Pravicový katolík promluvil o tom, co stojí za pedofilií v církvi. A deviace, homosexuálové, Klaus, Duka, Putin, diktatura EU a USA...

EU kritizuje Rusko, že je nedemokratické. Ale přece Putin byl demokraticky zvolen a má podporu drtivé většiny Rusů. Mají Evropská komise či „evropský prezident“ větší legitimitu a podporu, když je de facto nikdo nezvolil? Má EU právo někoho poučovat o tom, co je demokratické, potom, jakým způsobem byla protlačena přes francouzské, nizozemské a irské „ne“ evropská ústava alias Lisabonská smlouva? Mají právo Spojené státy kritizovat Rusko, když prezident USA překračuje často své pravomoci a fakticky vyhlašuje války bez schválení Kongresem? Když je pošlapávána Ústava ČR, jak dokazuje Ron Paul (Fed atd.)?

Realistickými politiky v Evropě, nejdříve a nejhlasitěji Václavem Klausem, byl deficit demokracie ve strukturách a metodách EU kritizován mnohokrát. Je jasné, že tento deficit zpochybňuje mravní oprávnění představitelů Unie dávat komukoli „lekce z demokracie“ a činí všelijaká „evropská“ vyjádření v takovém duchu málo přesvědčivými. Dnes je ostatně již zřejmé, že EU v té zdiskreditované podobě, ve které ji známe, nemůže rozumně fungovat. Buď se vrátí k podobě pragmatického hospodářského společenství, nebo špatně skončí. Krachem nebo diktaturou. Prostorem pro rozvoj skutečné demokracie a prosperity jsou kooperující národní státy. Myslím, že tohle už nahlížejí mnozí ekonomové a politici i v zemích, které jsou tradičně vnímány jako „motor integrace“.

Současné dění se tedy odehrává v situaci, kdy je samotná EU na osudovém rozcestí, a to není chvíle, kdy by se mohla na mezinárodní úrovni prezentovat jako respektabilní mentor. Samosebou ty síly, pro které je vize evropského „superstátu“ investičním záměrem a utopickým snem v jednom, dělají, co se dá, aby ji udržely při životě. A jak ze zkušenosti víme, i umírající kobyla může kolem sebe kopat ještě dosti dlouho. „Reálnému socialismu“ to po Pražském jaru vydrželo ještě dvacet let. Pokud jde o situaci americkou, je pro nás obtížněji představitelná. Předně jde o obrovskou zemi schopnou absorbovat i takové problémy, které by v Evropě vyvolaly občanskou válku. Na druhé straně je fakt, že i ve Spojených státech si dnes mnozí lidé počítaní k autentické pravici kladou „kacířské“ pochybující otázky po správnosti současného politického a kulturního směřování Ameriky.

Není to také tak, že Putin zavedl v Rusku nějaký pořádek po jelcinovském chaosu? Nemohlo to bez nástupu Putina vypadat v Rusku jako nyní na Ukrajině – tedy rozpadlý mafiánský stát oligarchů? A jaká je alternativa k Putinovi? Komunisté, šovinisté či fašisté typu Žirinovského či „prozápadní liberálové“, kteří již v Rusku vládli a chtějí zavést výdobytky typu homosexuálních svazků a podobně...

Ruské kulturní a politické tradice jsou odlišné od západních, neříkám tím, že horší nebo lepší, jsou prostě odlišné. Už vzhledem k rozloze Ruska, jeho poloze na eurasijském rozmezí a k tomu odpovídající barvité povaze osídlení. Samoděržavný způsob vlády, charakteristický pro ruskou historii, byl pro uhájení jednoty a dlouhé hranice carské říše nezbytný. Nejprve z důvodů praktické organizace vlády, později z důvodů psychologických. Jakkoli má současné Rusko normálně fungující demokratické instituce, tak ten psychologický prvek funguje i dnes. Alternativy, které jste naznačil, by každopádně představovaly horší volbu. A to zejména pro Západ. Politicky nestabilní, gangy ovládaná, a proto nevypočitatelná jaderná velmoc by teprve znamenala skutečné riziko.

Není to tak, že USA by lépe vyhovovalo slabé Rusko ve stavu podobném jako Ukrajina?

Já myslím, že chaos a nevypočitatelný vývoj v zemi potenciálního rivala nemůže ve skutečnosti vyhovovat nikomu, respektive že se podpora něčeho takového obvykle každému vrátí jako bumerang. Německo za první světové války také podpořilo Lenina a on se vzápětí „utrhl ze řetězu“. Pokud by někdo uvažoval takto, bylo by to krátkozraké a nezodpovědné. Je na to staré přísloví našich babiček: Dělej čertu dobře, peklem se ti odmění.

Jak se díváte na kauzu Pussy Riot?

