Koho byste volili v 1. kole prezidentské volby? (anketa je čistě orientační, žádný kandidát ještě nepotvrdil účast ve volebním klání; hlasování probíhá od 9.12.2014)Anketa
V úvodu své druhé knihy píšete, že Vás po úmrtí prvního polistopadového prezidenta přepadla prázdnota. S Václavem Havlem skutečně odešla část polistopadové historie. Nejsou však on a vlastně všichni polistopadoví politici do velké míry zodpovědní za to, že v České republice nedošlo ke skutečnému vyrovnání se s komunismem? Když si člověk přečte Vaše dvě knihy zabývající se zločiny komunismu, začne litovat, že u nás nedošlo k žádnému „norimberskému procesu“....
V kontextu dnešního uvažování se samozřejmě taková odpověď nabízí. Tu a tam jsem zaslechla i názor, že listopadové události byly předem naplánovány. Logickým vyústěním tohoto velmi zjednodušeného vidění je pak hledání viníků a nejlépe mezi těmi, kteří se již nemohou veřejné diskuse zúčastnit. Tento způsob chápání „předání moci“ z konce osmdesátých let však nesdílím, i když mě velmi mrzí, že zákulisí klíčových událostí zůstává nevyjasněno. Obávám se totiž, že to vede k zastírání podstaty mnohem vážnějšího problému. A tím mám na mysli určitý nezájem vůči tomu, co se tu dělo před listopadem 1989, ale třeba i apatii k netransparentnímu dění v Ústavu pro studium totalitních režimů a určitě bych mohla pokračovat.
Seriál ParlamentníchListů.cz k příležitosti výročí úmrtí Václava Havla: Odkaz zesnulého prezidenta a jeho význam pro dnešek hodnotili například i Daniel Kroupa ,Karel Hvížďala, Jefim Fištejn, Jaroslav Doubrava či Miloslav Ransdorf
Na druhou stranu, možná ani tehdejší poptávka po zákazu KSČ či po nějakých očistných procesech prostě nebyla...
Ano, přiznejme my všichni, kteří jsme se účastnili tehdejších protestních demonstrací, kolik z nás volalo například po zrušení Komunistické strany Československa. Velmi dobře si pamatuji, že poptávka nezněla v tomto znění. Byli jsme šťastní a vděční, že Michail Gorbačov dokázal udržet sovětské tanky na uzdě a že právě vybalované těžké zbraně v našich kasárnách zůstaly nepoužité. A pak? Nemohu se zbavit dojmu, že pak jsme se starali více o jiné záležitosti. Není divu, po čtyřech desetiletích jsme konečně směli cestovat, podnikat a říkat, co si myslíme. To ostatní jsme doufali, že už za nás za všechny někdo udělá…
Při sbírání historických pramenů jste hovořila s mnoha bývalými politickými vězni. Nedivil bych se, kdyby byli vzhledem k výše zmíněnému poněkud zahořklí...
To určitě jsou a nejen bývalí političtí vězni. Myslím, že mnozí z nás jsme brali za samozřejmost, že jediný skutečný viník, tj. Komunistická strana Československa vyloží ďábelské karty na stůl a sama jako „šéfka“ Státní bezpečnosti poví, proč politickostranická policie musela na objednávku své zřizovatelky provádět tolik zločinů proti lidskosti. Snad jsme si i naivně mysleli, že se představitelé KSČ omluví alespoň takovým způsobem, že již nikdy nebude možno zpochybňovat, či vést dnes bohužel stále častější diskuse, zda minulý režim byl totalitní a zločinný či nikoliv. Nic z toho se ovšem nestalo, i když si myslím, že by to možná alespoň k částečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí přispělo.
