Posametový bordel v rozvědce. To se děly věci! Disidenti tam šli přímo, vzpomíná zpravodajec na neuvěřitelné příběhy

29.01.2020 20:55

ROZHOVOR Ladislav Kubizňák pracoval jako československý rozvědčík ve Spojených státech v posledních letech předcházejících rozpadu východního bloku. Ve druhém ze série rozhovorů s ParlamentnímiListy.cz Kubizňák komentuje, co se po sametové revoluci dělo s československým zpravodajským aparátem, a odkrývá i osobní rovinu.

Posametový bordel v rozvědce. To se děly věci! Disidenti tam šli přímo, vzpomíná zpravodajec na neuvěřitelné příběhy
Foto: Archív Ladislava Kubizňáka
Popisek: Dobová fotografie z New Yorku roku 1988. V průčelí hotelu The Plaza vždy visela díky Ivaně Trumpové československá vlajka, říká Ladislav Kubizňák

V minulém díle našich rozhovorů jste mluvil o tom, jaké to bylo být nasazen jako československý zpravodajec v USA v měsících předcházejících pádu východního bloku. Podívejme se nyní na to, co se po revoluci a v raných 90. letech minulého století dělo v tuzemské zpravodajské komunitě. Předpokládám, že změny byly turbulentní...
 
Celý předlistopadový bezpečnostní aparát byl hozen počátkem 90. let veřejnosti jako kost psovi.
 
Jak to myslíte?
 
Důvodů bylo několik. Připravovala se velká majetková změna a organizátoři nepotřebovali zaběhnutý bezpečnostní aparát s agenturní sítí, který by to ohlídal. KSČ se svojí vedoucí předlistopadovou úlohou ve státě se brilantním způsobem schovala za bezpečnostní složky. Ty byly v novém systému najednou na vině téměř za vše, co se dělo v dobách předchozích. Archiv rozvědky byl doširoka otevřen západním „spřáteleným“ službám, a to včetně živých svazků. V podstatě se podařilo zcela zlikvidovat naši po léta vytvářenou zpravodajskou službu. A neslo to s sebou vážné důsledky. Nikdo totiž nebude s důvěrou spolupracovat s organizací, která předává živé agenturní svazky komukoliv na světě. Došlo i k tomu, že byli horlivě a diletantsky předáváni i západní příznivci polistopadových změn, kteří byli ve styku s důstojníky předlistopadové rozvědky. Jejich pověst byla poškozena. 
 
 
Otvíraly se archivy, odtajňovalo se. To se asi dalo čekat. Na co si ještě vzpomínáte? 
 
Ano, archivy se otvíraly, a nejen to. Zmíním pár zajímavostí. Z doslechu vím například o tom, že speciální agentky americké FBI, vládnoucí češtinou, si v Praze zvaly prostřednictvím Federálního ministerstva vnitra Československa na snídani do hotelu Paříž důstojníky rozvědky, kteří před listopadem 1989 působili i mimo oblast Spojených států amerických. A ty byly mnohdy překvapeny, kam až jsme se zpravodajskou činností dostali. Vzpomínám si, že jsem slyšel (kluci ze služby si ho v Berlíně odsledovali), že bývalý šéf služby, generál, byl vytěžován Američany v jedné berlínské vile. Byl tam tehdy na misi. Odešel z mise, za rohem čekalo auto a odvezlo jej do vily, kde byl celý den. To se opakovalo po dobu několika dní.  
 
Obecně lze říci, že se začínala formovat nová polistopadová služba. V té bylo, s trochou nadsázky, pro vstup jedinou kvalifikací, zda byl dotyčný aktivním disidentem, nebo zda byl prokazatelně pronásledovaný ze strany StB. Nikdo se nezajímal o to, jaké mají uchazeči vzdělání – to se případně řešilo dodatečným studiem. Vznikla tedy situace, kdy aktivní disidenti nastoupili a ihned zamířili do řídících funkcí.
 
