Premonstráti byli na Tepelsku od gotiky až do současnosti, ovšem s vynucenou přestávkou po roce 1948…
Naše komunita tady a v Mariánských Lázních začala žít v roce 1990. Do té doby to bylo v ilegalitě, i já jsem do řádu vstoupil v roce 1986, takže to bylo velké dobrodružství. Po devadesátém přišel život a realita je pak někde jinde.
U nás řeholní život klášterní je sklouben s pastorací. Takže my sloužíme tady v okolí na Tepelsku, Mariánskolázeňsku, Konstantinolázeňsku, Bečovsku. Je dobře, že tu je zázemí – nyní je nás tady momentálně šest – čtyři kněží a dva bratři a jezdíme do okolních farností. Pomalu jsme začínali opravovat. V roce 1991 se povedla první část, pohostinské části ještě z 19. století, kde se ubytovávali hosté, když tady v klášteře pobývali. Ty byly nejméně zdevastované, protože tady vojáci měli kanceláře, a když to převzal Památkový ústav, tak tu měli také kanceláře, takže to bylo v „relativně dobrém stavu“. Konvent, prelatura, to bylo zničené, zdevastované. Začalo se s opravou střechy, kostel byl ještě za plzeňských památkářů opravený, nu a my jsme se pustili do konventu, kde bydlí naše komunita.
Zdejší knihovna je samozřejmě magnet. Díky ní byl klášter v podvědomí lidí a jezdili sem turisté. Již v sedmdesátých letech tady byly umožněny koncerty, protože tu máme skvělé varhany. Dokonce jezdil autobus s účastníky z Mariánských Lázní. Dnes je nabídka velmi široká, takže ten zájem už není tak veliký.
Ta knihovna, to je takový zázrak Boží, protože díky ní a turistům sem lidé jezdí. V roce 2001 jsme obnovili historický konvent, klauzuru, kde bydlíme. Vybudoval se tu i přednáškový sál. Nu a pak jsme dále sháněli prostředky a z prostředků EU jsme sehnali peníze na historickou obnovu. Bylo dohodnuto, že výzdoba bude do 19. století, protože pod těmi malbami jsou také malby barokní, které se odkryly sondami, ale to by bylo velmi, velmi nákladné. Ale to 19. století je hezké, jsou zde malby umělce z nedalekého německého Tirschenreutu, který maloval celou prelaturu a modrý sál. Ráz se tak nechal a také barevnost, což je vídeňská žluť, tedy 19. století. Když se dělaly sondy, našla se tady šedobílá barva, jeden čas také hráškově zelená, pak hnědá.
Založili jsme Hroznatovu akademii, což je jeden z našich provozů, kde se ukazují knihovna, exponáty, které se nezničily, a kostel, když nejsou bohoslužby. A je možnost prohlídek i barokních částí kláštera. Rozvíjejí se další aktivity, hudební, vzdělávací. Ze zákona máme v knihovně povinnost poskytovat službu badatelům. Je tu hodně významných germanik, ale je to průměrně 30 lidí ročně, kteří tu bádají v knihovně nebo v našich archivech.
Jaké máte možnosti zafinancovat další opravy?
V roce 1996 jsme se dostali do jednoho dobrého dotačního titulu z ministerstva kultury. Je to program záchrany architektonického dědictví, a z něj jsme začali opravy. Největší částka byla asi tak tři a půl milionu – jinak je to tak kolem milionu. Když jsme čerpali evropské peníze, bylo to jen několik set tisíc korun. Za to jsme moc nemohli udělat. Takže pomalu opravujeme. Měli jsme štěstí na spoustu dobrodinců. Jedni manželé ze Švábska, kteří byli v devadesátých letech v Mariánských Lázních na pobytu, Válovi, to byli takoví úžasní lidé, kteří když se pak vrátili domů, tam říkali, že objevili klášter, který je v dezolátním stavu a potřebuje pomoci. Založili spolek přátel z Eslingenu a tam se nabalilo na to asi sto lidí a ti nám velmi významně pomáhají. Nejdříve nám pomohli bratři z Německa, z Ameriky, protože řád působí po celém světě. Nechtěli jsme jen stát a žebrat, ale být soběstační a pomáhat chudším. Máme kláštery třeba v Indii, a je to opravdu mnohem těžší sehnat prostředky na živobytí a fungování. My se tady máme velmi dobře proti nim. Protože dotace jsou vždy vázané na spoluúčast, tak sesbírali náš podíl.
