Letošní rok přinesl několik převratných a pro mnohé nečekaných změn. Především jde o Brexit a vítězství Donalda Trumpa, který byl ještě na počátku primárek obecně považován za outsidera. S Británií mimo EU se už tak nějak všichni smířili, ale jaké konkrétní důsledky pocítíme?
Trumpovy ohlášené plány jsou dalekosáhlé. Ale jsou většinou dlouhodobé, nedají se zavést ihned. Předpokládají legislativní změny a o každou z nich bude Trump muset bojovat s Kongresem. Proto se můžeme dočkat hlavně těch změn, které jsou v první fázi spíše deklarativní, jako příslib, že USA nebudou svrhávat příští vlády, nebo se vměšovat do vnitřních záležitostí cizích zemí. Pro nejbližší konkrétní změny se můžeme podívat na plánovaných deset opatření, které chce Trump zavést „první den“ v Bílém domě. Jsou jimi přísliby „porazit ISIS“, „postavit zeď“, „deportovat ilegální imigranty“, zastavit příliv "syrských" uprchlíků, extrémní imigrační kontroly, „USA nebudou ostatní národy“, vystoupí z TPP (Trans Pacific Partnership), přeruší jednání o TTP, zruší "gun-free“ zóny, uvedou do pořádku „Department of Veteran affairs“, zruší, nebo podstatně zredukuje Obamacare, a zruší federální finanční asistenci asi 25 americkým městům, jejichž administrativa odmítá stíhat imigranty jen proto, že "nemají žádné dokumenty". I těch příslibů je dost a i tam, kde nebude problém s legislativními změnami, může Kongres Trumpovy reformy blokovat tím, že na jejich realizaci neuvolní peníze státního rozpočtu.
Změny, které se podaří Trumpově vládě realizovat, budou v první fázi spíše symbolické a psychologické.
Budou se dotýkat hlavně 265 exekutivních dekretů prezidenta Obamy, které má nový prezident pravomoc zrušit. Jsou to ovšem hlavně vnitrostátní dekrety a většinou nemají přímý impakt na mezinárodní scéně.
Pokud jde o Trumpa, mnohé se začíná vyjasňovat. Už bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?
Ten svět, který známe v posledních letech, by nutně skončil i bez Trumpa. Buď by konečně zvítězil zdravý rozum, nebo bychom zažili devastující válku, nebo sérii válek. Trumpovo vítězství a jeho úspěch přináší daleko větší šanci pro zmírnění napětí a návrat realistické politiky spolupráce i mezi mocnostmi. Samozřejmě, že se to vše nestane během prvního měsíce Trumpovy vlády.
Dočkáme se kvůli tomu výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?
Termín „ruská stopa“ nemám příliš rád. Trump nominoval do své vlády lidi, kteří mají rozsáhlé znalosti ruské politiky a ruské ekonomiky. Což není něco úplně nového, snažili se o to mnozí předchozí prezidenti. Dnes se na to americká a samozřejmě i česká media dívají s podezřením, protože hovořit o nekonfrontační politice, nebo dokonce o spolupráci s Ruskem, je dnes něco, o čem se politici bojí mluvit, aby rázem nedostali nálepku „ruských loutek“. To, že největší západní velmoc a partner v NATO otevřeně hovoří o změně a hlásí se k realistické politice ve vztahu k Rusku, znamená průlom jednoho TABU, které nás všechny ohrožovalo, politicky i ekonomicky. Evropská unie se sice snaží na poslední chvíli prodlužovat sankce, i když pro to není žádný zjevný důvod, ale jsou to jen poslední zoufalé záchvaty těch, kteří do protiruské rétoriky a protiruské politiky vsadili tolik, že nemají kam ustoupit. A vidíme i takové směšné aktivity, jako že se přední představitel jedné naší „neziskovky“, která si z konfrontace s Ruskem udělala dojnou krávu, nabízí Trumpovi jako rádce pro zahraniční a bezpečnostní politiku Trumpovy vlády. Je to symptom jeho zoufalé nejistoty.
Psali jsme:
Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje, a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?
