Jednání Radka Vondráčka v Rusku je nehorázné ponížení ČR, říká poslanec Pirátů Lipavský. Cítíte se poníženi?Anketa
Slavíme sto let republiky. V jakém stavu je naše země dnes?
Po celých 100 let stála naše státnost mnoho lidských osudů, včetně některých mých předků. Dnes se točíme v kruhu. Po účasti ve východním bloku jsme na chvíli po roce 1992 ochutnali nezávislost a samostatnost, abychom se jich pak vzdali vstupem do Evropské unie. Existence Evropské unie je přitom založena na přímém popření existence státnosti, samostatnosti a nezávislosti národních států a tuto doktrínu se snaží každým rokem naplňovat. Po přijetí Lisabonské smlouvy a ztrátě práva veta v klíčových oblastech jsme se stali provincií států s nepoměrně větší hlasovací silou, které používají EU jako nástroj. Dodnes mi zní v uších slova bývalého předsedy Evropské rady Hermana Von Rompuye: „V EU již nesmí být místo pro slova jako národ a vlast ve smyslu národním.
Nová Evropa musí vymazat tyto pojmy ze slovníku. V EU není pro tyto pojmy místo. Čím dříve si to všichni uvědomíte, tím lépe.“ Bohužel tam tehdy nestál nikdo, kdo by mu s respektem a úctou k našim předkům uštědřil jednu výchovnou. Více než stav dnes mě zajímá, co a proč bude zítra. A v tomto kontextu nesmí budoucí generace číst o bývalé existenci naší vlasti už jen v nových samizdatech a zakázaných knihách někde na půdě. Musíme znovu bojovat za českou státnost.
Pokud jde o Andreje Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?
Většině lidí je přirozené, že se snaží získat co nejvíce pro sebe s vynaložením co nejméně energie. Je to normální a v politice z toho plyne i stálé hledání někoho, kdo za většinu lidí něco udělá. Ani to není nic špatného. Ostatně od toho tu my politici jsme, abychom v rámci získaného mandátu dělali věci za občany. Ovšem nikoli ve prospěch svůj, nýbrž ve prospěch právě těch občanů, kteří nám to právo svěřili. A tady nastává kámen úrazu. Současný systém totiž došel do stavu, kdy se volby na všech úrovních smrskly na soutěž o to, kdo ovládne veřejnou kasu, aby ji mohl podojit (čest výjimkám). A je to tak proto, že státní a veřejná moc nabobtnala do neskutečných rozměrů, což je ale paradoxně zase důsledek toho, že lidé chtějí po státu a politicích, aby za ně udělali víc a víc.
Pana Babiše a vše kolem něj sleduji podrobně příliš dlouho, abych si mohl myslet, že právě on je spasitelem a řešením výše uvedeného. Není. Je jen dalším pokusem společnosti lidí v této zemi po předchozích zklamáních. Jeho cesta v politice skončí společně s vystřízlivěním lidí, až uvidí, že na nich stát klečí víc než před Babišem. Koneckonců dnes už se nemůže vymlouvat na to, že není politikem. Dnes už je se všemi ostatními na jedné lodi. Hrát si na to, že mezi ně nepatří, když je už ve druhé vládě ve dvou volebních obdobích, to je čistokrevný faul. Na druhou stranu je ale také férové říct, že za jeho vznik může nenažranost a chyby politiků napříč stranami v době před ním. Pokud by lidé byli spokojeni s jejich politikou, žádný Babiš by tu dnes nebyl. Je čas dát příležitost jiným pro dobu místo Babiše a těch, kvůli kterým se dostal až nahoru.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Nižší životní úroveň a koupěschopnost obyvatelstva u nás je dána mimo jiné tím, že jsme se stali vstupem do EU provincií států západně od nás. Stali jsme se výrobnou jejich kvalitního zboží ven a zároveň odbytištěm jejich méně kvalitního zboží k nám. Koupili si naši levnější, různými pobídkami dotovanou pracovní sílu. Koupili si naše politiky skrze EU a její dotace. Lidé v této zemi byli vždy chytří a šikovní. Dokázali se prosadit v mnoha oborech a odvětvích po celém světě. Pokud by je nebrzdily eurounijní i naše vlastní hloupé zákony, předpisy, regulace a brutální míra zdanění práce, byli bychom na tom všichni o mnoho líp. Považuji za nesmyslné argumentovat nějakým dědictvím komunismu. Všechno začíná u volební urny. Čím více bude někdo chtít ochranářský stát, tím hůře se bude mít v porovnání se světem. Stát má být silný směrem ven za naše hranice, v čemž ovšem zásadně selhává, a slabý směrem dovnitř k lidem a firmám. Když se nám tohle podaří, výrazně se zvedne i životní úroveň nás všech.
Psali jsme:
První republika skončila po dvaceti letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 1968, 21 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Zdaleka nejen Českou republiku ohrožuje současná podoba Evropské unie. Ta je ovšem už z podstaty své existence neopravitelná a nereformovatelná. Opak tvrdí převážně ti, kteří těží z existence dotací a osobních benefitů. Když jste vymezil ta jednotlivá období roky, dovolil bych si to poslední období ještě rozdělit. Náš aktuální systém se nedrží 30 let. Po roce 1989 a pak 1992 jsme tu měli až do roku 2004 republiku, která byla samostatná a nezávislá.
