Hovoří se o tom, že nově příchozí imigranti mají prospět naší společnosti v několika ohledech. Jednak prý jde o nové kvalifikované síly, které pomohou ekonomice, a jednak pomohou vyřešit demografický problém a pomohou vyřešit problém s důchody…
Ano, podobných zaručených informací byla ještě v roce 2015 média plná. Šlo bohužel o přání, která byla jen a pouze otcem myšlenky. Pokud mluvíme o migrantech pozvaných paní kancléřkou Angelou Merkelovou, tak se údajní lékaři a inženýři náhle změnili na pomocné síly. Pracovníky využitelné v počtech tak nepatrných, že původní optimistické informace se v konfrontaci se skutečností proměnily v informace, slušně řečeno, mystické. Důležitý je jen výsledek, v tomto případě praktické uplatnění migrantů na trhu práce. Ve velkých německých koncernech se školilo několik set migrantů. Do práce se nakonec zařadilo 200, slovy dvě stě, migrantů na místa pomocného personálu. Příčiny? Velké podniky uvádějí dvě příčiny. První je nezvládnutá němčina, druhou příčinou je překvapivě stáří migrantů.
A pomohou nám migranti vyřešit demografický problém?
Odpověď je jednoduchá: migranti nám nepomohou vyřešit demografický problém téměř v jakýchkoliv počtech. Je zde objektivně věkový rozdíl jedné generace mezi tím, co potřebujeme (novorozenci), a tím, co sem může přicestovat. Ještě jednou zdůrazňuji: vzhledem k průměrnému věku migrantů se dá demografický problém jen časově nevýznamně oddalovat, nikoliv řešit. Třetí, s pomocí migrantů údajně snadno řešitelných problémů, je založen na myšlence, že budou vydělávat na naše důchodce. Tato myšlenka je ze všech výše uvedených mystifikací, objevujících se ještě dnes sporadicky v médiích z úst politiků, tou nejméně obhajitelnou. Dalo by se dokonce říci že jde o myšlenku zcela zavrženíhodnou, a to jak z hlediska prostých kupeckých počtů, tak i morálně. Za předpokladu, že se migrantovi podaří najít zaměstnání, musím se naléhavě ptát: Z jakého titulu by měl člověk, který zanechal rodiče v zemi původu, pracovat a odvádět sociální pojištění ve prospěch starých lidí jemu naprosto cizích? On své rodiče, kteří ho vychovali, zanechal doma. Vůči nim má vyživovací povinnost!
Kde je příčina toho, že se u nás rodí tak málo dětí? Mluví se o „Husákových dětech“. Jak to bylo za komunismu a jak je to nyní?
Důvod, proč se v zemích EU a dále v zemích, které převzaly v 90. letech minulého století daňovou a sociální legislativu z EU (například zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, §1, odst. 1. Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), rodí málo dětí, není samozřejmě jen jeden. Ty důvody jsou celkem tři. První z důvodů byl identifikován na ÚV KSČ koncem let šedesátých, kdy se Československo dostalo pod hranici prosté reprodukce obyvatelstva, tedy pod úhrnnou plodnost 2,1 dítěte na jednu ženu. Gustáv Husák, tehdy ještě I. tajemník ÚV KSČ, se zasloužil o velkorysou akci pro zlepšení populačního vývoje. Stranické struktury reagovaly přímou ekonomickou podporou rodin s dětmi. Odepisovaly se novomanželské bezúročné půjčky při narození dítěte, prodlužovala mateřská dovolená, zvýšily se mateřský příspěvek a přídavky na děti.
Výsledkem byl rychlý nárůst počtu narozených dětí až na hodnotu koeficientu úhrnné plodnosti 2,4 dítěte na jednu ženu v roce 1974. V té chvíli to byl velký úspěch, oslavné projevy následovaly. Bohužel se ukázalo, že šlo o úspěch dočasný. Od roku 1975 porodnost opět postupně klesala, až se dostala v letech osmdesátých pod hranici prosté reprodukce.
Přenesme se teď do let devadesátých minulého století. Václav Klaus jako ministr financí prosadil a jako premiér vlády následně podepsal zákon č. 586/1992 Sb., o dani ze mzdy fyzických osob. Důvodem, proč se o zákonu o daních zmiňuji, je, že drasticky snížil odpočet daně na děti. Do roku 1992 včetně stát rodičům zohlednil plných 50 procent nákladů vynakládaných v rodinách na výchovu dětí. Od 1. ledna 1993 stát kompenzuje zhruba 13 procent nákladů na výchovu dětí v rodinách, kde rodiče pracují a odvádějí daně. Zákon tak přinutil rodiče dětí odvádět do státní kasy peníze, které si vydělali, peníze před rokem 1993 určené státem na výchovu dětí v rodinách!
