Politická korektnost zabíjí demokracii, varoval psycholog. A proto zcela bez zábran povyprávěl, jak poznal islám. Minimálně jeden jeho směr by prý bylo vhodné zakázat

22. 1. 2016 4:49

ROZHOVOR Proklamovaná ochrana žen, jíž se islám zaštiťuje, není podle psychologa Daniela Štrobla nic jiného než ochrana osobního vlastnictví. Emancipace žen je pro tamní muže nepochopitelná a nebezpečná. Jako kdyby nám někdo začal říkat, že naše auto by mělo mít svá práva, samo se rozhodovat, kam pojede; a pokud by chtělo, přeparkovalo by bez našeho vědomí a svolení k jinému majiteli. Dává ke zvážení zákaz wahhábistické odnože islámu na našem území, protože nabádá k násilí na skupině osob.

Politická korektnost zabíjí demokracii, varoval psycholog. A proto zcela bez zábran povyprávěl, jak poznal islám. Minimálně jeden jeho směr by prý bylo vhodné zakázat
Foto: tan
Popisek: Ilustrační fotografie

Pracovně jste působil v několika muslimských zemích a měl jste tak možnost vidět islámský svět na vlastní oči. Dal by se nějak zobecnit postoj či vztah tamních obyvatel k lidem z Evropy, jejich hodnotám či životnímu stylu a co je pro něj nejcharakterističtější?

Pokud nepočítám Kosovo, jež je sice muslimské, ale zároveň albánské a pro Albánce stojí jeho etnikum a kmenový původ vždy přede vším, pak jsem měl možnost se blíže seznámit se dvěma oblastmi – jižním Irákem a Afghánistánem. Obě oblasti i lidé tam žijící se lišili v mnoha ohledech. Jižní Irák... konkrétně město Basra je obývána především šíitskými muslimy. Navíc se jedná o velké město a města obecně nejsou tak konzervativní jako venkov. Nemluvil jsem s tolika lidmi, abych byl schopen dát fundovaný závěr, jak nás vidí, ale ti, které jsem poznal, byli do značné míry vzdělaní a náboženství nehrálo v jejich životě tak dominantní vliv, jak to vidíme třeba v Saúdské Arábii. Měli solidní povědomí o světě kolem sebe. Svým způsobem na mě udělali dojem. Přicestoval jsem tam krátce po pádu Husajnova režimu, kdy všude byly ještě vidět stopy války. Přesto bylo znát, jak se obyvatelé snaží vrátit své životy do původních kolejí. V pracovních dnech byly ulice plné lidí jdoucích v oblecích do úřadu, na křižovatkách byli vidět policisté. Oproti Kosovu, kde i patnáct let po válce je stále nezaměstnanost kolem devadesáti procent, to byl očividný rozdíl.

Afghánistán byl zcela jiný. Na jedné straně zde byl Kábul, město, které se snaží modernizovat, kde ženy chodí do škol, mají fotbalové mužstvo a snaží se emancipovat a pak venkov, kde je k vidění ten nejkonzervativnější islám. Pokud bych si vybavil jeden postoj, který k nám místní mají, pak prakticky stoprocentně rozšířená iluze, že kdokoli je z Evropy nebo z Ameriky, je bohatý. A to do té míry, že například vás nepokrytě požádají o vaše hodinky s představou, že vy si přece můžete kdykoli koupit dvacet dalších. A že bohatí jsou v Evropě a Americe všichni.

Jaké hlavní poznatky a zkušenosti o vztahu muž – žena v tamním prostředí jste si z těchto míst odnesl?

