Otec Milan Badal: Milosrdenství „na cizí účet“ není rozumné. Nerozumím lidem, kteří páchají dobro tisíce kilometrů daleko a na své nejbližší zapomínají

Otče Milane, zažíváme takové zvláštní Vánoce: Nejenže není sníh, na to jsme si už zvykli, ale vánoční trhy jsou obehnány betonovými zátarasy, na západ od nás dokonce vánoční trhy raději přejmenovávají na „Zimní trhy“. Co s tím? Jak docílit toho, abychom si Vánoce nenechali zkazit?

Myslím, že to hodně záleží na nás. Kdysi jsem byl v Izraeli na výletě a ptal se, jak mohou žít s tím neustálým vědomím, že se může něco stát.Řekli mi, že to je přesně ten problém, že prostě žijí, dělají vše, co se udělat dá v oblasti bezpečnosti a pak už to nechávají na Hospodinu. Neměli bychom vycházet vstříc strachu a myslet si, že když začneme skrývat vánoční stromky a všechno nazývat jinými jmény, že to pomůže. Nepomůže– druhá strana to bude mít nikoli za vstřícnost, ale za obavy a poníženost, takže jen přitvrdí.

I z řad katolické církve zaznívají apely vůči toleranci, milosrdenství, odpuštění a podobně. Hovoříme nejen o teroristech, ale i o prosté prezenci muslimských menšin v Evropě a o problémech, které z ní vyplývají. Jakým způsobem se, prosím, Písmo svaté vypořádává s konfliktem – na jedné straně milovat bližního svého a být vůči němu štědrý, na straně druhé bránit svůj domov, svou rodinu a to, co je mi drahé? Jaké nuance tohoto rozporu by bylo dle vás vhodné zmínit?

Zapomínáme, že Bůh je sice milosrdný a milostivý, ale také spravedlivý. Přehnané zdůrazńování milosrdenství, zvláště „na cizí účet“, není rozumné. Chápu, že lidé chtějí dnes vše prožívat, mít to, co jitří city. Ale je dobré vyvažovat to rozumem a vůlí. Písmo říká, že máme milovat Boha a druhé jako sebe. Bůh je na prvním místě, já jsem svůj nejbližší bližní, stejně jako rodina, národ. Nerozumím lidem, kteří páchají dobro pro někoho tisíce kilometrů daleko a na své nejbližší zapomínají. To není o tom, že bychom neměli pomáhat v Africe, ale „i“ v Africe a neměli bychom ignorovat své chudé a potřebné.

Dáváte peníze bezdomovcům? I otec kardinál Dominik bezdomovce zve k pohoštění, nedává vůči nim najevo žádný odpor, ba naopak. Jak se, dle vašeho úsudku, český stát chová k potřebným, a to třeba i k matkám-samoživitelkám, penzistům či zdravotně postiženým?

Zapomínáme, že naše společnost si celkově žije v blahobytu, není příliš radikálně rozdělena na úzkou vrstvu bohatých a zbídačený lid. Jsou tu opravdu ale chudí a potřební, o ty se snaží státní úřady starat a doplňují to církve a další organizace. Sám mám doma ubytované tři lidi, kteří neměli střechu nad hlavou a nemusí nic platit. Tím se nechlubím, jen uvádím, že každý jistě pomáhá svým způsobem. Myslím, že se dostávají z dluhové pasti, mají práci a za chvíli se budou moci o sebe ti lidé postarat sami. A o to přece jde.

Od nejmenovaných představitelů církve zaznívají i výzvy k nezneužívání křesťanských hodnot ve jménu prosazování nacionalistické, xenofobní politické agendy. Děje se to? Jsou křesťanské hodnoty předmětem takového zneužívání?

Bojím se, že tyto výzvy samy o sobě právě jsou oním zneužíváním politické agendy určitých nátlakových skupin. Jistěže se najde někdo, kdo nepochopí základní poselství evangelia a je příslušníkem velmi podivných organizací a hlásá primitivní názory. Ale nemyslím, že by křesťanské hodnoty byly takto nějak masově zneužívány.

Křesťanské hodnoty... Ještě před pár lety Češi katolické církvi nadávali kvůli církevním restitucím. Pachuť u tohoto aktu do značné míryy přetrvala, ale jí navzdory, vzhledem k aktuální situaci, si naši spoluobčané začínají mnohé uvědomovat a zdá se, občas, jako kdyby hledali, jak se postavit ke křesťanství jakožto k pilíři své identity. Co byste jim poradil?

Mnoho lidí hledá pevné ukotvení. Je nasnadě, že tu hraje roli tradice. My, věřící, bychom měli být otevření a nepředstavovat víru jen jako soubor pravidel a pokynů, ale jako něco živého, co svědčí o našem srdci.

