Členové vlády za hnutí ANO na pondělním zasedání rozhodli, že na české předsednictví Evropské unii v roce 2022 půjde 1,24 miliardy korun. Pro návrh nezvedl ruku ani jeden z ministrů za ČSSD, požadovali rozpočet o půl miliardy vyšší. Připomenu, že na první české předsednictví v roce 2009 bylo vynaloženo 3,75 miliardy korun, tedy třikrát víc. Je rozumné na předsednictví EU šetřit? Nepřipravujeme se o možnost, jak zemi zviditelnit a Evropě to osladit, jak pro tehdejší předsednictví ve spotu slibovaly populární osobnosti?
Fotogalerie: - Stojím za ČT
K čemu je zviditelňování v EU dobré? Když někde v Bruselu vyvěsíme víc českých vlaječek, bude se díky tomu některý český občan mít líp? Přinese to větší prosperitu? Přinese to pouze a jen víc utracených peněz z kapes daňových poplatníků. Pokud by každý jednotlivec, který musel své daně odvést státu, měl rozhodnout, zda je pro něj přínosnější postavit u nás víc silnic, zaplatit líp učitele, vylepšit služby veřejných nemocnic... anebo vyvěsit víc vlajek v Bruselu, pro co by patrně hlasoval? I těch 1,24 miliardy korun mi připadá v tomto kontextu nehorázně moc.
Minule jsme si povídali o kampani ODS „Země, která vítězí“. Tento týden se její první místopředsedkyně Alexandra Udženija setkala s bývalou polskou ministryní práce a sociálních věcí Elżbietou Rafalskou, která v zemi zaváděla reformu rodinné politiky, a při té příležitosti podle tiskové zprávy mediální sekce ODS mimo jiné slíbila prosadit nulové zdanění rodičů a zrušení daně z příjmu pro lidi do 26 let. Pokud to nepopletla a nechybovalo ani tiskové oddělení, není nulové zdanění rodičů od ODS poněkud nereálným slibem?
Zdá se, že ve střední Evropě myšlenka daňové podpory rodin sílí. Jako první s tím přišlo Maďarsko a Viktor Orbán. A není divu, že mnohé strany se snaží tuto myšlenku kopírovat, protože Orbánovi zjevně přinesla politické body. Vůbec bych se proto nedivila, kdyby s něčím podobným přišlo brzy i ANO, a tím by se pokusilo politickým konkurentům vypálit rybník.
Popravdě mě tahle myšlenka podpory porodnosti a rodin tím, že rodinám odpustíme část daní, nevadí. Je to totiž něco jiného než dávat sociální dávky a dotace – není to přerozdělování, nýbrž ponechání peněz tam, kde vzniknou. A navíc, podpora porodnosti tímto způsobem má ten jednoznačně pozitivní efekt, že tím nejlepším možným způsobem vlastně „řešíme“ důchodovou reformu.
Pokud však jde o tento konkrétní návrh ODS, myslím, že je průchozí částečně. Protože si umím představit, že na podobnou myšlenku, třeba v nějaké její variantně, naskočí i ANO, mohlo by to být v jakési podobě průchozí. Ale co se mi na tom návrhu nelíbí, to je cílení současně jak na rodiče, tak na mladé do 26 let. To se totiž do značné míry navzájem vylučuje, když se zamyslíme nad logikou v pozadí.
Prostě buď chceme podporovat porodnost, a pak odpustíme daně rodičům. Nebo chceme podporovat, aby mladí místo zakládání rodin hodně vydělávali, a pak odpustíme daně mladým... To je vlastně velmi protirodinné. Zatímco to, že někdo má děti, je jakási zásluha a pomůže to celé společnosti, to, že je někdo mladý, žádná osobní zásluha není, to se prostě jen tak nějak „přihodí“, k tomu není třeba žádná motivace. Takže rušení daní z příjmu lidem do 26 let nepodporuji.
Psali jsme:
Šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý požádal premiéra, aby jeho vláda nevyslyšela komunistický návrh, kterým by se plošně všem zaměstnavatelům v zemi nařídilo od roku 2020 vyplácet zaměstnancům náhradu mzdy za další týden dovolené navíc nad rámec dnešní zákonné úpravy, protože by to tvrdě dopadlo na nejmenší podniky. Na druhou stranu předkladatelé novely zákoníku práce v důvodové zprávě tvrdí, že povinný pátý týden dovolené nebude mít výrazné dopady na podnikatelské prostředí. Může být pět pracovních dnů volna navíc opravdu takový problém, aby proti nim Hospodářská komora bojovala?
Řekněte mi jediný důvod, proč by měl živnostník platit svému zaměstnanci za to, že zaměstnanec se rozhodl letět k moři? Proč mám jako zaměstnavatel platit někomu za to, že pro mě nepracuje? Jak může mít někdo takovou drzost nárokovat peníze za dovolenou? Chtít něco za nic a ještě to uzákonit jako nárok?