To je nesmysl, na kterém je postavena celá konstrukce protiruské politiky a propagandy. Rusko nemá žádný důvod a nemá zájem o rekonstrukci sovětské „říše zla“. Amerika nás nikomu nepředhodí, ani nás neobětuje, ani neobětuje žádný jiný evropský stát. V krajním, naprosto krajním případě, že bude některá ze spojeneckých zemí napadena, je zde stále NATO, které Trump nejen nechce zrušit, ale chce jej zbavit na závislosti na USA, chce, aby spojenecké země začaly skutečně uvažovat o své vlastní obraně a stavěly se k ní zodpovědně, včetně jejich nákladů, aby nadále nebyly americkým závislým územím. Jaké vztahy si každý stát vybuduje s Ruskem, je jeho vlastní věc, Trump do toho nechce zasahovat.
Experti předpovídají, že z Trumpova vítězství se rozhodně neraduje Ukrajina, kterou nový americký prezident hodí přes palubu a přestane ji podporovat, jak tomu je nyní. Tedy, co se stane s Ukrajinou? Krym je patrně nevratný, ale co konflikt na východě a stav Ukrajiny jako takové, kde téměř nic nefunguje, nejsou peníze, není tam vlastně nic?
Ukrajina je smutným výsledkem dosavadní konfrontační politiky EU a USA. Oboje se přímo angažovaly ve svržení její legálně zvolené vlády, v tom, že legitimizovaly a do vedení země umožnily vstup neonacistickým a ultranacionalistickým skupinám a stranám, že vyzbrojovaly jejich ozbrojené bojůvky a významně tak přispěly k občanské válce, která již stála desetitisíce životů, přes milion Ukrajinců v ní ztratilo své domovy a neonacisté blokují a sabotují každý pokus o její ukončení. Ekonomicky přinesly EU a USA výprodej ukrajinských přírodních zdrojů, například rodina amerického viceprezidenta Bidena dnes kontroluje průzkumy, vývoj a těžbu přírodního plynu a ropy v rozsáhlých ukrajinských ložiscích. Ukrajinské zemědělství, tradiční tahoun ukrajinské ekonomiky a jejího exportu, je téměř zničeno a funguje jen na dvacet procent kapacity kvůli extrémně nevýhodným dohodám s EU, hlavně asociační dohodou. Stejné platí o ukrajinském leteckém průmyslu, dosud plně závislém na Rusku, kterému západ v ničem nepomůže. Ukrajina je nejvíce zadluženou zemí Evropy a z této situace není východiska. A přátelé, kteří Ukrajinu v cestě k tomuto stavu vedli za ruku, dnes dávají ruce pryč. Pochybuji, že Trump může Ukrajině nějak podstatně pomoci. A upřímně řečeno, neznám nikoho, kdo by mohl, Evropská unie si pomoc Ukrajině nemůže dovolit, protože je sama v hluboké krizi.
Mimochodem, když si shrneme to celé zhoršení vztahů s Ruskem, které se táhne od Majdanu, bylo to logické, protože Putin by stejně byl na Západ agresivní? Byla to chyba? A přehnal to Západ nebo to přehnalo Rusko?
Rozhodně to nebyl jen Západ a rozhodně to nebylo jen Rusko. Záleží ovšem na tom, jak jednotlivé akce a protiakce hodnotíme. Západ přerušil jednání s Janukovyčem. Ze dne na den se z prezidenta, kterému se nabízela asociace, stal pária, kterého bylo nutno svrhnout, a zástupci vlád, které s ním ještě včera jednaly, se střídali na Majdanu jako sochy apoštolů na pražském orloji a volaly po jeho svržení. A jimi dosazená vláda a parlament, ze kterého byli doslova fyzicky vyhnáni poslanci východních rusky mluvících regionů, začaly schvalovat jazykové zákony, které zbavily ruštinu, kterou hovořila asi třetina Ukrajinců, statusu úředního jazyka.
