Petr Hájek: Zničující finále je daleko blíž, než lidé tuší. Blízkost zemětřesení. Pokud se Trump dočká inaugurace…

Ve své nové třaskavé knize Smrt ve věži předpovídáte v příštím roce velkou válku proti Rusku. Ale co byste řekl na tuto námitku: „Donald Trump byl zvolen prezidentem USA. Válka proti Rusku se tedy nekoná a nebude. Takže knihu zahoďte, nekupujte si ji, nebo si je nechte na později...“

Řekl bych, že jde o námitku mírně řečeno naivní. Především však tuto válku nepředpovídám, ale snažím se vysvětlit, že již začala. Jen její první projevy jsou jiné. Tak trochu připomínají někdejší válku studenou, proto si lidé většinou myslí, že zatím se vlastně nic moc neděje. Ale to je klam. Nevypadá jako války, které znají z televizních zpravodajství. V tom je její zrádnost. Chci, aby majitelé této knihy pochopili, že i její finální fáze – dojde-li k ní – proběhne úplně jinak, a tím se dostali do výhody před ostatními. Pokud vůbec něco předpovídám, pak pouze to, že tento střet v nadcházejícím roce buď vyvrcholí katastrofou, nebo se všechno zásadně promění k lepšímu a mezi bojujícími stranami zavládne křehké příměří. Mír ale už možný není.

A Ten Trump?

Patřil jsem mezi několik málo pozorovatelů, kteří již od počátku primárek tvrdili, že Donald Trump volby vyhraje. A zase: Na základě reálných faktů, které většina ponořená do mystifikací a manipulací hlavních médií nechtěla, nebo vlastně ani nemohla vidět. Zabývám se médii po desetiletí – mimochodem pojem „mediokracie“ má původ v mé předchozí knize Smrt v sametu – takže nešlo o nějaké tajemné proroctví, ale podložený analytický soud.

Záměrně jsem odevzdal nakladateli knihu tři týdny před americkými volbami, abych nemohl být podezírán, že jsem generálem po bitvě. Tehdy vrcholily všechny zaručené průzkumy o vysokém vedení a jistém vítězství zoufalé paní Clintonové.

Pokud se Trump dočká inaugurace, o čemž zatím naopak nejsem zcela přesvědčen, na faktu války Západ – Rusko se toho zase až tak moc nezmění. Je totiž založena a vedena silami, na které americký prezident, ať je jím kdokoli, nemá rozhodující vliv. V jistém smyslu může být dokonce zničující katastrofa za jeho prezidentství blíže. Čímž nechci říci, že nejsem nadšen z Trumpa i z celé voličské revoluce, která jeho i nás vynesla na dohled Pobřeží naděje.

Knihu Petra Hájka Smrt ve věži si můžete KOUPIT ZDE

Předkládáte hodně originální pohled na důvody a historii opakovaného pokusu Západu dobýt Rusko – či jak vy říkáte Srdce Země, Heartland. Tvrdíte třeba, že vůbec nejblíže jaderné válce jsme dosud byli nikoli za Karibské krize v šedesátých letech, ale na podzim 1983, kdy si Reagan i Andropov až úplně v poslední chvíli rozmysleli zmáčknout onen pověstný „knoflík“. Proč se o tom nikde nepíše?

Protože je to součástí uměle udržované pověsti o tomto osudovém konfliktu. Mají na tom ostatně zájem obě bojující strany. Vysvětluji také na příkladu této události, že podstatou nedávného rozdělení světa na takzvaně totalitní východní blok a takzvaně demokratický svobodný Západ bylo úplně něco jiného, než to, co se stále ještě učí ve školách. Že šlo primárně o dvě konkurenční cesty ke světovládě, které měly stejný původ a základ. V obou případech bylo cílem zničit civilizace – tak jak ji koncipoval před dvěma tisíci lety její zakladatel. Ten, jehož narozeniny budeme za pár dnů slavit – aniž na Něj většina současníků pomyslí. I to je součástí této války, která je v podstatě válkou náboženskou. Ale to už nepřipustí prakticky vůbec nikdo.

