Končící rok byl ve znamení masové nelegální migrace do Evropy, občanské války na Ukrajině, řecké krize i teroristických útoků. Dá se něčím z toho, co se v něm událo, označit za přelomový?
Vlastně není. Jen nás dostihly problémy, o nichž jsme věděli, ale zavírali jsme před nimi oči. Ukrajina byla rozdělená od svého vzniku, ale my jsme doufali, že se to „nějak“ samo dobře vyřeší. Podobně je to s krizí vládnutí na Blízkém a Středním východě po rozpadu některých umělých států vytvořených kdysi hlavně Brity. Přelomový bude rok, až něco dotáhneme ke zdárnému konci. Bohužel stále doufáme, že se „to nějak pořeší samo“. Je jasné, že nás čekají nepopulární důsledky, a kdo by si z politiků pálil ruce, když jsou pořád nějaké volby? A lidé se chtějí mít pořád lépe a nikdo nechce mít problémy, natož aby pro něco umíral. Čeká se, až bude tak zle, že to nepůjde odložit. To zatím, naštěstí, nenastalo.
Na migrační krizi Evropská unie dlouho nereagovala, než přišla s povinnými kvótami pro členské země a později s nápadem třemi miliardami eur uplatit Turecko, aby na její území uprchlíky nepouštělo. Co si o váhání a tápání špiček EU v této věci myslíte?
Evropská unie není akceschopná. Je to organizace pro krásné časy, ale není vymyšlená pro případy krizí. V případě války se prostě musíme spolehnout na Spojené státy. Než bychom se sešli a dohodli, je po válce. Musíme se více integrovat – mít společnou armádu, pohraničníky a tak dále – nebo klíčové funkce vrátit jednotlivým státům a spolupracovat třeba jen v ekonomice. Ten mezistav, který máme teď, je nebezpečný. Elity v Bruselu se kdysi rozhodly pro plíživou federalizaci. Je ale potřeba se pro ni buď rozhodnout, nebo jít od toho. Jinak se to při dalších problémech sesune úplně celé.
Psali jsme:
V naší společnosti převažují obavy z islámu, islamismu a islámského terorismu. Má strach v tomto případě velké oči a jsou Češi xenofobové, jak jim o hlavu otloukají mnozí komentátoři a také někteří politici?
Z islamistů strach nepochybně jde, a bát se každého muslima je hloupost. To je jako odsuzovat křesťany kvůli extremistům, kteří v USA střílejí po gynekolozích. Je ale třeba vidět, že atentáty tu páchají lidé zde narození, a ne teroristé zvenčí; tedy nejde před problémy špatné integrace zavírat oči a přijímat spoustu lidí, dokud jsme nedokázali zvládnout předchozí vlnu. Bez diskuze je pomoc v utečeneckých táborech. Kdyby se toto nezanedbalo, nebylo by co řešit; a naše republika postupuje správně. Češi asi nebudou takoví islamofobové, když dovolenou ve velkém tráví v muslimských zemích a nejoblíbenějším dopravním hubem se stává Dubaj.
Ing. Miloš Zeman
V souvislosti s migrační krizí se začala polarizovat i česká politická scéna. Prezident Miloš Zeman je obviňován z toho, že rozděluje společnost, premiér Bohuslav Sobotka o něm dokonce prohlásil, že šíří nenávist. Jak lze přední české politiky hodnotit podle přístupu k migrační krizi?
Česká politická reprezentace je až na výjimky typu Karla Schwarzenberga prakticky jednotná v odmítání imigrace. Každý ale mluví ke svým voličům trochu jiným jazykem, podle toho, co chtějí slyšet. Na jednom pólu je radikální Úsvit, pak to postupuje přes prezidenta, pana Babiše, ministra vnitra Chovance, ODS až k druhému pólu k panu premiérovi, který se snaží si nekomplikovat pozici v západní Evropě a přitom drží odmítavé stanovisko. Rozdíly jsou jen ve slovech. Ti otevřenější k imigraci typu zmiňovaného Karla Schwarzenberga či třeba ministra Dientsbiera jsou v tuto chvíli pro své přesvědčení nevolitelní a bez významné podpory.
Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější postavou české politické scény uplynulého roku a proč? A do jaké míry splnili v končícím roce očekávání, anebo naopak zklamali ti nejviditelnější, tedy prezident Miloš Zeman, ministr Andrej Babiš, premiér Bohuslav Sobotka a opoziční lídr Miroslav Kalousek?
Každý hraje v jiné kategorii a nelze je srovnávat. Lze ale říci, že Miloš Zeman našel v imigraci téma, které ho znovu „posadilo na koně“. Andrej Babiš sleduje rozpad ANO, ale jeho osobní popularita je zatím oproti všem předpokladům neotřesitelná a naději na premiérování nepouští. Ukazuje se, že v dnešní době lze dělat politiku vlastně v jednom nebo s docela malým týmem. Bohuslav Sobotka je často vysmíván za slabost, ale docela pevně se drží a třeba komplikovanou imigrační krizi zvládá velmi dobře. Miroslav Kalousek je v opozici v době konjunktury, a to není zrovna jednoduché. Pravice nedokázala nabídnout lidem koncept, za který by se brali, notabene když je jim relativně dobře. Napravo chybí lídr, za nímž by se sjednotila většina. A tak se čeká na chybu. Vypadá to ale na čekání delší než jedno volební období.