Ladislav Kubizňák v mládí jako zpravodajec (Foto: z archivu Ladislava Kubizňáka)
 
Dobře, ale přece jenom se „lámal“ režim. Takže je to asi pochopitelné, že ti, kteří do jeho složek dříve nemohli, dostali příležitost. Nebo naznačujete, že to mělo být jinak? 
 
Je zřejmé, že služby měly být podřízeny jinému způsobu kontroly. Myslím tím, že měl být spíše kladen důraz na odbornost uchazečů a pracovníků. Služby byly nepřiměřeně utajovány, což napomohlo jedině bujení marasmu. Četní diletanti z předlistopadového disentu si v přítmí utajenosti vybrali k sobě za podřízené ještě větší diletanty, než byli sami. Na ostatní profesionální pracovníky a spolupracovníky bezpečnostního aparátu byl uvalen lustrační zákon přijatý na začátku 90. let. Ten stanovil podmínky, které musí splňovat například zájemci o výkon funkcí v orgánech státní správy, justici, policii, armádě nebo tajných službách. Zastavily kariéru řadě lidí, a ač měly platit omezenou dobu, jsou účinné do současnosti. V souvislosti se službami to znamenalo, že byly zveřejněny seznamy jejich předlistopadových pracovníků, pracovní zařazení, funkce i místa, kde působili.  
 
 
Co se v té době dělo v souvislosti s našimi zpravodajskými službami v zahraničí? Byly likvidovány? 
 
Co se dělo počátkem 90. let? Naše pracně po léta budované rezidentury s agenturní sítí v New Yorku a Washingtonu se pozvolna uzavřely. Všichni jsme byli do června 1990 stažení z Ameriky, tajní spolupracovníci byli ponechání natvrdo svému osudu. Planeta opic je oproti tomu idyla. V západním světě jsme měli rozseto 22 nelegálních rozvědčíků. I ty bylo potřeba stáhnout. V britském těžkém vězení Brixton seděl náš nelegál Erwin van Haarlem alias podplukovník Václav Jelínek zatčený britskou MI5 2. dubna 1988. Byl odsouzen k 10 letům přesto, že soud neznal jeho pravou identitu. Poslední partu našich operativců odvezl z Ameriky v květnu 1990 Alexander Dubček ve svém leteckém speciálu. Tím ale náš sešup ani náhodou neskončil. Z ministerstva zahraničí nás dříve servilní referentky na personálním se škodolibostí jim vlastní vyhodili se slovy: „Jděte si na své ministerstvo.“ Jsou to šťastné revoluční slepice, asi bez kohouta, které si mohly klovnout, a tak si s chutí klovly do nás. To ale pořád není všechno. V naší centrále byly ze starobních důchodců připraveny narychlo vytvořené občanské komise, jež nás politicky prověřovaly. Někdejší zkušení rozvědčíci vyhození k lopatě po roce 1968, byli přechodně zpět na svých pozicích v rozvědce. Nikdo si neuvědomoval, možná spíš nikdo neřešil, že tihle bývalí veteráni naší tajné služby ztratili na dvacet let kontakt s realitou. Jejich opětovné zařazení do služby bylo pouze politickým gestem usmíření.
 
Jak brali konkrétně vás? Tedy člověka, který byl v posledních měsících existence východního bloku nasazený jako zpravodajec přímo v pomyslném srdci západního světa, New Yorku…
 
Potěšilo mě, že ve mně neviděli nepřítele. Dokonce mi radili, abych někam vypadl, našel si nějakou práci, a především si vyčistil propouštěcí papíry, ať v nich nemám razítko vnitra. Jedním z nich byl dřívější náčelník 2. kontrarozvědného odboru pplk. JUDr. Zdeněk Jodas „Juran“, vyhozen z rozvědky k 1. 6. 1969. Brali v úvahu, že náš průměrný věk byl kolem čtyřiceti let. Byli jsme vzdělaní, zkušení, nesouhlasili jsme s tím, co se dělo v 50. letech, ani s čistkami po roce 1968. Disponovali jsme kontakty a informacemi a uměli je analyzovat. Sami jsme nejlépe pociťovali potřebu změny. Patřili jsme k mladé generaci se všemi jejími požadavky. Senioři rozvědky si ostatně za normalizace prožili svoje, u zedníků, jako hlídači parkovišť a na řadě dalších „lukrativních“ míst. Měli k naší mladší profesní generaci stažené ze zahraničních rezidentur „otcovský“ přístup. Jako kluk ze Sudet jsem prověrkami prošel. Komise nenalezla a ani nemohla nalézt, že bych byl ve službě díky nějaké politické protekci nebo měl tatínka generálem, nebo byl snad nějakým vysokým nomenklaturním kádrem.
 
