Šestnáctého února jste byl soudem shledán vinným z podněcování nenávisti za napsání tří článků. Jaký dojem máte ze soudního líčení?
Nejvíc mě asi překvapilo, jak moc bylo vidět, že je rozsudek dopředu připravený. To líčení byla zbytečná fraška a rozhodnutí mi klidně mohli jen po někom vzkázat.
Z čeho konkrétně tak soudíte?
Paní soudkyni vůbec nezajímal obsah textů samotných, ale pouze to, zda jsem je napsal já. Znamená to tedy, že už se nesmějí psát žádné texty? Nebo nesmí psát jenom Kraft? Paní soudkyni také vůbec nezajímaly výpovědi svědků.
Jak se to projevovalo?
Obžaloba předvolala jediného svědka. Ten však svědčil v můj prospěch, když tvrdil, že projednávané texty považuje jako sociolog a akademicky činný člověk za kvalitní, logicky dobře vystavěné a že jako takové v něm nejenže nevzbudily nenávist, jak mi je kladeno za vinu, ale naopak radost. To byla jediná svědecká výpověď, kterou soudkyně připustila. Další už zaznít nesměly. Pokud soud vyslechne jediného svědka, který však mluví ve prospěch obžalovaného, další svědky už nepřipustí a nakonec konstatuje vinu obžalovaného, tak se to nedá vysvětlit jinak, než že soud svědecké výpovědi nezajímají, protože o rozsudku bylo rozhodnuto už dávno před soudním líčením.
Soudkyně odmítla nechat vypovídat svědky obhajoby?
Ano, odmítla.
O jaké šlo svědky? Nemohli být považováni třeba za nevěrohodné?
Šlo o specialisty na jednotlivá témata, jimiž se texty zabývají. Žádali jsme vyslechnout jednoho z nejvýznamnějších českých antropologů – vysokoškolského profesora a autora mnoha vědeckých publikací, pak jsme žádali vyslechnout odborníka na islám, který byl léta sám praktikujícím muslimem, a pak také několik vysokých ústavních činitelů – předsedů či místopředsedů sněmovních výborů, které se zabývají tématy, jimiž se zabývají i souzené texty. Zda jsou takoví svědci nadbyteční, či nedůvěryhodní, každý může posoudit sám. Výpověď ani jednoho z nich ale nebyla připuštěna. Když pak paní soudkyně četla odůvodnění rozsudku, tak v něm byly takové „perly“, že jsem si chvílemi myslel, že jde o nějaký obskurní zábavný pořad točený skrytou kamerou.
Mohl byste uvést něco konkrétního?
Například: „Texty podněcují nenávist i přesto, že se nepodařilo prokázat, že by v někom nenávist skutečně podnítily.“
Takže dnes už někdo může být odsouzen například za krádež, i když se nijak neprokáže, že by vůbec něco bylo ukradeno, a všichni svědci dokonce výslovně tvrdí, že nic ukradeno nebylo? Asi ano. Další perla: „Obžalovaný porušil zákon tím, že tvrdí, že vládnoucí moc používá k likvidaci svých politických oponentů justičního systému.“ Tohle je skutečně velká taškařice. Je to totéž, jako když jsem jednou někoho slyšel říkat: „Ten chlápek tvrdil, že každému, kdo se mnou nesouhlasí, dám přes držku. Tak jsem mu dal pořádně přes držku, aby příště nekecal takový nesmysly.“ Co dodat?
Co jste od líčení čekal vy?
Když už k soudu došlo, což samo o sobě pokládám za absurdní, ale budiž, tak jsem čekal, že soud bude řešit, do jaké míry jsou texty pravdivé, zda jsou teze v nich obsažené logické, a další podobné věci. Nic z toho se však vůbec neprobíralo. Paní soudkyně pouze konstatovala, že texty u někoho, těžko říct u koho, můžou vyvolávat negativní pocity, a že je tudíž moje vina nepochybná. Tím to celé skončilo. Byl jsem připraven doložit, že texty pracují s fakty, že na základě analýzy, syntézy, dedukce, generalizace, analogie a dalších běžných metod byly vyvozeny nějaké závěry. K tomu jsem ale vůbec nedostal šanci.
Nemohly by ale texty skutečně u někoho vzbudit negativní pocity?
Nějaký pocit vzbudí prakticky jakýkoli text. Já se ale v této souvislosti neumím pohybovat v kategorii „hezký – nehezký“. Podle mě výrok může být buď pravdivý, nebo nepravdivý a logická stavba buď správná, či chybná. V těchto mantinelech jsem zvyklý uvažovat, v těchto mantinelech se pohybují i souzené texty a v těchto mantinelech jsem byl také připraven vést debatu u soudu. Realita světa skutečně není taková, aby šla vždy popsat krasomluvou, a pokud nás k tomu soudy nutí, tak nás nutí prachobyčejně lhát, nic jiného. Od 16. února 2021 se ale v ČR myšlenky a slova dělí už pouze na povolená a zakázaná, kdy zákaz záleží výhradně na momentální náladě nebo záměru soudce. Je to zvrácené. Naše civilizace dosáhla světové dominance racionálním uvažováním a chováním, což se teď ale stalo trestným. Že to nemůže dopadnout dobře, je, myslím, každému jasné.
Jak si vysvětlujete nepřipuštění svědků obhajoby?
