„Nevhodné jsou už také ekonomické sankce vůči Rusku, poškozují naše podnikatele, jak jsem se dozvěděl i na návštěvě několika firem v Moravskoslezském kraji. Putin určitě nepřipravuje válku proti NATO, nevěřím tomu, to by se snad musel zbláznit,“ řekl Andrej Babiš. Co si o tom myslíte?
Ekonomické sankce jsou nevhodné a poškozují naše podnikatele. To je samozřejmě pravda. Ekonomické sankce jsou ale současně nutné, a to proto, aby Rusko vědělo, že západní země nebudou jenom nečinně přihlížet agresi Ruska na Ukrajině. Ukrajina dostala v roce 1994 formou takzvaného Budapeštského memoranda záruky od velmocí (mimo jiné i od Ruska), že nebude narušena její územní celistvost, pokud se Ukrajina vzdá svého jaderného arzenálu, což učinila.
Samozřejmě ekonomické sankce mohou být mírnější nebo tvrdší, ale nějaké musejí být. Západ prakticky nemá k dispozici jiné nástroje účinného nátlaku na Rusko než ekonomické. Politické nebo vojenské nástroje nátlaku na Rusko jsou více či méně nevhodné. A současně Západ musí komunikovat s Ruskem v řadě oblastí – například světový terorismus. Se druhou částí vyjádření pana Babiše, že Putin určitě neplánuje válku proti NATO, naprosto souhlasím.
V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvojem k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?
Domnívám se, že je správné rozhodnutí instalovat menší počet vojenských jednotek do Pobaltí. Co je správné množství? Kdy je sklenice poloprázdná a kdy je poloplná? Definovat správné množství neumím a obávám se, že to neumí nikdo. V čase se ta „poloprázdnost“ a „poloplnost“ mění, tady navíc se pojem „málo a moc jednotek“ bude měnit v závislosti například na intenzitě vojenského konfliktu na hranicích Ukrajiny a Ruska.
Všichni z dětství známe úsloví „z hračky bývají plačky“ – vzájemná nedůvěra a řevnivost mezi státy/bloky může lehce a rychle přejít z postrkování se do skutečného maléru. To by asi nechtěl nikdo. A proto považuji za velmi důležité, aby státy bloku NATO s Ruskem komunikovaly a poněkud se otupilo ostří vzájemné nedůvěry.
Samozřejmě že existuje riziko, že Rusové rozmístí nejnovější raketové systémy do Kaliningradské oblasti. Ale při dnešních rychlostech raket je posun startovací rampy o 200–500 km směrem na západ časově nepodstatný a přesnost zásahu není vzdáleností obvykle nijak ovlivněna.
Přibližování NATO do Pobaltí a k hranicím mezi EU a Ukrajinou by se mělo uskutečňovat velmi opatrně – i vzhledem k dřívějším zárukám daným Rusku při jaderném odzbrojování (viz tzv. Budapešťské memorandum – mezinárodní dohoda podepsaná 5. 12. 1994 v Budapešti mezi Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Ruskou federací a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska. V rámci dohody se Ukrajina zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině některé bezpečnostní záruky. Faktem je, že memorandum podepsali pouze prezidenti, tedy nebylo nikdy ratifikováno parlamenty signatářských zemí. Existuje právní názor, podle něhož Ruská federace tak neporušuje napadením a okupací Ukrajiny Budapešťské memorandum.). Na druhé straně hodně rozumím obavám pobaltských států, aby u nich nedošlo k situaci podobné východní Ukrajině.
Psali jsme:
Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu, jak již jste zmínil? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?
Předpokládám, že pod pojmem „my“ rozumíme EU struktury. A pak odpověď zní – Rusy potřebujeme v některých konkrétních situacích, například kdy teroristé pocházejí ze zemí bývalého Sovětského svazu. Pořád je lepší mít v boji proti terorismu Rusko jako spojence než jako protivníka podporujícího teroristy. Ale samozřejmě že jde o konkrétní situaci, nelze paušalizovat hodnocení této situace.
Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Ze článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak v důsledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva – Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?
Nedomnívám se, že názory pana Zemana přispějí k vytržení či odklonění České republiky z euroatlantického tábora. Pokud prezident „provokuje“ tímto směrem, tak mu jde spíše o získání hlasů a popularity před novou prezidentskou volbu než o reálnou změnu geopolitické mapy střední Evropy. Vždyť je tady řada mezinárodních smluv a dohod, které by musely být změněny či zneplatněny, a role senátu a parlamentu je v této problematice jednoznačná. Parlament a senát jsou pojistkou právě proti takovýmto excesům nejenom prezidenta. Spolupráce USA a Evropy je pozitivně ovlivněna dlouhodobě existujícím euroatlantickým mezinárodním vojenským paktem NATO, který – zejména ve vojenské oblasti – vysoce převyšuje současnou vojenskou spolupráci Čína/Rusko.
Při svých několika posledních pracovních návštěvách v Rusku jsem samozřejmě jasně cítil, že s ochabující (byť „pouze“ vědeckou) spoluprací se zeměmi EU (včetně naší republiky) paralelně Rusko začalo těsněji spolupracovat s Čínou. Je logické, že se Rusko snaží najít partnera.
Domnívám se, že je dnes velmi důležité s Ruskem komunikovat, snažit se problémy, které nás spojují, řešit (například citovaná vědecká spolupráce, školství, výměna studentů, úroveň podnikání českých a ruských firem). Získání vzájemné důvěry v těchto oblastech pak povede k větší důvěře i v oblasti politické. Je to jako v rodině – pokud nekomunikujete, urychlíte rozpad manželství, každá strana si může vyfabulovat neexistující problémy a jejich řešení a často pak již není cesty zpět. Samozřejmě pouhá komunikace není stoprocentně účinným lékem před rozpadem ani manželství, ani přátelství.
prof. Ing. Karel Rais, CSc., MBA, dr. h. c.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
