Poslanec ČSSD Koskuba: Až to klekne, bude velký malér. Bilderberg. Miliardy ročně odcestují do cizích nadnárodních firem. A jak kdysi slíbil pan Václav Havel...

Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Během té doby se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali? Co říci o úspěšnosti fenoménů kapitalismus, globalizace a volný trh? A jaká je jejich budoucnost, stejně jako budoucnost ekonomického řádu světa?

Nejsem ekonom, sociolog, natož filozof. Celý život jsem jen pouhý zaměstnanec a zisk poslaneckého mandátu ze mne Všeználka jako z některých jiných rozhodně neudělal. Stejně jako jiní lidé jsem hlavně ovlivněn tím, co prožívám, vidím, slyším, čtu. Přiznávám, že změnu v roce 1989 jsem chtěl a vítal. Poté alespoň pro mě a mé nejbližší okolí se také život v mnohém výrazně pozitivně změnil. Vrátit předchozí bych tak nechtěl. To však neznamená, že lze skřípání současného kapitalismu nevidět. Tak sobecký a zaslepený nejsem. Ona stačila slavná privatizace. Dnes se divíme, kolik miliard ročně ze země odcestuje do cizích i nadnárodních firem. Ale abych učeně analyzoval důvody, na to se, promiňte, necítím. Ostatně jsem příliš bezvýznamný na to, abych byl účastníkem třeba Klubu Bilderberg. A kdyby ano, byl bych zase vázán mlčením. Je však možné, že bych pak současným problémům rozuměl více. Takhle mám jako většina nás, plebejců, smůlu.

Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem? Není spíše diktaturou nadnárodních korporací a velkých bankovních domů, které mají vliv na americký Fed, který tiskne nekryté peníze a manipuluje světovou ekonomikou, vysílá falešné signály a nahrává spekulacím těch, kteří jsou dobře informováni a mají dobrý přístup k „levným penězům“? Není to celé založené na manipulaci místo reálné tržní hodnotě založené na nabídce a poptávce?

Jak kde a jak v čem. Volný trh je mocnými možná jenom ponechán jako taková hra pro ty „obyčejné“, tedy drobné podnikatele. Vždyť kdo si hraje, nezlobí. Právě proto vaši otázku, která svým způsobem obsahuje i možnou odpověď, jakkoliv negovat nemíním. Tuším, že spíše než nějaký volný trh je právě tohle to, co řídí a ovládá současný svět. Dokonce i politiku. Zdánlivě demokratickou.

Dám takovou provokativní otázku. Není to tak, že střední třída, již budeme široce definovat jako pracující, kteří nedostávají subvence, dotuje a živí dvě skupiny obyvatel? První jsou nepracující a nepřizpůsobiví asociálové žijící ze sociálních dávek. A druhou nadnárodní korporace a banky, jež si vymohly sobě vyhovující legislativu, které dostávají státní zakázky a dotace a levné natištěné peníze od centrálních bank? Do druhé skupiny bychom mohli zařadit i různé, ze státních peněz žijící nevládní „neziskové“ organizace, umělce či pseudovědce a pedagogy žijící ze státních grantů a subvencí… Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?

Velmi rád bych to vyvracel. Bylo by to však velmi falešné. Vnímám to podobně a je úplně fuk, jaké stranické barvy nosím. Nejspíše proto ta pravá střední třída postupně chudne. Je to s ní prostě jako s trvale přetěžovaným motorem. Je pak jen otázkou času, kdy klekne. A že to pak může znamenat velký malér, netřeba připomínat.

Co otázka neustále se zvyšující automatizace a robotizace ve výrobě. Jinými slovy, k výrobě bude podle některých katastrofických odhadů třeba tak málo lidí, že je volný trh nebude moci zaměstnat, a pokud nebudou moci zůstat bez prostředků, bude se o ně muset postarat stát, třeba tím, že jim práci zařídí. Pak ale bude muset razantně zvednout daně. Co říkáte celé této konstrukci? Její kritici se jejím proponentům smějí coby zpátečníkům, kteří zapomínají, že podobné procesy se děly při průmyslové revoluci. Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou.