A jaké to mělo důsedky?
Pokles ze 121 025 novorozenců v roce 1993 na 90 446 v roce 1996 (rozdíl je minus 30 579 novorozenců) byl velice rychlý. Pokud si uvedenou hodnotu porovnáte s následujícími údaji, pak v roce 1970 se narodilo 147 865 dětí a v roce 1973 přišlo na svět 181 750 dětí (rozdíl činí plus 33 885 dětí), jsou uvedené trendy ve stejných časových úsecích porovnatelné a lze z nich vyvodit přímý vliv zvýšeného přísunu peněz do rodin, nebo naopak nedostatku peněz v rodinách. O dalších dvou příčinách nedostatku novorozenců se zmíním ještě později.
Doplácejí tedy rodiny s dětmi na ostatní? Jak?
Všeobecně přijaté mínění praví, že bezdětní doplácejí na rodiny s dětmi těch druhých. Je to pravda u lidí takzvaně sociálně vyloučených, kteří vychovávají děti z peněz, na které se skládají ti, jež pracují. Není to pravda u pracujících rodičů vychovávajících děti. Fakt, že házíme do jednoho pytle rodiče pracující a nepracující, má odůvodnění v lapidárním: vždyť i rodiny pracujících rodičů berou různé sociální dávky! Zde říkám jasně: bohužel berou, protože tak je nastaven současný finanční systém popsaný již v předcházející otázce. Stát pracující rodiče nejříve nadměrně zdaní a pak jim nasype do prázdných dlaní pár drobků v podobě sociálních dávek!
Že to s těmi prázdnými dlaněmi přeháním? Ne, nepřeháním. Zhruba se dá říci, že stát odebere na daních a pojištění řádově více, než rodinám vrátí prostřednictvím sociálních dávek. Je to naprosto zlý a odsouzeníhodný postup nejen z hlediska státem draze přerozdělovaných sociálních dávek. Ještě více se jeví uvedený postup vadný z hlediska psychologického dopadu na rodiny. Berete sociální dávky v jakékoliv podobě? Že je to pár korun? Jste socky!
Můžete uvést konkrétní čísla, jaké má rodina s dětmi náklady, kolik dostává od státu?
Dovolím si uvést pár čísel z materiálu zpracovaného v roce 2014. Například při průměrném platu měl bezdětný k dispozici 16 630 korun čistého měsíčně (100 procent), u stejně vydělávajícího otce s jedním dítětem a manželkou na mateřské klesla částka na jednoho člena rodiny na 8 788 korun, tedy na 53,2 procenta částky, kterou měl k dispozici bezdětný. Dál snad ani nemá cenu pokračovat ve vyčíslování finančního propadu rodin s dětmi pracujících rodičů. Stačí konstatovat, že již od druhého dítěte se rodina propadá hluboko pod průměrný důchod starobního důchodce. Zvolil jsem schválně průměrný plat, protože je zde největší rozdíl.
Tím ale neříkám, že rodiče s nižšími příjmy jsou na tom lépe. Snížené rozdíly mezi bezdětnými a pracujícími rodiči s dětmi u minimálního příjmu je jen v té skutečnosti, že stát po odečtení slev na poplatníka a na dítě či děti, nemá z čeho obrat plátce daně a pojištění o tolik jako u průměrného platu (namísto 42 procent jen 33 procent).
V současné době stát zavádí odpočty a přirážky procenty z platby sociálního pojištění. Přijaté řešení má hned dvě závažné vady a ... navíc nic neřeší. Zaprvé u odvodu sociálního pojištění jde o peníze, které jsou přímo určeny na důchody dnešním důchodcům a na ty by se ze zásady sahat nemělo. Zadruhé jde o systémově špatnou položku (pojištění). Správná položka, na kterou by se mělo sáhnout, se jmenuje daň, a nikoliv pojištění. Zatřetí, když stát obírá pracující rodiče nadměrným zdaněním o 50 miliard korun ročně a přilepší jim o pár miliard korun, nic se z hlediska porodnosti ani sociálního postavení rodin v zásadě ani změnit nedá.
Psali jsme:
Kdo jsou největší černí pasažéři systému?
Černí pasažéři v systému sociálního státu nejsou. Precizní definice starobních důchodů vyplácených z I. důchodového pilíře zní: Starobní důchody jsou dividendy z investic do výchovy dětí.
Přihlédnu-li k faktu, že i bezdětní přispívají z přerozdělených daní na výchovu dětí těch druhých, pak můžeme mluvit v případě bezdětných o tom, že jde o tmavošedé pasažéry. Profesor Martin Potůček z CESES FSV UK uvádí, že bezdětní přispívají do 20 procent na výchovu dětí těch druhých. Průměrné náklady na výchovu jednoho dítěte v rodině s 1–3 dětmi a příjmy rodičů v mediánu činí na jedno dítě 6 666 korun měsíčně, tedy 80 tisíc korun ročně. Do plnoletosti pak 1 milion 440 tisíc korun na jedno dítě. Z daní bezdětných je přerozděleno v průměru 400 000 tisíc na výchovu dětí těch druhých. To je vklad bezdětných do I. důchodového pilíře.
