V nedávném svém článku na České pozici jste srovnával rozhodování v Bruselu o uprchlících s Mnichovským diktátem. Jak může být přidělení ani ne půldruhé tisícovky migrantů, kteří by stejně zamířili do žádanějších destinací, jakmile by to jen bylo možné, souměřitelné s tehdejší osudovou událostí pro Československo?
Mám pocit, že základní charakteristikou současných politiků v Evropské unii je analogie postojů appeasementu třicátých let: Odsunout povinnost řešení, předstírat s hlavou v písku, že problém neexistuje anebo mluvit o něčem úplně jiném – tzv. „okozevozizmu“. Přijmout „řešení“ technokratické a na efekt, jen počtářské. A pak s úlevou nechat vlastní vědomí a svědomí ukonejšit nějakou formální listinou, od které pak dají ruce pryč – třeba jen změnou národních kabinetů i Evropské komise. Zatím v EU vidím stále mnoho daladierů a chamberlainů, kteří si rádi vzájemně odsouhlasí starost o zástupné principy bez ohledu na trvalé skutečné evropské bezpečnostní zájmy. Nevidím však nikde žádného ani potenciálního Winstona Churchilla.
Dobrá, ale zpátky k té cifře 1400 uprchlíků, které by měla Česká republika přijmout, pokud budou schváleny povinné kvóty pro jednotlivé členské země.
Nejde o nadhozené čtyřciferné přesunové číslo, kvótu migrantů. Jde o lidi a jejich osudy – Evropany i ty další. Jde o zásadní stanovisko evropského kontinentu k otázce vlastní další existence a vůbec způsobu, jak minimálně udržitelně obnovitelně přežít – viz sebevědomý Lisabonský program svého času z roku 2000. Migranti jsou jen zástupným pasívním předmětem, kterým jsou oni sami i evropská veřejnost jen manipulováni. Současný stav není ani začátkem, ani koncovým stavem. Je jen koncem začátku před řádově větším pokračováním bez koncepce a zodpovědnosti současných evropských autorit. Konkrétním proběhlým příkladem trvajícího samodestruktivního appeasementu je dnes již pětileté totální neřešení katastrofálního přístupu Řecka k disciplíně a plnění povinností v eurozoně. Míra zdravého rozumu, pudu sebezáchovy, tolerance a hlavně falešné solidarity za cizí peníze byly definitivně zde již překročeny v roce 2010.
Psali jsme:
Ve zmíněném textu jste také uvedl, že když evropští politici migraci řešit nechtějí, tak ale představitelé českého státu jednat musí. Co konkrétně od nich očekáváte kromě zavedení zesílených kontrol na hranicích a v mezinárodních vlacích a autobusech a tříhodinové neproduktivní debaty o uprchlících na půdě Poslanecké sněmovny?
Jestliže evropští politici reálné řešení ve skutečnosti jen markýrují a nechtějí, ti čeští pak musí prokázat svoji odpovědnost a akceschopnost v existenčním českém zájmu. K patřičné odpovědnosti se ve volbách dobrovolně přihlásili. Není prostě možné po připuštěném fiasku – jako právě například s eurozónou – alibisticky nechat obyvatelstvo v nevědomosti o rozsahu skutečnosti samé a napospas chaosu a zcela jistě zde i přiváženému nebezpečí terorismu. Zapomněli jsme již na newyorská dvojčata, londýnskou podzemku a autobusy, moskevské metro, madridské předměstské vlaky či bostonský maratón?
Neveze se ale kabinet Bohuslava Sobotky jen na populistické vlně, když sám premiér varuje před zhroucením sociálního systému a ministr vnitra Milan Chovanec posiluje kontroly na hranicích, čímž vytvářejí obraz „rozhodného kabinetu“ a ve společnosti naladěné většinově proti migrantům získávají politické body?
Chci věřit, že to není vlna populismu, ale právě ten žádoucí anti-appeasement, který potřebujeme, a projev reálného cítění odpovědnosti. Podporujme svoji vládu v těžké chvíli při jednoznačné a historické prezentaci její skutečné odpovědnosti!
