Policajt-kladivo na Babiše: Profesor si dal práci a něco o něm dohledal

14. 8. 2017 12:14

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY Režisér a pedagog FAMU profesor Jiří Svoboda nelibě nese žádost o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka, kterou adresovali policisté Poslanecké sněmovně. Podobné pokusy o ovlivnění výsledku parlamentních voleb jsou v předvolebním čase už běžné, všímá si s poukazem třeba i na Kubiceho zprávu. Upoutala ho zejména osoba vyšetřovatele, který žádost o vydání šéfa ANO Sněmovně adresoval, přičemž ji nekonzultoval s dozorujícími orgány státního zastupitelství.

Policajt-kladivo na Babiše: Profesor si dal práci a něco o něm dohledal
Foto: Oldřich Szaban
Popisek: Za dobré vysvědčení dostali žáci zmrzlinu od Andreje Babiše

Nejvýznamnější politickou událostí tohoto týdne je práce poslanecké komise k vyšetřování úniků z policejních spisů. Je to velmi ožehavá otázka. Kde je podle vás hranice mezi právem veřejnosti na informace a právem zúčastněných osob, zejména politiků, na ochranu soukromí a další osobnostní práva?

Jak jsem již v trochu jiných souvislostech napsal, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v posledním půl roce překračuje systematicky meze dané v demokratickém systému zákonodárnému sboru. Významná část poslanců proměnila Sněmovnu ve vyšetřovací orgán, dozorující státní zastupitelství i moc soudní. Některá usnesení, popírající obecnost zákonných předpisů, jsou v rozporu s Ústavou a Ústavní soud by se jejich legitimitou měl zabývat. Jednací řád Sněmovny je dokumentem nižší právní síly než Ústava, v níž je zakotvena dělba a vyvažování mocí. Tak jsem se to alespoň učil.

Pokud jde o vámi zmiňovaná osobnostní a s nimi související práva, vstupem do politiky si každý musí být vědom, že jeho míra tolerance k expresivnějším veřejně publikovaným výrazům, které se ho týkají, musí být vyšší než u soukromých osob. 

To se však netýká skrytého, nelegálního pořizování zvukových či obrazových záznamů a jejich zveřejňování s cílem politika, jehož soukromý rozhovor je utajovaně nahráván, výrazně poškodit. Přitěžující okolností takového jednání je, že pachatel se na čin připravuje, opatřuje si k němu příslušné technické prostředky, osobu zaznamenávanou provokuje cíleně připravenými projevy, kterými byl pověřen; materiál dále technicky zpracovává s cílem vyjímat části z kontextu a konečně takový materiál poskytuje třetím spolupracujícím osobám ke zveřejnění. 

Zvláště zavrženíhodný je takový čin, pokud je zaměřen na získání vlastní peněžního či nepeněžního prospěchu. 

Hlavním důvodem ke zřízení této komise byly události kolem odposlechů tehdejšího ministra financí Andreje Babiše a novináře Marka Přibila. Jak na vás celá tato kauza působila? 

Hlavním důvodem bylo přece něco docela jiného a jen pan Kalousek a s ním spřízněné duše se domnívají, že tato komise dohlíží na obecné blaho.

Opakovaně jsem řekl a napsal, že Přibil byl někým (?), či spolupracujícími osobami (??) k činnosti, kterou prováděl, najat. Byly mu zadávány otázky, kterými 1. místopředsedu vlády provokoval. Nutno podotknout, že nabízení kompromitujících materiálů (k nimž se Babiš vyjádřil velmi rezervovaně) týkajících se členů vlády, či představitelů politické reprezentace, hraničí v jednání Přibila s trestným činem ve stádiu přípravy. Koná v této věci Policie ČR a BIS? Zpráva o tom se na veřejnost zatím nedostala, byť se zjevně jedná o přípravu maření voleb organizovanou skupinou, disponující technickými i finančními prostředky k realizaci.

