Generál Jiří Šedivý nedávno zmínil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jestli chceme někam vrážet miliardy eur, tak nejlépe do uprchlických táborů na pomezí Turecka a Sýrie. Je potřeba pro ty lidi nalézt jednoduchou výrobu, třeba něčeho, co se bude používat na obnovu rozbitého území Sýrie.“ Co si o tom myslíte?

Faktem je, že spousta běženců v různých částech světa bydlí dlouhá léta v provizoriích, ze kterých se staly jejich domovy. To, co navrhuje pan generál, je jistě určitá možnost, ale nebude snadné takové manufaktury zapojit do hospodářského koloběhu. Hodně záleží na tom, jak energicky bude takové projekty podporovat turecká vláda.

Skutečně silná proměnná, pokud jde o syrské migranty, je dle mého názoru uklidnění situace, alespoň v částech jejich země. To se může povést, když se všichni důležití aktéři shodnou, že menším zlem je stabilizace Asadova režimu, a udělají pro to potřebné násilné kroky. Jak se zdá, tak to se teď konečně děje.

Jen na okraj. Kdyby se západní politici pod vedením USA chovali od začátku racionálně, tedy poměřili své možnosti složitostí úlohy odstranit Asadův režim, tak by se do současné situace vůbec nedostali. Teď z ní musí za dosti ponižujících okolností vycouvat a jejich celková situace je dnes horší než na začátku jejich pokusů Asada odstranit. Kladu si otázku, proč se Amerika vůbec pouštěla do řečnění o „červených liniích“ a nutnosti Asadova odstoupení, když jejím stratégům muselo být jasné, že nedokáže zabránit jejich překročení, o odstranění Asada ani nemluvě.

Zaznívá myšlenka vytváření uprchlických táborů již na severoafrickém území. Je to správné řešení a jak ho realizovat, když státy jako Maroko nebo Tunisko nechtějí spolupracovat a Libye nemá funkční vládu?

V severní Africe si řešení, která navrhuje generál Šedivý pro Turecko a Sýrii, vůbec neumím představit. Máte pravdu, že tamější státy nejsou ochotné, a ani schopné spolupracovat. Uprchlické tábory by se okamžitě staly obětí útoků kmenových milic a teroristických organizací. V severní Africe musí být prvním krokem k zastavení migrační vlny neutralizace pašeráků lidí. Tím spíše, že jsou samozřejmě buď součástí, nebo „obchodními“ partnery IS.

Dle některých zdrojů se ukazuje, že většina uprchlíků jsou jen mladí muži bez rodin a mnozí z uprchlíků se lživě vydávají za Syřany, aby dosáhli na azyl z důvodu útěku před válkou a násilím. Jak se tomu bránit? Jak poznat, kdo je skutečně Syřan, a kdo nikoliv? A v obecné rovině, jak pečlivě a objektivně rozlišovat mezi uprchlíkem a ekonomickým migrantem?

Jestliže nelze rozlišovat mezi ekonomickým migrantem a politicky pronásledovaným azylantem, tak by se mělo se všemi zacházet jako s cizinci, kteří mají předběžně jen velmi omezená práva. Jinak bude Evropa plná „syrských“ azylantů.

Ze statutu cizince by mělo vyplývat, že tyto osoby si nemohou vymáhat práva, svobody a privilegia, na která má nárok občan hostitelské země. Když já jsem přišel do Německa, tak jsem měl dlouho status „trpěného cizince“ a tomu odpovídající omezená práva. Záleží jenom na vynalézavosti českých právníků a rovné páteři českých politiků, aby zformulovali a obhájili takový předběžný status i pro současné migranty. A ještě něco. Tohle téma určitě není vhodné pro politické hrátky nebo nějaké osobní profilování politiků. Občané by však měli zaplavovat politiky dopisy a návštěvami v jejich kancelářích a dotlačit je k tomu, aby jednali rychle a v zájmu národa – ne v zájmu své strany, nebo dokonce nějaké zahraniční organizace. Co byly odsouhlaseny povinné kvóty totiž musíme vycházet z toho, že migrantů na našem území bude rychle přibývat.