Dnes vám budou lhát, že vstupem do EU ta éra pokračuje, ale není to tak. Vstupem do EU jsme tuto republiku ztratili a přišel nový eurounijní systém, ve kterém se o naší republice rozhoduje hlasováním za našimi hranicemi. Náš vlastní Parlament teď slouží z drtivé většiny projednávaných věcí jen jako implementační agentura tzv. společných politik. To jsou ty politiky, které jsou výhodné pro velké státy a jejich korporace. To, co podle mě ohrožuje náš ústavní a politický režim a zejména svobodu jednotlivce jako základního kamenu celé naší společnosti, je absence svobodné a nezávislé republiky.
Pokud jde o to vystupování z EU... Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení či po vyváženější politice vůči Rusku?
Politik, jehož zájmem je prospěch České republiky, lidí tady a firem, má jednat po celém světě. Má jednat ve Velké Británii, Německu, Rusku, Izraeli, Francii, Číně, Itálii, Turecku, Ukrajině, Brazílii, Kanadě, USA... Má jednat všude a má jednat za nezávislou a samostatnou Českou republiku. Politik, kterému jde o pozici, aby vyhověl jiným a přihrál si nějakou malou domů za zdánlivou loajalitu Bruselu, si hraje na sankční seznamy. Jak jsem uvedl dříve, východní blok nebyl správnou cestou a není jí ani současná Evropská unie. Ne nadarmo už zase slýcháváme až fanatická budovatelská hesla, srovnatelná s minulým režimem.
Od všech těch novodobých Jasánků z Černých baronů, když prohodíme SSSR za EU, slyšíme téměř „Evropská unie – pochodeň světového pokroku, počátek nové éry lidstva, počátek nových vztahů mezi národy, s Evropskou unií na věčné časy a nikdy jinak“. Spoléhání se na naše mnohdy zdánlivé partnery bylo a bude funkční přesně tak dlouho, jako dlouho budeme plnit jejich doktríny a zájmy. Je bláhové si myslet, že Německo, Francie, Itálie, Rusko, Čína nebo jakákoliv jiná velmoc nás mají opravdu za přátele na život a na smrt.
A právě proto říkám, že je potřebné si přestat hrát na světové strany a vyvolávat nové studené války, které se mohou přehoupnout do lokáních konfliktů, a začít hrát se všemi podle vzájemné výhodnosti. Jenže takový navýsost státnický a vysoce politický krok v zájmu budoucnosti České republiky a dobrého a bezpečného života v ní není možné realizovat souběžně s tím, že o naší zahraniční a obchodní politice rozhodují hlasováním v Bruselu.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky...
Česká republika je fantastický kus země v srdci Evropy. Pokud jde o hrdiny, jsou zpravidla poplatní své době a jejímu výkladu. Proto dávám přednost hrdinům každého dne. Lidem, kteří pomáhají jiným. Někdy někomu zachrání zdraví před násilníkem, někdy zachrání život při dopravní nehodě, nebo vytáhnou někoho z hořícího domu, aniž by to byla jejich profese. Je fajn vidět, když někdo převede starého člověka přes rušnou silnici. To jsou pro mě ti každodenní hrdinové, bez kterých by šla celá společnost do háje. To jsou ti, neznámí, kteří drží laťku skutečných morálních hodnot ve společnosti a svým příkladem je předávají dál.
Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Máme s nimi komplikovanou minulost, nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Německo vždy bylo, je a bude problémem celé Evropy. Nedávno se mi dostalo ze služby informace, že to technické oplocení, které Němci vyrábějí pro americké vojenské základny v Evropě a na Blízkém, Středním a Dálném východě, začínají vyrábět i na sklad v Německu. Pro sebe a své hranice. Jen blázen si může myslet, že migrační krize skončila. V podstatě v roce 2015 ještě nezačala. A tak je to se vším. Nepodléhejme dojmu, že pro lidi, jako je Merkelová, jsou okolní státy rovnocenným partnerem. Německu půjde vždy a zase tak jako každé jiné velmoci primárně o Německo. A je povinností nás českých politiků s tím počítat a neklanět se v Berlíně výměnou za třicet stříbrných. Taková jednostranná politika, ať už byla na jakoukoliv světovou stranu, se nám nakonec vždycky vymstila.
Finálně řečeno: Co nás nyní ohrožuje? Migrace? Vlastní uzavřenost? Neschopnost srovnat se s minulostí? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?
Všimněte si, že většina problémů světa, všechny ty konflikty, násilí a chudoba, přicházejí v důsledku předchozích chybných politických rozhodnutí. Ohrožujeme tak především sami sebe. Naší volbou. Tak to v životě chodí. V životě dostanete nejvíc za uši v důsledku vlastních chyb. Když budeme sebevědomí, hrdí a pracovití, když se nebudeme ohýbat ve větru jednou na Východ a podruhé na Západ podle toho, odkud přijde osobní prospěch na úkor jiných, když nepodlehneme falešným prorokům, kteří káží o konci národů a národních států, a kteří likvidují přirozeně se vyvíjející konzervativní svět umělými zásahy do společnosti s cílem vyrobit nového světoobčana bez emocí a názoru, dosáhneme respektu, úcty a úžasných vítězství po celém světě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