Předané (prodané?) záznamy byly dále selektovány a sestřihány. Kým?! Následně pak zveřejňovány, byť si ti, kteří to prováděli, zřejmě byli dobře vědomi nezákonnosti podobného jednání, a proto utajovali svou identitu. Ani na to nedala Policie ČR a BIS veřejnosti odpověď. Není mi ani známo, že by některý státní zástupce splnil svou zákonnou povinnost a k vyšetřování dal Policii ČR podnět.

Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. hovoří jasně:

Ustanovení §11 a násl. korespondují s úpravou obsaženou v Listině základních práv a svobod. Zvláštní pozornost je zde věnována způsobu nakládání s obrazovými a zvukovými záznamy, týkajícími se fyzické osoby nebo jejích projevů. Výslovně je zde řečeno, že: „Právo na ochranu osobnosti může být porušeno nezákonným pořízením a použitím obrazových či zvukových záznamů (např. videozáznamů, nahrávek telefonních hovorů či jiného zachycení hlasu a podoby člověka).“

Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny jen při splnění těchto zákonem definovaných podmínek:

a) se souhlasem zaznamenané osoby,

b) bez souhlasu zaznamenané osoby na základě těchto zákonných licencí:

Na základě zákonné úřední licence může být pořízen obrazový snímek či obrazový nebo zvukový záznam pro účely výkonu státní moci.

V případě monitorování soukromých prostor lze konkludentní souhlas dovozovat, je-li zřejmé, že dotčená osoba o monitorování věděla a zároveň s ním neprojevila nesouhlas. Jedná se například o situace, kdy prostory zabezpečené kamerovým systémem jsou označeny na viditelném místě jako monitorované, nebo kdy je osoba vstupující do těchto prostor na monitorování prokazatelně upozorněna, přičemž pořízení záznamu není touto osobou výslovně odmítnuto.

Byl-li záznam pořízen v rozporu se zákonem, není již jeho použití jako důkazního prostředku možné a ten, kdo takový záznam pořídil, se sám vystavuje nebezpečí trestního stíhání.

Dovozuji, že pokud byly záznamy povídání Přibil–Babiš pořízeny „agentem“, spolupracujícím s policejním orgánem, opravňovala by odposlech úřední licence – tzn. provádění odposlechu rozhovorů spolupracujícím „agentem“ na základě souhlasu státního zástupce a příslušného soudce.

Pokud se tak ale dělo, je v současné době povinností policejního orgánu a státního zástupce tuto skutečnost oznámit veřejnosti, aby se rozptýlily spekulace, že Přibil jednal na základě zavrženíhodných pohnutek úplaty osobami, které si toto jednání objednaly a dále s jeho výsledky nakládaly. 

Tímtéž by se měla zabývat komise, ustavená Sněmovnou, nebyla-li vytvořena politiky stran „co spolu již léta chodí“ za účelem dehonestace některých politiků a politiky konkurujících politických stran. To je samozřejmě zcela nepřijatelné.

Komise nevydala zprávu, že by se zabývala motivy „novináře“ Přibila, který cíleně pořizoval záznamy z rozhovorů s 1. místopředsedou vlády ČR, byl zcela jistě někým úkolován k návodným otázkám, s vysokou pravděpodobností se lze domnívat, že i placen. Komise si patrně nepředvolala ministra vnitra Chovance (ČSSD), aby objasnil, zda se útvarům v jeho gesci podařilo vyšetřit, komu Přibil materiál předával, kdo ho dále střihově upravoval, a konečně, kdo se skrývá za internetovým účtem Julius Šuman. 

Pan ministr Chovanec by měl v zájmu důvěryhodnosti ČSSD, jíž je předsedou, odstranit logickou pochybnost, že jednání Přibila a jeho řídících pracovníků nebylo akcí útvarů, které do gesce ČSSD a pana ministra spadají. Pokud by se prokázal opak a organizovaná skupina působící pod krycím jménem „Julius Šuman“ byla nějakými vlákny propojená s „kmotry“, či přímo politickým prostředím (a pan ministr Chovanec se k meritu věci nevyjadřuje), jednalo by se o flagrantní příklad činu maření voleb. 

