Jaký je hlavní smysl připomínání konce druhé světové války, i když to letošní 75. výročí ve světle trvající pandemie možná téměř zanikne?
Ztotožnil bych se s tím, co 6. května 1990 uvedl Václav Havel ve svém projevu a to, že „mnoho tisíc mladých příslušníků různých národů Sovětského svazu při osvobozování naší země padlo a zasluhuje proto naši trvalou úctu“. Že se „na našem osvobození podílely, byť třeba nepřímo, armády či jednotky vlastně všech pětačtyřiceti národů, které tvořily protifašistickou koalici“. Že Patton mohl dojít dříve a dál než do Rokycan a že „Stalin vyvinul na americkou stranu veliký tlak, jehož cílem bylo, aby naše hlavní město bylo celé osvobozeno pouze Rudou armádou“. Že „nežije plně, to znamená svobodně a hrdě, ten, kdo vědomě zapomíná, že za jeho život jiní svůj vlastní život položili“.
Kdo je vám sympatičtější?Anketa
Rovněž s tím, co uvedl 8. května 1995, že „přihrbená opatrnost, kterou mnozí z nás vynikali jak po Mnichovu a za nacistické okupace, tak za komunismu, nesmí už nikdy být naším národním programem“.
A také s tím, co uvedl 8. května 1993, že „pravda, jak známo, osvobozuje a odvaha k pravdě je jedním ze základních zdrojů mravní obrody společnosti“. Že „stalinský Sovětský svaz sice osvobodil za cenu nesmírných, a leckdy dokonce zbytečných ztrát větší část naší země, ale že toto dílo bylo provázeno velmi nekalým úmyslem nahradit jedno podmanění podmaněním novým“. Že „poznání dějinné pravdy, byť jakkoli tvrdé, má pro nás tedy, jak patrno, dvojnásobně očistný význam: odkrytím našich selhání nás varuje před sebevražednou krátkozrakostí postojů založených na pouhé přizpůsobivosti, sobectví či dokonce pozdní zlobě, ale zároveň poukazem na všechny velké činy minulosti je nám zdrojem naděje, hrdosti a inspirace“.
Když jste zmínil poznání dějinné pravdy, tak podle Václava Klause někteří naši údajní pokrokáři zaměňují příčinu a následek při interpretaci poválečného odsunu Němců, který považují snad za větší tragédii než celou válku. Česká televize zase v den výročí vypálení Lidic a vyvraždění jejich obyvatel odvysílala reportáž o údajné udavačce, ale samotné tragédii a tomu, kdo ji způsobil, se nevěnuje. Považujete to za nevyhnutelný důsledek našeho vývoje po roce 1989 a příklonu – i ekonomickému – k našemu západnímu sousedovi?
Rozhodnutí o spořádaném odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska padlo v srpnu 1945 na Postupimské konferenci vítězných spojeneckých velmocí USA, Velké Británie a Sovětského svazu dle precedentu Lausannské smlouvy z července 1923, která po první světové válce rozhodla o organizovaném přesídlení obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Mělo tedy obdobné geopolitické strategicko-preventivní opodstatnění, aby Německo v budoucnu již nikdy nemohlo zneužít německých menšin na východ od něj. Vedle spořádaného odsunu docházelo ke zločinnému jednání vlivem rozvráceného stavu státu po šestileté německé totalitní okupaci a vláda zločiny proti Němcům trestala a k soudu se dostalo více než 6 tisíc případů. Nelze srovnávat tyto českou demokratickou vládou stíhané zločiny s německou totalitní systémovou genocidou národů a ras.
Postupimský protokol v článku 4 bodu 7 také uvádí, že „Německá výchova bude kontrolována tak, aby byly úplně vyloučeny nacistické a militaristické doktríny a aby byl umožněn úspěšný rozvoj demokratických idejí“. Ve světle současného dění by mělo dojít k prověření, zda se tehdejší sebe-nadřazující se německá árijská identita zneužívající německé menšiny v okolních státech pro své tehdejší ekonomicko-politické cíle nepřetransformovala do současné tzv. evropské neárijské či duhové identity opět sebe-nadřazující se a se zasahováním do svobod občanů svých i jiných států. Se zneužíváním uprchlíků a nástrojů evropské integrace pro své současné ekonomicko-politické cíle.
Morální povinností české vlády by mělo být také ujišťování se, že členové sudetoněmeckého krajanského sdružení nejsou omezování v zachovávání si svých sudetských kulturních tradic s právem na sebeurčení, jako nám blízké etnické menšiny v multikulturně se měnícím politicky korektním Německu.