Podobně jako u předchozího dotazu. Basra na mě nepůsobila tolik konzervativním dojmem. Sunnitský Afghánistán byl jiný. Zde bylo znát jedno. Žena je majetkem muže. Nejdříve svého otce a pak svého manžela. Rád bych zde zmínil jedno. Teologové a religionisté se mohou do omrzení bavit o tom, jakou oporu má to či ono chování muslimů v Koránu, Hadíse či právu šaría, ale to nic nezmění na tom, že klíčem k pochopení chování muslimů je spíše tradice. To neplatí jen pro islám. I chování například křesťanů či Židů se daleko více odvíjí od tradic než od toho, co je explicitně psáno v Bibli. Svatba je tak pro muslimské mládence velice nákladná záležitost a i to je důvod, proč tolik mladých mužů je samo, a pokud se ožení, pak až v pozdějším věku. Ona tolik proklamovaná ochrana žen, jíž se islám zaštiťuje, není de facto nic jiného než ochrana osobního vlastnictví. Nu a proto, že je žena v konzervativně tradiční muslimské společnosti spíše věc a majetek, nemůže mít mnoho práv. Vše ostatní se od toho odvíjí. Emancipace žen je pro tamní muže nepochopitelná a nebezpečná. Přirovnal bych to k tomu, jako by nám někdo začal říkat, že náš automobil, jenž vlastníme, by měl mít svá práva, sám se rozhodovat, kam pojede; a pokud by chtěl, přeparkoval by bez našeho vědomí a svolení k jinému majiteli.

V rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil Safu Hassaní, lékař s bohatou praxí z Afghánistánu, který dnes pracuje v nemocnici ve Velké Bíteši a s rodinou žije nedaleko Brna, že to, co se událo o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, vůbec neodpovídá afghánské ani islámské kultuře, protože podle jejich náboženství a jejich kultury je žena na prvním místě. Mohl byste to na základě svého pobytu v Afghánistánu potvrdit, nebo máme takové vyjádření brát spíš jako pokus o uchlácholení veřejnosti, v níž ty zmíněné násilnosti vyvolaly velké pobouření?

To je stejné, jako kdybych řekl, že v našem Temelíně by se nemohlo stát to, co v japonské Fukušimě, kdy vlna tsunami způsobená zemětřesením zaplavila tamní elektrárnu. To, že nemáme u Temelína moře, o kvalitě Temelína v porovnání s Fukušimou nic nevypovídá. V Afghánistánu by se to, co se stalo v evropských městech na silvestra, nemohlo stát z toho prostého důvodu, že samotné ženy bez mužského doprovodu tam prakticky neuvidíte. Tedy zde není žádná souvislost s chováním muslimů vůči ženám v Německu či jinde v Evropě. Jedna věc jsou dojmy a pocity a druhá věc jsou čísla. Ta jasně ukazují, že tam, kde je větší muslimská komunita, přibývají sexuálně motivované trestné činy.

Měl jste možnost poznat i to, jak se v těchto zemích chovají k menšinám? Narážím tím na informaci, že na jaře se má v Berlíně otevřít speciální ubytovna pro homosexuály, lesbičky a transsexuály z řad uprchlíků, protože příslušníci sexuálních menšin prý bývají v uprchlických zařízeních často vystaveni násilí.

Přímo postoj k menšinám jsem osobně s žádným muslimem v Afghánistánu či Iráku neřešil. Mluvil jsem o tom však s muslimy v Evropě. Zde je zřejmé, že jejich pojetí odlišných sexuálních preferencí leží někde tam, kde v našich končinách bylo před mnoha a mnoha lety. V kostce by se dalo říci, že v tomto se muslimové příliš neliší od fundamentalistických křesťanů. Mají za to, že sexuální orientace není vrozená a je tedy možností volby. Domnívají se, že každý člověk je tzv. normální heterosexuál a pokud se tak nechová, znamená to, že je to deviant, jenž se svobodně rozhodl páchat sexuální delikt. V tomto směru je zajímavé, že právě naše republika, respektive Československo bylo jednou z prvních zemí, která vyřadila homosexualitu ze seznamu nemocí. Tím de facto připustila, že se jedná o neléčitelnou vlastnost, která, tím, že není závislá na vůli, nemůže být ani trestná.