Byl-li záznam pořízen v rozporu se zákonem, pak se ten, kdo takový záznam pořídil, sám vystavuje riziku trestního stíhání. To je samozřejmě výzva pro orgány Policie ČR i státního zastupitelství.

Bylo by možné uvažovat, zda nebyla splněna Přibilem a spolupracujícími osobami dikce § 15 trestního zákoníku, který definuje úmysl takto:

(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Bezpochyby by bylo možné uvažovat i o ustanovení §120:

Uvedení někoho v omyl a využití něčího omylu prostřednictvím technického zařízení

Uvést někoho v omyl či využít něčího omylu lze i provedením zásahu do počítačových informací nebo dat, zásahu do programového vybavení počítače nebo provedením jiné operace na počítači, zásahu do elektronického nebo jiného technického zařízení, včetně zásahu do předmětů sloužících k ovládání takového zařízení, anebo využitím takové operace či takového zásahu provedeného jiným.

Zcela jistě pak uplatněním kapitoly:

Trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství

§ 180

Neoprávněné nakládání s osobními údaji

(1) Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán, kdo, byť i z nedbalosti, poruší státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti tím, že neoprávněně zveřejní, sdělí nebo zpřístupní třetí osobě osobní údaje získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají.

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,

b) spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem,

c) způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo

d) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

(4) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, nebo

b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Očekával bych, že si nějaký iniciativní policista, či státní zástupce dostojí povinnostem, které jsou mu uloženy zákonem, a nebude se řídit účelovými pokyny nějaké zájmové skupiny, ať již politické, či kmotrovské. 

To je třeba zdůraznit zejména proto, že orgány Policie ČR a státního zastupitelství postupovaly naprosto odlišně v řadě případů z nedávné minulosti. Mám na mysli nejasných 16 milionů, které přistály na účtu maminky-důchodkyně ministra ODS Kocourka; platba byla zprostředkována proslulou firmou Key Investment, získávající značné zakázky od polostátní firmy ČEZ, v níž byl Martin Kocourek předsedou dozorčí rady. Žádný policejní orgán tehdy Sněmovnu o jeho vydání nepožádal.

Obdobně laxně si uvedené orgány počínaly v případě poslance ČSSD Wolfa, který si hlasováním s tehdy vládnoucí koalicí zajistil, že o jeho vydání k trestnímu stíhání nikdo nepožádal. Odsouzen byl až po skončení mandátu a dodnes se vyhýbá nástupu trestu pobytem na neznámém místě v zahraničí.

Policie se v posledních dnech obrátila na Sněmovnu s žádostí o vydání poslanců Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání. Do parlamentních voleb zbývají tři měsíce. Co si o tom myslíte?

Stalo se v Čechách už „dobrým zvykem“, že se Policie ČR na politické pokyny pokouší, občas úspěšně, ovlivnit parlamentní a jiné volby. Tuto tradici započal v červnu1990 Jan Ruml, když se souhlasem Václava Havla v době těsně před volbami, kdy ze zákona platí obecné moratorium na propagaci, či ostouzení politických stran a hnutí, která se voleb účastní, denuncoval ve sdělovacích prostředcích předsedu ČSL Josefa Bartončíka podezřením, že byl agentem StB. To sice později odmítl potvrdit soud, ale ke spokojenosti Jana Rumla a Václava Havla bylo už po volbách a ČSL byla tak poučena, že by si neměla příliš vyskakovat „aby nebylo hůř“. 

Podruhé se rádcům Václava Havla v roce 1993 zdálo, že by nemusel být v prvním kole o hlas zvolen Poslaneckou sněmovnou prezidentem a tak Policie ČR vzala poslance Sládka na 24 hodin do vazby, aby nemohl hlasovat a s podporou Policie, která by si jistě bez politického krytí netroufla vzít do vazby poslance, dopadlo vše ke spokojenosti Václava Havla a těch, kteří se na této manipulaci podíleli.