Takže kam vedly vaše kroky? 
 
Byl jsem přeřazen na analytický odbor nově vznikající rozvědky, kterou vedla nějaká dáma, která se právě vrátila do služby ze své pozice v mlékárenském cechu.
 
Tedy na službu ÚZSI (Úřad pro zahraniční styky a informace), která je jednou ze soustavy českých porevolučních zpravodajských služeb a funkcí odpovídá civilní rozvědce? 
 
Ano, byla to tato služba. Po převratu v roce 1989 se Radovan Procházka, její nový šéf, nejprve stal členem občanských prověrkových komisí pro příslušníky Ministerstva vnitra a poté ředitelem organizační sekce Bezpečnostní informační služby (BIS). Nakonec zastával i post šéfa ofenzivního zpravodajství – rozvědky – až do ledna 1993. To bylo tedy v době, kdy první porevoluční prezident republiky Havel tvrdil, že po zrušení Varšavské smlouvy (1991), by se také mělo zrušit NATO. Jenomže pak přišla další čistka a na konci února 1991 v ÚZSI končím. Generálporučík Radovan Procházka mne z rozvědky propustil pod všeobecným porevolučním politickým tlakem, ovšem na druhé straně s dobrým profesionálním posudkem. Vzpomínám si, že se se mnou loučil se slovy, že „být činným zpravodajským důstojníkem je velice nevděčná práce“. 
 
 
Co to pro vás znamenalo? 
 
Těžko říct. Byla to smůla, nebo naopak štěstí? Nebyl jsem na arabském směru, americký už nikoho nezajímal. Pražská centrála civilní rozvědky ponechala dočasně na svých místech malou část starých zpravodajců a agentů v zemích Středního východu. Ti byli použitelní, když irácký vůdce Saddám Husajn na podzim 1990 obsadil svými vojsky Kuvajt a ohrožoval i další arabské země, a zvláště pak v lednu 1991, kdy vojska 28 států včetně Československa (stále člena ještě nezrušené Varšavské smlouvy) zahájila proti Iráčanům operaci Pouštní bouře.
 
Ladislav Kubizňák v současnosti (Foto: z archivu Ladislava Kubizňáka)
 
Zpravodajský důstojník musí být připraven na všemožné situace a život mi takovou situaci připravil i ve chvíli, kdy jsme po všech prošlých prověrkách potvrzujících, že jsem neškodil demokracii, byl z polistopadové rozvědky propuštěn z organizačních důvodů. Pravou záminkou ale bylo podle sdělení tehdejší šéfové analytiky, „nevšimli jsme si, že máte manželku Estonku“, paradoxně v době předcházející povinnou občanku sovětské republiky, ale dnešního našeho spojence v NATO a EU.
 
Jedna profese na celý život nestačí. V roce 1999 jsem se uklidil na několik let do Pobaltí a pracoval v oblasti zahraničního obchodu v CzechTrade při zastupitelském úřadě České republiky. Byl jsem snad jako poslední bývalý kádrový důstojník staré rozvědky akreditovaný na ministerstvech zahraničních věcí Lotyšska a Estonska. Vzájemný obchod se dobře rozvíjel, odbyt českých výrobků, služeb a technologií na trzích obou republik úspěšně narůstal. Měl jsem pracovní kontrakt na dobu určitou do roku 2008, ale co čert nechtěl. Po sedmnácti letech od sametové revoluce jsem v roce 2006 dostal výpověď a byl propuštěn z důvodu „nadbytečnosti“. Šlo to tak daleko, že muselo být zrušeno i moje tabulkové místo v agentuře, do kterého mě při státní návštěvě Rigy v roce 1999 osobně uváděl tehdejší předseda vlády a nynější prezident České republiky Miloš Zeman. Umělá likvidace mého pracovního místa se udála k údivu místních a českých podnikatelů. Nezabral ani dopis podpory tří generálních ředitelů českých firem k jeho zachování. 
 