Tím, že celou záležitost chce mít současný režim rychle vyřízenou, než vzbudí pozornost veřejnosti. Kdyby soud svědky připustil, tak by bylo další líčení, na něj by mohlo přijít víc lidí, mohlo by se o tom začít mluvit, mohla by o tom začít informovat média... ale hlavně by se mohlo veřejně ukázat, že ty texty jsou pravdivé! Takhle, když se odvolám, už bude jen líčení u krajského soudu a pak je konec. Žádné další líčení, žádní další lidé, žádná pozornost. Pěkně potichu se zavede cenzura. Už bude existovat soudní precedent, že k odsouzení kohokoli stačí, jen když soudce prohlásí, že má nějaký pocit. V mém konkrétním případě pak nejspíš budou následovat další a další obvinění za všechny další texty a pak se, slovy jedné známé advokátky, „z basy hned tak nepodívám“. Politický režim, který umožňuje trestat občany za pouhé úvahy o tom, jak nejlépe bránit vlastní zem před vnějším ohrožením, já osobně považuji za režim zločinný, takže mě takový postup nepřekvapuje.
Odvoláte se?
Samozřejmě. Nejprve se ovšem pokusím vydolovat ze soudu kopii svého spisu, což není jen tak, i když na to mám ze zákona právo.
Vám soud odmítá poskytnout kopii spisu?
Ano, odmítá. Prý si vše můžu přijít vyfotit mobilem. Spis má ale přes 200 stran a takové množství fotek z mobilu je dost nepřehledný materiál – nehledě k tomu, že spis je svázaný a ty fotky pak nestojí za nic. Chtěl bych také mít jistotu, že mám k dispozici totéž co soud, protože po některých perlách soudkyně Kantorové si tím vůbec nejsem jistý. Nejprve tvrdili, že mi za 20 korun za stránku spis okopírují, když jsem potvrdil, že s cenou souhlasím, a požádal o termín předání, tak mi však napsali, že mi nic neokopírují a že prý si mám spis na studovně nějak ofotit sám. Člověk by skoro až řekl, že jde o naschvál.
Mluvíte o režimu. Vy sám jste ale ve Sněmovně asistentem a poradcem. Jste tedy součástí režimu.
V této zemi získaly ohromnou moc nikým nevolené nátlakové skupiny, a rovněž justice je nikým nekontrolovanou samostatnou silou, která prosazuje vlastní politickou agendu. Spojením těchto dvou entit a některých médií vzniklo v zemi mocné politické uskupení, které nejenže je zcela mimo kontrolu volených politiků, ale má nad nimi stále větší převahu. A k této síle se, zčásti ze strachu, zčásti z fanatismu a zčásti z oportunismu, přidávají i mnozí politici. Tuto velkou skupinu označuji za režim a já do něj opravdu nepatřím.
Bylo ještě něco, co vám na soudu zaujalo?
Docela mě překvapil dotaz paní soudkyně, z jakých autorů jsem při psaní čerpal. Tuto otázku jsem si v danou chvíli vůbec neuměl vysvětlit a nevěděl jsem si s ní rady. Za prvé proto, že s kvalitou jakéhokoli textu takový dotaz nemá vůbec nic společného, za druhé proto, že moje myšlení, tak jako u každého, formovalo vše, co jsem kdy v životě přečetl. Měl jsem tedy uvést autory časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, Mateřídoušky, dále všechny pravděpodobné autory Bible, pak také K. R. Poppera, F. A. Hayeka, Sókrata, Eisenhowera, Thatcherovou, Spinozu, Churchilla, Marxe, Horkheimera, Kanta, Sarazina, Fergusona a mnoho dalších, a kromě toho také autory matematiky, fyziky a dalších učebnic, které jsem přečetl za dobu školní docházky a studií, a to včetně učebnice biologie pro šestou třídu základní školy? Přiznávám, že jsem tím dotazem byl zaskočen, a tak jsem uvedl pouze Samuela Huntingtona.
Fotogalerie: - Jmenování předsedkyně AV ČR
Proč Huntingtona, kvůli jeho dílu Střet civilizací?
Ano, především proto. Jeho dílo „Střet civilizací“ mi přijde nejblíž k těm prošetřovaným textům, ale také proto, že jsem si v tu chvíli byl bezpečně jistý tím, že je mrtvý a že na něj tím pádem rameno naší „liberální“ spravedlnosti už nedosáhne.
Vím, že asi míříte jinam, ale proč vás napadla zrovna učebnice biologie pro šestou třídu?
Protože se v ní píše o rozmnožování člověka, a já ve svých textech tvrdím, že africká populační exploze a vše, co z ní následně vyplývá, není nějaká nečekaná přírodní katastrofa, ale důsledek vědomého chování Afričanů. Takové tvrzení je už dnes ale zřejmě trestné. Budeme asi muset přepsat učebnice biologie, protože možná existují etnika či rasy, u nichž k rozmnožování dochází podobně jako u Evropanů k přenosu nákazy covidem-19 či jiného infekčního onemocnění. Ohledně otázky paní soudkyně mi ale později došlo, že jde o projev intelektuální potence a naučených vzorců chování současné mladé generace. Pro tu dámu či slečnu je zřejmě samostatná a kritická úvaha něco nepředstavitelného, a tudíž nepřijatelného, protože je zvyklá bez přemýšlení přijmout vše, co říká nějaká autorita. Kdybych tedy uvedl, že jsem čerpal od Tomáše Halíka, od nějž jsem skutečně také čerpal, tak by vše bylo v pořádku? Jde o projev myšlenkového schématu generace, která, když si neví v diskusi rady, vyštěkne: „Zdroj?!“ Člověk ale samozřejmě u všech svých znalostí nemůže vždy přesně určit, kde se danou skutečnost dozvěděl a kdy, kde a jak si ji případně ověřil. Když se mě teď například zeptáte, odkud přesně vím, že Praha je hlavním městem ČR, tak nebudu schopný s jistotou odpovědět. Přesto ale s jistotou vím, že Praha je hlavním městem ČR, a když to někde napíšu, tak určitě nebudu uvádět zdroj.