Ale nezapomeňme ani na hospodářskou korupci minulého režimu, kterou už vůbec nikdo neřešil a která se nám léta vrací jako bumerang. Byli jsme jednou velkou výkladní skříní komunismu. Kdybychom se chtěli rozumně vyrovnat se všemi, kdo tyto jednotlivé výlohy ať už dobrovolně nebo nedobrovolně aranžovali, myslím, že celá hospodářská soustava by se zhroutila. Nejsem si jistá, kdo byl tehdy ochoten toto riziko podstoupit. I když někdy si sama sobě kladu otázku, zda jsme to neměli přeci jen zkusit risknout – vzápětí se však ptám, v čem by si korupce libovala lépe.
Jak by se podle Vašeho názoru na nepotrestané zločiny komunismu dnes díval konkrétně Váš dědeček Ota Tulačka (1913–1991), který strávil v komunistických kriminálech celých čtrnáct let?
To je velmi těžká otázka. Jednak dědeček nebyl ani trochu mstivý a jednak si liboval ve velmi specifickém ironickém humoru. Těch zločinů a zla bylo spácháno tolik… Určitě by souhlasil, aby hlavní viníci byli odhaleni a byla vyvozena konkrétní odpovědnost v konkrétních případech. To je bez debat, jenže kde není vůle, není ani cesta. Tak, jak jsem ho však znala, si troufám myslet, že mnohem více by byl zklamán z úplně něčeho jiného a sice, proč dnes tolik i mladých lidí volí stranu, jejímž strategickým cílem je znovuvybudovat socialismus.
Tak se totalitnímu režimu u nás slušně říkalo a političtí vězni byli posíláni na „rekreaci“ – tak tomu zase říkal dědeček. Dnešní vývoj, tj. že se KSČM může pomocí spolupráce s jinými stranami čím dál snadněji dostat opět do vlády, by asi nedokázal pochopit. Ale to není jen vina politiků. Politická reprezentace vychází z nás a je naším obrazem. Jací jsme my, takoví jsou většinou naši politici. Ostatně jsme to zase my, kdo je volíme. Asi to bude znít ošklivě, ale rozpolcenost naší společnosti a značná absence samostatného myšlení byla jednou z hlavních příčin červenání politické scény již brzy po válce. Dnešní situace se mi bohužel zdá v mnohém obdobná.
Mnoho lidí dnes tvrdí, že padesátá léta jsou minulostí a měli bychom se raději dívat dopředu. Podle mého názoru to však obvykle říkají ti, jejichž rodiny snad kromě zákazu vycestovat na Západ, nebyly nijak postiženy. Vy coby vnučka politického vězně budete mít nejspíš jiný názor...
To v každém případě, ale abych měla tento názor, nemusím být ani zdaleka vnučkou politického vězně. Z každé vypuknuté katastrofy se přeci můžeme poučit jen tehdy, pokud se snažíme zjistit a pochopit příčiny jejího vzniku. Tou katastrofou může být třeba nemoc. Budeme-li řešit pouze následky, těžko se příště dokážeme vyvarovat stejným potížím. Dojde-li k rozchodu manželů, měli by se oba pokusit zpětně hledat chyby i u sebe. Zkrachuje-li mi firma, také přeci přemýšlím proč – tedy alespoň pokud chci být příště úspěšná. Nejsme-li ochotni dívat se do zrcadla minulosti, hledat a snažit se rozumět všemu, co vedlo k zakořenění sovětské ideologie v naší společnosti, pak asi stěží dokážeme pochopit sami sebe, jakou cestou chceme jít a co všechno bychom pro šťastnou budoucnost našich dětí měli být ochotni obětovat. Na příkladu Ukrajiny vidíme, že jen zachovat si celistvost státu a státní suverenitu ani v dnešní době v Evropě není vůbec samozřejmostí.