V knize Polygon píšete, že jste se snažil pro záchranu pracovního místa získat podporu svého někdejšího spolužáka, tehdejšího českého ministerského předsedy Jiřího Paroubka, leč neúspěšně…
 
Bylo to tak. Nechtěl jsem se dát. Na mistrovství světa v hokeji v Rize v květnu 2006 říkám předsedovi vlády: „Jirko, mám výsledky, realizujeme velkou zakázku, mám i kontrakt se státní agenturou na dobu určitou pro další dva roky, ale vyhazují mě pod umělou záminkou, pro nadbytečnost, tak to, prosím tě, prozvoň a nech se informovat.
 
Co on na to? 
 
Nechal to plavat, měsíc po našem setkání se přivalila jeho devátá vlna a parlamentní volby v létě 2006 ho smetly z výšin politické scény. V Rize jsem pak zůstal pracovat další čtyři roky v nestátní sféře, tam už na mě úředníci nemohli.
 
Litujete toho, že jste ve zpravodajských službách skončil? 
 
Ono se říká, že v nejlepším se má přestat. Projít rozvědnou službou a obzvláště v zahraničí, když jste vyslán do natolik obtížného kontrarozvědného prostředí, jako jsou Spojené státy americké, představuje velice dobrou životní zkušenost. Navíc při ní získáte pocit, že jste v životě o nic nepřišli. Honíte si triko pro vrcholné vedení země, které je mnohdy oproti rozvědce ve svém uvažování a v přístupech řešit věci pozadu za realitou a stáváte se stejně díku tomu hříčkou neúprosných společenských sil. Při získávání tajných informací potřebných pro řízení země jste v ořezávátku života ostrouhán mnohem rychleji než váš vrstevník, který je někde za bukem. 
 
Jak jste zvládl návrat do každodenní reality všedního života? Byl to nezvyk? 
 
Po návratu z amerického kontrarozvědného prostředí mně určitou dobu trvalo, než jsem se vrátil do poklidného životního rytmu. Některých návyků se ale nezbavím už asi nikdy. Byly to roky každodenního stresujícího napětí, které je nejvýznamnější a nejčetnější příčinou onemocnění. Přitom všem ztrácíte o mnohém iluze. Navíc jako bonus za službu vlasti dostanete navrch omezení lustračním zákonem s neomezenou platností.  
 
Rád bych se vrátil ještě jednou k tomu, co se dělo v československém zpravodajském prostředí zkraje 90. let. Co takzvaná „velká lustrační aféra“, kdy byli někteří z archivů a evidence osobních svazků na popud vyšších míst vyřazováni? 
 
Na domácí scéně počátkem roku 1990 rozhodl nový federální ministr vnitra Richard Sacher o vyjmutí stovek svazků z tajné evidence osobních svazků, které kontrarozvědné služby za 45 let vytvořily. Některé zdroje mluví až o 15 tisících agenturních svazků, které se týkaly jistých osob převedených do takzvaného fondu Z. Toto Sacherovo mimořádné opatření zřejmě proběhlo i se souhlasem prezidenta a nového politického vedení. Zajímavé je, že v roce 2007 Vojenské zpravodajství oznámilo, že Sacher byl před rokem 1989 evidován jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky VKR. V zájmu údajného „zajištění stability politického vývoje“ nařídil Sacher s okamžitou platností 2. dubna 1990 vyjmout z ústřední evidence SEO VOS FMV evidenční karty, které se týkají prezidenta republiky, členů federální vlády, vlády České republiky a vlády Slovenské republiky, poslanců Federálního shromáždění, poslanců České národní rady, Slovenské národní rady a předáků politických stran. Dále pak vyjmout archivní materiály uložené v operativním archivu SEO VOS FMV, které se vztahují k výše uvedeným osobám, uložit registrační protokoly do plechových obalů a tyto zapečetit, evidenční karty, archivní materiály a registrační protokoly uložit do zvláštního fondu a okamžitě signalizovat ministru vnitra ČSFR všechny případy, kdy lustrace směřují do okruhu osob uvedených ve výčtu výše. 
 