Ve finském městě Haukipudas nedaleko Oulu zakázali mladíkům z místní ubytovny pro žadatele o azyl na dva týdny vstup do veřejného bazénu. Důvodem však nebylo to, že mladíci přicházejí ve velkých skupinách a společně pozorují plavkyně, což vedlo třeba k zákazu v německém Bornheimu, ale incident, kdy jeden z nich vstoupil do dámských sprch. Některé německé plavecké stadiony vyvěsily ve svých prostorách plakáty, na kterých uvádějí, že jakékoli obtěžování žen je nepřípustné. Co si myslíte o těchto incidentech, a není naivní věřit, že tato „osvěta“ mezi migranty může zabrat?

Možná to někoho překvapí, ale já ty mládence vcelku chápu. Uvědomme si, že sem přišli v obrovském počtu muži, kteří nikdy v životě neviděli nahou ženu. A to ani svou matku nebo sestru. Bylo by naivní očekávat, že v okamžiku, kdy se ocitnou v bazénu plném dívek v bikinách, jim nevyletí oči na vrch hlavy. Ruku na srdce, který normální a zdravý muž se neohlédne za hezkou dívkou v plavkách. Ostatně u žen to platí stejně. I ty si občas rády prohlédnou pěkně stavěného chlapa. Na tom není nic nenormálního. Nahotu či „polonahotu“ však vnímáme jako něco samozřejmého, nemá punc mimořádnosti, a tedy nás nakonec zas tolik nezajímá. To, co je problém, je jednak míra tohoto voyeurství a pak již dříve zmíněný postoj k ženám. Naše kultura během desítek let vytvořila velice jemné hranice mezi tím, co je přijatelné a co nikoli.

Většina mužů z Evropy intuitivně tuší, jak moc si ještě může prohlédnout hezkou dívku, aby jí to nebylo nepříjemné, a kdy už si koledují o malér. To však mluvíme o našem kulturním okruhu a naše chování vychází nejen ze společenských norem, jež jsme si během života osvojili, ale i z našeho dětství, jež je pro fungování člověka ve společnosti určující. Nyní zde čelíme dvěma problémům. Ti, kteří k nám ze Sýrie a dalším islámských zemí přišli, mají zcela odlišnou výchovu a jiné společenské normy. Jako psycholog vím, že čím dříve byly určité vzorce chování u jedince osvojené a čím více jsou závislé na celkovém kulturním a tradičním rámci, tím hůře jsou odstranitelné nebo změnitelné. Druhý problém je pak ten enormní počet imigrantů. Integrace ve smyslu přiblížení jejich způsobů chování našim by bylo obtížné vždy, i kdyby jich byly jen stovky. Nyní jsou jich zde stovky tisíc. V této situaci vidím integraci jako nesmírně obtížnou, snad dokonce u velkého množství přišedších nemožnou.

Zákazem vstupu do bazénů to však nekončí. V Dánsku některé bary a kluby v reakci na přibývající stížnosti žen, které na diskotékách obtěžovali uprchlíci, zavádějí nová pravidla. Nově do nich nesmí vstoupit nikdo, kdo se nedomluví dánsky, anglicky nebo německy. Jakou reakci byste jako psycholog očekával od těch, co přijdou do „země zaslíbené“, ale postupně je jim zakazováno to i ono, protože bazény a bary to asi nekončí?

V plošném zákazu vstupu imigrantů do některých zařízení vidím nebývalé pokrytectví, a to především Němců. Na jedné straně zde je tzv. willkommen politik Angely Merkelové, ale v okamžiku, kdy se ukáže, že imigranti se nechovají jako Němci, začnou se vytvářet „Asylsuchende Frei“ zařízení. Pokud někomu tento termín nic neříká, snad mu bude povědomější „Juden Frei“. Nejsem sám, kdo má oprávněnou obavu, že naprosto iracionální imigrantská politika bez ohledu na zájmy lidí a na realitu nás nakonec vžene do náruče těch, kdo „tu konečně udělají pořádek“. Toho jsme si ve dvacátém století užili dost a nerad bych si to zopakoval.

