Památkový zákon se vládě opravdu nepovedl. Památkář nám popsal, k čemu všemu povede

Pane doktore, památková péče – to nebývá zrovna exkluzivní téma. Člověk ani netuší, že v ní působí i odbory. Ty prý zachránily exkluzivní pardubickou lokalitu Přihrádek, která sousedí s pardubickým zámkem, před spekulanty a hoteliéry. O co šlo?

Naše odborová organizace bohužel čelí rozmanitým výzvám, a protože již řadu let působíme v rámci státní památkové péče, musíme často operativně reagovat na různé podněty. Jeden z nich byl i prodej části historického Přihrádku. Soubor budov areálu Přihrádku totiž sleduje celý zásadní historicky vývoj Pardubic, a to pozdně gotické období v podobě věže, brány a fragmentu opevnění, pojatých do konstrukcí domů 6 a 7, kde donedávna sídlil ředitel odborné organizace. Na ni navazuje renesanční dům s bronzovou pamětní deskou ředitele reálného gymnázia Jiljí Vratislava Jahna, význačného politika a vědce, který se v tomto domě narodil, a konečně barokní budova s klasicistní přestavbou, jež uzavírá romantické náměstíčko Přihrádku s kašnou. Tyto tři objekty se původně rozhodl Národní památkový ústav prodat obálkovou metodou. Na poslední chvíli se proto odboráři jakožto tělem i duší památkáři, kteří mají rádi kulturní dědictví země, snažili zachránit tyto cenné objekty jako celek pro Krajský úřad Pardubického kraje. Vždyť areál je po staletí jako celek nedílnou součástí zámku. Při této příležitosti musím říci, že se ozvala zcela zřetelně pardubická veřejnost, ale i někteří politici, kteří mají rádi Pardubice a jejich památky, jako například místopředsedkyně Senátu Miluše Horská, ale i Společnost ochránců památek ve východních Čechách a Klub přátel Pardubicka, obě univerzity a některé sdělovací prostředky včetně deníků. V současnosti celá kauza historických budov je u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na který je Národní památkový ústav převedl jako nepotřebný majetek státu.

Ví se dobře, že Národní památkový ústav vede žena. Jde o Naděždu Goryczkovou. Dámy jsou v čele i některých územních odborných pracovišť NPÚ včetně pardubického. Jak je možné, že jste neměli při ochraně významné památkové lokality podporu své šéfové?

To se musíte zeptat někoho jiného. Tady vám nemohu dát uspokojivou odpověď. Navíc s Vámi nemohu hovořit jako profesní památkář, nýbrž jako předseda odborové organizace. Všichni zaměstnanci naší organizace se totiž musí řídit příkazem paní generální ředitelky, který byl vydán v souvislosti se sdělovacími prostředky. Památkáři se totiž nesmějí vyjadřovat veřejně k aktuálním otázkám v oblasti památkové péče ve sdělovacích prostředcích, toliko jen se souhlasem příslušného regionálního ředitele organizace, pod kterého konkrétní zaměstnanec patří. Při restrukturalizaci v roce 2013 se na jednotlivých územních pracovištích za tímto účelem vytvořila funkce tiskové mluvčí, která má vyřizovat příslušné dotazy a hovořit s veřejností.

Dnes už nejsou odbory lidmi pasovány do jakési postkomunistické organizace, ale v mnoha případech jde o významné ochránce práv zaměstnanců. Proč jste je založili v tak netradičním prostředí jako jsou památkáři? Tam by člověk nějaké rozpory až tak nehledal…