Vedle toho začali ukrajinští vládní představitelé a politici hovořit o zrušení nedlouho před tím o dalších 40 let prodloužené smlouvy o pronájmu krymských námořních základen a speciálního statusu Sevastopolu. Pro Rusy je Krym a námořní základny věcí nejen historického významu (Sevastopol je pro svou obranu proti německé armádě během WWII jedním z „měst hrdinů“, v jeho obraně padlo desetitisíce Rusů). Sevastopolský přístav je jediným hlubokým a v zimě nezamrzajícím přístavem v evropské části Ruska a je strategicky důležitý zejména dnes, v době islámské hrozby. A právě tady se ukázalo, že USA již připravují přestavbu budov na Krymu pro potřeby amerického námořnictva. Pochybuji, že by USA tolerovaly třeba pokusy Kuby o jejich vyhnání z Guantanama, které je stejně jako byl Sevastopol v americkém držení na základě smlouvy o pronájmu. Rusko nemělo před tím žádný důvod se angažovat v ukrajinské politice.
Psali jsme:
Lze říci, zda byla americká podpora kyjevské moci po převratu z „obamovských“ idealistických důvodů, nebo kvůli něčemu jinému?
Já už dávno nevěřím v „idealistické důvody“ v zahraniční politice. Jde vždy o zájmy, někdy špatně pochopené, někdy špatně, nebo chybně prosazované.
Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Už teď hodně hraje pro scénář, že se domluví s Rusy proti Číňanům. Nezvykle volal tchajwanské hlavě státu, naštval tím Peking a pak ještě řekl, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny a za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka? Budou se Číňané muset podrobit? A s jakými kartami vlastně Trump může hrát? Je připomínáno množství amerických dluhopisů, které Peking drží…
To držení dluhopisů je vzájemné. Oba státy se vzájemně „drží pod krkem“, ačkoliv americký dluh je větší. A ani jedna si nemůže i z tohoto důvodu dovolit zhroucení té druhé. Takže, domnívám se, dojde k ústupkům na obou stranách a dnešní tvrdá prohlášení vidím spíše jako deklaraci výchozích stanovisek. Skutečný konflikt, vojenský, ekonomický či finanční, by byl zničující pro obě strany.
Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?
Je to reálné alespoň zčásti. Může zrušit daňové výjimky a bezcelný dovoz. Dnešní situace je taková, že mnoho firem ruší výrobu v USA a otevírá továrny a výrobny v jiných zemích, hlavně v Mexiku a pak na základě nevýhodných smluv své laciné výrobky bezcelně dováží zpět do USA.
Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci atd. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět, deset a víc let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje?
Toto je otázka, kterou řešily generace našich předků již od průmyslové revoluce a řešily ji vcelku úspěšně. Zanikla celá průmyslová odvětví a vznikala nová na základě potřeb trhu. Jak ji budeme moci řešit v podmínkách trhu pokřiveného dotacemi a kvótami a spoutaného regulacemi, je otázkou, na kterou neznám odpověď.
Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude čelit opět dalším teroristickým útokům? Zatím nebyla síla s tím něco udělat, co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?
Bude se snažit „nechat to vyšumět“. A nebude to nic platné, běženecké vlny se obnoví a Evropa se nebude snažit je zastavit, ale rozdělit i tam, kde problém zatím neexistuje. Teroristické útoky budou pokračovat a bude jich víc a budou ještě závažnější. Celá uprchlická krize je výsledkem téže neschopnosti neomarxistických leadrů a jejich politiky politické korektnosti a sebevražedné nevůle učinit něco, co by odporovalo jejich ideologickým schématům. A tak maximálně pochodují Paříží či Berlínem ruku v ruce a prohlašují, že se modlí za oběti teroristických útoku. A dokonce prohlašují, že jsme ve válce s terorismem. Slyšel už někdo o válce, kterou by vyhrál pochod ustrašených státníků a modlitby zbabělých politiků?
Němečtí, a nejen němečtí, komentátoři obviňují protestní politické strany z toho, že terorismus „využívají pro své politické cíle“. Problém je v tom, že etablované politické strany, média terorismus bagatelizují a vysloveně o něm občanům lžou. A tak je samozřejmé, že o problému mluví AfD v Německu, Le Penová ve Francii a ostatní odpůrci této politiky. A že tím stoupá jejich popularita.
Psali jsme:
Nakolik se dá říct, že události jako Brexit či právě volba Trumpa ukázaly, že multikulturalismus je mrtvá idea? Odmítli to lidé i prostřednictvím zmíněného referenda a voleb? A do jaké míry bude dle vašeho mínění tento trend příští rok pokračovat?