Prezident Miloš Zeman má před sebou ještě dva roky z prvního funkčního období a zhruba za rok má oznámit, zda bude usilovat o zvolení ještě i pro druhé. Rýsuje se někde jeho možný nástupce nebo alespoň vážný konkurent do přímé volby?
Já slyšel spoustu kritiky na hlavu pana prezidenta, ale neznám jediného kandidáta schopného se mu reálně postavit. Přímá volba bylo nešťastné rozhodnutí, které polarizuje stát a je to nesmírně finančně i politicky náročná disciplína. Miloš Zeman má řadu kritiků, ale žádného reálného vyzyvatele. V tuto chvíli je to jen na něm a jeho zdraví. Komu se nelíbí jeho prezidentování, musí se pustit do nemalé práce.
Někteří politici a mnozí publicisté opakovaně varují, že nám hrozí ztráta svobody, a poukazují přitom na Andreje Babiše. Dá se s jeho osobou spojovat ohrožení demokracie u nás?
Podmínkou demokracie je účast velkých skupin populace na politickém životě a kontrole moci. No, a to u nás není. My máme, zaplaťpánbůh, demokratické instituce, které dobře fungují, ale u moci jsou malé oligarchistické skupiny, míněno oligarchie jako vláda několika. Trochu masovějšími stranami v parlamentu jsou ČSSD, KDU-ČSL, ODS a KSČM. Ale ani tyto strany nemají dost členů na skutečně demokratické třeba lokální primárky. To je ale celoevropský proces. Lidé zpohodlněli a nechávají vládnout jiné. Mají iluzi, že ty „špatné“ jednou za čtyři roky „potrestají“ a bude to fungovat. Jenomže často jsou lidé, kteří hýbají světem, na straně opozice i koalice. Lidé mají vztek, ale měli by ho mít hlavně na sebe, že nic pro zlepšení nedělají; a mohli by.
S pojmem demokracie se často operuje i v Evropské unii. Strany, co jsou označovány za nedemokratické, však zažívají v poslední době velký vzestup. V rakouských regionálních volbách to byli Svobodní, ve francouzských Národní fronta Marine Le Penové, u našich západních sousedů roste podpora Alternativy pro Německo. Trnem v oku špičkám EU je i vítězství strany Právo a spravedlnost v Polsku. Čekáte překreslování politické mapy v Evropě? A co by mohlo přinést?
To je strašná hloupost mnoha lidí, kteří se chtějí udržet u moci označováním svých legitimních protivníků za nedemokratické. Svobodní v Rakousku jsou úspěšní ve volbách, pohybují se v zákonných mezích a v nedávných regionálních volbách zaznamenali velký vzestup. Nic strašného se nestalo. Jsou součástí demokratického spektra. O Marine Le Penové se mluví bezmála jako o Hitlerovi, nebo minimálně ve spojitosti s krajní pravicí, extremismem a podobně. To radikalizuje její příznivce, ale i další populaci, kterou by ona usměrnila k demokratickému řešení složitých otázek. Tím přibývá lidí opravdu na okraji, kteří už nebudou ctít demokracii vůbec. Pokud označíme tradiční polskou stranu Právo a spravedlnost za „pučisty“, zakládáme si na skutečný puč, anebo mezinárodní konflikt. To, že je někdo můj oponent, v demokracii neznamená, že je nepřítel, nebo vyvrhel, pokud dodržuje zákony.
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak ho ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?
Spousta lidí se balamutila řečmi o tom, jak kde která malá evropská země má v dolarech větší HDP než Rusko, a mysleli si, že podle toho se točí svět. Rusko je velmoc, navíc raněná drastickým sražením cen ropy a v konfliktu s muslimskými radikály. Logicky uplatňuje svoji dlouhodobou strategii konsolidace vnějších hranic po rozpadu Sovětského svazu v souladu s rozmístěním etnických Rusů a strategickými zájmy. Teď je mnoho lidí překvapených. Třeba antagonismem Turecka a Ruska v mnoha zájmech, nebo tím, že s islámskými radikály musíme bojovat spolu s Rusy, jinak prohrajeme. Když o tom psal Samuel Huntington, mnozí to nebrali vážně, ale politika je o řešení konfliktů mezi stranami, a ne o krasořečnění.
Co říkáte na debaty prezidentských kandidátů ve Spojených státech a především na to, že mezi těmi republikánskými si udržuje navzdory kontroverzním výrokům jasně nejvyšší podporu Donald Trump?
V moderních volbách vybíráme hlavně populární osobnost. Donald Trump je se svojí schopností sebekomunikace a televizní praxí rozdílem třídy někde jinde. Programy nikdo moc neřeší. Politiku pak dělají týmy dotyčné populární osobnosti, nebo lidé, kteří jim kampaň zaplatili. Bylo by dobré je znát dopředu. U Donalda Trumpa voliči – podobně jako u nás u pana Babiše – bonifikují, že je do jisté míry nezávislý a nemusí se tolik podřizovat sponzorům. Demokratické ideály ze školních lavic jsou o něčem jiném, ale takhle to prostě chodí. Vzhledem k tomu, že Evropa není schopna se sama bránit, tak samozřejmě „trnu“, kdo bude čtyři roky v Bílém domě. Potřebovali bychom silného prezidenta, jako byl Reagan nebo kdysi Nixon či oba Rooseveltové. No doufejme, že bude pořád dobře a budeme moci volit do čela státu sympatické celebrity a nebudeme potřebovat nepříjemné státníky Churchillova typu.
Psali jsme:
_635291806271000319.jpg&id=16866)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