Psali jsme:
Před rokem vyvolalo u příležitosti 8. května velkou pozornost vyjádření expremiéra Mirka Topolánka, který na sociálních sítích uvedl: „V květnu 1945 osvobodila většinu naší země Rudá armáda. Osvobození byl ale jen náš subjektivní pocit. Stalin neosvobozoval, Stalin dobýval a dobývaná území držel. Na svobodu jsme čekali dalších 44 let“. Lze dát bývalému premiérovi a neúspěšnému kandidátovi na prezidenta za pravdu, nebo to je jen další z pokusů umenšit pomoc jedné z vítězných mocností?
Protože jsme přišli o pohraničí Mnichovskou dohodou čili zradou západních spojenců, tak z důvodu zajištění uznání našich předmnichovských hranic, v prosinci 1943, podepsali Beneš, Ripka a Jan Masaryk Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik platnou na dalších 20 let, která vycházela z obdobné smlouvy z května 1935, zajišťující vzájemnou pomoc všeho druhu proti Německu, neuzavírání koalic proti druhé smluvní straně, hospodářskou pomoc po válce a prakticky jednotný postup jako přímých a těsných spojenců či nejlepších přátel v širší protifašistické koalici.
Jako malý stát geopolitiku nevytváříme a jen se s ní můžeme lépe nebo hůře vyrovnat a podle mě byl příklon na východ tehdy logický krok a nenastal pokoutně komunisty v roce 1948 či 1946, ale převážil transparentně právě díky nekomunistům v roce 1943. Gottwald po válce nastavil specifickou československou cestu k socialismu a oproti jiným podobným nekrvavou, i když inspirovanou stalinismem. Ale pořád bych daný prosovětský vývoj pokládal za naše rozhodnutí vlivem mnichovské zrady západních spojenců.
Na to, že pak díky totalitarizující se struktuře státu začali místo komunistických, vlasteneckých či jiných idealistů stoupat tzv. všehoschopní kariéristé upozorňuje Vaculíkův Manifest 2000 slov z června 1968. Burcuje, že po válce s nadějemi přijala většina národa program socialismu, ale že se jeho řízení dostalo do rukou nepravým lidem. Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, ji postupně vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Chybná linie komunistického vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv pak zapůsobil na povahu i chování strany. Václav Černý v roce 1972 na základě toho pak definoval čecháčkovství, kdy válečný odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát. Kdo měl charakter, šel do boje a oběti na životech byly nesčetné. Podle něj v dějinách Čecháček vždy za odměnu pouze sloužil, neboť je rozený slouha a tentokrát slouží, ale zároveň i vládne.
Mirek Topolánek
O příklonu na východ jako logickém kroku, který nenastal pokoutně komunisty v roce 1948, ale převážil transparentně právě díky nekomunistům v roce 1943, asi mnozí nebudou slyšet rádi. Ale čím byste úvahu o našem poválečném směřování ještě doplnil?
Měli bychom si podrobněji ujasnit dějinnou pravdu, do jaké míry je náš vývoj po roce 1945 vlivem sovětů, geopolitiky, komunistů, malostí čecháčků a co byly příčiny a co důsledky. Obdobně i po roce 1968 a po roce 1989 a poučením se z této minulosti, do jaké míry a čím byl způsoben vzestup malosti čecháčků. Nebo myslíte, že nebyl? Zázrakem se už vypařili z dějin?
Cožpak nejde parafrázovat a neříct, že proti-komunistický odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát. Kdo měl charakter, šel do boje a oběti na životech byly nesčetné.
Cožpak nejde parafrázovat a neříct, že chybná linie demokratického vedení změnila evropské společenství z ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím?
Nakolik tehdejší stavy odpovídají současnému stavu EU a spřízněným organizacím typu Evropské hodnoty s Jakubem Jandou, stranám typu TOP 09 s Dominikem Ferim a prakticky tzv. proevropským pražským politikům obecně, odkud se vždy obdoby mocenské organizace sobeckých vypočítavých zbabělců šířily do regionů republiky?
MUDr. Zdeněk Hřib
Proevropskými pražskými politiky jste připomněl jejich kauzy, ať už odstranění sochy maršála Koněva, odhalení pamětní desky vlasovcům nebo přejmenování ulice, kde sídlí velvyslanectví Ruské federace. Myslíte si, že tyhle pokusy pražských komunálních politiků vystupňovat protiruské nálady jsou marginálie v česko-ruských vztazích, nebo je to může významně poškodit?