Šéf Amnesty International Salil Shetty tvrdí, že jsme svědky nejhorší uprchlické krize naší epochy, během níž se miliony žen, mužů a dětí snaží přežít brutální války a zacházení pašeráků lidí a vlád prosazujících své sobecké zájmy namísto projevení základní lidské solidarity. Dá se tento výrok vztáhnout i na českou vládu?
Jde o zdůrazňování jen jedné stránky věci. Není to jen o bezbřehé solidaritě z nikoliv nekonečných zdrojů. České vládě bych nic takového nepodsouval … zatím.
Co si myslíte o nápadu některých zemích EU stavět na hranicích ploty, jak to dělá Bulharsko na turecké hranici a jak se chystá Maďarsko, které nezvládá nápor uprchlíků, na hranici se Srbskem?
Hraniční vymezení proti nelegální a destruktivní imigraci nejsou nic neobvyklého. Ani historicky, ani prakticky. Mezi současným Mexikem a současnými Spojenými státy takovéto zábrany stojí již dlouho. Dnešní Španělsko ukazuje, že bez zbytečné ideologické demagogie lze pořádek a řád na hranicích udržet jak ve španělských severoafrických enklávách, tak na otevřeném pobřeží. Za stejným účelem postavil již římský císař Hadrián v roce 122 n. l. svoji „Hadriánovu zeď“ v severní Anglii. Císařové Konstantinus Veliký a Theodosianus pak konstantinopolské hradby. Římská civilizace udržovala svůj životně existenční limes, systém opevnění, na Rýnu a Dunaji proti destrukci migrujících barbarů.
Země střední Evropy bývají v souvislosti s řešením uprchlické krize obviňovány z nedostatku solidarity s ostatními členy. Co by podle Vás s Evropou udělalo, kdyby v případě nepřijetí kvót splnila Itálie své výhrůžky a začala migrantům na svém území vydávat dočasná víza, která by jim umožnila cestovat do dalších států schengenského prostoru?
Obviňování nechte obviňovatelům; jejich domácí voliči jim to už pak vysvětlí sami u nich doma. Itálie, Řecko i Maďarsko již léta pobírají z Evropské unie nezanedbatelné peníze, aby tzv. schengenskou hranici řádně udržely ve stanoveném režimu a její dohodnuté funkci, azylová víza nepřiznávaly jen jako formality a problém neposunovaly dále do Evropské unie bez větší odpovědnosti. Nejspíše je nutno přehodnotit, a to individuálně na národních úrovních, dřívější exaltované rozhodnutí o smysluplnosti, reálném užitku a neškodlivosti celého konceptu schengenského prostoru. Na britských hraničních přechodech, ať třeba v Doveru nebo na Heathrow, vám to prakticky a zcela oprávněně vysvětlí každý tamní imigrační úředník – zdvořile a snadně k pochopení.
Od zastánců přijímání uprchlíků na českém území zaznívá apel na morální povinnost, kterou tak bohatá a demokratická země jako Česko má, přijímat ty, co prchají ze svých domovů z obav o své životy. Vy to tak nevnímáte?
To je jen účelově pokládaná otázka. Nestačí totiž jen mechanické kopírování zkušeností z 20. století. Za skutečnými humanitárními existujícími uprchlíky se skrývají mnohonásobky jen ekonomických migrantů a zcela jistě i patřičné počty vysílaných aktivistů a teroristů pro okamžitý i budoucí rozvrat celých kontinentů. Evropské a české vlády se budou muset popasovat s povinností kvalitativně nového rozhodnutí. Nutno být aktivní a nejenom alibisticky reaktivní.
Čeho bychom se měli od migrantů z afrických či jiných zemí přijatých Českou republikou dobrovolně, nebo přidělených na základě kvót, podle Vás obávat?
Nehledejte žádný momentální jen zjednodušený výčet pro a proti, ani ten český, ani evropský. Je to komplexní problém. Vše už tady mnohokrát bylo a je popsané. Třeba i v Bibli samé.
| Bohumil J. Studýnka je stálým spolupracovníkem České pozice, expert v oboru financí a mezinárodních ekonomických vztahů. Byl generálním ředitelem GE pro Česko a Slovensko, výkonným ředitelem Deutsche Bank AG Praha či poradcem v ústředí Deutsche Bank a také náměstkem ministra pro hospodářskou politiku. Autor řady odborných textů a knih se v současnosti věnuje poradenské a advokátské praxi. |
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