Vy jste přesvědčen, že politická korektnost je největším ohrožením demokracie od konce studené války a že jsme si na nynější problémy zadělali dlouhou řadou tzv. politicky korektních opatření. Jaká opatření by se nyní musela přijmout, aby se jejich dopad podařilo buď zmírnit, nebo zcela odstranit?

Malér, v němž jsme se nyní ocitli, nemá jednoduché řešení a už dříve jsem říkal, že pokud někdo tvrdí, že je zná, tak lže a sleduje pouze jediný cíl – a tím je ovládnout dav. Evropa s koncem studené války jako by ztratila dech v tom, co se myslí obranou hodnot. Každá civilizace, nemá-li zaniknout, musí své hodnoty znát a v případě potřeby je musí bránit. Evropští politici se však ukazují jako lidé, kteří buď hájí jiné hodnoty než jejich voliči, nebo hodnoty neznají, či konečně na jakoukoli obranu hodnot rezignovali. Na tento fakt upozorňovali různí lidé přinejmenším od 11. září 2001, ale většinou byli oslyšeni. To se projevovalo třeba i nízkou ochotou investovat do svých armád, bezbřehým ustupováním menšinám všeho druhu a ignorací zpráv, které nám poskytovaly zpravodajské služby. Anexe Krymu Putinovým Ruskem, teroristické útoky ve Francii a nyní imigrační krize postavily Evropu do zcela jiné situace. Lidé jsou nuceni konfrontovat své hodnoty buď s vnějším, nebo s vnitřním ohrožením.

Krize je vždy příležitost a my nyní máme šanci revidovat své dosavadní postoje a změnit svůj přístup k řadě věcí. Tím nejzásadnějším je dle mého názoru patrně poznání, že vzájemná tolerance a respekt je to, na čem Evropa do značné míry stojí a na co můžeme být pyšní. Měli jsme za to, že to může platit beze zbytku. Nyní však vidíme, že tolerance a respekt, aby vůbec mohly existovat, nesmí být bezbřehé. Nemohu a ani nesmím být tolerantní k netoleranci a nemohu a ani nesmím respektovat ty, kteří nerespektují mě. Zdá se, že lidé napříč Evropou si to již postupně uvědomují a chtějí i změnu praktického přístupu k těm, kdo nejsou ochotni tolerovat většinu a respektovat evropské starousedlíky. Proti tomuto přirozenému tlaku stojí zcela impotentní politici Evropské unie bezpečně odříznuti od vnějšího světa zdmi bruselských kanceláří a dále Angela Merkelová, která se však více a více začíná podobat legendárnímu kůlu v plotě.

Taková je tedy situace. Jaké by tedy měly být potřebné kroky?

Musíme předně zcela opustit falešný koncept multikulturalismu, jenž ostatně již dříve Angela Merkelová označila za mrtvý. Dále se musíme osvobodit od politické korektnosti. Musíme být schopni opět nazývat věci pravými jmény a nelakovat svět na růžovo jen proto, že bychom se mohli někoho dotknout. Politická korektnost je zákeřná forma manipulace, kdy nahrazujeme některé pojmy jinými, abychom u lidí vyvolali jiné pocity a snížili i jejich schopnost racionálně a logicky o věcech přemýšlet. Jde o techniku tzv. labelingu, která se běžně používá třeba v marketingu a reklamě, avšak ve veřejné diskusi nesmí mít místo. Jde o formu orwellovského newspeaku, jehož cílem bylo de facto vyřadit kritický rozum ze hry. Proto vnímám politickou korektnost jako fundamentální ohrožení demokracie, která stojí na otevřené diskusi. Ta je v prostředí politické korektnosti prakticky vyloučená. Nepleťme si však absenci politické korektnosti s hulvátstvím. Svět kolem nás i věci, jenž nám vadí, můžeme pojmenovávat pravdivě a přitom zůstat kultivovaní.

Jen tím by to ale končit nemělo. Co je třeba, aby následovalo?