Uvádíte také, že Stalin se iluminátům vymkl a vytvořil třetí mocenské centrum. Že se otočil zády k většině zednářů, kteří stvořili a financovali Lenina a bolševickou revoluci, ale že přesto kooperoval s Rothschildy, což Sovětský svaz zachránilo především během druhé světové války. To jsou poměrně odvážná tvrzení. Z jakých publikací či zdrojů vycházíte?

S jistým minimálním zjednodušením lze opravdu říci, že rodinné klany amerických Rockefellerů a evropských Rothschildů stojí za většinou revolucí a válek nejméně v posledních sto letech. Včetně fascinujícího úkazu, který právě sledujeme při zdánlivě šokujícím vítězství „Rothschildova“ Trumpa a porážce „Rockefellerovy“ Clintonové. To lze v zásadě zjistit už při pečlivějším studiu ověřených veřejně dostupných zdrojů. Ostatně nejsem první, kdo na to poukázal. A nejsem první, kdo je za to médii skandalizován jako takzvaný konspirační teoretik.

Fakt ale také je, že jsem měl navíc příležitost dostat se i ke zdrojům, lidem a dokumentům, k nimž se každý nedostane. Asi vás nepřekvapí, že si jejich původ zatím nechám pro sebe. Netvrdím, že navždy. Pokud nebudeme mít příští rok – odhaduji, že nejspíše na podzim – úplně jiné starosti než četbu a psaní knih, sdělím toho svým věrným čtenářům ještě podstatně více. Základem jakékoli účinné obrany je v první řadě znalost protivníka a jeho zbraní. Těch utajovaných především.

Proč jste to neudělal už nyní?

V zásadě ze dvou dobrých důvodů. Smrt ve věži jsem koncipoval jako „Manuál k přežití katastrofy“, tedy jakési minimum, které musí znát můj současník tady a teď, chce-li se vyhnout důsledkům započaté války, jejíž zničující finále je bohužel daleko blíž, než většina lidí tuší. A protože kromě jiného jde a půjde o život každého z nás a času nezbývá, bylo potřeba dostat ven alespoň to základní. Návod, jak přežít.

Druhý důvod je praktický. Většina lidí je v dnešní „klipovité“ době schopna vstřebat mnohem menší množství informací než dřív. Proto jsem nakonec z knihy „vyřízl“ asi dvě stě stran – a i tak je rozsáhlejší, než jsem chtěl. Pokud svět tak, jak ho známe, bude dále existovat – a já v něm – pustím ven celý soubor praktických informací tak řečeno Jak v této přelomové době žít. Jak bránit svou svobodu ve světě prolezlém fízlováním technologicky vyspělých tajných služeb, všemocných médií a politiků, kteří slouží úplně jiným zájmům, než jsou ty naše. Opravdu to lze. Ale to už bude něco úplně jiného než tato trilogie, v jejímž záhlaví bylo vždy slovo smrt. Už proto, že se bude týkat znovuzrození téměř zardoušené politiky, k němuž nepochybně dojde – a bude to pěkný rachot – pokud dojde - abych tak řekl - k „odkladu apokalypsy“. V což doufám. Jsem přesvědčen o tom, že naděje neumírá poslední, protože neumírá nikdy.

Jednu z možností té katastrofy, kromě války, popisujete takto: „Na pořadu dne na evropském kontinentě je něco opravdu „velkolepého“, co vládnoucím elitám umožní šok z Brexitu přebít. Můžeme jen spekulovat, zda to bude něco typu otrávené vody ve velké metropoli (spíše však v několika současně) s tisíci či desetitisíci mrtvých, nebo jestli „scenáristé“ přikročí k ještě radikálnějším představením – typově třeba až k radiačnímu zamoření většího území po útoku na jadernou elektrárnu (elektrárny), respektive vymyslí ještě něco obludnějšího se statisíci, možná až milióny obětí. Fantazii pro zvrhlosti se v tomto případě meze nekladou.“ Platí to podle vás pořád?

