Jak se díváte na horečnatou debatu kolem syrských sirotků, respektive jak se nakonec ukázalo nedoprovázených dětí?
Tuto debatu považuji za velice nešťastnou. Nějak z ní vymizelo to podstatné, osudy syrských dětí, které musely kvůli válce opustit svoje domovy a z nějakého důvodu vyrůstají bez rodičů v uprchlických táborech. Zase se zúžila jen na to, co řekl nebo neřekl premiér Andrej Babiš a co tím myslel nebo nemyslel. S hlavní myšlenkou, že tyto děti nemůžeme jen tak vzít do úplně cizího prostředí a musíme jim pomáhat především tam, kde mají svoje kořeny, souhlasím.
Jaký jste měla pocit z debaty ve sněmovně, která o tom probíhala ve středu minulý týden?
Jak raději pomoci sirotkům ze Sýrie?Anketa
Měla ten svůj návrh paní europoslankyně Šojdrová dobře připravený?
Upřímně moc nevím, jak mám vystupování paní europoslankyně chápat. Jak se ve Sněmovně ukázalo, její návrh je na vodě. Čekala jsem, že bude mít situaci kolem uprchlíků dokonale zmapovanou, že ta padesátka dětí už někde čeká na to, až jim nějaká země nabídne pomocnou ruku. Že je to akutní záležitost, kterou je třeba ihned řešit. Všechno je ale pouze ve stadiu diskusí. Nicméně paní europoslankyně má zřejmě splněno. Její návrh vyvolal velký ohlas. Nechci do toho tahat volby, ale mám z toho trochu pocit, že i to načasování nebude úplně náhodné.
Ing. Michaela Šojdrová
Europoslankyně sice navrhovala dočasnou ochranu, nikoliv adopci, ale takové návrhy v rámci diskuse také padaly. Našel jsem si váš blog z února, k jehož napsání vás vyprovokoval článek s titulkem „Stovky českých dětí marně čekají na pěstouny a loni nenašlo rodinu žádné“. Konkrétně šlo o Liberecký kraj. Což mě překvapilo. Ale to jde hlavně o děti s nějakým hendikepem?
Proces adopce je v České republice nesmírně náročná a zdlouhavá záležitost, nehledě na to, jestli jde o zdravé nebo nějakým způsobem hendikepované dítě. A pěstounů je málo. Proto máme zařízení pro děti stále plná. Než začneme tato zařízení rušit, musíme najít funkční systém a hlavně rodiče, kteří se budou chtít o tyto děti starat. Musíme je vhodně motivovat a zajistit jim kvalitní podpůrné služby. Jak jsem uvedla ve svém blogu, v ústavech zpravidla na náhradní rodinu nečekají krásná zdravá miminka. Starat se o dítě s hendikepem nebo nějakou deprivací chce hodně odvahy a trpělivosti a také zmíněnou podporu. Tohle u nás bohužel moc nefunguje. A vrátím se zpět k návrhu paní Šojdrové. Není mi jasné, kam by vlastně chtěla syrské děti umísťovat, zdali vůbec existuje dostatek rodin, které by je, byť dočasně, přijaly. Je tu příliš mnoho otazníků, které mě zrazují od toho, abych takový krok České republiky podporovala.
Psali jsme:
Váš text byl hlavně o nápadech zrušit ústavy. Píšete, že: „Když si někde dovolím říct, že jsem spíš proti rušení kojeneckých ústavů, dětských domovů a dalších zařízení pro děti, setkávám se s nechápavými až nenávistnými pohledy.“ A uvádíte, že nemáte místo srdce šutr, ale jste realistka a ptáte se, co by pak s těmi dětmi z ústavů bylo? Ptám se i já – co by s nimi za současné situace bylo?
Právě na tuto otázku jsem od kritiků zařízení pro děti v České republice nedostala adekvátní odpověď. Tvrdí sice, že přechodných a dlouhodobých pěstounů je dostatek, ale čísla hovoří jinak. Obávám se, že by tyto děti pak zůstávaly na dětských odděleních nemocnic a v jiných sociálních ústavech. V podstatě bychom jen vytloukali klín klínem. Myslím, že mnohem lepším řešením je dětská zařízení zachovat, případně je transformovat na zařízení rodinného typu, což se dnes běžně dělá. Přála bych každému dítěti bez rozdílu, aby mohlo žít v rodině a bylo o něj s láskou pečováno. Realita je bohužel jiná. Možná než na rušení nebo nerušení ústavů bych se spíš zaměřila na prevenci situací, kdy se rodiče musejí z nějakého důvodu svého dítěte zřeknout.
Také uvádíte, že je dnes adopce během na dlouhou trať. Neměli by tedy pěstouni, kteří si vezmou některé z těchto dětí, o kterých mluvíme, mít nějaké výhody? Nebo prostě nemělo by se něco změnit, aby více těchto dětí končilo v rodinách?
Ano, změnit se toho musí strašně moc. Už jsem o tom hovořila. Proto jsem proti jakýmkoliv radikálním řešením, jako je rušení zařízení pro děti. Možná jste si všiml, že se záměrně snažím vyhýbat slovu ústav. Ono to opravdu v dnešní době není tak, že by děti, které z nějakého důvodu nežijí se svými rodiči, žily za mřížemi v nějakém sterilním prostředí. Mají veškerou péči, která sice nikdy nenahradí lásku rodičů, ale je o ně dobře postaráno. Jako předsedkyně Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny se tímto tématem intenzivně zabývám a věřím, že jednou s odpůrci zařízení pro děti najdeme společnou řeč a tolik potřebný kompromis, abychom se mohli posunout dál.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