Silných momentů je v knize Tři muži proti totalitě spoustu. Nejvíce mi v paměti utkvěl dopis na rozloučenou popraveného Jaromíra Nechanského, který adresoval svému otci. Obsah dopisu napovídá tomu, že jej píše člověk vyrovnaný se svým osudem. Přesto člověka mrazí, když píše účastník protinacistického odboje, a teď cituji: „Kdybych takto umíral za poslední války v důsledku své tehdejší činnosti, nebylo by to tak bolestné jako nyní, když Čech Čecha odsuzuje k nejtěžšímu trestu...“
Přesně tak to bylo. Přitom se dnes někteří pohoršují nad tím, že komunistický režim je srovnáván s nacismem. Jenže komunistická totalita byla mnohem horší právě v tom, že bezpráví a zločiny byly bezdůvodně páchány na vlastním obyvatelstvu. Navíc je vše dnes tolik zlehčováno. Tím mám kupříkladu na mysli, že protinacistický odboj byl vždy velmi považován, zatímco účastníci třetího, protikomunistického odboje jsou stále ještě i částí odborné veřejnosti označováni za dobrodruhy. Ostatně o existenci či neexistenci protikomunistického odboje se i v odborných kruzích čtvrt století po pádu Husákova režimu stále ještě vedou velmi živé debaty! Oba totalitní režimy využívaly oblíbené zákeřné zbraně.
Propaganda ruku v ruce s nastolením všudypřítomné atmosféry strachu dokázala totálně měnit myšlení i svědomí národa. Kdo se jen slovem ohradil proti jediné vládnoucí politické straně a jejímu sovětskému spojenci, byl velezrádcem, nepřítelem státu, zločincem, vyvrhelem, reakcionářem… A nezapomeňme, že proto, aby obyčejný pracovitý člověk byl označen např. za kulaka s „cejchem nepřítele“, stačilo, že měl prostě jen své vlastní hospodářství, které ho dokázalo uživit.
To, že tak krátce po krvavé světové válce odsuzovali Vašové, Vieskové a další katani své spoluobčany k trestu smrti či doživotnímu žaláři, je skutečně depresivní. V knize však píšete i o tom, jak se navzájem zrazovali a házeli si klacky pod nohy i rodinní příslušníci. Např. finanční podporu od jedné z Vašich příbuzných v USA určenou opuštěné rodině Vašeho vězněného dědečka si jeho bratr nechával pro sebe. Spolupracovníka Vašeho dědečka, bývalého pilota RAF Josefa Hýblera, zase údajně zradil jeho vlastní bratr...
Kdyby moje teta Anna Váchalová, která ještě žije v Prapořištích, nedala babičce peníze na cestu, nemohla by ani s třemi dětmi jet navštívit jejich tatínka do leopoldovské věznice na Slovensko. Za dobu čtrnácti let a šesti měsíců ho mohli vidět jen na několik málo minut. Majora Josefa Hýblera, účastníka bitvy o Británii, se bratr Jan dokázal dokonce veřejně zříct na tzv. schůzi občanského výboru. Pro jistotu se zřekl rovnou i své sestry Miloslavy!
Psali jsme:
Není vedle zodpovědnosti za zemřelé a umučené největším zločinem komunismu právě i to, jak dokázal tento systém rozložit rodinné vazby a osobní morálku? Občas mi přijde, že se na komunismus lidé vymlouvají ve chvíli, kdy by měli čelit vlastním selháním...Vždy se dá říci ono otřepané heslo „taková byla doba“, ale ne všichni jsou ochotni uznat, že jisté zásady je možné dodržovat za jakéhokoli režimu.
"Tento stát je v rozkladu," říká často Andrej Babiš. Co vy na to?Anketa
Je to přesně tak. Sama bych to neuměla vyjádřit lépe. Ale musím potvrdit, že strach byl skutečně enormní. Navíc StB uplatňovala podobné metody jako gestapo a to měli lidé ještě v živé paměti. Nejen rodinní příslušníci, ale také blízcí přátelé byli vydíráni nevybíravým způsobem, jen aby StB mohla dosáhnout svého cíle. Tím bylo neustálé až křečovité upevňování moci KSČ. Ten tzv. socialismus dokázal i jinak slušného člověka dohnat k tomu, že tak trochu přestal být sám sebou. Postupná ztráta morálních zábran a úpadek morálních hodnot pak zpětně napomáhaly komunistické propagandě a procesu sovětizace vůbec. Ten byl ostatně u nás zahájen ještě před koncem druhé světové války. A na prvního máje to všichni dobrovolně povinně oslavili…stejně jako se letos v rámci prvomájových průvodů – poprvé po 23 letech opět ve velkém stylu – po celém Rusku oslavovala anexe ukrajinského Krymu.