Potřetí dostal důstojník policie Kubice pokyn (promiňte, chtěl jsem říct: jednal z hlubokého vnitřního přesvědčení, které ho nenechalo v klidu. Náhodou těsně před parlamentními volbami 2006). Tehdy přinesl do Sněmovny jakýsi „výbušný“, samozřejmě „přísně tajný“ difamační materiál, namířený proti ČSSD, zejména pak proti předsedovi Paroubkovi, který v něm byl viněn z pedofilie (sic!). Ve Sněmovně, dle politické domluvy, v době zákonného moratoria již nedočkavě podupávali dva poslanci (ODS a KDU-ČSL), kteří spěšně nechali „tajný materiál“ okopírovat sdělovacím prostředkům – a ty jej bez ohledu na zákon zveřejnily. Výbušný „tajný materiál“ sice posléze neměl soudní důsledky, ale ke spokojenosti spiklenců, ubral několik procent hlasů ČSSD, které způsobily, že pozdější koaliční vláda za spolupráce poslanců ČSSD Melčáka a Pohanky, získala ve Sněmovně „důvěru“. Oba poslanci, kteří umožnili zveřejnit „tajný“ spis, byli potrestáni pokutou. 

Davida Ratha zadržela policie v květnu 2012 s krabicí, kde se místo láhví vína nacházelo sedm mil. Kč, což je mimo diskuzi. Soud ho poslal do vazby, odkud byl propuštěn v listopadu 2013. Píšu o tom proto, že Ústavní soud rozhodl, že Rath byl ve vazbě nejméně od června 2013 (tedy šest měsíců!!!) protiprávně. Aby ne, když si Sněmovna Parlamentu ČR nechala líbit, že do sálu, kde se projednávalo Rathovo vydání, vtrhla ozbrojená stráž, která se dokonce postavila vedle řečnického pultu vedle poslance. Policie a státní zastupitelství tak Sněmovně Parlamentu ČR demonstrovaly, kdože to v politice v konečné instanci vládne, ať již z vůle vlastní, či vůle vyšší. 

Situaci tehdy trefně komentoval poslanec Jeroným Tejc: „Na miliardu za Opencard, či letadla CASA ta krabice se sedmi miliony nestačí…“ Mluvil k hluchým uším!

Nečasova hra na „pana čistého“, jeho symbiotická vláda s Miroslavem Kalouskem i aféra jeho dobře placené milenky (dnes manželky) ve mně nevzbuzovaly žádné sympatie. Divoké policejní manévry v červnu 2013 se však ukázaly být daleko nebezpečnější. Zásahu, který kompenzoval ztráty ČSSD z kauzy Rath a vydováděl se na premiérovi a předsedovi ODS, se zúčastnilo na 400 policistů, včetně zásahové jednotky. 

Bylo-li cílem policie a státních zástupců tentokrát prokázat, že mohou nejen ovlivňovat masivně volby, ale i ve stylu jihoamerických „vojenských pučů“ rozvrátit vládu a způsobit fakticky státní převrat, se samozřejmě nedozvíme. 

Nebezpečnost této akce pro demokratické zřízení prokazuje čas, kdy se fantaskní zprávy o zabavení stovek milionů eur a centů zlata jaksi rozplynuly v čase zapomnění. Zůstává jen odsouzeníhodné chování vysokých důstojníků vojenského zpravodajství a nepřiznání daně za dary, které vedoucí sekretariátu dostávala – pro tři kožichy, sedm náhrdelníků, sedmery náušnice, sedm kabelek atd. se státní převraty realizují jen v rozvojových zemích. Že by se policie a státní zastupitelé se stejnou pílí, jakou obdařili obdarovanou, věnovali i motivům dárců, to je snad ani nenapadlo. (Kupř. tři kabelky Dior za 236 tisíc dostala Nagyová od generálního ředitele polostátního elektrárenského kolosu ČEZ Daniela Beneše. Proč asi? Jaká byla nebo měla být protislužba? Samozřejmě žádná! Byly to dary z ryzí náklonnosti.)