Se sebezáporem. Považuji za výsměch všem západním hodnotám, že je tohle nevkusné uskupení prohlašováno za nějaký předvoj svobody. Myslím, že ve skutečnosti nestojí za řeč. Navíc spolu s podobně praštěným hnutím Femen mimořádně zprofanovalo ženskou nahotu, což je po stránce estetické snad ještě větší zločin než profanace chrámu.

Někteří konzervativci typu Pata Buchanana upozorňují na to, že Vladimir Putin se hlásí ke konzervativním a křesťanským hodnotám, omezil propagaci homosexuality, naopak rodiny i prorodinné organizace mají státní podporu, je zakázána propagace potratů. Britský euroskeptik a tradiční katolík John Laughland říká, že virus marxismu, který infikoval Rusko v roce 1917, byl z Ruska nyní vyhnán, zatímco minimálně od šedesátých let v nové formě neomarxismu ovládl Západ a na Západě jsou nyní prosazovány věci, které prosazovali bolševici typu volného sexu, potratů, homosexuality, vlastnictví dětí státem, sexuální výchovy... Ambasády USA mají po celém světě za úkol šířit gender a homosexuální agendu. Tu samou agendu podporuje EU. Kde je dnes Říše zla?

Říše zla je všude, kde se dějí zlé věci. Ve velkém světě politiky i v soukromém světě jednotlivých lidských osudů. Ale chápu smysl otázky a myslím, že vámi zmínění konzervativní komentátoři pojmenovávají mnohé z toho, co se děje, velmi přesně. Opravdu nelze přehlédnout, nakolik byl veřejný život Západu zamořen neomarxistickou ideologií s jejími termíny, dogmaty a agendami. Česká veřejnost si ve velké většině vůbec neuvědomuje, že slova jako multikulturalismus, genderismus, politická korektnost a tak dále a všelijaké „nové pohledy“ relativizující objektivní skutečnosti nejsou nějak politicky neutrální a nespadly k nám odněkud z měsíce, natož aby vyrostly z nějaké „dějinné nutnosti“, ale mají své konkrétní autory, sociální inženýry neomarxistické „Frankfurtské školy“, kteří chtějí tvořit „nový svět“ a rozhodně netrpí ohledy vůči našemu soukromí, svobodě a občanským právům.

Jeden ze zakladatelů této ideologie, Willy Munzenberg, kdysi řekl: „Zkazíme Západ tak, až bude smrdět!“ Myslím, že už v tomto směru od šedesátých let postoupili hodně kupředu. Do značné míry ovládli západní instituce, univerzity, politiky, vlády. Kupříkladu tvrzení, že pohlaví člověka není dáno biologicky, ale je pouhým sociálním konstruktem, které je základem teorie genderu, by nám ještě do nedávna připadalo jako slaboduchý vtip, dnes jsou ovšem na prestižních univerzitách celé ústavy genderových studií a stoupenkyně genderismu se těší společenským poctám. Nejznámější česká genderistka, paní Marksová-Tominová, je například ministryní sociálních věcí v současné vládě České republiky. Hovoří se o adopcích dětí homosexuálním párům, v řadě zemí už je to realita, vznikají dokonce filmy o tom, jak jsou pedofilové docela fajn a jak jim odsudek společnosti ubližuje, a tak dále a tak dále. Projevy tohoto „nového světa“ se šíří všude kolem nás a jenom ignorant nebo zbabělý alibista se může tvářit, že je nevidí a že to „není tak zlé“. Jen málokdo ovšem ví o ideologickém pozadí a plánovitém postupu při šíření těchto věcí.

Rusko, dlouho od Západu izolované svou imperiální verzí marxismu, nepřijalo po pádu komunismu jeho ideový klon „Frankfurtské školy“, ale obrací se k přervané kontinuitě pravoslavné křesťanské tradice, s jejíž pomocí chce překlenout staré bílo-rudé antagonismy a budovat silný stát. Myslím, že tato orientace je duševně zdravější, a to i za předpokladu, že by šlo o ryze účelové instrumentální využití tradice v zájmu politiky. Chce-li Západ takovému případnému Putinovu „triku“ čelit, co brání jeho elitám, aby hodily multi-kulti, gender, homosexualitu a další hlouposti na hnůj, kam patří, a také se vrátily k osvědčeným hodnotám rodiny, tradice a vlastenectví?

