Ostrá slova o lidovcích a jejich touze být v každé vládě. Od kandidáta STAN, který jejich praktiky osobně poznal už za Čtyřkoalice

Proč jste se rozhodl po letech znovu kandidovat do Poslanecké sněmovny?

Mám pocit, že doba v nějakých věcech trochu pokročila, vnímám větší ohrožení principů liberální demokracie zejména oligarchizací politiky a ovládáním sdělovacích prostředků. Tak jsem si říkal, že pokud člověk může, měl by přispět k tomu, aby to tak nebylo. A druhý důvod je, že chci posunout přístup k informacím a zásadnějším způsobem snížit přeregulovanost společnosti, kterou z mnoha analýz považuji za příčinu jakési obecné stagnace, ať už ekonomické, nebo společenské. To jsou mé motivy.

A proč nejste na kandidátce znovuobnovené ODA, ale STAN?

Za STAN jsem nezávislým zastupitelem na Praze 6, takže je to přirozená volba. Projekt obnovené ODA nepovažuji za korektní. Tato nová „ODA“ mi nepřijde jako úplně důvěryhodný projekt.

Vadí vám, že přes ODA vstupuje do politiky další oligarcha?

Vidím tady výrazný rozdíl, že ten si nekupuje žádné další nástroje k ovládání veřejného prostoru, žádné mediální domy.

Co jste vůbec říkal tomu, že magnát Sehnal pro svoji novou stranu využil „vaši“ značku?

Nepovažuji to za šťastné. Právně je to sice možná v pořádku, ale eticky ne. Bez souhlasu bývalého vedení ODA je to zneužití značky.

Nejdříve jste byl na kandidátce dvoukoalice KDU-ČSL a STAN, ale ta se rozpadla kvůli obavám z nepřekročení desetiprocentní hranice, která je nutná pro vstup dvoukoalice do Poslanecké sněmovny. Byla pro vás změna rozhodnutí lidovců překvapivá, nebo pochopitelná vzhledem k předvolebním průzkumům veřejného mínění, které nedávaly dvoukoalici šanci? Nebo to považujete ze strany KDU-ČSL za unáhlené rozhodnutí?

Změna rozhodnutí překvapivá nebyla, čekal jsem to. Myslím, že to bylo unáhlené, protože věřím, že volební zisk dvoukoalice by byl dostatečný. Když vyjdu z výsledku krajských voleb, kdy byli Starostové a nezávislí velmi podceňováni, přitom byly kraje, kde dostali třeba přes 15 i 20 procent hlasů, kde to vůbec agentury neodhadly, tak jsem byl v této věci klidný. Myslím, že je jedno, jestli STAN budou mít s lidovci vysoce přes deset, nebo sami vysoce přes pět procent hlasů.

Neobáváte se, že krajské a komunální volby jsou přece jen něco jiného než sněmovní? Třeba lidovci v minulosti dosahovali v komunálních volbách nejlepších výsledků z politických stran, ale ve sněmovních volbách mívali kolem šesti sedmi procent, v minulém volebním období dokonce pětiprocentní hranici ani nepřekročili.

Ale to je luštění z křišťálové koule, to já neumím, protože bych řekl, že se tento aspekt, o kterém mluvíte, může pokaždé chovat dost jinak. Otázka je, jestli voliči považují tento subjekt za vhodný pro řešení celostátních otázek. To nedovedu posoudit.

Jako bývalý člen ODA jste měl vlastní zkušenost z jednání KDU-ČSL, kvůli kterému skončila v minulosti Čtyřkoalice, která naopak měla velké naděje na úspěch ve volbách, protože její preference se pohybovaly kolem třiceti procent. Nebylo to pro vás teď takové deja vu?