Myslím, že bude pokračovat, i proto, že problémy, které vedly k diskreditaci multikulturalismu a jeho nadřazování životním zájmům Evropanů a Američanů, zatím stávající establishment neřešil a dokonce popíral jejich existenci. Obě tyto věci, jak Trumpovo vítězství, tak Brexit jsou plody frustrace a zklamání nad tím, jak a kam je společnost vedena. Multikulturalismus není o vzájemném kulturním obohacení, stal se z něj nástroj pro eliminaci našich kulturních kořenů a likvidaci společnosti na nich založené.
Na závěr ještě výrazné téma končícího roku – tzv. boj s dezinformacemi, fake news, ruská propaganda atd. Jde ve většině podle vás skutečně o upřímnou snahu vymýtit propagandu, která zahrnuje nevědomé lidi smyšlenkami? Jakou roli v tom může hrát politický boj. Mohou tyto snahy skutečně něčeho docílit? Nebudou jen lidé naštvaní?
Povedou jen k tomu, že se „bojovníci“ stanou směšnými a lidé se vzbouří proti cenzuře a ztrátě svých práv, proti vytváření „seznamů cizích agentů a nepřátelských serverů“, proti státem organizovanému udávání a umlčování jiných názorů. Trendem je větší represe a výsledkem bude to, že represe silně připomínající předlistopadovou historii bude odmítána stále větším segmentem společnosti. A eventuelně se odpor proti represi promítne do politické roviny. Můžeme jen doufat, že to bude pozitivní reakce, že se boj proti ní nezvrhne v cosi stejně odporného. Pokud se tak stane, pokládám to za vinu „standardních“ politických stran, které se problému vyhýbají a bojí se o něm i otevřeně hovořit, natož hledat řešení.
Psali jsme:
Jakým způsobem můžeme srovnat letošní prokázanou činnost ruských informačních agentur jako je Spuntik nebo Russia Today, které působí a ovlivňují veřejné mínění na Západě a naopak činnost organizací spadajících do portfolia miliardáře Sorose a podobných dalších neziskovek, které naopak vyvíjí činnost spíše na Východě?
Že se každá velmoc, každý stát, nebo nadnárodní instituce snaží o ovlivnění zahraničního veřejného mínění ve svůj prospěch, je normální. Jak se říká, „dělají to všichni“. Je smutné, že se to zvrhlo v absurdní pokusy o vyvolání nové studené války a smutné a ještě smutnější je, že se tak děje hlavně ze strany Západu způsobem naprosto mimo rozumné chápání a v měřítku přesahujícím ten „normál“, o kterém mluvím. Je to kontraproduktivní a škodíme tím daleko více sobě samým, než Rusku. Rusko nepotřebuje diskreditovat Západ, ten to dělá sám a daleko lépe a Rusko se k něčemu tak hloupému ani nemusí uchylovat. To, že se dostává takové pozornosti neziskovým politickým organizacím vyznačujícím se pochybným zahraničním financováním a podivným zájmem o vyostření konfrontace a vyvolávání konfliktů, je právě tou hloupostí, o které hovořím.
A do jaké míry je vůbec možné činnost těchto organizací, působících v protikladu, srovnávat?
Na Západě se tak zvaný „boj proti ruskému nebezpečí“ rozrostl v průmysl dezinformací a represe. Nemůže to skončit jinak, než úplnou diskreditací aktivních zastánců cenzury a ostrakizace nepohodlných názorů a těch, kteří si z ní udělali zdroj svých příjmů. Nabízí se srovnání s vysíláním Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy do bývalého Československa a jiných socialistických zemí. Tehdy západní propagandisté věděli, že nejlepší propagandou je pravda. A využívali ji ve svůj prospěch. Velmi šikovně a velmi úspěšně. Jejich dnešní nástupci toto zlaté pravidlo zapomněli a myslí si, že čím více lžou a pravdu zkreslují, tím jsou lepší. Paradoxně se z historie poučili Rusové.
Porovnávat se to nedá, je to působení v naprosto odlišných parametrech, dimenzích a účelu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
