Osobnost T. G. Masaryka rozhodně nechceme mytizovat, říká k výjimečné knize vědkyně Helena Kokešová

Jak Vás napadlo se Masarykovou korespondencí edičně zabývat?

Mám-li mluvit za sebe, vše začalo již na konci devadesátých let, kdy jsem v Literárním archivu Památníku národního písemnictví zpracovala pozůstalost T. G. Masaryka, jejíž součástí je i soubor 300 dopisů J. S. Machara adresovaných T. G. Masarykovi v letech 1893–1913. Již tehdy jsem si uvědomovala, že jde o dokumenty mimořádného významu a litovala jsem, že nemáme k dispozici Masarykovy dopisy Macharovi, o jejichž existenci kolovaly různé dohady. Macharův fond tehdy obsahoval pouze jednu navštívenku a jednu pozvánku T. G. Masaryka, v omezené míře byl k dispozici pouze strojopisný přepis části Masarykovy korespondence, který umožnila pořídit Macharova dcera Jiřina Marešová. S povděkem jsem proto kvitovala informaci bývalého kolegy Petra Kotyka, kterému se v roce 2013 podařilo získat soubor téměř 500 kusů Masarykových dopisů adresovaných Macharovi v letech 1893–1932 a část korespondence Macharovy manželky Hedviky a jejich dcer Sylvy a Jiřiny s T. G. Masarykem. Podařilo se tak „zkompletovat“ soubor 800 kusů korespondence, soubor, který ani v postupně vydávané korespondenci T. G. Masaryka nemá obdoby. Edice tolika dokumentů vyžaduje kvalitní přípravu a dostatečně dlouhou dobu na zpracování: dopisy je potřeba utřídit, datovat, napsat k nim poznámky a vysvětlivky. K tomu je nutné také finanční zajištění. Proto jsme se s kolegou Petrem Kotykem domluvili, že dopisy vydáme postupně a o podporu požádáme Grantovou agenturu ČR.

První svazek korespondence mezi TGM a J. S. Macharem je neskutečně odpracovaným dílem. Lze to vidět nejen z edičních poznámek, ale i faktografických údajů. Kolik času tento mohutný titul "zabral" ve Vašich životech?

Ten čas se nedá úplně spočítat. V roce 2013 jsme začali s přípravou grantového projektu, který se nám od roku 2014 podařilo získat. Řešitelkou tříletého grantového projektu nazvaného Modernismus – Machar – Masaryk: myšlení, tvorba, jednání jsem za Masarykův ústav a Archiv AV ČR byla já, Petr Kotyk byl spoluřešitelem za Památník národního písemnictví. V jeho rámci jsme na podzim 2014 také uspořádali mezinárodní kolokvium Politici, umělci a vědci ve veřejném prostoru na přelomu 19. a 20. století a posléze vydali stejnojmennou publikaci. Na projektu s námi spolupracovalo několik kolegů, zejména Irena Kraitlová, která se podílela na vlastní práci na edici a na tvorbě poznámkového aparátu. Velkou zásluhu má Lucie Merhautová, s níž jsme konzultovali řadu poznámek z literární oblasti, a dále Vratislav Doubek, oba společně napsali rozsáhlou úvodní studii. Petr Kotyk měl na starosti především heuristiku v LA PNP a zajištění přepisů 183 dokumentů z let 1893–1895, včetně první kolace, tedy srovnání přepsaného textu s často špatně čitelným originálem. Jak již jsem říkala, dopisy je nutno chronologicky seřadit, datovat přitom dopisy bez data, což bylo v případě fragmentů dopisů velice obtížné a bylo to možné zodpovědně provést až v závěrečné fázi. Mnoho času nás stála tvorba poznámkového aparátu, který je tematicky velice rozmanitý. Znamenalo to kromě archivních výzkumů nastudovat dobovou literaturu a periodický tisk, prostudovat první vydání Macharových i Masarykových děl, jejichž vznik jsme v korespondenci sledovali. Při práci na edici mi samozřejmě velmi pomohlo, že jsem už pracovala na několika svazcích Masarykovy korespondence, která patří k profilovým edičním řadám Masarykova ústavu a Archivu. V jejím rámci již vyšla řada zajímavých korespondencí, např. s Karlem Kramářem, Josefem Kaizlem, Edvardem Benešem, Antonínem Švehlou, F. L. Riegrem a dalšími stoupenci staročeské strany. Chtěla bych ještě podotknout, že výzkum obnáší i studium fondů, kdy nemusíte najít vůbec nic, přestože procházíte řady kartonů, jindy můžete narazit na poklady. V každém případě je nutno pracovat s prameny kriticky, ověřovat atd. Velmi mi pomáhá má osobní zkušenost z práce v Literárním archivu, Národním archivu a zejména v Masarykově ústavu a Archivu, kde máme uložen rozsáhlý fond T. G. Masaryka, který má na 800 kartonů a nyní ho a Masarykovu knihovnu můžeme podrobně zpracovávat díky vládní dotaci.