Žijeme v době, kdy si přímo libujeme v katastrofických scénářích. Tím však netvrdím, že tu podobné problémy neexistují. Zatím se nějak zvládají. Mimochodem přes nespornou robotizaci výroby se většina skutečných provozů toho času stěhuje dále a dále na východ. Evropa místo výrobny se stává maximálně montovnou. Zřejmě je zatím stále třeba prostý Číňan levnější než robot. A tak si pro mnohé naše lidi musíme zaměstnání vymýšlet. Kupříkladu v nemocnicích, což je prostředí mně blízké, někdy bývá na tři zdravotníky jeden úředník. Pokud vím, podobné to bylo u hasičů a tak můžeme pokračovat. Brusel je mimochodem skvělou ukázkou, jak nejen zaměstnat, ale i slušně zaplatit tisíce z mého pohledu dosti zbytných lidí. Kde tohle vše bude mít svou hranici, netuším. Stejně zdali to vše jednou skončí epidemiemi, srážkou s asteroidem nebo že nějaký šílenec zmáčkne červený knoflík. Stále je ale naděje, že by mohl zvítězit rozum.

Do jaké míry naším světem otřesou projevy změny klimatu? Sucho, povodně, neúroda, živelní katastrofy, zatopení pobřežních území... Co z toho se ukazuje jako reálné a co jako nesmysl? Měl Václav Klaus pravdu, když tvrdil, že globální oteplování není v žádném případě způsobeno člověkem?

Už jsem se o tom zmínil, že žijeme v době, kdy si přímo libujeme v katastrofických scénářích. Nicméně že se „něco děje“, zaznamenáváme snad každý. Mezi námi, právě poslední dny, přestože krátce předtím nás meteorologové ujišťovali, že se tropy již nevrátí, moc pro názor pana prezidenta Klause nesvědčily. Jisté je, nevykládáme-li si špatně některé archeologické nálezy, že to na naší Zemi není nejen poprvé, ale asi ani naposled. Vše už tu bylo. Proč, to nevím. To bych měl asi Nobelovu cenu. Předpokládám však, že kupříkladu zánik a stěhování dávných civilizací na Sahaře nezpůsobil nějaký nekontrolovaný prodej emisních povolenek, a tudíž nadměrná produkce skleníkových plynů. O přírodě víme sakra málo, nejen jmenovaní meteorologové. Přitom často nám před ní chybějí tolik potřebná úcta, pokora.

Ve Spojených státech klesá již od poloviny sedmdesátých let reálná mzda. Životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008, některé evropské země jsou katastrofálně předlužené a zejména ty v jižní Evropě trpí příšernou mírou nezaměstnanosti, zejména mladých. Co čeká dnešní mládež za ekonomickou budoucnost v Evropě? Jak zabránit odlivu pracovních míst jinam? Jsou Asiaté, zejména Číňané, tak hbití, pracovití a nedostižní, že před nimi neobstojíme? Zvykli jsme si na pohodlný život na dluh s tím, že se nemusíme o nic snažit?

Měl jsem možnost země Dálného východu navštívit. Ono to tam není ani tak o hbitosti. Je to spíše o disciplíně, hierarchii, loajalitě. V tom jsou opravdu nedostižní a je to jejich tisíciletou tradicí. Mám však obavu, že mnozí ti naši ochránci lidských práv a svobod „z povolání“ by tam naopak velmi trpěli. Na něco podobného v dnešní Evropě, plné nejen všemožných kvót, ale zbavující se i svých tradic, můžeme zapomenout. Naše smůla.

Co otázka školství? Není to tak, že s počtem vysokých škol i studentů klesá jejich kvalita, že existují zbytečné obory, které nikoho neuživí, a že je naopak nedostatek technicky vzdělaných lidí a klasických učňáků?

Bohužel, vidím to stejně. A snažím se na to upozorňovat. Jako příklad uvedu z mého pohledu zbytečně povinné vysokoškolské vzdělání pro zdravotní sestry. Jako by vysokoškolský titul, nikoliv praxe, byl garantem toho, že vám někdo méně bolestněji píchne injekci. Bohužel, bývá tomu přesně naopak. Obecně maturita dnes pozvolna ztratila svůj význam stejně jako mistrovská zkouška. A je to obrovská chyba! Naprostý nesmysl. Schopný kvalitní technik nebo řemeslník je bezpochyby potřebnější než desítky absolventů přemnohých vysokoškolských oborů bez jasného konkrétního zaměření. Většinou jen takzvaného manažerského směru. Pak však není divu, že po absolvování je to s nimi, titul netitul, podobné jako v Nerudově slavném fejetonu „Kam s ním“. Ale zato na procenta vysokoškoláků z počtu obyvatel jsme tak, jako kdysi slíbil pan Václav Havel, „světoví“. Asi ne vždy je jisté plánování bolševický přežitek.