Co ze Sacherova kroku vyvozujete? Co to znamenalo?
 
Velké množství lidí bylo uklizeno a jsou v pohodě. Mohou si dát dlouhej kouř a užívat v klidu plody sametové revoluce.
 
Údaje někdejších zaměstnanců předlistopadových zpravodajských služeb byly také v jednu dobu zveřejněny Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Co na to říkáte? 
 
Říkám tomu zvláštní evropský triumf, kterým se můžeme chlubit právě díky Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a ještě také díky Archivu bezpečnostních složek (ABS). Česká republika jako první v postkomunistické Evropě zveřejnila osobní karty a fotografie příslušníků předlistopadové rozvědky, tehdy označované krycím názvem jako První správa Sboru národní bezpečnosti (SNB). Na webové stránce ústavu je také možné dohledat jména rozvědčíků, kteří působili v zahraničí k 17. listopadu 1989. Instituce získala archiválie v roce 2008 od Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy české civilní rozvědky. Tento bezprecedentní krok neměl obdoby, ohrozil tyto osoby a jejich rodiny. Neznám stát, který by v minulosti něco takového učinil a odkryl takto citlivé údaje.
 
O jaké lidi šlo?
 
Především šlo o lidi, kteří přešli po revoluci do služeb polistopadového státu a v 90. letech se podíleli na operacích na Blízkém východě. ÚZSI označil plošné zveřejnění dat za kontraproduktivní a pozastavil se nad tím, proč došlo k prolomení pravidla o diskrétnosti a ochraně zdrojů. Jako oprávněné lze pochopit znepokojení některých bývalých zpravodajců, kteří v prvních letech po roce 1989, zejména v době krize v Perském zálivu, pracovali v rizikových oblastech ve službách československého státu. „Tito lidé právem očekávají, že jejich identita a bezpečnost nebudou ohroženy,“ uvedla rozvědka v tiskovém prohlášení. Pokud byly ale zveřejněny údaje agentů, kteří pracovali pro rozvědku i po roce 1989, nelze vyloučit, že byl zveřejněním jejich identity porušen zákon. Moje polistopadové zařazení v UZSI, fotografie a zdravotní stav v druhém kole po zveřejnění byly začerněny a tím to skončilo. Ušetřilo mi to práci, chtěl jsem ÚSTR poslat lepší fotografii, barevnou. Zveřejnění jmen, příjmení, zdravotního stavu, fotografií, hodnosti důstojníků rozvědky na www.USTR, který je placen ze státního rozpočtu, nejsou těmi správnými příklady výše uvedených zásad z naší novodobé historie. Snad se to nebude za pár let opakovat.
 
Bylo to opravdu tak vážné? 
 