Vy jste čerpal i z Tomáše Halíka?
Ano, přečetl jsem některé jeho texty na daná témata a seznal, že jde o iracionálního estéta, jehož návrhy řešení jsou neproveditelné. Přesto by ale měl mít právo své názory hlásat. I prošlapávání slepých uliček je užitečné.
Podle vás tedy není nutné mít svá tvrzení ozdrojovaná?
U úvahy lze, a také to neplatí absolutně, mít doložená pouze výchozí tvrzení, a kdyby se mě paní soudkyně ptala na jednotlivé teze z textů, tak bych jí také rád vše podrobně vysvětlil a doložil a vše by také, předpokládám, potvrdili i svědci obhajoby. Paní soudkyně se ale na nic takového neptala a svědky odmítla vyslechnout. Pak je ovšem těžké vést nějakou smysluplnou diskusi. Pak se vlastně ale ani nelze divit mnoha zvláštnostem, které jsou ve spisu.
Jaké zvláštnosti máte konkrétně na mysli?
OČTŘ například tvrdí, že považuji Afričany za méněcenné, což dovozují z toho, že v textech je uvedeno, že Afričané si nejsou schopní či ochotní osvojit naše normy chování. To je ovšem zcela vadná interpretace těch textů. Fakt, že soud by asi neměl řešit moje uvažování, protože jej nemůže znát, ale pouze moje skutky, nyní nechávám stranou...
V čem je ta interpretace vadná? Neschopnost či neochota přizpůsobit se našim normám by se jako urážka či jako konstatování o méněcennosti přece dalo chápat.
Jistě, dalo, avšak pouze v případě, kdy budeme považovat nás a naše normy za nadřazené normám jiným, v tomto případě africkým.
Mohl byste to nějak rozvést?
Tvrzení, že Afričané jsou méněcenní, protože nejsou schopní nebo ochotní osvojit si naše normy chování musí být založené na předpokladu, že naše normy jsou nadřazené normám africkým. Jinak by neschopnost či neochota osvojit si naše normy nemohla být považována za projev podřadnosti. Z toho by pak ovšem vyplývalo, že Afričanům musíme být nadřazení také my samotní, protože jsme tvůrci a zároveň jedinými a bezproblémovými uživateli našich norem. Teorie o nadřazenosti a podřadnosti ras a kultur samozřejmě není nijak nová a zastávala ji celá řada myslitelů a politiků. Z vědců či publicistů to byli například Joseph Arthur Comte de Gobineau nebo Robert Knox, z politiků pak byl určitě nejznámějším Adolf Hitler. Musím říci, že fakt, že k zastáncům této teorie podle všeho patří také vedoucí protiextremistického oddělení Policie ČR, někteří státní zástupci a zřejmě také paní soudkyně, mě docela překvapuje. Já samozřejmě uznávám, že zmíněná teorie stejně jako mnoho teorií jiných může být pravdivá, avšak osobně ji nesdílím. Z tohoto důvodu v mých textech evropské normy, v jakémsi univerzálním hodnocení, normám ostatním nadřazeny nejsou. V textech se však tvrdí, a praxe tuto teorii potvrzuje, že vzájemné rozdíly některých civilizačních okruhů jsou natolik markantní, že jejich příslušníci nemohou být členy jedné společnosti, aniž by v takové společnosti docházelo k trvalým konfliktům. Tvrzení o nemožnosti soužití jednotlivých kultur na jednom území z důvodu jejich přílišné odlišnosti u nás tedy trestné je, zatímco tvrzení o nadřazenosti naší kultury kulturám jiným, které v sobě a priori nese i tvrzení o jejich odlišnosti, trestné není. Jde o doublethink jak vyšitý a pan Orwell by se jistě nestačil divit, jak se tento způsob uvažování pěkně ujal.
Vy si opravdu myslíte, že vyšetřující policista, státní zástupkyně a soudkyně zastávají podobné teorie, jaké zastával Adolf Hitler?
Abych se vyhnul dalšímu trestnímu stíhání, prohlašuji, že si nemyslím vůbec nic, a doufám, že tím nepodnítím nenávist u někoho, kdo si myslí, že si každý musí něco myslet. Mohu jen zopakovat, že pokud někdo tvrdí, že podřadnost Afričanů se pozná podle toho, že nejsou schopní či ochotní osvojit si naše společenské normy, pak zjevně pokládá naše normy za nadřazené normám africkým. Pak ale také musí jako jediné konstruktéry a jediné bezproblémové uživatele našich norem za nadřazené Afričanům pokládat také nás samotné. Jiný závěr logika nepřipouští. Možná už ale logika byla prohlášena za nenávistnou, nedostatečně progresivní a jako taková byla zakázána. Dále je pak, nebo alespoň my jsme se to tak ještě učili, historickou skutečností, že právě Adolf Hitler byl jedním z nejznámějších propagátorů nadřazenosti některé z kultur či ras. Ale znovu opakuji: já sám si nemyslím vůbec nic. Od dopoledne 16. února 2021 se snažím být člověkem bez jakéhokoli názoru na cokoli. Je to obtížné, ale učím se.