Dalším krokem musí být opětovné převzetí kontroly nad evropským územím. Snižovat poptávku po emigraci tím, že zlepšíme životní podmínky v krizových oblastech je sice pěkné, ale v žádném případě to nestačí a hlavně to nejde beze zbytku. Musíme všemi prostředky, a tím myslím především armádu a policii, zajistit to, že na naše území přijde jen ten, koho sem sami a dobrovolně pustíme. Zákony se nemusí nijak měnit, stačí, budou-li platit pro všechny beze zbytku a bez ohledu na původ. Německo by mělo začít skládat účty zbytku Evropy v tom, jak umí neúspěšné a neoprávněné žadatele o azyl vracet do zemí původu. O tomto problému se diskrétně mlčí, neboť je tak složitý a patrně spojen s takovým konfliktem, že se do toho nikomu nechce. Odbývat jej však nesmíme a musíme se stále ptát, jak se tento problém bude řešit.

Konečně bychom si měli uvědomit, že bez konfliktů se změna evropského kurzu ve vztahu k islámu a imigrantům neobejde. Mnoho let jsme se snažili konfliktům vyhnout tím, že jsme se neustále vzdávali svých práv a našeho způsobu života ve prospěch jakéhosi sociálního smíru. Nyní jsme v situaci, že už není kam couvnout a musíme se odrazit ode zdi. To samozřejmě narazí na velmi nelibou reakci těch, kteří si v minulosti zvykli, že většinová společnost zavírá nad jejich životním stylem, jenž je často v příkrém protikladu k naším zákonům a hodnotám, oči.

Mohou být zmiňované naše hodnoty pro migranty vůbec atraktivní?

V této souvislosti mám zcela soukromý návrh, který spočívá ve zvážení zákazu wahhábistické odnože islámu na našem území. Wahhábismus je dominantní směr v Saúdské Arábii, takže to bude znamenat bezesporu řadu diplomatických sporů s touto zemí. Své budou říkat i zavilí zastánci lidských práv. Musíme si však uvědomit, že všichni teroristé v posledních letech u nás či v Americe byli právě příznivci této sekty. Wahhábismus je zcela netolerantní a povyšuje islám na jediné pravé náboženství s tím, že je třeba šířit jej slovem i mečem. Otázku, zda wahhábismus náhodou nenabádá k násilí na skupině osob, není těžké zodpovědět. Nabádá. Němci na svém území nepovolují scientologickou církev s tím, že jde zcela proti duchu demokracie. Pro wahhábismus platí totéž, a tak by nebylo na škodu vyslat všem jeho vyznavačům vzkaz, že u nás tento směr islámu vyznávat nebudou moci. Pak se budou moci rozhodnout, zda jim život u nás stojí za to, aby zrevidovali své náboženské přesvědčení, nebo zůstali tam, kde to tamní společnosti nevadí.

Pro jakékoli imigranty budou naše hodnoty atraktivní jen potud, pokud uvidí, že jsme připraveni je zcela jednoznačně bránit, neboť právě ony jsou základem toho, jak dobře se nám daří a proč jsou právě evropské země tak lákavým cílem migrace.

Daniel Štrobl je psycholog a psychoterapeut orientován na klasickou psychoanalytickou psychoterapii. Je externím lektorem Institutu aplikované psychoanalýzy, předsedou etické komise Asociace vojenských psychologů a spolupracovníkem řady tuzemských i zahraničních institucí. Působí též jako supervizor pracovních týmů a pedagog. Je autorem řady odborných článků a publikací. Pravidelně přispívá do celoplošných médií, zejména MF Dnes a Lidových novin a dále na server Aktualne.cz. Pro média se vyjadřuje z pozice experta na problematiku mezilidských vztahů, stresu a lidského chování v zátěži.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 63 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Exredaktor ČT znovu o Kláře Samkové, islámu a naštvaném Turkovi. Na Kavčích horách se budou divit

14:00 Exredaktor ČT znovu o Kláře Samkové, islámu a naštvaném Turkovi. Na Kavčích horách se budou divit

ROZHOVOR Parlamentní půdu pokládá bývalý novinář ČT a nynější poslanec za ANO Zdeněk Soukup za místo…