Něco takového udělat například v USA, tak organizátoři budou postaveni před soud. A vážnost tohoto kroku? Ostatním pracovníkům v rozvědce dává signál, že tento stát není jejich vlastí a hodí je při nejbližší příležitosti přes palubu. Co to udělá s kvalitou stávající rozvědky, to nechci raději ani domyslet. To snad vědí její šéfové, jejichž jedinou kvalifikací je především to, že jsou původem policisté. Mezi policejní prací a zpravodajskou činností jsou však zásadní rozdíly. Tím nejdůležitějším je, že rozvědčík pracuje „venku“, zatímco policista se pohybuje v domácím prostředí. Rozvědčík pracuje v utajení, policista vykonává svoji službu otevřeně, mnohdy v uniformě jako symbolu státní moci. Tím se vytváří rozdílné návyky v aktivitách těchto služeb, kterých si všiml v roce 2017 i Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) a v dalším průběhu šetření byl ředitel civilní rozvědky J. Š. postaven mimo službu a příslušné orgány nyní došetřuji, kam zmizelo několik stovek milionů korun. V Čechách se snad krade i v neděli. Na květnovou autogramiádu mé knihy Polygon jsem samozřejmě pozval na zahradu jedné vily Na Zátorce kromě desítky jiných i představitele rozvědky (UZSI), nikdo nereagoval a samozřejmě nepřišel, což jenom dokresluje, jaká je asi společenská úroveň služby.
 
Teď trochu z jiného soudku. Ekonomka Švihlíková tvrdí, že se Česko po listopadu 1989 stalo ekonomickou kolonií. Souhlasil byste?
 
Při práci v rozvědce jsem se naučil odčítat události od konce, vracíte se zpět od největší škody s cílem vyhledání optimálního nápravného řešení. A musím říct, že s výrokem uvedeným výše souhlasím. Máme sice investice, ale ty jsou provázeny rychlým odlivem zisků z nich plynoucích. Ze země nám každoročně tečou pryč miliardy korun a takzvaný solární tunel funguje vesele dál.
 
 
Co bych doporučil. Zvýšení zdanění aktiv zahraničních bank nebo zákonem stanovení výše obchodní marže, jak tomu bylo za první republiky. Lidem by to při nákupech ušetřilo hodně peněz, které odtékají do zahraničí, ale to je pro českou politickou elitu neprůchozí. Warum?
 
Navíc nás v tomto roce čekají v mezinárodní ekonomice turbulence a nelze vyloučit, že koncem roku po amerických Election 2020 začne klepat na dveře deprese. Příznakem přípravy na ni je i ta skutečnost, že můj bývalý kolega ze služby přestavil vládu Ruské federace, která oproti minulé sestavě lehce omládla a je mnohem více pragmatická. Bude to pevná ruka státu nahrazující přežilý ekonomický liberalismus.
 
Předpokládám, že byste asi nesouhlasil s tím, že českoslovenští zpravodajci tomuto stavu napomohli?
 
Nikoliv, státu jsme před listopadem 1989 pomohli vydělat miliony dolarů. Pamatuji si, jak mne ta samá ústřední banka, v jejíž prospěch jsme před listopadem pracovali, odmítla počátkem 90. let zaměstnat. Stalo se tak i přesto, že se za mě přimlouvala tam tehdy působící americká poradkyně, která potřebovala někoho k sobě jako překlenovací most mezi jejich a našim národním uvažováním a kromě toho také někoho, kdo trefí na Wall Street. Otázkou ovšem zůstává, jaká byla činná nečinnost bezpečnostních služeb republiky po roce 1989, a to především v procesu majetkových změn, které následovaly. Můžete mít stovky tajných informací, desítky agentů a miliony odposlechů, ale když nemáte věcnou a objektivní politickou analýzu a představu o východiscích a pevné zodpovědné vedení, které realizuje nutná opatření, země se stane hříčkou mezi neúprosnými společenskými silami domácími i zahraničními. Výsledkem je i to, že Česká republika je dnes „krmelcem Evropy“. Z toho, co čeští pracující vyprodukují, odcházejí každoročně do ciziny miliardy korun, které pak v ekonomice strašně chybí na vyšší důchody, platy, infrastrukturu, vybavení nemocnic a další. 
 
 
Jaká byla role na tom, co se v roce 1989 dělo, americké CIA? 
 
Americké rozvědné společenství je vždy aktivní a pracuje na vysoké profesionální úrovni. CIA měla velké žně především v devadesátých létech, kdy v bývalém SSSR pro ně nastala příhodná situace. Zřejmě tehdy zverbovali natolik potřebnou a perspektivní agenturu, která dělá i dnes vrásky na čele vedení tamní země.
 