V dnešní společnosti je totiž míra etických hodnot často určována především absolutní mocí na straně zaměstnavatele, a bohužel se to začalo před několika lety objevovat i v kulturním prostředí. Totiž čím je zaměstnavatel tvrdší na zaměstnance, tím větší pochvalu obdrží od nadřízených orgánů v Praze, alespoň takto to vypadá v Pardubicích. Zároveň se však v této souvislosti objevuje jev, že zaměstnavatel ve státní organizaci neplní úlohu, kterou by logicky měl, a pak tuto roli musí plnit druhá strana, tedy odborová organizace. Totiž důležitou součástí našeho každodenního života, a především v pracovním procesu, by měl být pokud možno vyvážený a výsostně demokratický princip vzájemné tolerance a kontinuity mezi subjekty, který by vyústil v jistou harmonii mravních hodnot, které kromě jiného vytvářejí příjemné pracovní prostředíí. Nezanedbatelnou součástí jednání každého vedoucího zaměstnance by měla být úcta k práci předchozích generací památkářů a též hluboký respekt k zaměstnancům, kteří reprezentují organizaci navenek, ale též uvnitř, neboť ti jsou „dělníky moře“, řečeno slovy Victora Huga. Vždyť by měl dominovat zájem každého řídícího pracovníka, aby do organizace podřízení chodili s chutí, aby mohli podávat co nejlepší výsledky tvůrčí práce! Při této příležitosti si občas vzpomenu na nadčasovou knihu Ladislava Mňačka z roku 1968 Jak chutná moc s původní charakteristickou obálkou… Jak si jinak totiž lze vysvětlit, že při restrukturalizaci v roce 2013 paní ředitelka organizace dala například výpověď dokumentátorovi s dlouholetou praxí v oboru a k tomu se sníženou pracovní schopností, i přestože odborová organizace podporovala optimální řešení, které by zaměstnanci zachovalo pracovní poměr. Bohužel naše snahy byly marné a zaměstnavatel si prosadil své bez ohledu na názor odborové organizace. A co se týče prestiže odborové organizace? Osobně se domnívám, že stále v naší společnosti v tomto ohledu přetrvávají jisté předsudky, zejména u mladší generace, že odbory jsou často ztotožňovány s levicí, a tudíž jsou špatné, což je ovšem jednostranné uvažování přetrvávající z minulosti. Snad to je jeden zdůvodů, proč se mladí lidé příliš nehrnou do odborů. Také se domnívám, že odbory v současnosti mají poměrně omezený prostor při spolurozhodování v organizaci. Když má odborová organizace totiž jiný názor a mnohdy i objektivnější (a neříkám to rád), protože finální stanovisko předsedy odborové organizace se skládá z poradního orgánu, totiž ze stanoviska jednotlivých členů výboru, ale též ze stanoviska řadových členů na rozdíl od zaměstnavatele. Na druhé straně musím říci, že někde odborové organizace fungují dle mého soudu vcelku optimálně, jako například na Ministerstvu kultury. Také znám mnoho ředitelů jiných státních institucí, kde odbory se zaměstnavatelem řeší problémy konstruktivně a ku prospěchu věci. Vše totiž záleží na vzájemném respektování obou stran, což v minulosti docela probíhalo i v naší organizaci. Je nutné též se poohlédnout na spolurozhodování odborů se zaměstnavateli v dalších státech Evropské unie (Německo, Francie, Švédsko), a tak snadno zjistíme, že tam mají odbory mnohem větší pravomoci než v České republice, a tudíž i zaměstnanci požívají větší svobodu a práva a logicky se nebojí svoji věc důsledně hájit a nalézat konsenzus se zaměstnavatelem.

Zmínil jste na začátku pardubický Přihrádek. Signalizuje to významné problémy v památkové péči?

Musím říci, že dlouhodobě státní památková péče v České republice je vcelku i přes různé peripetie na dobré úrovni, což ostatně potvrzují i odborníci ze zahraničí. Po dlouhá desetiletí se památková péče jako obor vyvíjela docela autonomně, bez hlubších zvratů a zásahů, protože první polistopadoví ředitelé pocházeli z řad památkářů, začínali jako řadoví zaměstnanci, měli dlouholetou praxi v oboru a tím si získali jistou autoritu a respekt, prostě měli pozitivní vztah k památkovému fondu. Osobně památkovou péči tak trochu chápu jako malou „kocábku“ na širém moři, která je vystavena různým tlakům. Bohužel každé radikální zásady do takto citlivého organismu způsobí nevratné změny. Stále mám též na paměti prorocká slova vynikajícího odborníka na památkovou péči a renomovaného architekta prof. Václava Girsy, který již v roce 2012 před radikální restrukturalizací varoval a tehdy poslal paní ministryni kultury Aleně Hanákové a tehdejší odborné náměstkyni otevřený dopis, ještě podpořený Memorandem k návrhu a procesu restrukturalizace NPÚ ČNK ICOMOS (Českého národního komitétu), tehdejším prezidentem, doc. PhDr. Josefem Štulcem a dnes již zesnulým Tomášem Durdíkem, archeologem a památkářem, že takto navrhované radikální změny ještě před přípravou nového památkového zákona povedou k jisté destabilizaci Národního památkového ústavu. Stačí si pročíst Zprávy památkové péče z roku 2013 s články od jednotlivých autorů, kteří se vyjadřují k situaci ve státní památkové péči, o stavu po restrukturalizaci a rovněž se v současnosti zeptat dalších řadových odborníků z praxe, jak funguje organizace v roce 2016. Přece nelze stavět dům od komína! Tady by mohla jistou úlohu sehrát volná památkářská sdružení, která byla založena brzy po roce 1989, tedy především Asociace profesionálních pracovníků zpřístupněných památek a Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče. Bohužel však tato sdružení jsou dnes v jisté defenzívě. Zcela jiná situace je však na krajských úřadech a obcích s rozšířenou pravomocí, kde vcelku dobře funguje výkon a naplňování zásad památkové péče.

