Předseda Evropské federace novinářů: Vláda nemůže rozhodovat, co je pravdivé. Kdo říká, co je a co není žurnalistika, rozehrává velmi nebezpečnou hru

Je novinařina v ohrožení?

Ano, pokud nebudete tento obor dále budovat a rozvíjet, tak bude v ohrožení, protože je zapotřebí vzdělaných novinářů. Ale jinak není.

Nyní EU vyjednává jeden z největších plánů k ochraně autorských práv v legislativě. To je důležité. Velcí hráči na internetu, Google, Amazon a další ve skutečnosti nemají přínos k informacím, které existují. Musíme najít způsob, jak by i oni platili za informace, které se tam objevují. Měla by se na to vztahovat autorská práva.

Je novinařina ve východním bloku Evropy jiná než v té západní?

To je složité. To, co vím, je násilí v novinařině ve východním bloku. Případy teroru. Především na Balkáně jsou novináři hodně napadáni, dokonce i fyzicky. V Makedonii, Černé Hoře a samozřejmě v Turecku, kde je 140 novinářů ve vězení, a špatná situace je i v Ázerbájdžánu. Jinak vidíme více samocenzury, než bylo dříve. Nyní pracuji na zprávě právě o samocenzuře. Materiál by měl vyjít na jaře tohoto roku a bude to myslím velmi zajímavé. Máme také projekt ohledně xenofobie, protože chceme zabránit rasismu a xenofobii v novinařině. A problémem jsou samozřejmě i falešné zprávy. Je těžké, jak je kontrolovat, rozlišit, co není a je fake news.

Na Ministerstvu vnitra vznikla skupina, která má vyhledávat falešné zprávy. Na takovéto určování dobra a zla, pravdy a lži jsme již z nedávné historie hodně „hákliví“. Co byste řekl na adresu tohoto takzvaného ministerstva pravdy u nás?

To je vždy nebezpečné nechat rozhodovat, co je správné a nesprávné, pravdivé a nepravdivé, na vládě. Proto mají být média nezávislá. A to je základní pilíř demokracie – svobodná média. Politici nemají žádnou povinnost se do tohoto procesu vkládat, aby oni rozlišovali, co je hoax (úmyslně klamná zpráva, pozn. red.), a co není. To mají právě řešit média a novináři. Politici mají prostor, aby umožnili život nezávislým médiím. Pokud budou mít média svobodu, tak se sama postarají o to, aby situaci rozlišila sama. Pokud politici nezajistí, aby média měla svobodu, tak tu máme mnohem větší problém, než jsou hoaxy samy o sobě. Prostě toto je povinnost vlády, a ne hledat pravdu a lež.

Když se informace změní ve zbraně

Byl jsem na semináři v Rize a měl jsem proslov o pluralismu a svobodě médií. Schůze byla organizovaná baltskou skupinou, norskou radou ministrů a zainteresováno bylo také NATO. Po mém proslovu se mne zeptali: Myslíte si skutečně, že svobodný, samostatný a investigativný žurnalismus stačí, když bojujete „za odzbrojování informací“ – jinými slovy, neměli bychom dělat nějakou antipropagandu jako odpověď na propagandu z Ruska? Odpověděl jsem, a od té doby jsem o tom hodně přemýšlel, že bychom se měli držet toho, čemu sami věříme. To znamená musíme stále podporovat svobodná a samostatná média. To je jediná cesta. A také jsem dodal – střezte se nějaké antipropagandy. Protože nikdy nebudete tak dobří, jak jsou Rusové. Nikdy s nimi v tomto nebudete moci soutěžit. Tak této cesty se střezte. To je to nejdůležitější. A také si myslím, že velice důležitý je pluralismus. Musíme bojovat proti nenávisti. Čím jsou média věrohodnější, tím je těžší pro nenávistné zprávy nebo rasistickou propagandu, aby v nich zazněly.

Není tady vidět spíše snaha, aby se ještě více polarizovala a rozdělovala novinářská obec, aby se příliš nekritizovalo? Již v nedávné minulosti se kritika příliš nenosila, aby se „nepodkopával“ tehdejší režim. Dokonce existoval terminus technicus „kritika pozitivním příkladem“. Nestrašíme příliš Ruskem, migranty a vším možným?