Když jsem mluvil o těch silných okamžicích v knize, tak na mě zapůsobilo i gesto syna Bedřicha Reicina, který přišel po soudu s bývalými komunistickými pohlaváry k jedné z komunistických obětí, objal ji a za skutky svého otce se omluvil. Lítost před několika měsíci vyjádřila i dcera prokurátora Karla Vaše... Když tak o tom přemýšlím, možná na něco podobného političtí vězni čekali či čekají více než na mnou zmíněnou obdobu norimberského procesu...
Vidíte, to je přesně ono. O synu Bedřicha Reicina mi nedávno vyprávěla i jeho bývalá spolužačka. Prý mu později komunisté – nějakou dobu po popravě jeho otce – nabídli, že již může vystudovat. Tehdy jim dokázal říci: „Děkuji, nechci.“ Myslím, že řada je stále na nás všech. Vzít politické vězně kolem ramen a s uznáním jim říci: „Děkujeme, že jste to nevzdali,“ patří asi mezi to nejcennější, co by si přáli ještě dosáhnout.
Do protikladu můžeme dát případ bývalého trýznitele z věznice v Uherském Hradišti Aloise Grebeníčka. On sám ani jeho syn, bývalý předseda KSČM, nikdy neprojevili sebemenší lítost nad prokazatelnými přečiny i proti tehdy platným zákonům…
Není divu, vždyť celá komunistická strana se ani trochu nepokusila o svoji stranickou reformu. Kosmetická změna názvu svědčí pouze o tom, že si toto extremistické uskupení s nevinnou krví na rukou za svými dřívějšími postoji i činy stojí.
Psali jsme:
Třetí odboj proti komunismu dlouhá léta usiluje o jakési zrovnoprávnění s odbojem proti nacismu. Před několika týdny jsem byl na jedné přednášce, kde se mluvilo o tom, že zatímco pomníky padlým ve 2. sv. válce jsou v každé vesnici, na padlé z první světové války se poněkud zapomíná. Netýká se to ale právě i účastníků třetího, protikomunistického odboje? Ne, že by snad hromadné stavění pomníků něco fakticky změnilo, někdy jsou však i gesta důležitá…
Máte určitě pravdu. Jedním z mnoha příkladů může být i tato konkrétní událost. František Wiendl, bývalý politický vězeň z Klatov si přesně před rokem dovolil upozornit televizní diváky, že před dvěma lety se za pomoci veřejných peněz postavil u šumavského Březníku pomník bývalému pohraničníkovi, který přišel o život, když se snažil zabránit svému kolegovi v útěku na Západ. Do kamene bylo doslova vytesáno, že zastřelený zemřel „v boji s nepřítelem“. František Wiendl sám v noci tajně a bezzištně pronásledované uprchlíky převáděl lesním terénem a riskoval tím život. Za noc ušel i dvacet kilometrů, aby ráno mohl jít rovnou do práce. Jenže těmi tzv. „nepříteli“ byly mnohdy i bezradné ženy s dětmi v náručí, které prchaly před politickým terorem. František Wiendl stihl během slavnostního večera říci jen pár nejdůležitějších slov, jelikož především přebíral cenu Paměti národa. Reakce nespokojeného diváka z jedné strany rozpolcené veřejnosti však nenechala na sebe čekat. Do pár dnů mu přišel výhružný dopis s vyobrazenou šibenicí…
Příliš se dnes neví, že v rámci odboje proti komunismu se zcela vážně plánoval ozbrojený převrat, kde měl určitou roli sehrát i generál Karel Kutlvašr. Dvě z kapitol Vaší knihy se věnují právě i tomuto tématu. Dva ze „tří mužů proti totalitě“ Josef Hýbler a Váš dědeček Ota Tulačka byli do této akce nepřímo zapojeni. Podle toho, co jste prostudovala za materiály a konzultovala s historiky, měly vůbec podobné plány reálnou šanci na úspěch?