Důchodce v průměru vyčerpá z I. důchodového pilíře dva miliony korun na starobní důchod. Teď mohu vyčíslit „zásluhovost“: V současné době praktikovaná zásluhovost, posuzovaná pouze na základě pracovní aktivity, v I. důchodovém pilíři, vynáší bezdětným 500 procent vkladu. Rodiče jednoho dítěte obdrží jako důchodci téměř trojnásobek vkladu, 278 procent. Naopak rodičům tří dětí se již investice do výchovy dětí v době stáří vrátí jen částečně. Investice do výchovy čtyř a více dětí jsou pro rodiče z hlediska poměru vkladů do prvního důchodového pilíře a výnosů z něj finanční katastrofou. Tomu odpovídá fakt, že výživu důchodců bezdětných a rodičů jednoho dítěte ve velkém rozsahu sponzorují ti, kteří vychovali tři a více dětí v rodině!
Kteří z politiků za znevýhodnění pracujících rodin s dětmi a demografický propad mají největší odpovědnost?
Největší zodpovědnost za převzetí toxické legislativy z předpisů EU nese jednoznačně Václav Klaus. On byl buď ministrem financí, nebo premiérem vlády, která zákony č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu fyzických osob; č. 589/1992 Sb., o sociálním pojištění; č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, 48/1997 Sb., o zdravotním pojištění, doporučila ke schválení poslancům. Proč jsem použil slovo toxické? Vzpomínáte si na takzvanou blbou náladu? Uvedené zákony na blbé náladě měly svůj podíl. Podíl, který lze vyčíslit ztrátou každého třetího dítěte do vyrovnané populační bilance. Ztrátou jednoho milionu dětí za 20 let působení výše uvedených zákonů.
Psali jsme:
Se kterými politiky jste o tomto problému komunikoval a jaký byl výsledek?
Samozřejmě s premiérem a prezidentem Václavem Klausem. S tím jsem si dopisoval v letech 2005–2008. Výsledek čistá nula, jen zkušenost, že jde o člověka, který nechává poštu vyřizovat druhým. V daném případě tajemníkovi panu Ladislavu Jaklovi. Nejblíže k uskutečnění důchodové reformy, oponované profesorem Martinem Potůčkem, jsem se dostal při korespondenci s premiérem Jiřím Paroubkem v zimě 2005/2006. Bohužel premiér Paroubek po utrpěném vítězství ve volbách 2006 odešel z vedení ČSSD.
Pan premiér Mirek Topolánek přislíbil a později odřekl schůzku. S Petrem Nečasem jsem si vyměnil pár dopisů, ze kterých jsem pochopil, že jde o dalšího ministra práce a sociálních věcí, jenž v praxi o problematice nic neví a ani nemá zájem. S panem Jiřím Rusnokem jsem měl několik osobních rozhovorů ohledně důchodové reformy. Pan Rusnok se zachoval jako správný bankéř. Velké peníze a lež mu byly více než slušný plat a pravda. Pan premiér Bohuslav Sobotka má kolem sebe firewall v podobě oddělení pro styk s veřejností, které odpovídá standardně na cokoliv formulací: „Seznámili jsme se a bereme na (bez)vědomí.“
Co penzijní fondy a důchodová reforma Nečasovy vlády…?
Byly dvě reformy. Nejdříve takzvaná malá důchodová reforma na základě věcně nesprávného nálezu Ústavního soudu v Brně v kauze K. Sochora, člověka dobře vydělávajícího, kterému se nelíbilo, že platí vysoké sociální pojištění. Spočítal si, že se mu peníze vložené do sociálního, respektive důchodového pojištění nevrátí v podobě adekvátní výše starobního důchodu. Jednalo se o typický příklad nepochopení principu financování I. důchodového pilíře jak ze strany stěžovatele, tak následně ze strany většiny právníků Ústavního soudu v Brně. Důsledkem je takzvaná malá důchodová reforma, která chudým ubrala a bohatým přidala. Bylo to vítězství bohatých nad chudými. Vítězství potvrzující platnost systémově zmatečné legislativy z doby transformace sociálního státu na začátku let devadesátých minulého století.