Ano, to je vždy problematické. Zvláště vy, co máte ministra financí majitele médií. On a ti další by měli dát ruce pryč od takových aktivit. Samozřejmě, politici mají právo na svobodné vyjadřování a právo říkat svůj názor, ale měli by si dát pozor, aby ani v rozhovorech nesoudili média. Měli by rozlišovat, co je to svoboda vyjadřování a intervence v médiích. Samozřejmě, když se to děje takovýmto způsobem, tak je to intervenování médií. Politici by neměli vlastnit média. Je to proti demokracii.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by měla být zcela apolitická. Totéž bych očekával i od Rady České televize a Rady Českého rozhlasu. I v situaci, která je u vás, tedy že Rada je jmenována Parlamentem, tak tam musí být nezávislí lidé. Jednou ta naše dánská televize udělala chybu, byť kosmetickou, a nikdo si na ni nestěžoval. Ta rada má, jako i ty další, nereagovat sama od sebe, ale na podnět zvenčí. U nás se jednou stalo to, že dánská veřejnoprávní televize vystřihla z jednoho hudebního videa část, která se týkala uprchlíků a lidé nevěděli, že to je část klipu a mysleli si, že jde o reportáž. A ta byla postavena tak, že dávala špatný dojem a pohled na problém. A rada tento problém začala rozebírat, byť to bylo proti všem pravidlům. Editora pořadu přeřadili na jinou práci. Zde tedy televize reagovala samoregulací a vyřešila problém sama, ale obecně v těchto případech by měla rada jednat sama od sebe. Ve všech zemích vidíte, že politici dosazují své lidi do těchto rad, ale hlavní je, že by neměli zasahovat do zpravodajství.

Dva naši členové napsali články o důvodu, proč se Dánsko zapojilo do války v Iráku. Byli obviněni z toho, že publikovali tajné materiály. Takže jsme šli k soudu a riskovali, že je zavřou. V těchto případech jsme spolupracovali i s jejich zaměstnavateli, protože i ti byli zažalováni. Takže to bylo docela drahé. Měli jsme ještě dva další právníky. Prošlo to všemi médii a vyhráli jsme. A vláda se neodvolala.

Oligarchizace médií probíhá nejen u nás, známe případ Berslusconiho z Itálie, ale dnes je to i problém USA. Blížíme se k situaci na Ukrajině?

Nejsem ta správná osoba, abych stanovil, jak dalece je v tomto problému Česká republika. Obecně však je to výlučně záležitost východní Evropy, kde jsou média vlastněna oligarchy. Třeba Maďarsko, ale podobnost najdeme i v Irsku. A tak bychom se měli na problém více zaměřit a zjistit, co se vlastně děje.

Je potřeba podpořit vynalézavé mladé lidi. Jsou bloggeři žurnalisté? Neměli bychom se snažit zjistit, kdo je to žurnalista? Myslím, že UNESCO to definovalo nejlépe – že jsou to lidé, kteří přidávají své obsahy a svou informaci k médiím. Některé země se legislativně snaží formulovat, co a kdo je žurnalista. To se třeba snažili v některých latinskoamerických zemích. Tím pádem přistupujeme na hru některých vlád. Z mého pohledu je to velice nebezpečná hra. Tím pádem dáváme vládám rozhodovací právo, kdo může a nemůže psát. A když se podíváte na základní práva svobodného slova a svobodných médií, každý občan má právo založit si noviny. Takže když najednou máte nějakou definici, tak už nemáte svobodu slova. To přece neznamená, že z každého bude hned žurnalista.

V Turecku vyhodili řadu novinářů, z nichž už někteří pracují v západní Evropě. Zavřely se redakce, ale hlavně – novináři stanuli před soudem. To přece není standardní situace země, která aspiruje na přijetí do Evropské unie…

Sledujeme především soudní procesy s médii a novináři. Je důležité, abychom se na ně zaměřili, alespoň abychom u některých byli osobně a abychom ukázali, že se o to zajímáme a že situaci sledujeme. Situace v Turecku je šílená. Měl jsem mít schůzku s tajemníkem Rady Evropy, jestli na tento problém může nějak zapůsobit a mít na něj nějaký vliv. Bohužel, nyní v Turecku je problematické cokoliv udělat a nějak tam zasáhnout. Pokud by se jejich i evropské neziskové organizace v tomto spojily, jistě by na situaci měly větší dopad. Rada Evropy by měla udělat nějaký seminář či konferenci. Evropská federace novinářů začíná právě letos tříletý program zaměřený právě na Turecko. Evropští novinářští odboráři měli v nedávné době navštívit Turecko a připravovala se velká konference, která však byla zrušena. Akce měla být v Ankaře, ale většina našich organizací sídlí v Istanbulu. Osobně věřím, že se tam ale brzo dostanu.

Vraťme se zpět do České republiky. Vysoké školy chrlí mnoho novinářů, ale málo jich zůstane v médiích. Ti, co se tam nedostanou a nemají jinou práci, tak způsobují, že stávající žurnalisté si mohou nechat jen zdát o vyšších platech, lepších podmínkách… Někteří odcházejí do státní správy jako tiskoví mluvčí nebo do reklamy. Je ten přetlak novinářů-absolventů fakult i v jiných zemích EU?