Zhruba polovina manželství se rozvádí a zhruba polovina dětí se rodí mimo manželství. Co to říká o stavu společnosti a rodiny?

Ještě před sto lety něco nemyslitelného. Jistě, tradice a morální tlak dosti svazují. Ale nemyslím si, že je to vždy špatně. Jak stárnu, jsem čím dál více konzervativní. V mnohém, přiznávám.

Není to tak, že ze škol a rodin vycházejí rozmazlení fracci, kteří jsou zvyklí dostávat vše zadarmo a nevědí nic o pojmech, jako jsou sebekázeň, disciplína, pracovitost, autorita?

Co na to říci? Ale nesvádějme vše na děti. Když pozorujete prťata tak kolem tří až čtyř let, nelze na nich nevidět většinu toho dobrého. Nesobeckost, poctivost až naivní. Co z nich pak vychováme, je jen a jen naše práce. Napadat za to učitele a školu je velmi hloupé. Ze mého mládí by si to nikdo nedovolil. Natož zažalovat pana učitele za to, že nám nafackoval. Ostatně my sami moc dobře věděli za co. A tutlali jsme to, abychom doma nedostali repete. Dnes také obecně chybějí pozitivní vzory. Ne že by stále nebyly. Ale ty skutečné nejsou pro tuhle konzumní společnost zajímavé. Místo toho jsou takzvané celebrity. A v tom je problém.

S nadsázkou se říká, že tolik informací, kolik středověký člověk zpracoval za celý život, my přijmeme za jediný den. Pravdou je, že frekvence informací o dění kolem nás je nejvyšší, co kdy byla. Je to nicméně dobře? Umějí se dnešní lidé orientovat ve světě lépe než ti třeba jen o dvě či tři generace zpět? Umíme informace správně třídit?

Málo informací je stejně špatně jako moc. Přitom zahlcením jedněmi lze docela dobře zamaskovat to, že některé opravdu podstatné zase jaksi chybějí. Nebo jsou překroucené, nedotažené. Bohužel, přečetné informace mnohdy mimo jiné vytlačují skutečnou praxi. A v té nás předkové vysoce převyšovali. Jak by řekl jeden komik: „A vo tom to je!“

Umíme se správněji a uvědoměleji rozhodovat v politice? Stoupá role politického marketingu a reklamy jako takových, psychologické „fígle“ na nás jsou mnohem sofistikovanější. Čili lze nás, přeinformované pokolení, snadněji „oblbnout“? Jak hodnotit práci médií v dnešním světě?

Bezpochyby neumíme. Voliči stejně jako politici. Jak jsme už zmínili, těch informací je příliš mnoho. Útočí na nás z mnoha stran a tisíckrát opakovaná lež se přece jenom může stát pravdou, alespoň na čas. Je laciné svádět něco na jiné, ale ani média nám v tom zrovna moc nepomáhají. Jejich nezávislost, a tím nestrannost, je mnohdy jenom pouhým snem. Navíc vše je nyní byznys, a tak senzace často vytlačují poněkud méně záživnou solidnost. Nějak se nám vytratil i ten obyčejný selský rozum. Je jaksi nemoderní přiznat, že někdo něčemu nerozumí. Právě třeba v politice mě děsí představa, že bych měl umět správně a hned reagovat na cokoliv. Jakoukoliv otázku, problém. Snad i novinářům by mělo být jasné, že s mandátem se člověk nestává géniem. Kéž by tomu tak bylo!

Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál, tak abychom se nezničili či fatálně nepoškodili? Kromě jaderných zbraní existují zprávy o různých zbraňových „novinkách“ budoucnosti, ještě ničivějších. Zároveň se hovoří například o přelomových možnostech výroby energie, které by lidstvo posunuly dál, zároveň však otřásly současnou ekonomikou. A to je zde ještě faktor budoucích válek o zdroje a energie...