V textech je ale také, že Afričané jsou líní a násilničtí. To přece je urážka.
Pokud nepřijmeme tezi o naší nadřazenosti, a já se jí, na rozdíl od některých příslušníků OČTŘ, opravdu bráním, za což se hluboce omlouvám, tak skutečnost, že veličiny jako pracovitost, mírumilovnost, tolerance, svoboda jednotlivce, vzdělání či třeba umělecká tvorba jsou pro nás důležité a chvályhodné, vůbec neznamená, že musejí být stejně vnímány ve všech civilizačních okruzích. Podle zbytků mého názoru a také podle všech souzených textů nejde o hodnoty univerzální, ale výlučně o naše hodnoty, jež vycházejí z naší kultury, která je výsledkem tisíciletého vývoje, při němž hrálo roli mnoho jedinečných faktorů. Stejně tak je tomu ale i s jinými kulturami. Každá má své jedinečné vzorce chování a své jedinečné hodnoty, jež někdy jsou, ale v mnoha ohledech nejsou vzájemně kompatibilní.
Jenže vaše texty také označují Afričany za zaostalé. To není vzbuzování negativních emocí?
Pokud ty texty vůči někomu mohou vzbuzovat nevoli či nenávist, tak jsou to evropští politici, protože právě jejich počínání je v těch článcích předmětem tvrdé kritiky. O Afričanech, muslimech a dalších obyvatelích tzv. třetího světa, kteří se přesouvají do Evropy, se v těch textech naopak hovoří jako o někom, kdo se chová zcela racionálně. Byl jsem tedy odsouzen za kritiku naší zahraniční, bezpečnostní a imigrační politiky, i když se OČTŘ snaží tvrdit něco jiného. Co se týká zaostalosti, ten pojem neexistuje sám o sobě, v jakémsi hodnotovém vakuu, nýbrž se vždy nutně musí vztahovat k nějakým normám. Pokud pojem „zaostalost“ používám já, tak vždy pouze ve vztahu k obecným hodnotám evropské společnosti. Jednak proto, že do této společnosti sám patřím, ale především proto, že právě do evropské společnosti mají být na popud evropských politiků implantováni příslušníci jiných civilizací. Protože jsou však hodnoty různých civilizací různé, i zaostalost zákonitě musí mít různé podoby. Pokud je tedy pro Evropana násilný a líný člověk zaostalý, pro příslušníka jiné civilizace tentýž člověk nejenže zaostalý být vůbec nemusí, ale dokonce může být pokládán za člověka následováníhodného.
Obě konstatování jsou však z hlediska kultury, k níž se vztahují, správná. Jedna jediná světová, obecně akceptovaná míra násilnosti nebo pracovitosti zkrátka neexistuje, protože kdyby existovala, tak by ve všech zemích na světě byla zhruba stejná míra bezpečí a prosperity. Tak tomu ale zjevně není. Pro průměrného Evropana je tedy alespoň prozatím například ženská obřízka něco špatného, nepřijatelného a člověka, který ji provádí, bychom asi mohli označit za zaostalého, avšak jen relativně nedaleko od nás existují entity, které ženskou obřízku naopak vidí jako něco dobrého, a lidé, kteří ji provádějí, jsou potom zcela logicky váženými členy tamější společnosti. Obě hodnocení jsou však z hlediska prostředí, k němuž se vztahují, správná.
Tvrdíte, že ženská obřízka je v pořádku?
Ale vůbec ne – pro mě je ten, kdo něco takového provádí, násilnické a zaostalé hovado. Avšak v místech, kde je ženská obřízka běžná, bych byl za zaostalé, nekulturní hovado považován zase já, protože ženskou obřízku odmítám. Ti lidé ji přece zcela jistě neprovádějí proto, že by to považovali za něco špatného. A kdo jsme my, abychom určovali celému světu, co je dobré? Příznivci Marxe věřili v dějinnou nutnost celosvětové vlády marxismu, příznivci Hitlera věřili v dějinnou nutnost celosvětové vlády národního socialismu, my věříme v dějinnou nutnost celosvětové vlády režimu, kterému říkáme liberalismus, i když jde o zcela vyprázdněný pojem, který s původním významem toho slova nemá společného nic. A co je pro všechny tři zmíněné víry shodné? Že jde pouze o víry bez jakéhokoli racionálního základu. První dvě byly vyvráceny dějinami, tu třetí každodenně vyvrací žitá současnost. Proč se jednoduše nespokojíme s tím, že si udržíme u nás to, co je dobré pro nás? O tom jsou ty texty! Pokud toto někdo posuzuje jako šíření nenávisti, tak je hňup, nebo gauner, nebo obojí dohromady.