Rusko bývá kritizováno též kvůli potlačování lidských práv. Ale jak je na tom s lidskými právy takzvaný Západ? Známe juvenilní justici. V Norsku jsou děti odebírány rodičům, protože jim dali pohlavek, či jsou falešně obviněni ze sexuálního zneužívání. To samé se děje ve Švédsku. Ve Velké Británii byly již desítkám českých i slovenských rodin odebrány děti. Cameronova „konzervativní“ vláda přijala zákon, že katolické instituce, které zprostředkovávají adopce dětí, je musejí nabízet i homosexuálům. Katolické školy v Británii musí vyučovat gender a homosexualitu. V Itálii jsou snahy kriminalizovat kritiku adopce dětí homosexuály a homosexuálních manželství. Vidíme, že tady v Evropě jsou napadány vůbec nejzákladnější lidské svobody – právo rodičů vychovávat své děti. Zasahuje se do nejintimnější oblasti lidského života: rodiny a sexuality. V Německu jsou rodiče zavíráni do vězení, když odmítnou poslat své děti na sexuální výchovu, kde jsou děti vyučovány v masturbaci a análním styku. Není důležitějším lidským právem, než svoboda projevu, která je nyní stejně na Západě již omezována politickou korektností a mnohdy i kriminalizována, žít ve své rodině a vychovávat své děti podle svého svědomí?

Víte, s lidskými právy je to těžké. Současná neomarxistická ideologie způsobila vlastně znehodnocení tohoto pojmu. Na původní koncept přirozených práv se zapomnělo a kdeco je prohlašováno za lidské právo. Nosnější je, myslím, otázka jasně definovaných občanských práv a svobod. O ty se lze opřít. Ostatně není náhodou, že ideologové proti nim často zneužívají právě zaklínadlo lidských práv, připomeňme si třeba hluboce nedemokratickou antidiskriminační legislativu.

Ale teď k tomu, co popisujete. Je to samozřejmě výběr ošklivých jevů shromážděných na jedné hromadě, bohužel však jevů velmi reálných. Pan ministr školství Chládek se například nedávno vyjádřil, že děti jsou „majetkem státu“. Otázku výchovy dětí označila za „věc státu a nikoli rodičů“ i paní ministryně Marksová-Tominová. Ideologický moloch si zkrátka vždy žádá dětských obětí. Už Hitler se kdysi dožadoval: „Dejte mi jednu generaci mládeže…“

Ale v té vaší otázce mě zaujala také zmínka o tom nátlaku na katolické adopční agentury. Podle mě by se neměly podvolit. Speciálně katolické církvi se ústupčivost vůči nátlaku strašidelně nevyplatila. Víte, že se toho hodně napsalo o aférách pedofilních kněží v USA. O jaké incidenty šlo a co stálo na jejich počátku, se už tak často neuvádí. Ze statistik totiž vyplývá, že v drtivé většině případů šlo o homosexuální efebofilii, čili náklonnost k dospívajícím mladíkům. V sedmdesátých letech se vlivní „pokrokoví“ věřící v USA dožadovali zrušení údajné diskriminace homosexuálně cítících osob a jejich připuštění ke studiu v seminářích. Kdo se stavěl proti, byl obvyklým způsobem mediálně skandalizován jako člověk tvrdého srdce, inkvizitor a podobně. Mnohé církevní instituce nakonec tlaku ustoupily a otevřely se lidem, kteří se už tehdy netajili svou sexuální dezorientací. Mnozí z nich pak nedokázali svůj problém zvládnout a katastrofální důsledky známe. Mimochodem i v nemístné toleranci k deviacím sehrála a stále sehrává roli výše zmíněná neomarxistická ideologie, jejíž protagonisty lze označit za propagátory deviací. Připomenu třeba kontroverzní psychology Dreikurse a Calderonovou nebo otevřeně pedofilního aktivistu, rudozeleného poslance Evropského parlamentu, Daniela Cohn-Bendita.

Exprezident Václav Klaus na Akci D.O.S.T. kritizoval české biskupy včetně Dominika Duky, že nedostatečně hájí tradiční hodnoty. Jak se na to díváte ve srovnání s tím, jak tyto hodnoty podporují biskupové na Slovensku?

V českých zemích je jiné kulturní klima než na Slovensku, o tom není pochyb, společenský dosah působení církví a náboženských organizací je podstatně omezenější, a je proto pochopitelné, že vyjádření církevní hierarchie tuto situaci zohledňuje. Na druhé straně je jasné, že věřící nezbytně potřebují od svých pastýřů slyšet jasnou řeč, ano, ano, ne, ne. Je to minimální, ale nutná podpora v dobrém, kterou biskupové věřícím dluží.

Slova pana prezidenta Klause, o kterých se zmiňujete, jsem samozřejmě nechápal jako nějaký odsudek. On nám v rámci diskusního večera Hovory na pravici vyprávěl o tom, co biskupům řekl, totiž jak je vyzýval k větší angažovanosti a razanci při obraně tradičních rodinných a společenských hodnot. Šlo tedy o způsob dodávání odvahy, abych tak řekl, důrazné vyjádření „společenské objednávky“. Já jsem tomu tak rozuměl a myslím, že biskupové to nemohli vnímat jinak. Každopádně myslím, že je dobře, že to pan prezident Klaus ze své úrovně takto vyslovil.