Generál Karel Kutlvašr byl na černé listině sovětských „osvoboditelů“ již od květnového povstání roku 1945. Jeho dlouhodobé sledování mělo za následek, že byl zatčen již před koncem roku 1948. Dvě kapitoly knihy věnuji přípravě jednoho z největších ozbrojených převratů celé totalitní éry – mělo k němu dojít na přelomu února a března 1949. Věnuji se i pokusu o zpochybnění autenticity jeho příprav. Jsem přesvědčená, že tzv. organizace Praha – Žatec pod vedením bývalého majora Miloslava Jebavého a úspěšného pražského obchodníka a architekta Bohuslava Hubálka měla skutečně poměrně reálné vyhlídky na úspěch. Do příprav byla zapojena celá řada vojenských posádek včetně „vyakčněných“ i aktivních příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Je znám alespoň přibližný počet vojáků, kteří se měli akce zúčastnit? Případně, jaká technika měla být do této vojenské akce nasazena?
Přibližně 6000 ozbrojených vojáků mělo k dispozici dvacet tanků, obrněné vozy, granáty, pancéřové pěsti a plány na přepadení klíčových objektů jako např. věznic, ústředí KSČ, ministerstev, pankrácké zbrojovky, budovy československého rozhlasu, letiště a dalších byly do detailu připravené. Do akce se měly zapojit i pomocné strážní oddíly složené ze sokolů a legionářů včetně tzv. Svazu brannosti a Volyňských Čechů. Od druhého dne pokusu o povstání měly být do akce zapojeny stíhačky, aby střežily pohraničí u sovětské zóny. V případě úspěchu se počítalo i s ustanovením nepolitické vlády na dobu jednoho roku, než by byly připraveny svobodné volby. Pochopitelně se uvažovalo, že celá akce může skončit i neúspěchem, takže byl připraven únikový plán s tankovým a pancéřovým doprovodem, ale to nesmí nijak snižovat jejich odvahu a odhodlání ani význam celé této odbojové kapitoly našich dějin.
Do jaké míry se na plánech k ozbrojenému převratu podílel Váš dědeček?
Můj dědeček se s Miloslavem Jebavým, mimochodem držitelem několika francouzských vojenských vyznamenání (koncem války pracoval pro britskou vojenskou zpravodajskou službu), několikrát sešel. I s Josefem Hýblerem krycím jménem „Vašek“ se dohodli, že na domažlickém okrese vybere v každém městě spolehlivého člověka, který by byl v případě úspěšného zahájení převratové akce pověřen k vedení příslušné pohraniční obce. Byly totiž obavy, aby se nechtěli vrátit odsunutí Němci. Průběh by určitě nebyl hladký. Jebavého snahou bylo, aby byl pokud možno nekrvavý, a to bylo hlavním důvodem neustálého oddalování termínu. Přípravy byly nakonec odhaleny náhodou těsně před zahájením akce, jelikož došlo k dekonspiraci napojené špionážní skupiny prof. Karla Nigrína. Následovala ohromná vlna zatýkání a vzhledem k závažnosti celé akce i nesmírně brutální výslechy.
V souvislosti s plánovaným ozbrojeným převratem byli později popraveni zkušení a odhodlaní vojáci Miloslav Jebavý, Karel Sabela, Vilém Sok – Sieger, Josef Gonic nebo architekt Bohuslav Hubálek. Obávám se ale, že kdybyste se ptala 100 lidí na ulici, tak vám 99 z nich odpoví, že tato jména slyší poprvé... Kde se stala chyba?
Mohu jen potvrdit, že chyby se skutečně staly. Odborná veřejnost o této problematice samozřejmě ví, jenže je v názorech opět rozpolcená. To vede pochopitelně k tomu, že místo abychom se o Jebavém a dalších hrdinech protikomunistického odboje učili ve školách, debata se stále točí dokola a na všech se hledají spíše chyby, než aby se vyzdvihovala jejich obdivuhodná odvaha. Jsme už takoví a jiní asi nebudeme. Pravdou ale také je, že tento pokus o ozbrojené povstání se snažil zpochybnit např. i samotný účastník jeho příprav, tj. major Josef Hýbler.
