čeho je třeba se s islamizací bát. Pojďme se zeptat sami sebe: Jsme připraveni na obtěžující muže na veřejných koupalištích a v důsledku toho zavádění odděleného koupání mužů a žen? Pro islámského muže je každá spoře oděná žena prostitutka hodna opovržení, či znásilnění. Stejně tak opovrhují ženami bez doprovodu mužů, množí se sexuální útoky, máme toto zapotřebí? Jsme připraveni na výtržnosti, zapálená auta, létající kameny a přímo boj v ulicích měst, jako tomu bývá v Paříži nebo v Malmö? Jsme připraveni zařazovat do kalendáře nové svátky, třeba ramadán, jako se tomu děje na Západě? Jsme připraveni na to, že se s muslimy časem nedomluvíme, protože většina není ochotna se naučit náš jazyk? Jsme připraveni na to, že muslim nepodá ženě ruku? Jsme tedy připraveni vzdát se racionálního a kritického myšlení a pomalu, plíživě se podvolovat netolerantnímu náboženství? Jsme připraveni na nerovnost žen? Jsme připraveni přijít o křesťanství jako univerzální evropskou hodnotu? Jsme připraveni být utlačovanou, podřadnou menšinou ve vlastní zemi? Jsme připraveni na růst kriminality a sexuálních útoků?
Lehce se zapomíná na podstatnou věc. Kromě přímých teroristických útoků je zde hrozba závažnější: postupné zhoršení kvality našeho života až k překročení hranice – konečná likvidace našeho způsobu života, naší kultury. To bychom si měli uvědomovat každý den.
Východoevropským metropolím se zatím tato zvěrstva vyhýbají. Jistě je důvodem to, že Paříž, Madrid, Londýn nebo Brusel jsou důležitějšími centry než Bratislava nebo Budapešť. Nespočívá ale jeden z hlavních důvodů také v tom, že v této části Evropy žije jen mizivé procentu muslimů?
Samozřejmě, že množství muslimů musí hrát roli. Pro sebe si to přirovnávám k podkritickému a nadkritickému množství štěpného materiálu v jaderné pumě. Když dojde k překročení množství jedinců určité kultury v jednom prostoru, chce tato kultura žít svým životem. Potíž je, že nikdo asi přesně neví, jaké množství je nadkritické. A zde by měla nastoupit běžná lidská moudrost: mnoho věcí ozřejmí čas. Dokud se tak nestane, nemůžeme nikomu dovolit experimentovat s našimi životy. Slovo experiment je ještě slabé. Jedná se v pravém smyslu slova o hazard. Asi všichni vidíme, že východoevropské země se začaly – vesměs – chovat racionálně. Já to přičítám tomu, že naše nepříjemné zkušenosti s životem v totalitě se teď zúročují a v tom může být naše záchrana. Země západní a tzv. demokratické tuto historii nemají, získávají svoji zkušenost nyní. Je velkou otázkou, zda ji ještě vůbec stačí využít ke svému dobru.
Lidskoprávním aktivistům jistě v této chvíli vstávají vlasy hrůzou a šéfredaktor Blisty.cz Jan Čulík na mě možná zvažuje podání žaloby, nicméně, ono skutečně platí, že země s větším počtem muslimů jsou k teroristickým útokům o mnoho náchylnější. Čím méně muslimů, tím větší bezpečnost...
Jsem si poměrně jistý, že mnoha a mnoha takovým aktivistům vlasy zůstanou ve stejné poloze jako před Bruselem. Zde jde o to, že tito lidé se sami před sebou a blízkým okolím pasovali do role „elit“, určujících, co je a není morální, co je dobré pro ostatní. Toto vše tu již bylo, samozřejmě to nese znaky totalitního myšlení. Protože se jedná o přesvědčení silné, bytostné – někdo by možná řekl „dané od Boha“ – je v podstatě nevyvratitelné, nezměnitelné. Pokud toto přesvědčení je na úrovni diskuse, prosím, každý má na názor i jeho prezentaci právo. Pokud někdo druhého za názor chce trestat, poškodit ho, například v jeho profesi, je to už jinde. Nemohu ani říct, ať si to pan Čulík srovná před svým svědomím – každý to svědomí máme jinak nastavené…
Už jsme se bavili o tom, že mít strach je přirozené. Běžný Evropan se nepůjde vyhodit do vzduchu a stejně tak se běžný Evropan žijící v Bruselu a Paříži nemůže cítit po tom všem úplně ve své kůži. Od malička je nám vtloukáno do hlavy, že jsou všichni lidé stejní. Přitom vědci již dokázali, že v průměru mají nejvyšší IQ Asiati a nejnižší zase obyvatelé Afriky. Liší se tedy také samotná lidská psychika? Nebo jsou tyto rozdíly způsobeny jen vlivem prostředí?