Co se týká ekonomické stránky, tak bych řekl, že to „děláme na koleně“. Máme účetní, která pro nás externě pracuje. My jsme na tom špatně, co se týká restitucí. Nedostali jsme vlastně nic kromě tady toho areálu, dvou budov v Mariánských Lázních a jednoho pozemku po bývalé hospodě v Mariánských Lázních u pošty, protože za první republiky, když byla pozemková reforma, tak nad 250 hektarů jak církvím, tak šlechtě byl majetek sebrán záborovým zákonem. Do té doby, než se našel zájemce, musel původní vlastník hospodařit a pečovat o polnosti, lesy a majetky. Klášter za první republiky tady měl velmi dobrou pověst mezi místními. Nic se nerozprodalo a v roce 1936 z ministerstva zemědělství přišel přípis, že vrací všechny majetky, které byly zabrány v roce 1924 a 1926, zpět klášteru. Tady už ale proněmecké nálady byly, tady to opravdu vřelo a pak přišel rok 1938 a stali jsme se jako Tepelsko a Chebsko součástí Velkoněmecké říše a zase se s tím nic nedělo. Asi mysleli, že to bude navěky – tak si to vždy ty totalitní režimy myslí, že to bude na věky věků, takže se s tím nic nedělo. Po válce byly velké snahy zkonfiskovat klášterní majetek, ale díky tomu, že sem v roce 1946 přišel vězeň z koncentráku, který prošel Buchenwaldem a Osvětimí, pozdější opat Heřman Josef Tyl – tenkrát byl převorem. Ten měl velké zásluhy a konexe a byla to velká osobnost, takže zachránil klášter. Oni se snažili vpašovat němectví i do názvu kláštera. Z toho roku 1945, 1946 je v papírech psáno „církev katolická německá“ a takovéto nesmysly.
Tady ještě žije jedna paní, jejíž muž byl prvorepublikovým četníkem, který sloužil v Ostrově nad Ohří, a ta vzpomínala, jak museli utíkat, když to zabírali Němci – jenom si vzali to, co měli na sobě, to byl úprk do vnitrozemí, do Příbrami, aby je nezamordovali. Pak se sem vrátili už v roce 1945, kdy tu ještě byly sběrné tábory. Ještě prý chodila s těmi německými dětmi do třídy. A prý tu byl přísný pan učitel, který uměl perfektně jak česky, tak německy, a nikdy nebyly nějaké velké rvačky a že ty děti mezi sebou neměly nějaké problémy.
Takže se soudíte – a stále nic?
V osmačtyřicátém spadla klec. My jsme podali určovací žaloby na náš historický majetek. Je to u soudu a taháme se po soudech už přes dvacet let. I ve Štrasburku jsme měli dvě žaloby, ale neuspěli jsme. Bylo nám po několika letech odpovězeno, že nějaká samosoudkyně s polským jménem... že je to věc České republiky, jak se s církví vypořádá, že se do těch vnitřních věcí nebudou vměšovat, že věc je pro ně uzavřená a nejsou povinni zdůvodnit, proč tak rozhodli. Abychom se ani nedožadovali nějakého vysvětlení a že již s námi nebudou komunikovat. Takto natvrdo jsme dostali dopis ze Štrasburku. Jak nám řekli právníci, kdyby to byl nějaký pan Vomáčka nebo Novák proti státu, tak by uspěl, ale jako církevní institut nemáme šanci. To je dost problém.