Samozřejmě bylo, i když tentokrát byl důvod zbavení se partnera více srozumitelný. Ovšem ne, že bych ho považoval za skutečně důvodný, ale lidovci mají právo si to vyhodnotit. Já jsem samozřejmě věděl, že lidová strana se vždycky chová s mimořádně velkým ohledem na svoji případnou účast ve vládě, že to je klíčový úhel jejich úvah. Tehdy, když se rozpadala Čtyřkoalice, bylo to paradoxně vedeno také tímto důvodem, protože se lidovci obávali, že i při vysokém zisku bude Čtyřkoalice vytěsněna ostatními subjekty. Proto si myslím, že dluh ODA byl nesmyslná záminka, že skutečným důvodem byla obava, že se lidovci nedostanou do vlády, že zůstanou mimo vládní koalici. Aspoň takhle jsem si to tehdy vykládal. Tentokrát byl problémem ten desetiprocentní limit vstupu do Sněmovny. Lidová strana je tradiční strana, historicky je tady sedmdesát let, a je zvyklá být ve všech vládách. V minulém období se to sice porušilo, ale tento instinkt je u lidovců velmi silný. Jakmile je jejich možnost být ve vládě ohrožena, jdou stranou všechny ohledy. Ale neříkám to nijak dramaticky kriticky, já tomu rozumím.

V případě dvoukoalice KDU-ČSL a STAN lidovci riskovali víc, protože jim průzkumy dávaly mnohem větší šanci, že se samostatně dostanou do Sněmovny než Starostům. Ale nemůže Starostům ve volbách teď pomoci, že je takzvaně lidovci „hodili přes palubu“?

Myslím, že i to je možné.

Na druhou stranu není trochu riskantní, že STAN nevyužil možnosti, kterou mu nabídli lidovci, že všechno včetně kandidátek i krajských lídrů zůstane jako v případě dvoukoalice, jen se prostě formálně vyhnete té desetiprocentní hrozbě? Nebo je pro vás varianta samostatné kandidatury STAN, i vzhledem k vašim zkušenostem s lidovci, naopak přijatelnější?

Myslím, že samostatná kandidatura není riskantnější. V obou případech jsou podle mě otazníky a míra pravděpodobného rozdílu mezi průzkumy a výslednou realitou srovnatelné.

Jak vnímáte fakt, že se mnohé politické strany a jejich lídři čím dál častěji řídí průzkumy veřejného mínění? Viděli jsme to nejen na současném rozhodnutí KDU-ČSL, které bylo způsobeno průzkumy volebních preferencí, ale nízká podpora v průzkumech ovlivnila i změnu ve vedení sociální demokracie. Průzkumy tak mohou ovlivňovat politickou scénu, chování politických stran, změny jejich vedení, lídrů stran apod. Není to nebezpečné, když se politici řídí jen náladami veřejnosti? Navíc víme, že průzkumy mohou být „cinknuté“.

Samozřejmě politika se nemůže odtrhnout od názoru veřejnosti. Na druhou stranu politika musí být v čele dobrého trendu. A má-li být v čele určitého trendu, nemůže být v průměru, nemůže být uprostřed hejna, musí to někam táhnout. Z toho už plyne, že přímá aplikace průzkumu veřejného mínění je přímo v určitém rozporu s principem rozumné politiky. A druhý pohled je, že průzkumy jsou velmi často pochybnou věcí z hlediska statistického a vyhodnocovacího, kdy z různých důvodů, a někdy i z důvodů cinknutých, tedy uplacených průzkumů, jsou výstupy výrazně odlišné od nějaké reality. Takže si myslím, že průzkumy jsou obecně pro politiku jakýmsi orientačním směrníkem, ale nikdy nemůžou být vůdčím principem, podle kterého se má realizovat rozumná, praktická politika.

Jak se díváte na volební zákon, výsledek snahy tehdejších opozičních stran ČSSD a ODS, namířený proti Čtyřkoalici, který vlastně diskriminuje menší strany a komplikuje jejich předvolební spojování?

Považuji to za přehnanou regulaci, která pod záminkou stability vlád nepřiměřeně posiluje větší strany a tím narušuje princip poměrného zastoupení občanů. Tím vzniká nestabilita zase z druhé strany. Přes pravidelnou nespokojenost významné části obyvatel a soustavné vznikání umělých alternativních projektů, které se hlavně chtějí odlišit od standardní politiky. Tím se do politického systému vnáší rozsáhlá mystifikace a systémová lež.

Starosty a nezávislé podpořil miliardář Dalibor Dědek, dokonce za ně má kandidovat. Ale doposud podporoval Andreje Babiše a i teď se veřejně vyjadřuje, že by s ním měl STAN spolupracovat. Jak se na možnou spolupráci STAN, pokud se do Sněmovny dostane, s ANO Andreje Babiše díváte? Hlasoval byste pro ni?