Řešíte něco podobného jako Přihrádek i v jiných částech východních Čech? A pokud ano, jakého charakteru jsou dnešní největší problémy památkové péče?

S kauzou Přihrádek ovšem souvisí palácová budova čp. 21 v Zámecké ulici, pozdně gotického a renesančního hejtmanství z konce 15. a počátku 16. století s jedinečnou výzdobou v italském stylu v průčelí, kterou Národní památkový ústav sice poměrně nákladně opravil, ale pak po výměně ředitele přestěhoval zaměstnance z památkářského hlediska do nedůstojné budovy čp. 2 a zbavil se jí. Nyní je již převedena jako nepotřebný majetek státu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, i přestože nezávislí a profesionální památkáři byli proti tomuto, neboť plně sloužila pro účely a památkový ústav mohl být pozitivním příkladem pro ostatní občany, jak se stará o kulturní dědictví země. Pokud totiž sami nebudeme mít pozitivní přístup ke kulturnímu dědictví, jak pak můžeme doporučovat, jak zacházet s kulturními památkami vlastníkům? Bohužel občané z východních Čech toho byli svědky a po více než roce se zase objevují v tisku negativní reakce ze strany veřejnosti na prodej části historického Přihrádku a dislokaci. I v minulosti proběhly další kauzy, o které se občané hojně zajímali, například o případ secesní vily Aničky v Hradci Králové, objekt Gočárových Winternitzových mlýnů v Pardubicích a podobně. Největší problémy památkové péče tkví v praxi památkářů – jedinců, kteří by měli mít minimálně desetiletou praxi v oboru, ale i v různých ekonomicky smýšlejících zájmových skupinách, jež často nepříznivě negativně ovlivňují architekturu sídelních útvarů. A pak samozřejmě v niterném naslouchání hlasu památkářského srdce, etických hodnot a v hledání historických souvislostí v architektuře a v urbanismu měst, vesnic a krajiny. Z tohoto konstatování logicky plyne poučení, že ne vždy zvítězí při rozhodování zdravý rozum, cit pro památkářské hledisko a spravedlnost!

Jste odborník, který se památkami zabývá několik desetiletí. Když bychom se podívali na Českou republiku jako celek, v jakém stavu je památková péče v porovnání třeba s okolními zeměmi?

V průběhu desetiletí tento obor si díky některým výrazným osobnostem jako byli Jaroslav Herout, Dobroslav Líbal, Oldřich Blažíček, ale hlavně věhlasný Zdeněk Wirth, vydobyl uznání v Evropě možná více než v naší zemi. V rámci památkové péče v současnosti však žije a odborně tvoří mnoho vynikajících památkářů, o některých z nich jsem se již zmínil. Památková péče jako obor v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi je vcelku na dobré úrovni, i přestože absentuje nový památkový zákon, ale ten starý v porovnání s ostatními zeměmi není špatný. Radikální restrukturalizace v roce 2013 neprospěla především Národnímu památkovému ústavu a zvláště regionům, neboť organizace má stále nevyužité rezervy v podobě lidského potenciálu a nenahraditelného „rodinného stříbra“ v podobě památkově chráněných objektů s mobiliárním fondem, který patří k nejcennějším nejen u nás, ale též v Evropě. Odborné organizace by měly být řízeny odborníky s dlouholetou praxí a též osobnostmi, které mají pozitivní vztah k památkám. Rovněž by se více mělo investovat do záchrany památkového fondu, neboť monumentální kulturní památky v krajině jsou často „výkladní skříní“ turistického ruchu nejen regionu, ale též celé České republiky. A z turistického ruchu nám do státní pokladny plyne více než sto miliard. A jaký má rozpočet Národní památkový ústav a Ministerstvo kultury? A to již nehovořím jakožto předseda odborové organizace o platech zaměstnanců v kultuře. Osvěta o kulturním dědictví země by se měla rovněž prohloubit na středních školách třebas v rámci výuky dějin umění. Pozitivním vztahem každé vyspělé společnosti je přece jistý druh vlastenectví k regionu a tím k zemi, ze které člověk pochází. Důležitým krokem při budování prestiže památkářů jsou opravdové skutky na záchranu památkového fondu a památkářské postoje, což se více podařilo uplatnit již ve Francii, Německu nebo Velké Británii.

