Česká republika už není naše, napsal Václav Klaus. Co na to říkáte?Anketa
Mírová jednání ohledně Sýrie podle hlavních hráčů spíše nemají šanci na úspěch. Šéfdiplomat USA John Kerry mluví o slovech na papíře s tím, že je třeba vidět činy na zemi. Jeho ruský kolega Sergej Lavrov dává dohodám menší než padesátiprocentní šanci na úspěch. Povstalci trvají na tom, že jsou ochotni jednat až po zastavení ruských operací, což zase odmítá Moskva. Lze na základě tohoto diplomatického úsilí očekávat nějaký konkrétní výsledek? V čem je největší problém, když skoro všichni hovoří o prioritě, kterou je poražení IS a dalších teroristických organizací?
Největší problém představují významní američtí spojenci v regionu, Turecko a Saúdská Arábie, kteří sekulární režim syrského prezidenta Bašára Asada považují za větší nebezpečí než tzv. Islámský stát, jenž ostatně má jejich neskrývané sympatie a podporu. Oba státy připravují svou intervenci do Sýrie, a to bez ohledu na nebezpečí vypuknutí světového konfliktu. Asi chtějí své islamistické bratry zachránit za každou cenu. Turecko i Saúdská Arábie jsou navíc ve velmi prekérní situaci, protože se jim podařilo rozpoutat válku těsně u svých hranic, která se pomalu přesouvá na jejich území. Ankara válčí se syrskými Kurdy a zároveň čelí kurdské vzpouře na svém vlastním území. Rijád intervenoval v Jemenu proti šíitským Hutiům, ale boje se přenesly i na saúdské pohraničí. Novoroční poprava šíitského duchovního Nimra Bákira Nimra zkomplikovala nejen vztahy s Íránem, ale pobouřila šíity ve východní provincii pouštního království. Rád bych připomenul, že téměř všechna saúdská ropná pole se nacházejí na územích obývaných šíitskou menšinou.
Kritika postupu USA v Sýrii se ozývá v posledních dnech paradoxně z Ameriky. Už tři prestižní americké deníky přiznávají, že Obamova velmoc v Sýrii nad Ruskem prohrává, a stále více blízkovýchodních států věří, že Rusko může dovést syrský konflikt do úspěšného konce, což naznačují posilování Asadových pozic a ústup rebelů. Může Moskva dovést své angažmá v Sýrii do zdárného konce? A co by to znamenalo pro nás? Mnohé zdroje tvrdí, že po ruských vojenských akcích roste počet syrských uprchlíků do Evropy…
Ano, situace na bojišti se pro syrskou opozici nevyvíjí dobře. Je velmi pravděpodobné, že během několika týdnů (po pádu Aleppa) budou mít syrská armáda a ruské letectvo jen jednoho nepřítele – islamisty semknuté kolem tzv. Islámského státu. Tomuto scénáři má zabránit plánovaná pozemní invaze turecké a saúdské armády. Pokud se tak nestane, oba dosavadní tajní spojenci islamistů buď budou muset Daeš začít podporovat otevřeně, nebo se připojit k mezinárodnímu společenství a čelit teroristickým útokům stoupenců IS. Mimo jiné to bude znamenat konec lukrativním obchodům s ropou a starožitnostmi. Obávám se, že z těchto důvodů turecký prezident Erdogan splní své hrozby a zaútočí na syrské Kurdy, přestože tím riskuje otevřený konflikt s Ruskou federací. K té druhé části otázky bych jen dodal, že o několik desítek tisíc lidí vzrostl počet uprchlíků do sousedních zemí (Turecka a Jordánska), nikoliv do Evropy. Turecký prezident však může EU vydírat uprchlickou vlnou, když se dostane do potíží po invazi do Sýrie.
Lídři EU budou ve čtvrtek a pátek na summitu Evropské rady řešit kromě „Brexitu“ i migrační krizi, především tzv. akční plán EU – Turecko a ochranu vnější hranice. V Berlíně panují obavy, že se tomu chtějí postavit země V4, jejichž premiéři dnes jednají v Praze. V4 by ráda uvedla do provozu záložní hranici Schengenu kolem Makedonie a Bulharska, s čímž má zřejmě problém samotné Bulharsko a odmítá ho Merkelová. Kam se celá věc s řešením migrační vlny posouvá?
Obávám se, že žádný pozitivní posun v řešení migrační krize nemůžeme očekávat. Jen se prohloubí rozpory mezi Německem a zbytkem EU.
Je osud Schengenu zpečetěn? Poslední dobou zazněla řada silných výroků. Šéf Evropské rady Donald Tusk před měsícem varoval, že na vyřešení migrační krize jsou dva měsíce, jinak se Schengen zhroutí. Od počátku roku dorazilo do Řecka dalších 77 tisíc migrantů. Jaké dopady by měl případný pád schengenského systému na fungování EU, případně eurozóny jako takové? Byly by to katastrofa, jak mnozí analytici předpovídají?
