Lidovec Daniel Herman jako první český ministr vystoupil v neděli na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Svůj projev v němčině začal slovy „milí krajané“ a během řeči též vyjádřil lítost nad násilnostmi na sudetských Němcích ze strany Čechů během odsunu. Komunisté Hermana vyzvali k rezignaci, řada dalších politiků ho ostře kritizuje. Jak na to nahlížet, bylo to správné gesto? Nebo je vůbec potřebné 71 let po válce se k těmto věcem vracet a omlouvat se? A máme se vůbec my za co omlouvat?

Na toto „gesto“ nahlížím poměrně negativně. Za chvíli uvedu, proč. Pan Herman přitom není prvním lidovcem, který svým vystoupením česko-německým vztahům – aspoň podle mého – vůbec neprospěl. V červenci 2015 kritizoval historik Jan Křen projev pana Bělobrádka následujícími slovy: „Příčinnou souvislost dokázala zachytit česko-německá deklarace a každý český politik to musí respektovat a reflektovat. Pokud nemá příležitost ji vyjádřit, pak je samo gesto lítosti polovičaté a je vlastně polopravdou. To se podle mého stalo panu Bělobrádkovi… Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt milionu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem.“

Chtějme žít v míru, nevolejme ale po revizích výsledků druhé světové války. Každou historickou událost je třeba posuzovat v kontextu. Důsledky jednotlivých činů není možné hodnotit bez uvedení příčin, jež předcházely. Pánové Neubauer (bývalý leader sudetských Němců) či Posselt pro mě nejsou důvěryhodnými partnery k jednání. Jakmile se totiž někdo nedrží faktů a historii zkresluje, je třeba se ptát, proč tak činí.

Jak uvádí historik Křen, usmíření zde již proběhlo – a nezapomínejme, že přes excesy po válce, jež je nutné odsoudit, je to Československo, které bylo nacisty rozbito a jeho vývoj tak byl zásadně poškozen. Toto je podle mého nevyčíslitelná škoda. A to nemluvím o zmařených životech.

 Pokud hodnotíme vlny odsunu, nezapomínejme, že se nejednalo – byť takové interpretace zaznívají – o svévolné rozhodnutí E. Beneše. Byla to reakce mocností na zvěrstva, jež předcházela. Válka je vždy to nejhorší, co může nastat – to bychom měli mít na paměti. Nese s sebou tunu křivd, tragédií, bezpráví a ponížení. Tunu zloby. A nezřídka i základy pro nový konflikt. Po válce byly na stole plány, jak Německo totálně rozložit. Nakonec bylo Německo rozděleno „pouze“ na dvě části.