Je řada firem, které umožňují zaměstnanci pružnou pracovní dobu. Nebo platí za odvedenou práci místo za čas strávený na pracovišti, takže zaměstnanec může mít ve své podstatě dovolené, kolik chce, protože mu prostě jen nebude proplacena žádná odvedená práce. Nebo které se dokážou individuálně se zaměstnanci dohodnout na dalších dnech dovolené coby formě bonusu. A tak je to správně. Pokud pro někoho jsou dny volna tak důležité, může jít pracovat cíleně pro takový typ firmy. Ale uzákonit něco takového jako povinnost – to je zkrátka nemorální nehoráznost. Je důležité nijak to nezamlouvat a pojmenovat to správně: Jde o požadavek, aby zaměstnanci měli nárok na něco za nic, a to na úkor svých zaměstnavatelů.
Fotogalerie: - Mše za Karla Gotta
Po roce 2030 nebude mít kdo pracovat, pokud do práce nedostaneme důchodce, protože mladí budou z demografických důvodů na trhu práce chybět. V rozhovoru pro týdeník Ekonom to řekla šéfka nové penzijní komise Danuše Nerudová. Podle údajů ČSÚ se rok od roku zvyšuje množství cizinců pracujících v ČR, už nyní jich je 700 tisíc, což znamená, že každý sedmý pracující je cizinec. Kde vidíte záchranu českého pracovního trhu – v důchodcích, v cizincích, nebo v tom, že rozvoj technologií významně sníží potřebu pracovních sil?
Ve všem, co jste zmínil. Důchodci jsou stále zdravější a schopní pracovat do vyššího věku. Technologie také samozřejmě pomáhají. A cizinci mohou vykonávat mnoho prací – ale je důležité říct, že není cizinec jako cizinec. Ti, kteří přicházejí cíleně za prací, jsou pro ekonomiku přínosem. Ti, kteří přicházejí za sociálními dávkami, vítaní nejsou.
Nobelovu cenu za ekonomii získali Abhijit Banerjee, Esther Duflová a Michael Kremer za experimentální přístup k řešení chudoby v rámci rozvojové ekonomiky. Dá se odhadnout, zda význam výsledků jejich práce je srovnatelný s předchozími laureáty, nebo zda letošní ocenění jde tak trochu na vrub trendu doby, jímž je začleňování a zrovnoprávňování těch, kteří dosud čelili znevýhodněnému postavení?
V tomto případě neumím posoudit, který ekonom je jak pro rozvoj ekonomie přínosný... A nechci tedy ani tuto konkrétní cenu nějak shazovat. Bylo by samozřejmě příliš snadné, ale taky povrchní, jenom prohlásit, že tento oceněný typ výzkumu zapadá do dnešního oblíbeného trendu inkludování, a proto nic zajímavého nepřináší.
Na druhou stranu připouštím, že každá doba si jinak stanovuje priority. Řekněme to tak, že pochybuji, že by třeba dneska dokázal na Nobelovu cenu dosáhnout Milton Friedman, pro mě jeden z největších ekonomů všech dob, protože jeho názory zkrátka by byly na dnešní dobu „až moc pravicové“.
Oceněná metoda zkoumání je tedy jedna věc. Jiná věc je, jak se s ní politicky zachází a zda náhodou neslouží nějakému politickému cíli – v tomto případě jakémusi „inkludování“.
Máte větší obavy z toho, že se Evropou jako mor šíří socialismus, nebo z toho, že se stále víc úředníků – kteří negenerují žádnou hodnotu, pouze komplikují život těm, kteří ji tvoří – nechává živit od podnikatelů a zaměstnanců? Ptám se proto, že i o tomhle pojednává knížka S androidkou v posteli, kterou jste s manželem Vladimírem Pikorou napsali a ve čtvrtek slavnostně představili. Na co dalšího se mohou její čtenáři těšit?
Obojí – tedy šíření socialismu i rostoucí počet úředníků na úkor soukromého sektoru – je jen různým pojmenováním téhož jevu, dvěma stranami téže mince. Přibývá těch, kdo nic neprodukují, a nechávají se živit těmi, kdo něco vytvářejí. A ti, kdo se nechávají živit, předstírají svou potřebnost tím, že si vymýšlejí aktivity typu „správa daní“, „kontrola poskytování dotací“, „celníci“ a podobně – tedy aktivity, které by vůbec nemusely existovat, kdyby také neexistovali státní úředníci.
Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět by začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.
Tohle všechno v knize popisujeme – a ještě mnoho dalšího. Ukazujeme, jak je demokracie v ohrožení kvůli tomu, že v médiích začal být v určitém okamžiku upřednostňován jen „jediný správný“ názor, že se vrátila do hlav lidí autocenzura. Ukazujeme, jak jsou ti zdánlivě neškodní genderoví, environmentální nebo cenzurní aktivisti vlastně velmi nebezpeční pro svobodný rozvoj společnosti. A ukazujeme, jaký přístup je – podle našeho soudu – k těmto aktivistům vhodný.
Psali jsme:
S androidkou v posteli
autoři: Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora
Kniha nekorektně pojmenovává stav dnešní společnosti: Od toho, jak nás politici zadlužují, přes cenzuru na sociálních sítích, zneužití médií, manipulovatelnost davu nebo vlnu aktivismu – a docházejí k optimistickému rozuzlení! Nečekejte však žádný suchý, odborný text pro vědátory – kniha je psána s takovým nadhledem, že ji zhltnete jedním dechem a ještě se u toho zasmějete.
– OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE.
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