Kolář, Novotný i Hřib podle mě do definice čecháčků svojí anti-havlovskou politikou zapadají, i když se zaštiťují havlovským modlářstvím. Není to ale absurdní. Je to charakteristické. Akcentují až to pozlátko a až plody Havlova disidentství, ze kterého si chtějí ukousnout a kapitalizovat jej. Nikoli jeho vlastní projevy, které z něj udělaly disidenta a které je dnes i obecně žádoucí a díky němuž respekt získal.
Nicméně na protiruské nálady máme permanentní právo a nejsou dány tímto jejich politikařením. Porušení článku o „vzájemném respektování své nezávislosti a svrchovanosti, jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu“ invazí v srpnu 1968 je sice po válce o generaci pozdější příběh, ale je rozdíl být okupován Německem jako státem, vůči němuž se tisíc let obranou vymezujete, a být okupován Sovětským svazem, jako tehdejším nejtěsnějším spojencem. Na to se nezapomíná a jediná reakce je do budoucna nemožnost jakéhokoli uzavření bližšího spojenectví s Ruskem, i když nám může být v mnoha ohledech sympatické a blízké. Historií jsme poučeni.
Co se týče motivace vlasovců pro jejich pomoc při Pražském povstání, tak bych řekl, že síla Rudé armády byla nejen na vlastní frontové linii, ale i před ní, a způsobila, že Němci chtěli ustupovat a dostat se až do zajetí USA; a části jednotek, jako vlasovci, přestaly být i loajální, s vidinou výhod za zásluhy v zajetí USA. Pražské české vedení se však od nich distancovalo, a i USA je pak dle spojeneckých závazků vydaly sovětům. Jednu divizi fašistického tábora, co na vlastní pěst zradila jinou, nelze považovat za součást spojeneckých sil. Oslavovat je pamětní deskou je podle mě esence čecháčkovské malosti Novotného, který současně kapitalizuje svou veřejnou funkci v mediálních pořadech pro vlastní profit. To už je antihavlovská politika na druhou. Památník přesto nechme a možná přidejme vedle i sochu Novotného a vnímejme to jako připomínku čecháčkovského překrucování dějinné pravdy, aby se už podobné bezcharakternosti neopakovaly.
Je načase viníkům válečných hrůz odpustit a nahlížet už na tehdejší události s křesťanskou smířlivostí, nebo naopak připomínat zrůdnost tehdejší ideologie jako varování před novými ideologiemi, které se sice vždy trochu obmění, ale „páchání dobra“ zůstává jejich konstantou?
Ano „páchání dobra“ nezávisle na ideologii probíhá a je tím prvotním impulzem pro nástup totality jakékoli barvy či masky. S vidinou či zaslepením zářivou vizí jsou pak ustanoveny totalitní praktiky potlačující nekonformnosti, pluralitu a soutěž. Tím pak vzniká živná půda pro onu malost, lokajství a ústupnictví. U nás lidé s těmito charaktery měli ulehčený vzestup navíc díky emigraci elit z charakteristických emigračních vln. Židovské stotisícové vlny v roce 1938. Německé milionové vlny v roce 1945. Pravicové pětadvacetitisícové vlny v roce 1948. Levicové pětasedmdesátitisícové vlny v roce 1968.
Jak se dá rozpoznat a čím lze čelit vzestupu této „malosti“?
Obtížně. Vedle Čechů jsou zmínění čecháčci, vedle podnikatelů, jsou podnikavci, vedle lidí žijící pro politiku, jsou lidé žijící z politiky napříč politickým spektrem, vedle úředníků jsou byrokraté, vedle představitelů veřejné správy tzv. „deep state“, nebo vedle vězeňství a zajišťování obrany může vzniknout „vězeňský nebo vojensko-průmyslový komplex“ se svými zájmy. Vedle aktivistů za rovnost pohlaví, ras nebo víry jsou za oběti se vydávající „rent-seekeři“ hledající výhody a renty vybraným „diversity privilege“. A pak tu máme naši justici obecně, čili jak říká Ralf Neder: „Pro právníka obhajujícího veřejný zájem, nebude váš fond nespravedlnosti nikdy prázdný.“ Podle mě tomu však lze začít čelit zaváděním postupů z technické praxe a hlavně z kybernetiky a máme štěstí, že ve společenské oblasti můžeme čerpat i ze synergie pravd českých prezidentů.
Co máte na mysli tou synergií – neboli společným působením – pravd českých prezidentů?