S tím souvisí to, že 41 % čtenářů ParlamentníchListů.cz dle naší ankety během Vánoc alespoň jednou navštíví kostel. To je lepší číslo než procento našich spoluobččanů, kteří se považují za praktikující křesťany. Vás i dnes čeká půlnoční mše, kterou běžně navštěvují i občané, kteří do kostela běžně nechodí. Zkusme si představit, že stojíte u oltáře či na kazatelně a hovoříte k naším čtenářům – zejména k těm, kteří svůj vztah k Bohu a církvi cítí jako rezervovaný a plný výhrad. Co byste jim rád řekl?

Já se na půlnoční těšívám právě proto, že se setkám s lidmi, kteří jinak do kostela nepřijdou. Někdy trochu ševelí, ale není to nic proti rotyce, jakou tam běžně vytvářejí katolické ratolesti farníků. Naopak se mi zdá, že ti „jednoročáci“ velmi pozorně naslouchají, často po mši přijdou, že na ní byli poprvé nebo po dvaceti letech, a že mají otázky. Proto by mělo dnes zaznít vánoční poselství: Bůh nás má rád, miluje nás. Vybral si nás ne pro naše zásluhy a kvality, ale protože se do nás zamiloval. A ve světě, kde přítel zrazuje přítele, děti si nevšímají rodičů a manželé jsou si nevěrní je najednou někdo, kdo nás miluje napořád a dokonale, je vždy připraven nám odpustit a být s námi. To je starozákonní proroctví o narození Emanuela, to je právě jméno, které v překladu znamená „Bůh je s námi". Přišel jako člověk, aby se nám přiblížil. Zůstává Bohem, ale je i člověkem, kterého si dovedu představit, je mým milujícím bratrem, přítelem. On mne nikdy neopustí, pokud já neopustím jeho. To je zdroj vánoční radosti, protože samo evangelium se dá přeložit jako „radostná zvěst“ o tom, že Bůh nás miluje a sestoupil k nám, aby nám pomáhal. Proto nemám moc rád na pohlednicích nápis „Veselé Vánoce“. Spíš by tam mělo být „Radostné Vánoce“. Veselá je estráda v televizi, ale radost, tichou radost srdce člověk může mít i ve chvíli, kdy má slzy v očích.

Mimochodem, jste znám jako znamenitý znalec kuchyně. Dnes české rodiny s radostí usednou ke štědrovečernímu stolu, kde budou konzumovat kapra, řízek a bramborový salát. Kde se vzaly zrovna tyto pochutiny? Proč se zrovna ony staly kulinářským symbolem českých Vánoc? A proč ve Vídni dostaneme pod názvem „bramborový salát“ něco dočista jiného, než na co jsme zvyklí v našich končinách?

Ve Vídni sloužilo velké množství kuchařek z celé monarchie a určitě i z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Ty kuchyně se prolínají. Štědrovečerní večeře vychází z náboženských postních předpisů, maso být nesmělo, ale studenokrevný živočich, jakým je ryba, jako maso nebyl vnímán. Pořádná hostina byla až na Hod Boží vánoční.

Pomohl jste na svět mimořádně úspěšné pohádce Jiřího Stracha Anděl Páně 2, na kterou u pokladen kin stojí fronty celých rodin s babičkami, rodiči i dětmi. Je toto nový styl komunikace katolické církve s širokými lidovými vrstvami? A zároveň snaha rozptýlit představu o naškrobeném, protivném panu faráři, který nás jen plísní za naše hříchy?

Jirka Strach je můj kamarád, křtil jsem mu manželku Magdalénku, oddával ho, naučil ho pít spíš víno než whisky. Možná že jsme si kdysi „sedli“ právě pro styl humoru, který máme a který nám má občas hlavně někdo v církvi za zlé. Trochu se blížíme židovskému pojetí, kdy si neděláme legraci z Pána Boha, ale z našich představ Pána Boha. No a někteří to vnímají jako urážky. Jiřík je výjimečný člověk, umělec, takže nejde o nový styl komunikace katolické církve, ale o jeho přínos k novému způsobu oslovení lidí. Jsem rád, že i můj šéf, myslím toho pozemského – pana kardinála Duku – má smysl pro humor a není suchopárný a škrobený. I on dovede komunikovat s nadhledem a laskavostí, kterou někteří mohou pokládat za slabost. Jen lituji, že naše společné historky z politického a církevního zákulisí mám povolené zveřejnit až 50 let po naší smrti.

Rád bych popřál čtenářům Parlamentních listů a jeho redaktorům požehnané Vánoce a víru, že svět není „vymknut ze svých kloubů“, jak pravil už Shakespeare. Věřme, že vymknuté končetiny se dají uzdravit, i když to bolí a chvíli trvá. Chce to péči všech, kterým záleží na budoucnosti.