Hnutí ANO je v tuto chvíli jako celek velmi nečitelné, srozumitelný je jen jeho předseda, bohužel, ale nepříliš dobrým směrem. Například uvedení komunistů do vlády je pro mě nepřijatelné. Teprve krátce po volbách se začne ukazovat, zda se v ANO nastartují alespoň nějaké demokratické mechanismy. Za daných okolností si ale nemyslím, že s ANO by byla rozumná koalice, protože předseda Andrej Babiš není moc důvěryhodný a koalice se musí tvořit na základě nějaké důvěry. A jeho kroky v byznysu nezakládají zásadní důvěryhodnost.

Vaše jméno je spojeno s projektem Otevřené společnosti, v minulosti jste prosadil zákon o svobodném přístupu k informacím. Jak jste spokojen s tím, jak se zákon uplatňuje? Například oznamovatel každého podnětu antimonopolnímu úřadu musí zaplatit deset tisíc korun, jinak se úřad podnětem vůbec nezabývá. Ale poskytování informací nefunguje ani na Pražském hradě, na některých ministerstvech i radnicích, které odmítají informace poskytnout.

Klíčové rezervy jsou ve vymahatelnosti zákona a také je zatím katastrofálně podceněný segment přístupu k veřejným databázím a státem vytvářeným zdrojům dat, například o dopravě, počasí, vodě, ekonomice, statistických údajích atd. Stát musí být skutečně služebníkem podnikatelů a podle jejich požadavků jim umět servírovat data, která za jejich peníze sbírá a zpracovává. Já poskytování informací rozděluji na rovinu běžných informací a rovinu citlivých nebo pro někoho drahých, nejen finančně, informací. V té první rovině to celkem funguje. Ale jakmile se dostaneme do nějakých problematičtějších informací, jejichž zveřejnění by bylo nepříjemné pro toho, kdo je má poskytnout, snaží se úřady ten proces zablokovat, neposkytnout je, točit dokola různé formy řízení, soudů a vytvářet tím náklady na straně státu, to znamená na straně daňových poplatníků, i na straně žadatelů, kteří s tím mají obtíže. A to může dojít až tak daleko jako v případě sporu ve Zlíně, kde soud pravomocně rozhodl, že žadatel o informace pan Maděra dostane od úřadu finanční odškodnění 40 tisíc korun za způsobenou nehmotnou újmu, protože ho úřady několik let nesmyslně prudily. Přístup k informacím v kritičtějších momentech je velmi často blokován. Ale někdy to platí i o poskytování běžných informací jako v případě zcela drzé kanceláře Pražského hradu, která vysloveně dává najevo svoje brutální pohrdání veřejností, protože odmítá ve své nadutosti poskytovat i informace, které by nesvědčily o nějakém problému. Zákon má v těchto situacích problém s vymahatelností, takže se domnívám, že je potřeba udělat v této věci posun. To je moje deset let opakovaná mantra povýšit poskytování informací na institucionální úroveň. To znamená, že by tady byl úřad, státní instituce nezávislého typu, jako máme Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Nejvyšší kontrolní úřad nebo Úřad pro ochranu osobních údajů, které jsou konstituovány jako nezávislé a mají možnost udělovat sankce. Ale význam by podle mě přinášelo už jeho čiré působení, protože vzdorné instituce by na to slyšely, a pak by se blokování informací odšpuntovávalo.

To je zásadní téma, kterému byste se chtěl ve Sněmovně věnovat?

Ano, chtěl bych ale také prosadit skutečnou a zásadní redukci stále více bující rakoviny regulace a přijímání stále nových zákonů. Projekt „Legislativní STOP stav“ jsem připravil již před deseti lety, kdy se dokonce projednával v Senátu. Spočívá na ústavním zákazu přijmout další zákon jinak než výměnou za zrušení jednoho nebo dvou dosavadních.

Přehnaný počet zákonů je podle ekonomických studií hlavní příčinou stagnace naší i evropské ekonomiky a vůbec rozvoje společnosti. Je třeba razantně se zbavit legislativního aktivismu, který falešně věří, že pomocí zákonů zlepší svět. I jiné země přišly na to, že musí zastropovat to legislativní bujení. Princip je využít energii, kterou bych nazval svrbění politické scény přijímat stále nějaké nové zákony, naopak ve prospěch redukce zákonů.