Každé kulturní prostředí, říkejme mu třeba civilizace, má svá specifická pravidla a není důvod se domnívat, že by zrovna ta naše měla být nadřazena jiným. Progresivisté na jedné straně pořád něco žvaní o diverzitě, na straně druhé se ale snaží celý svět nacpat do jedné, té svojí, škatulky. Je samozřejmé, že kulturní odlišnosti mohou být zdrojem negativních emocí, či dokonce nenávisti, avšak to není mojí vinou. Za tyto odlišnosti nejsem zodpovědný já, ale Bůh, Příroda či Náhoda – zde si každý může viníka vybrat podle své (odlišné) víry, a pokud tedy někdo má být obžalován z podněcování k nenávisti, tak to nejsem já, ale právě jenom Bůh, Příroda či Náhoda. Já tyto odlišnosti pouze popisuji a snažím se hledat východiska, jak co nejlépe zabránit konfliktům, které z uvedených a přirozených rozdílů musejí zákonitě vznikat. Bohužel většina mezinárodních úmluv a podobných dokumentů je koncipována tak, jako kdyby všude na světě žili stejní lidé podle stejných pravidel, a to podle pravidel našich. Už jsme zkoušeli vývoz našeho systému do systémů jiných, například do Libye či Iráku, a bylo z toho krveprolití, teď zkoušíme dovoz jiných systémů do systému našeho a myslíme si, že to dopadne jinak. Proč by ale mělo? Z čeho soudíme, že lidé, kteří po generace žijí podle nějakých pravidel, ta pravidla najednou zahodí a přijmou pravidla cizí jen proto, že se přesunuli o pár kilometrů jinam? A hlavně: pokud to opravdu chtějí udělat, tak proč to už dávno neudělali ve svých zemích?!? Na tuto otázku progresivisté nejenže ještě nikdy neodpověděli, ale teď už se dokonce snaží kriminalizovat ty, kdo na existenci té otázky jenom upozorňují! To vše svědčí o mimořádném intelektuálním a morálním deficitu a také o fanatismu protagonistů současného režimu. Nehodlají připustit diskusi, protože vědí, že jejich teze neobstojí v argumentačním střetu, a proto sahají k represím. Jeden můj známý takové lidi označuje za fašistický dobytek. Já se spokojím s konstatováním, že se tak chová totalita.
Opravdu neexistují nějaké univerzální hodnoty? Mezinárodní deklarace či úmluvy o lidských právech a dalších podobných věcech pro vás nic neznamenají?
Co znamenají pro mě, není důležité. Podstatné je, jak fungují, a zatím snad není trestné, když řekneme, že špatně. A také není divu. Jsou to deklarace, které z velké části formuloval Západ, když si myslel, že jeho hodnoty jsou hodnotami univerzálními, respektive jsou nadřazené všem ostatním. V textech, za něž jsem byl odsouzen, však nejde o deklarace, ostatně papír snese všechno, ale o žitou realitu. A ta je všem možným deklaracím na míle vzdálená. Pokud bychom ale přece jenom chtěli posuzovat kvalitu jednotlivých kultur a jejich souborů hodnot, potom tak nemůžeme činit ve vztahu jenom k našim hodnotám, jež jsou pouze jedny z mnohých, ale k hodnotám, jež jsou obecně platné a nejlépe i změřitelné.
Jaké hodnoty to podle vás jsou?
To je filozoficko-teologicko-etická otázka, kterou asi nikdy s jistotou nezodpovíme, a jako taková by asi neměla být předmětem trestního řízení. Nicméně jedna změřitelná hodnota tu je. Existuje vědecký úzus, že každý živý organismus má dva základní pudy – přežít a rozmnožit se, a těmto dvěma pudům je také podřízena strategie přežití daného organismu. Jestliže bychom tedy hledali jediné skutečně objektivní, univerzální a doložitelné měřítko kvality kultury, je to nejspíš právě kvalita strategie přežití společnosti, která podle daných kulturních vzorců žije. Pro zjednodušení: „kultura“ je synonymem pro „strategii přežití“. Pokud si ovšem srovnáme výsledky současné strategie přežití jednotlivých civilizačních okruhů, vidíme, že zatímco Afričané, Arabové a další entity tzv. třetího světa rychle rostou a expandují, Evropané vymírají. A proč by někdo měl přijmout strategii, která vede k jeho zániku? Kdepak, Afričané a další se na rozdíl od nás chovají zcela racionálně, když nás s celou naší slavnou liberální demokracií, což je jen jiný název pro trockistickou diktaturu, posílají do háje. Tvrzení, že strategie přežití, která vede k vymírání, je nadřazena strategii přežití, jež vede k rozmnožování a expanzi, zcela zjevně postrádá elementární logiku a taková teze pak ale mohla být zformulována pouze iracionálním pocitem vlastní nadřazenosti jejího autora. Tím však nejsem já, nýbrž policejní vyšetřovatel, státní zástupkyně, soudkyně a také mnoho politiků, neziskovkářů, novinářů a dalších vrcholných protagonistů současného režimu.
Když je evropská strategie přežití horší než africká, není vlastně dobře, že Afričané migrují do Evropy?
Ano, to zní logicky. Jako Evropané skutečně máme pouze dvě možnosti. Buď svoji současnou strategii změnit, aby byla zase efektivní tak, jako byla v minulosti, nebo spolu s Afričany přijmout i jejich strategii přežití. Já osobně jsem pro první variantu, protože jsem přesvědčený, že bude méně bolestná, a toto přesvědčení obsahují i souzené texty. Současný režim ale zřejmě preferuje variantu druhou. Pak by ovšem jeho protagonisté měli jasně říci, že usilují o Evropu, jež se v míře bezpečí, prosperity, svobody jednotlivce a dalších hodnotách bude podobat Africe či muslimským zemím. Podle mého názoru současní Evropané v takové společnosti nemají šanci uspět. Od 16. února 2021 ale zřejmě jde v ČR o názor trestný.