Ze základního pohledu opravdu stejní jsme. V psychice jsou určité odchylky ve způsobech reagování a emočním prožívání. Všichni to známe – člověk z Asie často nakládá s emocemi jinak než třeba člověk ze Středomoří. Ve vztahu k povinnostem a ke vzdělání jsou Asiaté často příkladní. Mnoho věcí je modifikováno výchovou, prostředím, vývojem celého společenství v daném regionu. Samozřejmě, že nejsme stroje, naše chování nelze redukovat na přítomnost či nepřítomnost určitých genů. I poměrně složité chování jako je důvěra v druhé, či tzv. etnocentrismus (upřednostňování vlastního kulturního zázemí) je podmíněno hormonálně (známý oxytocin).
Má se téměř za jisté, že religiozita (potřeba víry) je vrozená, u někoho se však manifestuje silněji než u druhého. Proč to uvádím – jsou zkrátka některé mechanismy v nás zakořeněny příliš silně, než aby mohly být změněny v krátkém čase naivně myšlenou převýchovou. Přesvědčený katolík ze své víry neustoupí, přesvědčený muslim také ne. Pokud jsou v těchto vírách a postojích prvky neslučitelné, nemohou vedle sebe zkrátka takové populace bez konfliktů existovat. A dodávám: neberme v potaz jen náboženské prvky – jedná se o celek – naše životy a způsoby našeho žití.
Psali jsme:
Každý průměrně emočně vybavený jedinec má výčitky svědomí poté, co provede něco nezákonného či „společensky nepřijatelného“. Přiznám se, že jsem ale zatím neslyšel o žádném kajícím se islámském radikálovi, který by litoval toho, že zavraždil malé děti nebo těhotné ženy. Přemýšlím, jestli jde z jejich strany jen o určitou pózu nebo jsou tito lidé natolik odlišným způsobem „naprogramovaní“.
Přikláním se k tomu „naprogramování“. Pod tím slovem je však nutno zahrnout nejen nějakou indoktrinaci, třeba během krátkého výcviku. Jedná se opět o vývoj kultury v řádu staletí, o předávání postojů, zvyklostí, pohledů na život, až se vytvoří stabilní struktura. Lze ji nazvat kulturní kolektivní DNA. K vaší otázce – pokud máte po staletí zakódováno, že vaše činy má na svědomí bůh, je to potom jeho svědomí a ne vaše. Velmi elegantní způsob, jak se vyvinit z kriminálního činu. Přemýšlet o termínu svědomí u takto vývojově nastavených lidí je v podstatě zbytečné.
„Přeprogramovat“ se ale budou patrně muset také samotní Evropané. Po druhé světové válce byl na kontinentu mnoho desítek let mír. Nyní se vše změnilo a zejména obyvatelé západních evropských metropolí si musí zvyknout na to, že se také večer nemusí vrátit z práce domů. Jsou na něco takového lidé žijící v 21. století psychicky připraveni? Nejsme přece jenom v porovnání s našimi předky žijícími v období 2. sv. války poněkud „změkčilí“?
Otevřeně se dnes mluví o tom, že si musíme na teror zvyknout. Já za sebe coby občana této země upřesňuji – s tím zvykáním pomalu! Než si zvykneme, máme možnost mnoho věcí ovlivnit. Trochu pochybuji, co mohou měnit občané západních metropolí, my však tu šanci máme. Jednoduše ji vyjádřila polská premiérka – Polsko nebude brát migranty. Je to řešení jednoduché, logické, nezbytné.
Tím není řečeno, že v budoucnosti se nenajde smysluplná cesta, jak pomoci opravdu potřebným. V současnosti to však neumíme, kdo tvrdí opak, lže. Ještě k „přeprogramování“ – v něčem se moc měnit nemusíme, kvalitní „program“ máme v naší psychice. Jmenuje se anticipace – schopnost předvídat. Podle některých vědců se tato schopnost podílela již v konkurenčním boji mezi námi (Homo sapiens) a našimi bratránky (Homo neanderthalensis). Neandertálci nebyli zdaleka nějaké primitivní opice, byli velmi vyspělí. My jsme (vedle mírných technických výhod) měli jednu přednost – na základě lepší schopnosti komunikace jsme se mohli zachovat více v souladu s měnícími se podmínkami (měnící se klima, množství a druhy lovné zvěře atd.). Mohli jsme do značné míry předvídat. Když se podívám na současného člověka, některým lidem tato schopnost vlastní není. Budu se asi opakovat, ale jsem šťastný, že žiji v přesvědčení, že většina z nás tuto vlastnost má a využije ji ke svému přežití.
Jak se podle vás bude situace nadále vyvíjet? Uvědomí si kancléřka Merkelová a vůbec všichni představitelé EU, že se mýlili? Nebo budou dále horovat pro otevřené hranice, multikulturalismus a okázale přehlížet prohřešky muslimských migrantů?
Další vývoj předpovědět neumím. Já se ve svých úvahách soustřeďuji na možný vývoj v regionu našich, tzv. východních zemí – zemí Visegrádu i možná dalších. Jak jsem již uvedl, máme šanci. Někteří politikové v čele s paní Merkel už zašli příliš daleko, než aby přiznali svůj omyl. Navíc schopnost přiznat si svůj omyl vyžaduje člověka s určitým kvalitním formátem. Zkrátka – politik nějakou chvíli nějakým způsobem funguje, potom jeho období končí a nastupují jiní. Tak to zkrátka je.
autor: Josef Provazník