Tyto scénáře jsou opravdu možné. Dosavadní teroristická představení, navzdory jejich stovkám obětí, byla spíše testem, co společnost unese. Každé z nich bylo především příležitostí k dalšímu přitažení opratí, destrukci zbytků občanských svobod a dalšímu legalizování totální a totalitní moci policie a tajných služeb aktuálních mocenských struktur. Povšimněte si, jak jsme to okamžitě převzali také u nás – ačkoli k žádným teroristickým karnevalům tady nedošlo.

Jsou to dvě oblasti. Jednak příprava veřejnosti na eskalaci války s Ruskem. To jsou všechny ty nevídané totalitní praktiky připravené Sobotkovým ministrem vnitra Chovancem: vytváření propagandistických centrál, které budou za stamilióny sledovat nezávislá média, především elektronická a postupně je cenzurovat a likvidovat. Vznikají všude, Bruselem počínaje. Tohle nebylo ani za dob studené války.

Druhou linii představil Babišův ministr spravedlnosti Pelikán: Kriminalizují se jakékoli projevy odporu proti zhoubnému šíření islamismu, uprchlické invazi a takzvaným menšinám. Homosexualismem a dalšími sexuálními deviacemi počínaje, přes ekologický fašismus až ke „třídní“ kritice. Bolševici se nezapřou, dokonce ani slovník nemění. Prostě musí být zlikvidována vzpomínka na svobodu slova na místě prvním. Ta je pro ně nejnebezpečnější. V Nizozemí Geert Wilders právě od jednoho takového skandálního soudu odešel. U nás to bude co by dup.

Nedojde ale k možnému obratu případným vítězstvím Le Penové, právě zmíněného Wilderse, italských Pěti hvězd či dramatickým posílením německé AfD a odchodem Angely Merkelové? Jaký vývoj očekáváte v příštím roce?

Něco už jsem naznačil. Je zjevné, že autentická „vzpoura davů“ projevující se voličskou revoltou proti establishmentu bude pokračovat. Jenže současné mocenské elity, bruselskými počínaje a pražskými konče, jsou ještě nesmírně silné. A mají nadále v rukou všechny mocenské páky. Od nekonečného toku ničím nekrytých peněz a manipulace s nimi – tak, jak nám to třeba v malém předvádí ČNB a ve velkém Evropská centrální banka – přes ovládání hlavních médií až k tajným službám, civilním i vojenským, které, jak již řečeno, dostávají další a další pravomoci. A z policistů a prokurátorů se stávají politici s největší mocí, viz Šlachta, Bradáčová a Ištvan.

Vládci jsou také po Brexitu a Trumpovi poučenější. Prezidentské volby na třetí pokus v Rakousku už přinesly první výsledek. A všímáte si třeba, jak z médií úplně zmizeli takzvaní uprchlíci? Přitom invaze nadále naplno pokračuje. Lidé ji však nevidí v televizi, nepíše se o ní v novinách – a tak pro ně najednou není aktuální. Takhle jednoduché to pořád ještě je.

Samozřejmě doufám ve volební úspěchy těch, které jste jmenoval. Věřím také, že u nás se stane něco, co nedovolí Andreji Babišovi zcela ovládnout stát. Ale šance stále není příliš velká. A kdyby to opravdu hrozilo, bude pokušení sáhnout k nějakým dramatickým událostem, které jste zmínil a o nichž mluvím ve své knize. To umožní případně volby odsunout, nebo zcela eliminovat. Ne náhodou nyní ve Francii posunou výjimečný stav i na dobu prezidentských voleb. Proč asi?

Píšete také: „Demokracie je obecně čirá utopie, ve společnosti řízené manipulacemi mediokracie pak zvlášť. Právě na této iluzi demokracie postavilo svou moc iluminátsko-zednářské křídlo, jehož hlavním „stanem“ se staly Spojené státy – které se ostatně k zednářskému „původu“ otevřeně hlásí (například i na svých bankovkách a státním znaku). Smyslem je, aby lidé „svobodně“ zvolili své vlastní otroctví.“ Jaká je tedy alternativa? Jaký by měl být optimální politický systém?