Co se jazyka a jeho vývoje týká, nechali jste původní verzi všech slov x vět, případně jste je v některých případech upravovali do současné stylistické podoby?

O práci s jazykem se podrobně zmiňujeme v ediční poznámce, kterou jsme připravily s Irenou Kraitlovou. Texty dopisů v zásadě „pouze“ přizpůsobujeme současné pravopisné normě, při respektování některých dobových či autorských specifik písemného projevu obou pisatelů. K ediční praxi patří nezasahovat do stylu autorů, ten absolutně ctíme.

TGM je symbolem všeho dobrého, co reprezentuje naše minulost. Je na jeho životě kaňka, kterou byste zmínila?

Osobnost T. G. Masaryka rozhodně nechceme mytizovat, on sám patřil k výjimečným osobnostem schopným sebereflexe. Každý děláme chyby, T. G. Masaryk nebyl výjimkou, jak se o tom ostatně několikrát zmiňuje např. v Hovorech s Karlem Čapkem i v námi editované korespondenci. Snad mu lze vytknout, že příliš často zájmy veřejné upřednostňoval nad soukromými, byl přísný a náročný na sebe i na spolupracovníky, které někdy až bezohledně využíval, byť právě ve veřejném zájmu; to se konec konců týká i Machara. S odstupem let to sám přesně vyjádřil: „Když jsem se dostal do boje, bil jsem kolem sebe nejednou zbytečně. Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést. Po celý život jsem měl patálie, ale nemyslím, že bych byl od nátury bojovný.“ (Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Jiří Opelík (ed.), Praha 2013, s. 68. Spisy TGM 37) Velmi vysoké nároky měl na svou rodinu, ale to by bylo na dlouhý rozhovor.

Jaký na Vás z velmi pokorných a informací plných dopisů dělal Masaryk dojem?

Dopisy jsou skutečně plné informací, o pokoře či pokorném tónu bych ale rozhodně nemluvila. Masaryk byl člověk sebevědomý, velmi pracovitý a výkonný, během jednoho dne dovedl koncipovat dlouhé dopisy pro několik lidí najednou. Obdivuhodné je, jak je jeho jazyk živý a plastický, skoro neuvěřitelná je šíře jeho zájmů, znalost literatury i zákulisních „drbů“ a také zájem o sociální otázku, o mladou generaci, o vědeckou poctivost i politickou odpovědnost… Je těžké vybírat, spíše doporučuji: přečtěte si je! Z dopisů je patrné, že TGM dokázal naslouchat partnerovi, na druhou stranu, že byl zvyklý úkolovat lidi, kteří pak pracovali podle jeho instrukcí a podřizovali se mu. Příkladem může být redaktor a později majitel týdeníku Čas Jan Herben, ke kterému Masaryk dovedl být značně příkrý a mnohdy i nespravedlivý. Tyto kritické názory vyjadřoval otevřeně a nevybíravě i v dopisech Macharovi. Po čase však, když Machar ve dvacátých letech začal uvažovat o vydání své korespondenci s Masarykem, ho požádal, aby tyto kritické komentáře na Herbenovu adresu začernil.

Troufneme si říci, že Machar jako básník je současné generaci studentů málo známý. Čím to, že vedl tak bohatou korespondenci právě s TGM?