Nedávno řekl předseda Nejvyššího správního soudu Jan Baxa velmi trefně zhruba toto: Právní systém je zahlcen blbostmi a není pak schopen zajistit občanovi bezpečnost. V souvislosti s migranty to znamená, že i azylové právo nesmí být nadčasová abstrakce, nýbrž musí odrážet reálnou situaci. Právo má prvořadou společenskou funkci v tom, že musí zajistit pořádek na území státu a chránit občany země, ve které platí, před ohrožením. A když nějaký purista přijde s tím, že to či ono aktuální opatření porušuje nějakou mezinárodní smlouvu či normu, tak bych ho upozornil na to, že Evropa je v naprosto extrémní situaci. A když se na vás na silnici řítí náklaďak, tak pojedete i na červenou a nebudete se starat ani o pravidlo pravé ruky.

To, že nyní Evropa čelí náporu uprchlíků, je výsledkem evropské politiky, která je určována Velkou Británií a Francií. Pro Novinky.cz to uvedl syrský chargé d’affaire v Česku Bašár Akbik. „Prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti. Kdyby jim adresně pomohli, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti. Jenomže Evropa má politiku dvojího metru,“ kritizuje diplomat. Co vy na to?

Kdyby jsou chyby. Co se možná mohlo dělat dříve, ale nedělalo, může být pravda. A zanedbaná preventivní opatření jsou jenom dalším důkazem toho, že Evropě dnes nevládne skutečně špičkový politický personál. Jen na okraj. Západní tajné služby již dlouho upozorňují politiky na nebezpečí migranční vlny. Na jaře tohoto roku je označily za akutní. Evropské mocnosti udělaly velké nic. Tomu říkám bankrot současného stylu vládnutí.

Ale zpět k vaší otázce. Platit Sýrii v dnešní situaci by nemělo velký smysl. Jak by se kontrolovalo rozdělování a využití peněz? Smysluplné by bylo spíše to, co jsem řekl na začátku. Postarat se o postupnou stabilizaci Sýrie a pak motivovat utečence, kteří jsou v Evropě, pomocí návratových prémií a rozvojových programů v Sýrii samotné k tomu, aby se vrátili do vlasti a podíleli se na její obnově. To by bylo snažší a efektivnější, než si možná mnozí myslí. Migranti totiž brzy pochopí, že je v jejich vysněné zemi Německu ani zdaleka nečeká takový luxus, jak si bláhově představovali. To již teď ukazují časté zklamané reakce uprchlíků na podmínky v uprchlických zařízeních, stravu a organizaci jejich života v nich. Mimochodem dokazuje to, že mnozí z migrantů měli zcela nerealistické představy o tom, co je v Evropě čeká. Je to jenom jeden z důkazů toho, jak složitá by byla jejich pracovní integrace do zdejších hypermoderních hospodářských struktur. Nedávno prohlásila německá ministryně práce Andrea Nahles v německém Bundestagu, že ani každý desátý uprchlík není schopen vykonávat svou práci, anebo není kvalifikovaný ani k tomu, aby mohl začít s vyučením. Menší část uprchlíků bezpochyby dokáže využít možností, které německá ekonomika nabízí. Ale většina ostatních se bude pohybovat na křivce mezi selháním a špatně placenou prací. Pro ně by mohl být návrat atraktivní alternativou.

Politolog Oskar Krejčí říká, že tuto krizi už nepůjde řešit bez násilí. Analytik J. Štefec hovoří o hrozbě povstání muslimů v Evropě. Zazněly i názory, že masy imigrantů mohou v členských zemích časem vyvolat občanské války. Je to přehnané? K čemu by situace mohla dospět, pokud se nebude nic dít, ať už po stránce ostrahy hranic nebo efektivních zásahů proti převaděčům? Jak ostrých zákroků bude potřeba?

Již od začátku migrační vlny tvrdím, že je třeba uzavřít hranice. A to půjde pouze za použití násilí. Dekadentní západní společnosti (nedávno o tom v Reflexu velmi trefně psal C. Höschl) se tomu budou bránit, ale nakonec to budou muset udělat, protože proud migrantů jinak nepomine. Proto s Oskarem Krejčím souhlasím. Zastavení uprchlické vlny bude vypadat tak, že hlavní cílové země razantně zbrzdí, resp. zastaví možnosti se do nich dostat. Tím donutí tranzitní země jako Chorvatsko a Srbsko udělat totéž – a pak bude muset Řecko, resp. na jeho místě EU prosadit silnou obranu hranic schengenského prostoru. Současně musí konečně dojít k účinnému boji proti pašerákům lidí ve Středomoří.