Druhá v pořadí, a to i z hlediska časové posloupnosti, byla takzvaná velká důchodová reforma. Vyměnil jsem si při té příležitosti dopisy s ministrem financí Miroslavem Kalouskem poté, co jsem po výměně e-mailů s ministrem práce Jaromírem Drábkem zjistil, že ve věci sociálních reforem nerozhoduje. Miroslav Kalousek mi licoměrně, a přitom písemně, slíbil, že zohlední moje návrhy reforem, což neučinil. Po schválení takzvaného II. důchodového pilíře vládou jsem na pana ministra Miroslava Kalouska podal trestní oznámení z důvodu prokazatelné škody pro státní pokladnu va výši 20 miliard korun ročně (převzato z údajů Ministerstva financí ČR). Policie si trestní oznámení přehazovala mezi svými složkami a prokuraturou jako horký brambor bez hmatatelného výsledku.
Ještě zmínka o panu vicepremiérovi, ministrovi a předsedovi strany Andreji Babišovi, se kterým si mailuji více než čtyři roky, od doby, kdy jsem upozornil vedení ANO na chyby v sociální části volebního programu. Mohu jen konstatovat, že pan Babiš jako každý ekonom vidí jen peníze. Člověka si začíná všímat až ve vývojovém stadiu student, a to ještě zcela jednostranně, jen z hlediska nákladů na studium. Výsledek je předvídatelný. Pan ministr Andrej Babiš nemá ani základní přehled o toku financí na ministerstvech práce a zdravotnictví, tedy neví a ani nic netuší o dvou třetinách státního rozpočtu České republiky!
Jak to?
Chcete důkaz? Tak tady je: Andrej Babiš v rozhovoru pro Lidové noviny dne 14. 5. 2014 řekl, cituji: „Stát nelze řídit jako firmu, tedy rozhodně ne v koaliční vládě. Akceptovali jsme zrušení poplatků ve zdravotnictví – blbě. Akceptovali jsme snížení DPH pro léky – taky asi blbě. Zrušení druhého pilíře – možná taky blbě.“ Závěr je jasný: Andrej Babiš ekonom nemá ponětí, co z vládních opatření je skutečně špatně, co nikoliv a proč!
Psali jsme:
Jaké může mít nízká porodnost důsledky?
Aktuálně lze počítat, že nám chybí jen za posledních 20 let jeden milion dětí, tedy každé třetí do vyrovnané populační bilance. Proto nám také chybí s tím spojená investice rodičů, přesněji nerodičů ve výši 1 bilionu 550 miliard korun do výchovy chybějícího milionu dětí. Uvedené investice stát de facto ušetřil. Co za to státní pokladna obdrží? Ztráty! Propad HDP za 38 let, vzhledem ke skokové redukci, které byla podrobena nová nastupující generace, lze odhadnout na 45 bilionů korun. Propad příjmů státní pokladny odhadem 13 bilionů korun a do třetice implicitní (skrytý) dluh I. důchodového pilíře se dále zvýší o 4 biliony korun. Ještě musím zohlednit také čtvrtý možný následek nedostatku dětí v naší domácí populaci. Zmiňují jej naši vedoucí politici jako častý dovětek svých projevů na téma migrace. Při komentářích k migrantům neopomenou dodat, že vzhledem k neutěšené demografické situaci stejně nějaké migranty budeme muset přijmout.
Ve světle úterních teroristických bombových útoků v Bruselu na letišti a v metru si politici snad konečně uvědomí, že je potřeba začít namísto summitů něco konkrétního pro Evropu dělat. Bruselské letiště je totiž nervní bod evropských politiků. Ti jím procházejí v průměru každý třetí den. Doteď to pro ně byla procházka růžovým sadem. Promenáda politiků se s bombovými útoky změnila ve válečné území a zatím nedotknutelní evropští politici se stali v této válce zranitelnými aktéry.
Ivo Patta od roku 2002 spolupracuje s CESES (Centrum pro sociální a ekonomické strategie) FSV UK. Původním povoláním je agronom, vystudoval VŠZ v Suchdole. Od praxe v zemědělství, lesnictví a zemědělském nákupu po r. 1989 přešel na ministerstvo jako profesionální ekolog. V 54 letech se stal posluchačem přednášek organizovaných na FSV UK prof. M. Potůčkem. Tehdy pochopil, že důchodový systém má zásadní problémy a současně také že lidé nemají ani potuchy, jak systém funguje. Začal proto studovat demografii a s pomocí profesionálního daňového poradce A. Berana si prohloubil znalosti z ekonomie v oblasti mikroekonomie rodiny a makroekonomie. V roce 2005 na základě připomínky pana prof. M. Potůčka k „První prorůstové a propopulační důchodové reformě“ pokračoval ve studiu sociologie a psychologie s cílem doplnit důchodovou reformu o reformu sociální. V r. 2007 vyšel v časopise Demografie (vydavatel ČSÚ) článek „Komplexní řešení demografického problému“, který zahrnul obě reformy, důchodovou a sociální.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