Zatím se nám to přes všechny naše pitominy a omyly podařilo. Jinak je podobně historicky dokázáno, že jsme vždy věnovali výjimečnou pozornost a pečlivost výrobě toho, čím bylo možné souseda sprovodit ze světa. Stačí se v muzeích juknout na staré zbraně. Nečekám, že se zrovinka nyní v tomhle změníme. Ale tajně doufám, že právě ničivost současných zbraní je tím hlavním důvodem, proč se lidstvo zatím opět nezačalo tak jako již dvakrát v minulém století celosvětově mydlit. Přece jenom on každý ten Čapkův „maršál“ chce vstoupit do dobytého hlavního města soupeře. Což by dnes nemuselo být možné. Kéž bych se nemýlil…

Pokud jde o moderní technologie, vznikají stále sofistikovanější metody, jak špehovat občany. Kamery, čipy, GPS, sledování mailů, e-mobilů... Bude možné se vůbec proti Velkému bratrovi nějak ubránit? Ty technologie budou moci používat i soukromé subjekty...

Bojím se, že nikoliv. Nebudete-li patřit mezi „vyvolené“. Špehované „jenom“ jinými vyvolenými. Viz naše sousedka Angela.

Naše civilizace zažívá nevídané možnosti prodloužení života a zvýšení jeho kvality z hlediska lékařské vědy. Kam až se v tomto směru dostaneme v příštích desítkách let? Jsme připraveni na to, že mezi námi nicméně bude žít více starších lidí? Lze vůbec vyřešit problém demografické obrácené pyramidy?

Zatím to tak, nestane-li se něco nepředvídaného, opravdu vypadá. A nebude to jenom rozvojem medicíny. Těch spoluurčujících faktorů je bezesporu více. O naší připravenosti se postarat o seniory se zatím spíše jen mluví, než koná. Ale co tak vrátit se ke staletým tradicím? Mimochodem, stále dodržovaným právě v zemích od těch našich poněkud kulturně odlišných. Kam tak rádi i na tancích či bombardérech exportujeme svůj styl života. Je to prosté, o své seniory by se totiž měla postarat hlavně sama rodina.

A jsme připraveni na to, že v kombinaci s vyšší natalitou lidí mimo Evropu můžeme být díky rozšíření těchto možností převálcováni jinými?

Mimochodem, za vyšší natalitou – tedy porodností – nemusíme ani mimo Evropu. Dokonce ani mimo území vlastní země. V tomto směru produktivita jistých národností vysoce přesahuje tu jejich pracovní. Jenže si vůbec nejsem jistý, zdali právě tohle je to pravé řešení obrácené demografické pyramidy.

V čem budeme žít za dvacet, třicet let? Dokážete odhadnout? V prosperitě, či nové verzi totality?

Budu-li ještě na světě, tak doufám, že ne někde v LDN či domově důchodců. To bych opravdu nerad. Jinak uspořádání našeho světa si věštit nedovolím. Už jsem však naznačil, že nejsem zrovna příznivcem katastrofických scénářů. Ostatně těch několik plánovaných konců světa jsem již i přežil. Díky bohu! Totéž přeji jak našim dětem, tak těm, kteří přijdou po nich. Asi bych měl říci něco více moudrého, ale nejsem, bohužel, někdo jako třeba můj oblíbenec pan Jan Petránek. Je to moje, a tím i vlastně vaše škoda, pane redaktore. Pak by jistě mé odpovědi na předchozí poměrně vážné otázky byly podstatně erudovanější, zajímavější. Snaha byla. Jsem jen pouhý řadový parlamentní pěšák. A u nás přece od politiků nikdo nic moudrého nečeká. Bohužel, i tohle o něčem vypovídá. O nich i společnosti.

Přesto si dovolím říci, vzhledem k pěti letem zkušeností ze sněmovny, že než současný jistý demokratický chaos bych raději přivítal přechod k prezidentské vládě. S prezidentem, na kterého můžeme být hrdí. Když už nemůžeme mít krále. Alžbětu II., tu obrovskou tradici Britům totiž velmi závidím. Parlament by měl vládu opravdu hlavně kontrolovat. Ne chrlit zákon za zákonem, novelu za novelou. S naivní představou, že všemu rozumí.