Nemyslím, že bychom měli počítat s občanskými válkami kvůli migrantům; nepokoje a chaos jsou však představitelné. To, co hrozí, je rozšíření počtu „no go areas“ pro bílé, jak je tomu v některých předměstích Paříže. Krátkodobě, řekl bych někdy v nadcházející zimě, dojde pravděpodobně k pokusům o teroristické atentáty za účasti bojovníků teroristických organizací, kteří se do Evropy propašovali v migrační vlně. Podle některých zpráv z bezpečnostních složek se na území Německa pohybuje skoro tři sta tisíc neregistrovaných migrantů. To samozřejmě neznamená, že všichni jsou bezprostředně nebezpeční, ale někteří z nich určitě.

Ptáte se, co se stane, když se nebude nic dít. Tak bude proud migrantů pokračovat a cílové země se ocitnou částečně v chaotických poměrech. Jestliže se jejich vlády nebudou energicky snažit zastavit migrační vlnu, tak k tomu může dojít v zimě tohoto roku.

Prezident Miloš Zeman vystoupil na Valném shromáždění OSN s projevem, v němž vyzval k boji proti tzv. Islámskému státu. „Potřebujeme malé vojenské jednotky vybavené drony, vrtulníky; jednotky, které se budou opírat o spolupráci tajných služeb, komand, přejete-li si – rangerů; jakési odnože modrých přileb, které by odstranily vůdce teroristických organizací, nervová centra těchto organizací, ale neokupovaly by území,“ řekl mimo jiné Zeman. Nakolik je realizace něčeho podobného v budoucnu dle vás pravděpodobná? Případně, proč k tomu zatím Západ nepřistoupil?

Jestli by to bylo vojensky funkční a účelné si nejsem jistý. Ale jisté je, že organizace, jako je OSN, není schopná ani mnohem méně militantních akcí, natož toho, co pan prezident navrhuje. Spojené národy dělají užitečnou dobročinnou práci. Ale v mocensko-politickém rozměru jsou pouze platformou pro nezávaznou výměnu názorů a rezonanční plochou pro neúčinná provolání generálního tajemníka.

Rusko – dle vlastních slov na pozvání prezidenta Bašára Asada – zasahuje v Sýrii proti teroristickým buňkám. Do jaké míry máme považovat protiasadovskou opozici, s výjimkou IS, za nebezpečnou? Jak tyto zásahy vnímat, co za tím vidět? Nesleduje tím Rusko něco úplně jiného než ušlechtilý boj proti terorismu?

Podle ruských zdrojů dokonce vůbec nic takového jako prozápadní a protiasadovská armáda neexistuje. I když tyto ruské výroky odmítneme jako propagandu, tak je realistickému pozorovateli jasné, že ti, kteří odmítají Asada, nejsou automaticky přátelé Západu. Někteří z nich mohou být dokonce nebezpečnější než Asad. Tuhle zkušenost již Američané udělali. V Afghánistánu proti nim bojovali ti, které oni sami svého času vyzbrojovali proti Sovětskému svazu. Je opravdu ubíjející, že se zřejmě každá další generace politiků musí poučit z těch samých chyb, které udělali jejich předchůdci – a občané jejich zemí za to musí platit stále vyšší cenu.

A pokud jde o migranty. Lidé v Sýrii utíkají před bojem, ne před Asadem. Mnozí ho ani v minulosti rádi neměli, a přesto v zemi zůstali. Teď utíkají – jak před jeho armádou, tak před IS, a zrovna tak i před opozicí vůči Asadovi. Obyčejní lidé nechtějí vítězství jakkoli definované spravedlnosti, nýbrž plánovatelné a stabilní prostředí. O to, že ho ztratili, se zasloužil i sám Západ tím, že předstíral, že je schopen exportovat do Sýrie demokracii.

Ruské ministerstvo obrany vydalo zprávu, že je překvapeno rychlostí informační války proti jeho vojenské činnosti v Sýrii. Putin k tomu později doplnil, že informace o tom, že ruské údery přinesly civilní oběti, byly publikovány ještě před tím, než letadla vzlétla. Jak hodnotit zpravodajské pokrytí těchto ruských akcí?

Informační válka je běžná na obou stranách. To je dnes (stejně jako v minulosti) standardní nástroj mezinárodní politiky. Pozorovatel, který si chce udělat jakž takž objektivní představu o situaci, s tím musí počítat.

Objevují se názory, že ruský prezident Putin za posledních čtrnáct dní získal mnohé z toho, co diplomaticky ztratil od záboru Krymu. Nakolik s tím souhlasíte? A bude tato pozitivní křivka pokračovat? Může to skončit zrušením sankcí? Nebo jak to pro Rusy skončí?