Měla CIA podchycené například některé československé disidenty působící v zahraničí? 
 
Určitě, v našem případě s Dr. Horákem intenzivně pracovala FBI v době jeho pobytu v USA. Ale po proběhlé změně společenského vlastnictví role disidentů postupně začala upadat a ztrácet na významu.
 
Jak vidíte roli Václava Havla v tom všem? 
 
Václava Havla, „ikonu sametové revoluce“, jsem několikrát potkal. 
 
Jak na něj vzpomínáte?
 
Vzpomínám si na únor roku 1990, jeho první návštěvu USA a oslňující projev tlumočený Michaelem Žantovským v Kongresu Spojených států. Jeho hlas zněl tehdy ostře jako břitva. Na druhý den jsem ho vítal v houfu spolu s československou kolonií (I. a II. ZO KSČ New York) na New Yorském letišti JFK, kdy přiletěl ve své vlašťovce IL 62 M z Washingtonu do New Yorku. Na večeři v Greenwich Village, kam jej pozval Miloš Forman a představoval herečku hlavní role tehdejšího hitu Hair (Vlasy), se mu ztratil jeho osobní fotograf, tak jsem pomohl i s fotografováním. Později mně Václav Havel podepsal na Hradě moji fotografii s věnováním. Byl to dobrý parťák, na nic si nehrál. Pak jsme se potkali na palubě vládního letadla TU 154 při cestě do Pobaltí, kdy jsem doprovázel delegaci tam sedící v zadní části, šel nás pozdravit. Potřásli jsme si rukama, zbytku delegace zamával rukou.  Bořek Šípek o něm říkal, že měl dobrou paměť. Asi se mu vybavilo naše setkání V New Yorku. V Tallinnu jsem Havlovi navrhl zajet se podívat do pivovaru v Saku a jeli jsme. Šli jsme si odlehčit a na záchodě mu obchoďák Horáček, když jsme byli v nejlepším, říká, co si takhle udělat společnou fotografii. Vyšli jsme na nádvoří, prezident vydal pokyn, seskupili jsme se a fotka byla. Zanedlouho po návratu do Prahy přiběhl můj kolega z Hradu, kde byl na poradě a s vytřeštěným výrazem vykládal, že na fotce našli nějakého estébáka a tak ji musejí stáhnout. Kdo byl tím člověkem, dodnes nevím. Jinak svoji určenou roli Václav Havel splnil. Česká republika je ovšem v současnosti na morálním dně. Například zvýšený mateřský příspěvek, aby si vládnoucí koalice zachovala své pracovní pozice, dostane přidáno pouze jedna skupina malých děti a ostatní desetitisíce dětiček do 4 let se mohou jít klouzat.
 
 
Jsou Američané ještě ti hodní hoši, jak se nám říkalo v 90. letech? Nebo už je to jinak, kde vidíte předěl? 
 
V podstatě už byl spuštěn proces sesazení USA z pozice supervelmoci. Spojené státy se tomu ovšem brání. Válka bez pravidel, národní zájem je nade vše. Oproti 80. letům minulého století tu ale dnes máme strategické partnerství mezi Ruskou federací a Čínou. Doufejme, že bude domluvena bez střelby celosvětová forma nového „Vestfálského míru“, kdy po třicetileté válce bylo jako východisko k míru nutné uznat zájmy každého. Předpokládejme, že to bude Beograd 2020 jako nová Jalta a to za účasti RF, Číny, Francie, které souhlasí  se setkáním, čeká se na Velkou Britanii a USA).Ve vnitropolitickém americkém dění můžeme sledovat tragikomedii impeachmentu. Začíná doutnat obchodní válka mezi USA a EU. Amerika si pod vedením svého prezidenta vede vnitroekonomicky dobře, rostou mzdy, snižuje se nezaměstnanost, a navíc je připravováno snížení daní pro střední třídu. Kdo investoval do amerických cenných papírů to do podzimu roku bude vidět na stavu svého portfolia.
 