A tak je třeba dnes dát za pravdu vyjádření expremiéra Nečase z roku 2014: „…s ročním odstupem je stále jasnější, že bezprecedentní zásah 400 policistů byl vzhledem k současné důkazní situaci zcela nepřiměřený…“

Nese snad někdo odpovědnost? 

Pokus o maření regulérnosti voleb se u nás opakuje s železnou pravidelností.

A tak, když to nejde po dobrém:

Policisté připravovanou žádost o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka se státním zástupcem vůbec nekonzultovali. Žalobce Jaroslava Šarocha o tom pouze na poslední chvíli informovali. Podle mluvčího Unie státních zástupců Jana Laty to není běžný postup. Policie by tak zásadní krok měla s dozorovým státním zástupcem dopředu probrat. 

Státní zástupce Jaroslav Šaroch, který případ Čapího hnízda dozoruje, se ale o záměru policie dozvěděl na poslední chvíli. Vyšetřovatelé v čele s Pavlem Nevtípilem o tom Šarochovi řekli až při odesílání dopisu.

„Policie postupovala samostatně. Konzultováno to se státním zástupcem nebylo a informován o tom byl až ve chvíli, kdy k tomuto kroku už docházelo,“ řekla Aktuálně.cz mluvčí městského státního zastupitelství Štěpánka Zenklová.

Na přímou otázku, zda s policií státní zástupce souhlasí, nechtěl Šaroch odpovídat. „Byl jsem o tomto kroku pouze informován. Víc k tomu říkat nebudu…“

To je docela srozumitelné – chytrému napověz, hloupého kopni.

Konzultovat takové kroky se státním zástupcem je záhodno: „…vzhledem k tomu, že státní zástupce vykonává dozor nad případem. A je to on, kdo může dávat pokyny, které je policie nucena respektovat,“ říká státní zástupce Jan Lata. 

No, v neblahých létech ne tak dávné minulosti tomu tak nebylo a státní zástupce dostával pokyny, které byl nucen respektovat, od Státní bezpečnosti. Máme to štěstí, že listopadový převrat 1989 tuto situaci zásadně změnil (tedy alespoň na papíře; a nezbývá než doufat, že i ve skutečnosti). 

Detektiv Pavel Nevtípil a spol., který případ Čapí hnízdo vyšetřuje, si to asi nemyslí. Lze se důvodně domnívat, že dostal pokyn (od koho?), aby si pospíšil, protože o vydání by mohla rozhodovat až nově utvořená Sněmovna po volbách.  

„Je smutné, když o podobě české politiky rozhodují ze zákulisí tajné služby a policajti v roli politických aktivistů,“ napsal známý politický a mediální analytik Štěpán Kotrba. Svůj břitký názor opírá o skutečnost, že žádost, kterou Češi poslali na bruselský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) nebude do voleb vyřízena, neboť šéf úřadu Giovanni Kessler v květnu prohlásil, že očekává uzavření vyšetřování OLAF ohledně dotací pro farmu Čapí hnízdo do konce roku. 

A tak se bez ohledu na výsledky šetření OLAF musel detektiv Pavel Nevtípil a spol. na své evropské kolegy vytáhnout. 

Důvod k tomu jistě měl po náramné blamáži v kauze Neograph. Soudkyně odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku, kterým vrátila kauzu prvoinstančnímu soudu, napsala: 

„Soud prvního stupně, ač mu bylo známo, že obsahem prostorových odposlechů policie je objednávka osob spojených s Ivem Rittigem, kterým šlo o kriminalizaci obžalovaného Ing. Sitty (kvůli jeho mediálnímu vystoupení a znalecké činnosti) a o mstu za kroky JUDr. Sitty (kvůli ukončení smlouvy Neographu s dopravním podnikem), de facto tuto objednávku splnil…“

Pomstychtivost Rittiga vzešla z veřejného poukazu Sitty na kontroverzní dodávku jízdenek pro pražský dopravní podnik. Ze zakázky odtékaly miliony korun do karibské schránky Cokeville Assets, spolupracující s podnikatelem Rittigem, který je za to dnes spolu s advokáty a manažery trestně stíhán. Není-li zrovna ve svém tryskáči na cestě do Monte Carla.