Jste znám výraznou snahou ochránit před neoprávněnými nároky zámek Opočno. Tato složitá restituční kauza zatím znovu skončila tím, že Kristině Colloredo-Mansfeldové nebyl renesanční skvost v první instanci vydán. Jiný majetek, lesy, ovšem již pravomocně dostala zpět. Léta v tom případu ležíte. Jak nazvat tuto více než dvacet let se táhnoucí kauzu?

Restituce jedinečného renesančního trčkovského zámku s velmi cenným mobiliárním fondem, který svým významem překračuje hranice České republiky, je pro mne tak trochu jako nekonečný příběh. Již mnoho let jsem totiž svědkem dlouho trvajícího sporu, který byl však již jednou rozhodnut nejvyšší soudní mocí v České republice a to tříčlenným senátem, který vydal Nález Ústavního soudu v roce 2004, že zámecký areál v Opočně patří státu a poté bylo též rozhodnuto, že i sbírky patří státu až na šedesát osm obrazů, které soud rozhodl, že patří rodině Colloredo-Mansfeld. Proto jsem po deseti letech nechápal, proč tentýž soud, avšak v jiném složení, nevzpomenul předchozí rozhodnutí z roku 2004 a rozhodl znovu otevřít celý spor. Pokud by měl být původní Nález překonán, bylo by zapotřebí devítičlenného plenárního rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, nikoli pouze dalšího senátního rozhodnutí tohoto soudu.

V případě, že by Krajský soud v Hradci Králové rozhodl ohledně Opočna v neprospěch státu, reprezentovaného Národním památkovým ústavem, budete konat coby odboráři podobně jako na začátku našeho rozhovoru zmíněného pardubického Přihrádku?

V tomto případě se však domnívám, že by mělo být právo a spravedlnost v rukách Krajského soudu v Hradci Králové. Vždyť samotná budova soudu otevřená v roce 1935, navržená architektem Václavem Reichlem s dvěma stojícími sochami Práva a Spravedlnosti od sochaře a kameníka Josefa Bílka z téhož roku, přímo předurčuje význam tohoto místa a nezávislého přístupu nejvyšší instituce v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Takže v této kauze bych rozhodně nechtěl figurovat jako předseda odborové organizace, která vystupuje proti verdiktu krajského soudu, kterého si naopak vážím. Věřím však, že příslušná instituce rozhodne dle práva a spravedlnosti a nepůjde nad rámec nálezu Ústavního soudu z roku 2004. A kauza Přihrádek a bývalého hejtmanství čp. 21 je principiálně zcela jiný hodnotový případ, kdy samotná organizace státní památkové péče by se měla s péčí dobrého hospodáře vzorně a upřímně postarat o kulturní památky, aby uměnímilovná veřejnost nejen ve východních Čechách tyto snahy též pozitivně vnímala.

Ve Sněmovně se bude brzy schvalovat nový památkový zákon. Co mu říkáte?

Co se týče nového památkového zákona, bylo by ho určitě zapotřebí, ale nikoliv za každou cenu. Stávající zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, byl mnohokráte novelizován a s ním si ještě chvíli odborná veřejnost, vlastníci památek a památkáři vystačí. V současnosti dnes již vládou schválený nový zákon o státní památkové péči je příliš byrokratický, zbytečně komplikovaný a chybí především důsledná péče o kulturní památky. Mnoho zásadních podnětů ze strany odborné veřejnosti a odborů nebylo doposud uspokojivě vyřízeno v připomínkovém řízení.