Ve vašem trestním spisu se podle pana Kurase také píše, že vyzýváte k zabíjení Afričanů a muslimů mimo evropské území. Jak byste to okomentoval?
Ano, to se ve spisu skutečně píše, ovšem pouze ve spisu. Ty texty jsou v drtivé většině teoretické modely jednotlivých variant řešení, které máme jako Evropa k dispozici s tím, že doporučena je vždy ta nejméně bolestivá. Výzev jako takových je v oněch textech pomálu – pokud tedy jsou přítomny vůbec nějaké. Co se týká zabíjení Afričanů a dalších příslušníků tzv. třetího světa, v souzených textech se naopak píše, že bychom je měli nechat, ať si na svém území zařídí život tak, jak jim vyhovuje, a jen bychom si měli vynutit, aby boje o podobu jejich společnosti, které mohou být velice dlouhé a krvavé, probíhaly mimo naše území. OČŤŘ tedy v tomto místě, a není to ve spisu místo ojedinělé, buď lžou se záměrem mě poškodit, nebo mají opravdu velký problém s chápáním psaného textu. Přece nelze vytrhávat jednotlivé věty či sousloví a znova je skládat podle potřeby, podmiňovací způsoby zaměňovat za způsoby rozkazovací a pak to celé vydávat za původní text autora. Takovým způsobem lze vytvořit vyzývání ke genocidě, nebo alespoň nabádání k vraždě i z receptu na svíčkovou. A přesně takto pracují OČTŘ. Navíc si i některá sousloví prokazatelně vymýšlejí.
Například?
V jednom ze souzených textů se například označuje chování Afričanů za animální. OČTŘ ale tvrdí, že autor textu označuje za animální Afričany. Zde tedy OČTŘ udělaly hrubou chybu v určení podnětu a přísudku, což je ovšem, tuším, učivo třetí třídy základní školy. Že touto dovedností nedisponuje vedoucí protiextremistického oddělení Policie ČR, státní zástupce a soudce, je skutečně zarážející. Je s podivem, že si takto jazykově vybavení lidé dokážou samostatně koupit dvacet deka vlašáku a dvě housky. Anebo jde z jejich strany o záměrné překrucování textu? Těžko říct…
Když něčí chování označíte za animální, tak podle vás není urážlivé?
Za prvé: o slovu „animální“ platí v zásadě totéž co o slovu „zaostalý“. Znám například rodiny, kde se za animální chování považuje záměna jídelní vidličky za vidličku dezertní. Za druhé: před chvílí jsme se bavili o ženské obřízce a jistě bychom našli ještě další podobné kratochvíle různých entit třetího světa, které k nám mají být přesídleny. Například řezání lidských hlav za plného vědomí, veřejné upalování zaživa, veřejné kamenování neposlušných manželek, veřejné sekání končetin, veřejné stínání hlav, hromadné znásilňování, shazování homosexuálů ze skály, veřejné porcování lidských těl a tak dále. Podle mého soudu se v našem kulturním prostředí takové chování za animální označit dá. Je ale samozřejmě možné, že jsem příliš útlocitný a že pro paní soudkyni Kantorovou a pana majora Motyku je takové chování pouze roztomilou a neškodnou ukázkou kulturní diverzity, jež evropskou kulturu naopak obohatí... ve spisu je každopádně takto obtížně vysvětlitelných míst celá řada a mně se čím dál více potvrzuje jedno podezření, které jsem si napřed vůbec nechtěl připustit.
Jaké podezření?
Vím, že to může znít absurdně, ale mám silné podezření, že mnozí příslušníci OČTŘ, kteří se podíleli na výrobě mého trestního spisu, ty souzené texty vůbec nečetli, nebo je zdaleka nečetli celé.
Fotogalerie: - Rozpuštěné demonstrace
Jak by ale pak mohlo dojít k vašemu stíhání?
Zde se musím vrátit na úplný začátek mého trestního stíhání. Texty vznikly kolem poloviny roku 2018 a brzy poté byly také publikovány. Přibližně v té samé době byl Jaroslav Foldyna zvolen místopředsedou ČSSD, což vyvolalo v rámci strany dost velké třenice. Především ultralevicoví extremisté, kterých je v ČSSD stále více (mnozí z nich například otevřeně podporují anarchistickou federaci a další neobolševické „ultras“), se s tím nechtěli smířit za žádnou cenu, a tak na Jaroslava Foldynu podnikali čím dál nevybíravější útoky – v drtivé většině „ad hominem“. Přesto, nebo možná právě proto, po nějaké době začalo poměrně velké množství členů strany (především těch starších) stále silněji mluvit o tom, že Jaroslav Foldyna by byl lepším ministrem vnitra a možná i lepším předsedou strany, než je Jan Hamáček. Inkriminované texty v té době byly již dlouhé měsíce „zaparkovány“ na příslušných serverech, respektive v tištěných sbornících, a nikdo si jich nevšímal. Mladí extremisté ale postupně získávali ve vedení ČSSD převahu, a tak začínalo být jasné, že Jarda Foldyna ten boj nemůže vyhrát. Jenže on je velký srdcař, a tak říkal, že tu stranu nemůže jen tak přenechat zmetkům, kteří, když ji v roce 1989 obnovoval, buď ještě nebyli na světě, nebo jejich největší starostí bylo, jestli si je rodiče vyzvednou ze školky po obědě. Já jsem jeho postoj chápal, i když jsem ho upozorňoval, že je to ztracený boj. Vnitřní konflikt v ČSSD se tedy stále vyostřoval… tu mi zhruba po roce od uveřejnění těch textů zvoní telefon a v něm jakýsi pan Moláček něco zmateně říká o tom, že jsem prý vyzýval k zabíjení nebohých, bezbranných trosečníků ze ztroskotaných lodí, a ptá se mě, zda to myslím vážně. Bylo mi divné, kde na takovou hloupost mohl přijít, protože jsem nic takového nikdy nepsal, tak jsem se pana Moláčka pro jistotu zeptal, zda umí číst. Po jeho kladné odpovědi jsem ho poprosil, aby si tedy moje texty přečetl pozorněji, a pokud mu v nich něco nebude jasné, tak aby mi své otázky poslal e-mailem a já mu vše rád vysvětlím.