Kauzu Sitta versus Rittig v tomto světle představil prvoinstančnímu soudu detektiv Pavel Nevtípil a spol. a státní zástupkyně v současnosti postavená mimo službu. Při vyšetřování populárního miliardového tunelu v exprimátorem vychvalovaném projektu OPENCARD údajně zakázala policii zkoumat korupci politiků a odložila prohlídku prostor pražského magistrátu, aby bylo možné „ztratit“ alespoň písemné doklady kauzy – odkazuji se na zprávy z veřejných zdrojů.

V odůvodnění rozsudku Sitta versus Rittig soudkyně odvolacího soudu dále napsala, že policie a státní zastupitelství selektivně vybíraly, kdo bude v případu trestně stíhán, což „nevzbuzuje důvěru v orgány činné v trestním řízení“. 

Jsou snad špičky „klasických“ politických stran tak zkompromitované, provázané s policií i organizovaným zločinem, že si nemohou dovolit obhajovat základní principy demokracie a právního státu? A vždy svým „vůdcům“ oddaný poslanecký sbor, lačný toho, aby se i příště objevil na volitelných místech stranické kandidátky, zapomíná na slovo „slibuji“, které vyřkl, když přebíral mandát? 

Nebo snad právě proto Andrej Babiš a hnutí ANO vadí všem? „Klasickým“ stranám, jejichž představitelé si dělí po desetiletí prebendy, policii a snad i státním zástupcům, kteří se obávají o prakticky neomezenou moc, kterou vládnou, ale i kriminálním gangsterům, kteří si s některými politiky i některými policisty dobře rozumí? 

Pro veřejnost by proto neměla být velkým překvapením žádost policistů (mezi nimiž jistě hraje svou roli detektiv Pavel Nevtípil), kteří se ani neobtěžovali konzultovat svůj postup se státním zástupcem, o vydání předsedy hnutí ANO Babiše a místopředsedy Faltýnka k trestnímu stíhání. 

Je samozřejmě velmi pikantní, že Policie ČR je v gesci ČSSD a jejího ministra Chovance. Je jistě velmi pikantní, že jen před několika měsíci proběhla reorganizace policejních útvarů způsobem, jakým proběhla. Nechtěl bych s Petrem Pithartem „slyšet trávu růst“ a spekulovat, zda všechno náhodou nesouvisí se vším.

Žádosti o vydání Bohumila Sobotky k vyšetřování jeho aktivního, či pasivního podílu na privatizaci státní části OKD lidumilem Bakalou, který se nad deklaratorní částí dohody, v níž se zavázal prodat byty za tehdy platné ceny jejich obyvatelům, jen široce zasmál a v důsledku privatizace způsobil českému státu mnohamiliardovou škodou, se proto zcela jistě nedočkáme. Mohlo by to poškodit „pověst“ ČSSD a žádný policista se takového kroku neodváží. 

„Tradiční strany“ si na podobný způsob ovlivňování voličů před parlamentními volbami zvykly – vždyť jej střídavě praktikují již dvě desítky let. 

Nezbývá než doufat, že se veřejnost nedá ovlivnit manipulacemi představitelů „tradičních“ politických stran, kteří proměnili Sněmovnu Parlamentu ČR v rozporu se základními principy demokratického uspořádání, ve sbor vyšetřovatelů, státních zástupců i soudců. 