Ani nevím, jestli na tom Putinovi tolik záleží. Řekl bych spíše, že jeho aktivity v Sýrii nemají za cíl zalíbit se Západu, nebo odčinit Krym. Spíše bych řekl, že mu jde o to dát najevo Spojeným státům, že Rusko je zase zpět ve velmocenské hře. Výsledkem jeho syrského angažmá pravděpodobně bude stabilizace tamější situace. A jelikož dle mého názoru Syřané neutíkají před Asadem, nýbrž před nestabilitou, tak ruský zákrok může vést k oslabení proudu migrantů. A pokud jde o zrušení sankcí, tak mám dojem, že západoevropské státy budou vděčné za sebemenší plauzibilní záminku k tomu je oslabit nebo ukončit. Ukázalo se totiž, že jejich „výchovná“ politika vůči Rusku se projevuje spíše jako sankce proti jejich vlastnímu zemědělství a průmyslu.

Publicista Jefim Fištejn v ČT uvedl, že Západ kvůli zničení IS a stabilizaci Sýrie flirtuje s Putinem a nakonec mu přenechá nejen Sýrii, ale i vliv nad Ukrajinou. Europoslanec Štětina k tomu přisadil, že takový „flirt“ nás bude stát svobodu. Z čeho takové obavy pramení? Do jaké míry se s tím lze ztotožnit?

Doporučoval bych dívat se na věci realisticky a pragmaticky. Rusku se podkládá (řekl bych, že právem) to, co se dříve vyčítalo Spojeným státům, a sice, že si chce hrát na světového četníka. Spojené státy tuto roli stále ještě plní, ale zřetelně již nemají takovou průraznost, jakou měly dříve. Na příkladu Sýrie resp. jejich neschopnosti se vypořádat s IS to vidíme velmi dobře. Nikdo to sice nepřizná otevřeně, ale řekl bych, že dost západoevropských politiků se smíří s jakž takž stabilizovanou Sýrií v čele s vládcem, který se jim nelíbí a kterého podporuje Rusko, jen když se zastaví milionový pochod migrantů na Evropu.

Rusko hledá v Sýrii rovnocennost s USA. To připomíná konstelaci studené války, parafrázi tehdejšího bipolárního světa. Avšak dnes se do hry o dominanci musí počítat také Čína, ale zcela jistě již nikoliv Evropská unie. Co tím vším chci říci? Po skončení studené války si svět zkusil hrát na multipolaritu. K těm výše jmenovaným se ještě nedávno optimisticky připočítávala Indie a Brazílie jako nastupující regionální velmoci a očekával se nový světový pořádek. Obě tyto velmoci in spe jsou na tom však dnes podobně špatně jako EU.

Takže zbývá triáda, USA, Rusko a Čína, která, protože žádná z těchto zemí nemůže dominovat, bude svou dynamiku čerpat ze vzájemného vyvažování, v hledání rovnováhy. Historicky nic nového. Mám-li v tomto odhadu pravdu, tak to vypadá jako podstatně stabilnější konstelace než ta, kterou máme globálně teď. Když nikdo z těch tří nepropadne mylné představě, že by mohl dosáhnout hegomoniální pozice, tak by světová politika mohla pozvolna přejít do stabilnější fáze, než ve které právě je. Jefim Fištejn může mít pravdu, že cenou této stabilnější fáze bude silnější vliv Ruska v Sýrii a na Ukrajině. Ale faktem je, že se v posledních měsících ukázalo, že Západ přispěl k destabilizaci Sýrie a nemá dost peněz a vůle modernizovat Ukrajinu. Ve světovém politickém systému neexistuje nikdy vakuum. Prostor, který nevyplní jedna strana, vyplní strana druhá. A to se, zdá se, právě děje.

Bude-li se globální konstelace vyvíjet tímto směrem, tak se pro nás a ostatní malé hráče změní to, že budou operovat ve stabilnějším prostředí. Naši svobodu, jak říká pan Štetina, přitom trvale ohrožuje nejenom Rusko, ale zrovna tak Spojené státy anebo Evropská unie. Každý z nich chce slabší hráče donutit k tomu, aby se řídili podle zájmů silnějších. Tu část svobody, kterou může (realisticky viděno) hráč naší velikosti udržet, musíme ubránit my sami, naše elity. A nejakutnějším ohrožením svobody není Rusko, nýbrž smutný fakt – čerstvě doložený sklapnutím patek ohledně uprchlických kvót – že se české elity ani po čtvrt století od pádu komunismu nedokázaly zbavit svého poddanského instinktu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.