Optimální politický systém už byl. A vlastně není možné se k němu vrátit. Tedy možné to je – ale právě jen za cenu již zmíněné katastrofy, která naši civilizaci smete do zapomnění. Což si asi přeje málokdo. Pro začátek by tedy stačilo vrátit se ke klasické demokracii. To už je o něco pro většinu přijatelnější. I když odpor elit proti takovému pokusu je a bude dramatický.

Jenže lidskou touhu po svobodě – té skutečné, ne její odporné LGBT karikatuře, kterou vidíme kolem sebe – nelze nikdy umlčet. V jednu chvíli lidé pochopí, že jejich skutečné zájmy jsou úplně jinde, než jim diktují držitelé moci, současné establishmenty „totality s lidskou tváří“. Tehdy se opět zrodí politika. To, co se děje, co se stalo v Americe, v Británii a chystá se v dalších zemích, je teprve první temné chvění ohlašující blízkost zemětřesení. Podaří-li se, aby se opět stala realitou alespoň skutečná klasická demokracie, není vůbec jisté. Ale naděje tu je.

Především však jen malá část ovládaných a manipulovaných – právě tak jako manipulátorů a majitelů moci – nebere v potaz, že zdaleka ne všechno má člověk ve vlastních rukou. Rockefelleři, Rothschildové a spol. programově, protože v tom valná část jejich moci spočívá.

Většina pod jejich vedením a za spolupráce jejich zaměstnanců – od Marxe a Darwina po Merkelovou a papeže Františka – byla donucena, aby zapomněla na Boha. To, že bude za pár dnů vtělení Jeho jednorozeného Syna Ježíše Krista do našeho světa oslavovat orgiastickým přejídáním, skupováním drahých nesmyslů, často dokonce absurdním zadlužováním se, je toho dokonalou ilustrací. Teprve až se probudíme i z tohoto šíleného snu o domnělém blahobytu, je šance na to, že se něco opravdového změní. Jenže v tom přílišný optimista naopak nejsem. Je to svět postavený na hlavu. Zednářská pyramida balancující na vrchlíku, jak to popisuji ve Smrti ve věži. Podle fyzikálních zákonů by taková stavba měla být maximálně nestabilní, ale je naopak mimořádně pevná. Protože nejde o fyzikální, ale metafyzické zákonitosti – omlouvám se za to neslušné slovo.

Jaké máte na knihu zatím reakce?

Potřetí jsem v úžasu, jak ji veřejnost přijímá. Vyšla vlastně před několika dny a nakladatel už podepsal další dotisk. Píšou mi lidé i na Protiproud, že ji nemohou ve svém knihkupectví sehnat a já jim odpovídám, že stačí napsat do vyhledavače www.daranus.cz a obratem ji dostanou ještě před Vánocemi. Mnozí ji už také přečetli, píší mi nesmírně zajímavé reflexe, dojmy, kladou další a další otázky.

Byl jsem již také na dvou krásných autogramiádách, v Brně a v Ostravě. Zvláště ta ostravská mi znovu připomněla, že v tomto podivuhodném regionu žijí stejně podivuhodní lidé, kteří navzdory docela těžkým podmínkám – a kdo ví, jestli ne právě kvůli nim – jsou živí, přemýšliví a, abych tak řekl, „na nohou“.

Ne náhodou tam má domov a svou přímo fantastickou Heligonku stále lepší a lepší Jarek Nohavica. A ne náhodou právě jeho chtějí Poláci, po letošním Bobu Dylanovi, nominovat na Nobelovu cenu. Samozřejmě, že ji nedostane, zaplať Pán Bůh, tahle cena je provařená stejně jako umírající mocenský establishment celého Západu, ale cosi to rovněž demonstruje. A ne náhodou nám to připomínají sousedé Poláci. Byl to zážitek ta ostravská autogramiáda. A přibývají další a další pozvání, ze kterých mám pochopitelně radost. Snad ta kniha tedy není jen další zbytečně vyplýtvaný papír.