Nezbývá než doufat, že veřejnost bude trvat na suverenitě své moci, pochopí motivy těch, kdo se snaží kriminalizovat politické protivníky, a ve volbách dá najevo, že nejsme policejním ani prokurátorským státem, ale od listopadu 1989 demokracií, v níž rozhodující slovo má „lid, prostřednictvím lidu a v jeho prospěch“ (tak to alespoň říkal prezident Lincoln).

Jak podle vás zatím od roku 1989 fungují česká média ve vztahu k politikům? Plní roli „hlídacích psů demokracie“ a odhalují skandály, nebo si spíše vyřizují osobní účty? A proměnila se v tomto směru situace nějak v posledních letech, po nástupu prezidenta Miloše Zemana?  

Pojem „hlídací psi demokracie“ dávno vyšel z módy. Aféra Watergate, která vedla k abdikaci prezidenta Nixona, je toho učebnicovým příkladem. Dva novináři Washington Post, Carl Bernstein a Bob Woodward byli oceňováni a obdivováni za důslednost, s níž odhalili pokus o montáž odposlechů do prostor Demokratické strany. Byl to nepochybně zavrženíhodný trestný čin ve stádiu pokusu maření regulérnosti voleb a informace novinářů vedly až k odhalení, že prezident Nixon zatajil některé nahrávky, ze kterých vyplývalo, že o instalaci odposlechů měl povědomí. 

Tady ovšem mýtus „hlídacích psů“ končí. Jak se později ukázalo, novináře zásoboval kompromitujícími informacemi zástupce ředitele FBI W. M. Feld, pod přezdívkou Deep Throat, který se k tomu doznal až na smrtelné posteli. Nedělal to z lásky k pravdě, vyřizoval si s Nixonem osobní účty, protože prezident nesplnil jeho ambice stát se ředitelem FBI, což celé bohulibé kauze dodává poněkud hořkou pachuť. 

S investigativními novináři odhalujícími „skandály“ v českém prostředí je to obdobné. Vzpomeňme si na tzv. „Zemanův kufřík“ z roku 1996 a s tím souvisejícími reportážemi v pořadu Na vlastní oči TV NOVA. Netrvalo příliš dlouho a došlo k odhalení, že se investigativní novinářka zamilovala do důstojníka BIS, který jí podsouval falešné informace, které zveřejňovala. Zábavným detailem tohoto příběhu je osud zmíněné novinářky – po čase se sama přiznala, od koho informace dostávala a důstojníka BIS dekonspirovala, aby ho potrestala za to, že ji přestal milovat. Novinářku z NOVY vyhodili a dlouho hledala profesní uplatnění. 

O podobných případech by mohl hovořit Janek Kroupa, který před volbami 2006 opakovaně naletěl policejním informacím v kauze Budišov, které mu byly podsouvány prostřednictvím policie ze zdrojů politických oponentů ČSSD. V době vysílání posledních dílů série Janek Kroupa s vysokou pravděpodobností věděl, že korunní svědek celé reportáže, architekt Řičář, je podvodník, podezřelý ze pronevěry 15 milionů z Podještědí. Přesto s ním dále spolupracoval jako s hodnověrným svědkem. Cui bono ve volebním roce 2006? O tři roky později byli všichni obvinění v této kauze soudem osvobozeni. Novinář dostal za statečnost ocenění – „křepelku“. 

Neznamená to, že všechny podvody odhalené investigativními novináři jsou „cinknuté“. O důsledném ověřování zdrojů v pořadu Reportéři ČT nemám pochyb. Nemám ovšem ani statistiku, zda investigativní poznatky jsou, pokud jde o politickou scénu, rozprostřeny podle zásady „padni komu padni“. Snad ano.

Jak v otázce píšete, situace se po zvolení Zemana prezidentem pouze přiostřila. Jeho vyjadřování o novinářích mu jejich přízeň rozhodně nepřináší. Exprezident Klaus na tom byl jen o málo lépe. Většina mainstreamových novinářů si navíc vyfabulovala mýtus spasitele „Karla s čírem“. S plaketami v klopě pobíhali po redakcích a pak už si mohli jen stěžovat na tupost „českého lidu“, což je pojem, který v mnoha, nejen novinářích, vyvolával a dosud vyvolává epileptické záchvaty vhodné pro zásah exorcisty (žertuji: třeba prof. Halíka). 