Co se dělo dál?
Pan Moláček mi skutečně poslal e-mail, ve kterém opět tvrdil, že jsem vyzýval k zabíjení bezbranných a zubožených trosečníků, a ptal se, zda to myslím vážně. Odpověděl jsem mu, že své texty myslím vážně, avšak pouze přesně tak, jak jsou zformulovány mnou, nikoli někým jiným. V tu chvíli jsem už věděl, že pan Moláček je i přes své poněkud zmatené vyjadřování prestižním novinářem, který byl oceněn dokonce i Novinářskou cenou Nadace Open Society Fund, a jako takový se jistě v textech zorientuje. Byl jsem si jistý, že příslušník novinářské elity, jehož si váží i samotný pan Soros, například fakultativní výrok „lokalizovat lodě s migranty a poslat je ke dnu je z vojenského hlediska triviální záležitostí, která by se dala pojmout jako cvičení kadetů prvního ročníku vojenských škol“, nebude interpretovat jako ultimativní výzvu ke spontánnímu zabíjení nebohých, bezbranných trosečníků, protože by pak například výrok „srazit autem cyklistu je z technického hlediska triviální záležitostí a něco takového by se dalo pojmout jako prokázání technických dovedností uchazečů o řidičský průkaz“, musel být vnímán jako výzva ke spontánnímu a hromadnému zabíjení veškerých cyklistů celého světa. Taková interpretace je ovšem zcela zjevným nesmyslem, který snadno odhalí každý úspěšný absolvent prvního stupně základní školy. Tak jak by to mohlo neodhalit novinářské eso – držitel prestižní Novinářské ceny Nadace Open Society Fund za rok 2016?
Co se dělo dál?
Za pár dní vyšel v Deníku N článek, který tvrdil, že jsem vyzýval k zabíjení bezbranných a zubožených trosečníků, že si za tím stojím a že mě Jaroslav Foldyna přesto odmítá vyhodit. Podepsán: Jan Moláček. Pan Moláček totiž volal také Jaroslavu Foldynovi, že prý jsem vyzýval k zabíjení bezbranných a zubožených trosečníků, že si za tím stojím, a jestli mě za to tedy pan Foldyna vyhodí. Pan Foldyna si přečetl originály textů, viděl, že se od „přebásnění“ panem Moláčkem dost liší, a proto poslal pana Moláčka i s jeho požadavkem ve vší úctě do háje. Tím jsme, on i já, celou věc považovali za vyřízenou. Já jsem sice chvíli uvažoval, zda se před takovou manipulací nebránit soudní cestou, ale nakonec jsem to zavrhl. „Přece se nebudu zabývat každým Sorosovým pohůnkem nebo každým, kdo má potíže s funkční gramotností či jenom neměl svůj den,“ říkal jsem si v duchu… mezitím se vnitřní boje v ČSSD stále vyhrocovaly a křídlu ultralevicových extremistů sešikovaných za panem Hamáčkem už přestalo stačit, že Jaroslav Foldyna již není místopředsedou strany, ale chtěli ho z ČSSD vyhodit úplně. Prý aby jim už nekazil volební výsledky.
V této situaci mi někdy v druhé půlce roku 2019 opět zazvoní telefon, na druhém konci opět pan Moláček a ptá se mě, co říkám tomu, že OČTŘ proti mně zahájily úkony v souvislosti s tím, že jsem vyzýval k zabíjení bezbranných a zubožených trosečníků a že si za tím stojím. Odpověděl jsem po pravdě, že tomu neříkám nic, protože o zahájení úkonů nevím. Protože je ale pan Moláček proslulý investigativec, který se umí do velké kauzy zakousnout jako žralok, tak se mě zeptal, co tomu říkám. Pomyslel jsem si, že třeba není úplně ve své kůži, a proto jsem se jej přátelsky optal, co mu není jasné na slově „nic“. Pan Moláček mi na to odpověděl, že nic, a tím náš rozhovor skončil. Pak mě kontaktovala Policie ČR a pozvala k výslechu. To se opakovalo několikrát, až policie usoudila, že jde o hloupost, že se žádný trestný čin nestal, a celou věc odložila. Byl jsem rád, že vše takto skončilo a že se všichni můžeme vrátit k užitečnější činnosti. Já k psaní analýz a návrhů politických strategií, policie k zajišťování bezpečnosti v zemi, progresivní sociální demokraté k útokům na Jaroslava Foldynu, aby jim už nekazil volební výsledky, a pan Moláček ke sbírání novinářských cen od společností pana Sorose.