Současná generace obecně moc nečte, kdo je jí vlastně známý? Je pravda, že z Macharovy poezie mnohé zestárlo, protože ztratilo svůj nový, bojovný náboj. To je úděl zejména dobové politické satiry, pro kterou je navíc důležité znát širší kontext. Dnes si asi nedovedeme představit, jak revolučně ve své době Macharův básnický projev působil. Především koncem osmdesátých a v devadesátých letech 19. století byl Machar pro mladou generaci zjevením, byl moderní, uznávaný, přinášel nové podněty, nová témata, nový jazyk i nový styl. Připomeňme jeho zásadní podíl v bojích o moderní literaturu a kritiku a na vzniku manifestu Česká moderna v roce 1895, který je podrobně zachycen ve vydané korespondenci. Nesmíme zapomenout, že Machar byl zároveň velmi loajální: když byl jmenován generálním inspektorem, přestal publikovat a snažil se poctivě plnit své úřední povinnosti. Později, koncem dvacátých let, kdy se Machar politicky začal posouvat ke krajní pravici, už mladou generaci neoslovoval. Snad by to mohla být výzva pro editory, pokud vím, tak poslední výbor z Macharovy tvorby vyšel naposledy díky Bohumilu Svozilovi v roce 1982, o deset let dříve vyšel výbor Zdeňka Pešata. A proč vedl tak bohatou korespondenci právě s TGM? Když Masaryk hledal přispěvatele do nově založené revue Naše doba, potřeboval spolupracovníka a zasvěceného informátora o kulturním a politickém dění ve Vídni, centru Rakousko-uherské monarchie. Z Vídně totiž Masaryk odešel právě v roce 1893, kdy složil mandát poslance říšské rady. Již z prvních dopisů je patrné, že si oba korespondenti padli do noty, Machar mu imponoval odvahou jít proti proudu, do střetu, vážil si ho jako básníka a poradce v oblasti poezie. Machar zase ctil v Masarykovi staršího a zkušenějšího filozofa a politika. Díky korespondenci můžeme sledovat jejich vztah po dobu téměř čtyřiceti let. Postupně se z opatrného a uctivého vztahu rozvinulo důvěrné přátelství, přestože byl mezi nimi čtrnáctiletý věkový rozdíl. Oba spojovala pozice realismu – Masarykova filozofického a Macharova uměleckého. Oba byli povahou bojovníci, Machar však byl vznětlivý, impulzivní a emotivní člověk, starší Masaryk diplomatičtější, střídmější, schopný strategického postupu a důslednější v rozhodování. Z obou stran ale nešlo o bezvýhradný obdiv, v literatuře a umění si v podstatě rozuměli, jejich vztah k politice a náboženství byl již diferencovanější. Spřátelily se také obě rodiny, manželky a později i děti si též dopisovaly.

Machar Masaryka pravidelně oslovuje "mistře". Jaký význam toto slovo mělo v devatenáctém století?

Toto oslovení mělo více významů. Např. v Trávníčkově Příručním slovníku jazyka českého se uvádějí mj. významy znalec odborník; čestný titul, název pro vynikajícího umělce; autor, původce, tvůrce vynikajícího díla literárního nebo uměleckého; učitel, hlava nebo vůdce skupiny, školy, směru. Pro Machara byl Masaryk učenec, univerzitní profesor, autorita.

Proto ho zpočátku oslovoval „Slovutný, drahý mistře“. Tak tomu bylo až do září 1899. Na setkání u Masarykova blízkého přítele malíře Hanuše Schwaigra si začali tykat, od té doby se v dopisech objevuje oslovení „Tomáši“. Machar tak kromě rodinných příslušníků patřil k malé skupince lidí, se kterými si Masaryk tykal. Kromě malíře Hanuše Schwaigra to byl např. Jakub Všetečka, Masarykův spolužák na vídeňské univerzitě, později profesor na gymnáziu v Jičíně.

A jak jejich vztah vlastně skončil, když víme, že Masaryk zemřel v Lánech v roce 1937, Machar o pět let později. Účastnil se básník jeho pohřbu? Stýkali se ke konci Masarykova života?