Oproti západní Evropě jsme za posledních 30 let vyrůstali v prostředí s veřejnou debatou, kterou dokázali naši prezidenti maximálně rozšířit o své charakteristické postoje – identitu chránící humanista Havel, soutěž chránící konzervativec Klaus a rovnost chránící socialista Zeman. Přesto uznávali kultivační sílu svobodné soutěže a souzněli s Havlovým: „Tržní ekonomika je pro mne cosi samozřejmého jako vzduch; vždyť to je jen staletími vyzkoušený a ověřený způsob ekonomické činnosti člověka, který nejlépe odpovídá lidské přirozenosti“, s Klausovým: „Chceme ustanovit pravidla tržní ekonomiky – neplánovat její výstupy“ a se Zemanovým: „Jakákoli vize potřebuje k životu trvalou konfrontaci s alternativními vizemi, aby se mohla vyvíjet, korigovat a prohlubovat“.
Na tomto základě se lze postavit, jak naší malosti v podobě čecháčkovství, tak definovat obecné postupy a algoritmy proti malosti ve všech oblastech a můžeme se stát s touto „vakcínou“ následovatelným anti-totalitním lídrem a partnerem pro ostatní kdekoli na světě. Jak říkal Havel: „Totalitní systém komunistického typu... nám dal – aniž samozřejmě chtěl – něco dobrého: zvláštní schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil.“
Ing. Miloš Zeman
Když jste zmínil synergii dosavadních prezidentů, kdo si myslíte, že by ji nejlépe dále doplnil, jinými slovy, kdo by se hodil za nástupce Miloše Zemana?
Jako obhájce svobody a racionality si myslím, že by se i dokázal vymezit vůči tomu, co je představiteli EU vydáváno za pravdu a už se ani neudrží na svobodném trhu myšlenek, a tak musí být navyšovány rozpočty proti tzv. dezinformacím. Že by se dokázal ztotožnit s tím, že EU byla šance, kterou srazila Lisabonská smlouva a letitý konformismus nesoutěžního europeismu aparátčíků ze všech členských zemí. Že ona přihrbená opatrnost či neplnění spojeneckých závazků jako 2 procenta HDP na obranu pro NATO nesmí být naším programem na národní ani evropské úrovni.
Že by do toho dokázal jít s vizí, že nyní je třeba mluvit o způsobu evropské spolupráce ve formě ne nastupujícího „kybernetického řízení občanů konformními politiky“ á la čínských úředníků pokoušejících se používat umělou inteligenci a systém sociálního kreditu k tomu, aby předpovídali protivládní a protistranické chování, ale směřovat ke „kybernetickému sebe-řízení nekonformními občany“. To nazývám „kyber-občanství“, pro posílení role občana a demokracie a omezení stranických aparátů v té naší reálné partokracii.
Kyber-občanství? Tedy nějakými moderními technickými postupy vylepšené havlovské pojetí, že suverenita obce, regionu, národa, státu, či jakákoliv vyšší suverenita, má smysl jedině tehdy, je-li odvozena od jediné vskutku originální suverenity, totiž od suverenity lidské, nalézající svůj politický výraz v suverenitě občanské?
Ano. V lednu 2021 zveřejním podrobnější ucelený rámec tohoto „občanství 4.0“, tzv. „kyber-občanství“, který pro lepší pochopitelnost průběžně upravuji, promazávám a zkracuji, do předpokládaného 60 stránkového přehledného reportu, přičemž ze současných našich politických stran a hnutí má nejblíže k ANO z důvodu neideologického pragmatismu a korporátní profesionalitě, k Pirátské straně z důvodu transparentnosti a digitalizace a k SPD z důvodu západního patriotismu a hájení svobody slova, které bych tak doporučoval přes nejrůznější negativa čtenářům v dalších volbách volit.
- - -
Ing. Josef Zbořil, Ph.D. (1979) pracuje jako strojírenský technik v železničním průmyslu. Čtyři roky byl členem Svobodných, jejich olomouckým krajským předsedou a lídrem kandidátek pro krajské volby 2012 a sněmovní volby 2013. Absolvoval několikatýdenní dobrovolnické mezinárodní programy SAR-EL v izraelské armádě. Překladatel a autor článků – o ohrožení svobod – amerického Gatestone Institute. Na základě metod z technické praxe od roku 2013 rozvíjí myšlenku „občanství 4.0“, jako kybernetického občanského humanismu, s datově řízenou správou občanských a veřejných služeb.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