Jak je možné, že jste se dostal až k soudu, když policie věc odložila?
Případ do hry vrátilo Nejvyšší státní zastupitelství a na policii se všeho ujal sám pan vedoucí protiextremistického oddělení major Motyka, který spis obohatil například tvrzením, že blahořečím Benešovy dekrety, a proto také nejspíš souhlasím s excesy, které tehdy v rámci odsunu proběhly, nebo že popírám ústavní právo Afričanů překračovat evropské hranice, a přitom se pokoušet zabíjet příslušníky ozbrojených sil evropských zemí (čímž pan major obohatil i Ústavu ČR), a takto upravený spis šel k soudu. Ten pak v zásadě jen překopíroval text obžaloby, která v zásadě pouze překopírovala slova pana policejního vedoucího, která do značné míry vycházela z článků pana Moláčka, a vynesl rozsudek.
Já se postupu Nejvyššího státního zastupitelství samozřejmě vůbec nedivím. Souzené články s sebou jistě nesou nesmírné bezpečnostní riziko pro ČR. Například obrana vlastních hranic, kterou ty texty zmiňují jako nejlepší variantu řešení, představuje pro občany naší země a celý náš ústavní pořádek opravdu velké nebezpečí. Je přece jasné, že přítomnost imigrantů z tzv. třetího světa přináší Evropanům jen samá pozitiva, což může potvrdit každý přeživší Evropan – obyvatel některé z evropských no-go zón. To by tak hrálo, aby se na základě těch článků začaly všechny evropské země chovat jako Řecko, Turecko (kterému za to navíc platíme výpalné), Izrael a mnoho dalších států, pro které je obrana vlastních hranic standardní záležitostí. Kdepak, takové nebezpečí nemohl riskovat ani pan Moláček, ani Nejvyšší státní zastupitelství, ani vedoucí oddělení boje proti extremismu Policie ČR, ani paní soudkyně.
Naznačujete nebo si myslíte, že orgány vycházely z článků Deníku N nebo nějak s daným redaktorem kooperovaly?
Já si nemyslím nic. Můžu jen uvést fakta. Za prvé: pan Moláček se mi ozval dřív než policie. Za druhé: články pana Moláčka se velmi hodily mnohým sociálním demokratům při jejich úsilí o odstranění Jaroslava Foldyny. Za třetí: podnět Nejvyššího státního zastupitelství se velmi podobá článkům pana Moláčka. Za čtvrté: články pana Moláčka jsou součástí spisu jako důkaz o mé podvratné činnosti. Za páté: pan Moláček se opakovaně dožadoval u Jaroslava Foldyny toho, aby mě vyhodil, čímž by pan Foldyna přišel o blízkého spolupracovníka. Za šesté: vedoucí protiextremistického oddělení otočil původní rozhodnutí vyšetřovatelů protiextremistického oddělení o 180 stupňů, především tím, že spis obohatil o své vlastní úvahy a tvrzení, jejichž autorství ovšem podsouvá mně. Za sedmé: na Policii ČR má velký vliv ministr vnitra. Za osmé: ministr vnitra je předsedou ČSSD. Za deváté: předseda ČSSD velmi stál o to, aby Jaroslav Foldyna opustil ČSSD... Je pravda, že když to takhle srovnám za sebou, tak by se možná někdo opravdu mohl domnívat, že to všechno do sebe zapadá tak pěkně, až to nemůže být náhoda. Já ale, kdybych se snad nějakou chvilkovou neopatrností něčeho domníval, tak se toho domnívat nebudu. Vše se totiž dá vysvětlit i jinak.
Jak například?
Je možné, že pan Moláček každý den obtelefonovává všechny občany ČR a ptá se, co říkají tomu, že proti nim OČTŘ zahájily úkony. Je možné, že to zkusil jen u mě a ono to čirou náhodou vyšlo. Je také možné, že má vysoce nadprůměrnou novinářskou intuici – vždyť Nadace Open Society Fund určitě neocení každého mamlase. Možná Nejvyšší státní zastupitelství pozorně čte Parlamentní listy a koupilo si i limitovanou Edici Prolomení hradeb od Petra Hampla, a tak se po mnoha měsících od jejich zveřejnění dostalo k mým textům, které pak náhodou interpretovalo velmi podobně jako pan Moláček.
Možná Nejvyšší státní zastupitelství a další orgány OČTŘ čerpají své poznatky pouze z Deníku N, protože jde o tak důvěryhodné médium, že všechna tvrzení v něm uvedená je možné brát jako nezpochybnitelná fakta... těch možných náhod je celá řada a všechny si je určitě ani nedokážu představit. Ale že by OČTŘ spolupracovaly s panem Moláčkem při výrobě kauzy, která by vytvořila soudní precedent umožňující zavedení cenzury a zároveň by pomohla odstřelit Jaroslava Foldynu z ČSSD, a že by se na tom všem mohlo nějak podílet progresivistické křídlo ČSSD, které se sešikovalo za panem Hamáčkem, a dále také mnoho dalších ultralevicových extremistů obávajících se ztráty moci, tomu opravdu nevěřím. Doufám jen, že tím nepodnítím nenávist těch, kdo by tomu snad věřit mohli.
Z vašeho hlasu cítím jisté stopy sarkasmu…
To se vám jen zdá. Sarkasmu bych se nikdy nedopustil. Snad tak ještě před rokem 1989 nebo v 90. letech. Dnes už ale určitě ne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