V médiích i ve Sněmovně se postupně zabydluje slovník nadávek, který mohl člověk v minulosti zaslechnout v hospodě IV. cenové kategorie na Smíchově, kam se časně zrána dostavovali na gulášovou polévku popeláři a opilci, které z jiných hospod už vyhodili. Pan prezident Zeman se, abych nebyl podezírán z jednostrannosti, obdobným jazykovým obratům občas nevyhýbá. „Kníže“ Schwarzenberg je na tom se slovníkem, rovněž občas, v zásadě stejně – u něj je to ovšem novináři hodnoceno jako milé stařecké žvatlání. 

V souvislosti s kdekým se dnes používá slovo „elita“, avšak této současné meritokracii chybí elementární vychování – kinderstube– jak říkala moje maminka. Následně hrubne celá společnost – na prezidenty několika států se hází vajíčka; lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou umělci, vyvěšují na místo prezidentské standarty špinavé trenýrky… 

Když už jsme nakousli téma osobnostních práv politiků: Vloni se rozproudila debata na téma zavedení trestného činu „urážka prezidenta“. Měl by prezident coby hlava státu mít nějakou speciální ochranu? A jakým způsobem by vůbec měla být ochrana osob splývajících s institucí upravena?

Trestný čin „hanobení představitele spřátelené země“, tzv. verbálky, patří naštěstí do předlistopadové minulosti. Způsobem vyjadřování vytváříme všichni především obraz sebe sama. Skrýváme-li vulgaritami, pokud možno řetězenými, názor, který nejsme schopni argumentačně zvládnout, zařazujeme se do určité společenské vrstvy, v níž „pravda a láska“ rozhodně nevítězí nad lží a nenávistí. 

Fyzická ochrana vybraných ústavních činitelů je běžná a logická v celém světě. Byť se to ne vždycky daří, o čemž svědčí atentáty na JFK, jeho bratra Roberta, M. L. Kinga i R. Regana. 

Vy sám jste zažil, jaké to je být vrcholným představitelem strany, která čelí agresivnímu hněvu části veřejnosti, a na vlastní kůži jste zažil, k jakým koncům to může vést. Změnila tato zkušenost nějakým způsobem váš pohled na vztah politik–veřejnost a na případná, řekněme, „bezpečnostní“ omezení absolutní volnosti tohoto vztahu, kdy si občan vůči svému zástupci může dovolit cokoliv?

Ne, můj pohled to nijak nezměnilo. Chce-li někdo být politikem, nemůže se skrývat před potenciálními voliči v pancéřových autech. Dával by tím najevo, že má černé svědomí a je si vědom, že veřejnost má nějaký důvod pochybovat o jeho čestných úmyslech. Politik se nemůže skrývat před „hlasem lidu“ (není to sprosté slovo, i když si to někteří myslí). Vždyť z lidu politici vzešli a na omezený čas byli lidem povoláni spravovat věci veřejné (o některých, kteří chápou politiku jako celoživotní lukrativní zaměstnání od chvíle, kdy opustili školní škamna, až po chvíli, kdy je nezapíše na kandidátku nikoli lid, ale stranický sekretariát, to samozřejmě neplatí). 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kalousku, mocní ze zahraničí ti už nepomohou, píše informovaný docent. A ukazuje, jak to bylo s ruským článkem o roce 68. Prý trochu jinak

12:00 Kalousku, mocní ze zahraničí ti už nepomohou, píše informovaný docent. A ukazuje, jak to bylo s ruským článkem o roce 68. Prý trochu jinak

„Většina těch, co mají blízko k epicentru moci v ČSSD, se snaží už jen zametat stopy. Problém ČSSD j…