Situace je všude v Evropě podobná. Vzdělávání novinářů je v Evropě různé. U nás v Dánsku jsou tři státní vysoké školy, které vyučují žurnalistiku a žádné soukromé tam nejsou. Ty vysoké školy ale nemají status univerzit, což bychom rádi. Usiluji o to, aby novinář vystudovaný v Dánsku měl plnohodnotný univerzitní titul. Samozřejmě počet absolventů by se měl s reálnou potřebou společnosti vybalancovat. Na druhou stranu je lepší mít více vzdělaných novinářů, protože nikdy nevíte, kolik jich bude do budoucnosti potřeba. Měla by být nějaká omezení, ale na druhé straně: Co až novináři za nějakou dobu nebudou „k mání“? Je možné, že za nějakých pět deset let bude potřeba spousta novinářů. Osobně jsem v tomto optimista. Potřebujeme vzdělané novináře, kteří se orientují v džungli médií a předávají informace lidem. Každý druhý si myslí, že je to naopak, ale podívejme do historie. Vždy s příchodem nových technologií se myslelo, že novináři již nebudou potřeba. Když přišlo rádio, tak si lidé mysleli, že již nebude potřeba novinářů. Když přišla televize, bylo to totéž. Kdo by to dělal za nás? Je zde myšlenka, že v budoucnosti za nás budou dělat roboti a my budeme jen brát peníze a nebudeme vůbec pracovat. Ale já tomu nevěřím. Dokud budeme lidmi, budeme novináře potřebovat.

Veřejnoprávní a soukromá média proti sobě ve většině evropských zemích soutěží. Jedni se snaží přesvědčit vlády, aby tolik neplatily veřejnoprávním médiím, protože ta soukromá nemohou přežít, když prý veřejnoprávní jsou příliš silná. To je velice nesprávné, si myslím. Silná veřejnoprávní média vedou k silným soukromým médiím. Skutečné „bitevní pole“ pro soukromá média je Google, Facebook a podobně. Kdyby soukromá a veřejnoprávní média mohla spolupracovat, tak by byla šance, že tyto tři pilíře by mohly být rovnoprávné.

Jak v Dánsku, tak i u nás se hodně hovoří o migrantech…

Na internetu je lehčí se vyjádřit, ale také je lehčí vést nenávistné řeči. V Dánsku také nejsme moc vstřícní k uprchlíkům. To nechápu. Když slyším příběhy z druhé světové války, když jsme zachraňovali Židy, převáželi je z Dánska do Švédska, zachraňovali jsme je před koncentračními tábory. Nechápu, kam se ztratila naše paměť. Když se dívám na vaše země – sledoval jsem před několika lety informace o pětadvacátém výročí sametové revoluce.

Díval jsem se, kolik východních Němců šlo přes Československo a Maďarsko do Rakouska. Skutečně jste to zapomněli? Zapomněli jste vlastní historii? Co se stane, když my budeme sami potřebovat pomoc? Když budeme před něčím utíkat? Nikdy nevíte. Někdy jsou mezi nimi lidé, kteří by neměli být uprchlíky, ale Evropa se v tomto nedokáže sjednotit. Každá země hledá vlastní cestu, včetně Dánska. To není náš problém. To je problém uprchlíků. To oni mají problém. A my někdy zapomínáme, že mluvíme o jednotlivcích, a ne o masách.

Co byste vzkázal našim novinářům?

Ti, kdo vám platí média, televizní stanice, by vás vždy měli chránit. Fakt, že vláda financuje média, a to u vás ta veřejnoprávní, nesmí znamenat, že je také kontroluje. To se týká nejen centra, ale i regionálních vlád a statutárních měst.

Vydržte. Dělejte to nejlepší, co můžete. Buďte víc investigativní, protože to je důležité. Vzpomínám si, jak minulý předseda EFJ, Švéd, mi kladl na srdce, abych nezapomněl na východní Evropu. Abych se o ni staral. To byl jeho poslední vzkaz pro mne.

Mogens Blicher Bjerregård; od května 2013 je prezidentem Evropské federace novinářů (EFJ). Zároveň je jedním ze zakládajících členů organizace European Center for Press and Media Freedom (ECPMF). V letech 1999–2015 byl prezidentem dánských novinářských odborů. Nyní pracuje jako nezávislý mezinárodní novinář na „volné noze“ a reprezentuje Dánsko v Radě Mezinárodního programu pro rozvoj komunikace (IPDC), multilaterálního fóra v rámci UNESCO. Jako prezident EFJ je zodpovědný za rozvoj organizace, která sdružuje 68 organizací reprezentujících celkem zhruba 300 000 novinářů ve 42 zemích Evropy. EFJ je aktivní v oblastech autorských práv, svobody médií, pluralismu, etických standardů, přístupu k informacím, ochrany zdrojů, autocenzury médií atd.