Donald Trump hrozil Evropské unii cly a obchodní válkou. Vztahy jsou přinejmenším napjaté. Jak vy vlastně rozumíte politice USA ve vztahu k Evropské unii? 
 
Cílem Ameriky je rozbít Evropskou unii a pracovat s každou unijní zemí individuálně. Chtějí z Unie vytrhnout Francii, a když se to nepovede, tak bude na řadě Itálie. Německu vyhlásili svatou obchodní válku. I ve vojenské oblasti jsou americké raketové základny v Polsku a Rumunsku založené napřímo a nikoliv na bázi společné obrany v rámci NATO. Ostatně snem Američanů je mít vojenskou základnu i v Bělorusku. Nebudeme se moci divit, když se jednoho krásného dne Čína vylodí na Tchaj-wanu. Když tak neučiní, bude i tam americká vojenská základna.  
 
Zpět tedy k původní mé otázce, jak osobně vidíte současnou Ameriku? 
 
Na Ameriku, kterou jsem ještě zažil, bych nedal dopustit. Hodně let se vyplatilo přebírat z Ameriky a celého západního společenství nejenom technologickou inovaci, ale i jejich hodnoty, názory a i způsoby myšlení. Byl to vliv prospěšný, který nastavoval zrcadlo tehdejšímu systému u nás, ve kterém rozhodně ne vše bylo v pořádku a bylo co vylepšovat. Tři desítky let po ukončení studené války se ale ze Západu přes Atlantik valí vlna duchovní destrukce ohrožující v podstatě naši existenci.
 
Jak to myslíte a na co narážíte? 
 
Na Západě se totiž zakazuje samostatné myšlení a přikazuje názorová jednolitost. Zvláště plodným inkubátorem myšlenkových úletů všeho druhu jsou Spojené státy. Kdo je silnější, ten má pravdu, což nedávno ukázala akce se zamordováním íránského generála. Česká společnost je prý ke své škodě názorově rozštěpená. Proto je tu snaha národ spojit, samozřejmě správnými názory. Ale názorově sjednocená společnost to už není demokracie, ale diktatura. Když si omylem pustíte na ČT souhrn zpráv, tak tam vám říkají: to je to, co my chceme, abyste si mysleli, a ještě jste za to povinen platit televizní poplatek. Další ďáblovo dílo je nechat si vzít hotovost a platit zcela bankovními převody, což je dle mého cestou do otroctví. K tomu si přiřadíme technologii rozpoznávání obličeje, tzv. Clearview AI, (úspěšně používá americká FBI)  kdokoliv, kdo si vás rychle legálně vyfotí na veřejném místě (třeba i v bance u přepážky při transferu) a nahraje fotografii do aplikace ve svém mobilu, tak mu za chvilku vyjedou vaše profily v sociálních médiích, vaše adresa a vaše celé jméno a příjmení. A jak říkal vožď, „každá chyba má své jméno a příjmení“. A tady už někde destrukčně končí naše soukromí a tzv. metody z bývalé totality jsou úplná selanka. Bohužel, na profilu se neobjeví, propojení na termokameru zatím nemá, jaká je teplota těla jako prvního příznaku, zda je daná osoba nakažena koronavirem 2019-nCoV (ohnisko město Wu-Chan).
 
 

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jonáš Kříž

PhDr. Olga Richterová byl položen dotaz

Porodnost

Dobrý den, píšete, co chcete dělat pro zvýšení porodnosti, ale nezapomínáte, že jste už více jak dva roky ve vládě? Co jste zatím pro rodiny udělali? Vždyť i to navýšení rodičovské je nedostatečné a navíc diskriminující. A co je vlastně podle vás hlavní příčinou klesající porodnosti? Koukám, že neod...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Drulák: Tomuto člověku se vyplatil Fiala v Bílém domě. Není to Čech

10:02 Drulák: Tomuto člověku se vyplatil Fiala v Bílém domě. Není to Čech

„Byla to čistě rituální návštěva, která měla potvrdit naši absolutní loajalitu Washingtonu,“ hodnotí…