Popravdě řečeno, já si vůbec nejsem jistý, zda vůbec něco takového jako schengenský systém dnes ještě existuje. Ztratil totiž svou nejdůležitější vlastnost – přestal být bezpečný. Politici se již vloni rozhodli, že je vlastně zbytečný. Až na čestné výjimky (Španělsko, Maďarsko) vnější hranice Schengenu neexistují. A vnitřní také ne. Jde o volně průchozí prostranství otevřené příchozím ze sousedních kontinentů – Afriky a Asie. Katastrofa je to, co se vloni stalo, nikoliv to, že konec Schengenu politici konečně přiznají.
Zajímavé je, že proti kvótám, jak je navrhuje a prosazuje německá kancléřka Merkelová, je i Francie. Navíc došlo k dohodě ruského a francouzského premiéra o společném boji proti terorismu. K tomu ještě papež František s ruským patriarchou Kirillem při svém nedávném setkání rovněž hovořili o nutnosti boje proti terorismu. Jde o posuny, které mohou nejvíce těšit Rusy a znervózňovat třeba právě německé vedení. Co z toho všeho může vzejít?
Jedním z největších problémů evropské geopolitiky 19. století byl postupný úpadek Osmanské říše. Ten dosáhl takových rozměrů, že se o Turecku začalo obecně mluvit jako o nemocném muži na Bosporu. Prezident Erdogan dělá, co umí, aby se ony staré dobré časy vrátily. Když jsem sledoval jeho jednání s německou kancléřkou, připadlo mi, že by si onu historickou politickou diagnózu zasloužili oba. Nic dobrého z toho nemůže vzejít. Nesmyslný návrh kvót budiž důkazem.
Slovenský premiér Robert Fico řekl pro PL, že nás kvůli migraci čeká neuvěřitelně těžký rok, a naznačil, že důvody, proč EU jedná tak pomalu, mohou být různé, třeba i to, že některé státy Unie podporují občanskou válku v Sýrii atd. Jaké motivy lze vidět za neakceschopností EU prosadit razantní řešení?
Kromě neschopnosti přijímat razantní řešení krizových situací, která charakterizuje dnešní generaci evropských politiků, asi nic jiného. Současná evropská politická kultura vyrostla ve skleníku. Dnes jsou jeho okna rozbita, vane mrazivý vítr a rostlinky uvnitř vadnou. Koho jsme si zvolili, toho tam máme a neměli bychom se divit.
Podle profesora Jana Kellera k úplnému rozpadu EU nedojde, vždycky prý zůstane zachována osa Německo–Francie a je pouze otázkou, jaké státy toto původní jádro obalí. Za jakých okolností si takový vývoj dokážete představit a jak by to mohlo konkrétně v praxi vypadat?
Byrokrati v Bruselu samozřejmě horečně hledají východiska z krizové situace, což ukázal nápad s tzv. Minischengenem (Německo, Francie, Benelux, Rakousko, Skandinávie, možná ČR). Krizi však budou řešit úplně jiní politici, nežli jsou ti dnešní, takže se neodvažuji odhadovat výsledek.
Množí se texty, jako například nyní v Observeru, že je zde riziko světové války, kterou by vyvolali Rusové. Objevují se názory, že Putin světovou válku přivolává v souvislosti s Tureckem i Sýrií. Co k tomu říci?
Souhlasím s tím, že riziko světové války vzrostlo. V žádném případě to není ruský záměr, zejména po úspěšné ruské intervenci na Blízkém východě. Změnit občanskou válku v Sýrii na mezinárodní konflikt spíše mají v plánu Turecko a Saúdská Arábie. Islamisté k tomu mají motiv – konec světa má přece nastat v Sýrii. Jako občan členského státu NATO si mohu jen povzdechnout: Máme-li takové spojence, opravdu nepotřebujeme nepřátele.
Co se týče Ukrajiny, kyjevské noviny píší, že je prezident Porošenko velmi nespokojen s premiérem Jaceňukem, vláda je hodně křehká a Rusové poukazují na to, že nebyl splněn žádný článek minských dohod, které vešly po náročných jednáních v platnost před rokem. V co to všechno může vyústit? Hrozí další Majdan, jak zní některé předpovědi, anebo se podaří situaci zklidnit?
Poslední rok ukázal, že v zástupné válce mezi USA a RF mají obě znesvářené strany své spojence pod kontrolou, takže konflikt zůstane ještě dlouho zamrzlý. V Sýrii tuhle jistotu nikdo nemá.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