Podařilo se Vám zjistit, co tím sledoval?
Domníval se, že bude moci být propuštěn, když uvede, že to celé bylo vyprovokováno Reicinovými agenty. Jenže ho nenapadlo nic jiného, než jako agenta zkusit uvést mého dědečka Otu Tulačku krycím jménem „Cyril“, o kterém už StB ovšem měla dost údajů. To bylo v roce 1958, devět let po jejich zatčení, kdy se inspekci ministra vnitra v rámci obnoveného prošetřování naopak podařilo jejich společné aktivity z let 1948 až 1949 konečně rozklíčovat. Oba totiž přísně dodržovali tzv. konspirační pravidla, což estébáky léta uvádělo do varu. Bez prostudování ohromného množství materiálů není prostě možné se v celé problematice vyznat.
Walter Birge byl chráněn diplomatickou imunitou, takže později Československo opustil legálně. Dvěma zbývajícím mužům se to bohužel nepovedlo. Josef Hýbler byl zatčen v březnu 1949, Váš dědeček o půl roku později. Ota Tulačka měl připravenu únikovou cestu do Francie, ale jelikož měl tři děti a nemohl počítat v zahraničí se žádnou pomocí, rozhodl se nakonec zůstat doma. Těžko takto zpětně „soudit“. Po válce je každý generál, jak se říká. Neměl ale Váš dědeček zariskovat a za hranice přece jenom odejít?
Dědeček byl velmi svobodomyslný člověk. V prvé řadě se nechtěl nechat připravit o domov a hlavně skutečně věřil, že může dojít ke změně. Věděl také, že musí něco dělat, dokud to jen bude možné – prostě to nevzdávat – jen tak byla šance stále zatím poměrně nejistému režimu podrazit nohy. Znal mnoho lidí, kteří byli ochotni svůj život či svobodu pro dobro věci obětovat. Věděl, že přes hranice dokáže přejít kdykoliv. Až jednou z dalších otázek bylo, zda by se v Německu dokázal o rodinu postarat. Hromadný zátah na špionážní síť majora Jaromíra Nechanského a Veleslava Wahla, která byla využívána Američany a na kterou byl dědeček také napojen, však na poslední chvíli neustál, jelikož byl podlým způsobem zrazen.
Josef Hýbler nakonec odešel do emigrace až po vpádu sovětských tanků do Československa v srpnu 1968. Dokonce navázal kontakt se svým starým známým Walterem Birgem. Před tím strávil ve vězení jedenáct let. Možná i proto se nedožil příliš vysokého věku. Váš dědeček si po tolika letech strávených ve vězení odnesl celou řadu zdravotních problémů. Karel Kutlvašr byl propuštěn v roce 1960 a zemřel o rok později, mnozí jiní nepřežili, stovky rodin bylo navždy rozvráceno. Přesto, slyšela jste někdy od politických vězňů, že by svého aktivního zapojení se do protikomunistického odboje litovali?
Neslyšela. Ale slyším to neustále od své tety, která vyrůstala právě v té rozvrácené rodině. Na mnohých politických vězních vidím jiskry v očích a to mě velmi inspiruje. Tito lidé zůstávají zoceleni a mají tolik vnitřní síly, až tomu sama někdy nerozumím. Pro kousíček chleba byli nuceni vynaložit mnohem více energie, než si jen dovedeme představit. Každým dnem v lágrech nebo ve vězeních jim šlo prakticky o život. Jenže co člověka nezabije, to ho posílí, a to je možná klíč k jejich celoživotní filozofii a obdivuhodné energii. Vidím na nich, že jsou vyrovnaní a vnitřně šťastní, že mohli přispět k sebemenšímu oslabení nebo jen zpochybnění zlovolné komunistické moci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Provazník