Zmínila jsem již, že vztah těchto dvou výrazných osobností trval bezmála čtyřicet let. Jednotlivé etapy tohoto vztahu jsem se podrobně snažila charakterizovat ve svém článku v publikaci Politici, umělci a vědci ve veřejném prostoru na přelomu 19. a 20. století. První období se odehrává od konce osmdesátých let 19. století do roku 1905 a je ohraničeno tzv. Herbenovou aférou. Druhé, 1905–1924, končí Macharovým odchodem z funkce generálního inspektora československé armády. Ve třetím, 1925–1932 (resp. 1937), došlo k definitivnímu rozkolu, který měl dozvuky do Masarykovy a poté i Macharovy smrti. Zásadním významem v jejich vztahu byl vznik republiky, který patřil k převratné události Macharova života, osobního i literárního. Již v květnu 1918 se s rodinou natrvalo přestěhoval z Vídně do Prahy, podílel se na vzniku Manifestu spisovatelů a stal se členem kulturního výboru Národního shromáždění. Patřil ke skupince, která spolu s Janem Masarykem jako první přivítala 19. prosince T. G. Masaryka v Českých Budějovicích. Účastnil se všech následujících oslav a ceremoniálů, byl stále v prezidentově blízkosti. Masaryk chtěl Machara zapojit do práce pro republiku, neboť mu důvěřoval a byl si vědom jeho zásluh. Nabídnuté křeslo ministra národní obrany Machar odmítl, v srpnu však přijal místo generálního inspektora československé armády. Cesty obou přátel se tak nutně rozdělily, přinejmenším kvůli prezidentskému protokolu, který mezi nimi začal vytvářet překážku, i když jejich vztahy byly v této době korektní a přátelské. K nedorozumění s Masarykem došlo na podzim 1924, kdy byl Machar pod tlakem neustálých útoků donucen rezignovat na funkci generálního inspektora. Machar těžce snášel fakt, že se ho nikdo, zejména Masaryk, nezastal, a cítil se velice ukřivděn. Ve třetí etapě, vymezené roky 1925–1932, již šlo pouze o dozvuky vyhasínajícího vztahu. Po Macharově rezignaci zůstalo mezi Macharem a Masarykem cosi nevyřčeno, a to z obou stran. V Macharovi přetrvával pocit křivdy a přestával Masarykovi důvěřovat. Faktem je, že Machar byl rozčarovaný poměry v republice, které rozhodně neodpovídaly jeho ideálním představám. Často propadal pesimismu a uchyloval se k útočné kritice. S postupujícím věkem se stále více projevovala jeho ješitnost, vztahovačnost a hořkost. Tak se choval i k dalším přátelům. Po odchodu z funkce však začal opět psát. V roce 1926 vyšla sbírka Tristium Praga, v následujícím roce kniha vzpomínek na působení v armádě Pět roků v kasárnách a také další kniha veršů – Na křižovatkách. Kontakty mezi oběma muži úplně neustaly, Masaryk dosud docházel k Macharovům na čaj, v roce 1930 byl jako svědek na svatbě Macharovy dcery Sylvy a Macharova rodina byla pozvána na oslavu Masarykových 80. narozenin na Hrad. K úplné roztržce došlo v roce 1932, kdy Machar na hradní politiku ostře útočil v tisku. Zůstal nekompromisním kritikem hradního tábora i T. G. Masaryka, své kritiky nadále tiskl v Národní politice, dokonce i v krajně pravicovém Poledním listu Jiřího Stříbrného. Osobně se neúčastnil ani posledního rozloučení s Masarykem v Lánech, ani Masarykova pohřbu. Na jeho smrt reagoval verši v Nedělním listě, které byly jakousi výčitkou Masarykovi, že zkazil jejich přátelství. Několik měsíců před svou smrtí v březnu 1942 komentoval Machar v rozhovoru pro fašistický Arijský boj svůj rozchod s Masarykem tímto podobenstvím: „Jdete krásnou alejí. Najednou stromy začnou padat k zemi. Litujete, že alej byla zničena, ale přesto jdete stále kupředu."

Součástí titulu je obrazová příloha s fotokopiemi dopisů. Kde jsou vlastně v současnosti uschovány a lze je vidět na vlastní oči?

Snažili jsme se, aby obrazová příloha byla co nejpestřejší. Proto jsme do ní kromě ukázek z dopisů zařadili i ukázky z rukopisů jejich prací, jejichž vznik máme podrobně zachycen v korespondenci. Vybrali jsme též obálky prvních vydání těchto prací a dobové portréty T. G. Masaryka a J. S. Machara a také osobností, které jsou v jejich dopisech často zmiňovány, např. Jana Herbena či Jaroslava Vrchlického.

Námi editovaná korespondence je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v osobních fondech J. S. Machara a T. G. Masaryka a je přístupná badatelské veřejnosti.