Naštěstí se dochoval náš archiv, který byl deponován ve Žluticích, nyní to máme deponováno v Nepomuku, kde je velký archiv. Vzácné historické listiny – zakládací od panovníků – máme v Plasích, kde jsou deponované, za což jsme rádi, protože nemáme podmínky na jejich archivování. Ty byly v Praze, v Památníku národního písemnictví, kde jsme to restituovali.
My jsme tedy dohledali, že nám to v roce 1936 všechno vrátili spolu se soupisem polností a toho všeho majetku. Před válkou se udělaly změny, že je tam dvojí vlastnictví, že je tam Československá republika a klášter premonstrátů Teplá. Ale to je mizivé procento. Pak přišel Únor a řeklo se, že se bude vracet jen to, co bylo církvím zabaveno po únoru 1948, a dál se nepůjde. Udělal se znovu soupis, který se shoduje s tím, co byl za první republiky. Pro soudy to ale nemá žádnou váhu, prý je to jen výnos ministerstva zemědělství. Argumentovali jsme tím, že to samé nám bylo znárodněno po únoru 1948. Když tvrdíte, že je to majetek státu, tak proč tedy Československá republika, poválečná, znovu zkonfiskovala to, co za první republiky, to postrádá logiku. A k tomu se nevyjádřili. Takže máme podáno přes padesát určovacích žalob.
My máme velký areál, ale nemáme ekonomické zázemí. Na kulturní akce musíme spíše shánět granty a sponzory, abychom to mohli provozovat. Ten německý spolek se nadále významně podílí na opravách, zaštítil třeba i česko-německé školy.
V tepelské kanonii je nás dvanáct a tady nás žije šest. Je nás velmi málo.
Přišel jste sem z Bratislavy. Byl to opravdu velký šok?
Byl, opravdu. Ono dost lidí, kteří sem přijedou, říká – tady to vypadá hrozně. A já na to – to jste to neviděli v devadesátém. To je nyní krásné. Vesnice se zvedly, udělalo se hodně. To byly rozbité domy, okna zabedněná prkny. Na vesnicích patrové domy, ti zdejší původní byli opravdu velmi pracovití a uměli hospodařit. Tedy ti, co tu byli do pětačtyřicátého. A po mém příchodu to byl pro mne tady šok – ten nepořádek, jen vyšlapané pěšinky k barákům. Pak ale šel kouř z komína, takže tam opravdu někdo bydlel. Nu a rozpadlé kostely.
I nyní je problém, protože věřící ubývají a snažíme se opravovat, ale to je spíše takové flikování havarijního stavu, že se někde něco zalepí, ale na pořádné rekonstrukce nemáme. Někde se najdou aktivisté, ale ty vesničky vymírají. Třeba Ovesné Kladruby, to byla vesnice s tisícovkou obyvatel, a dnes má 98. Pak ty okolní dvory...
Je to opravdu zázrak, že tu od devadesátého roku tak nějak fungujeme a že se všechno poplatí a utáhne. Ano, musí se počítat a šetřit. Člověk tady není kvůli správě majetku, ale kvůli službě. Ale ta správa majetku člověka dost ničí. Teď už spíše pana opata, já mam na starosti komunitu a nemám tu ekonomickou stránku.
Říkáte, že vesničky vypadají lépe, ale vymírají. Není to bezútěšné, že nakonec zmizí? Je naděje?
Je naděje, to víte, že je. Třeba městečko Úterý zachránili Plzeňáci. Jezdilo se tam na chalupy a dnes se tam již hodně bydlí trvale. A to je přínos pro to samotné městečko. Jsou to lidé se zcela jiným rozhledem, mají snahu něco dělat. Co se tam přistěhovali, jsou opravdu přínosem. Jsou tam různé aktivity, shánějí prostředky na úpravu památek, pořád se tam něco děje, snaží se to propagovat. A to se snaží i v okolních zdejších vesničkách. Ano, obyvatelé ubývají, protože tu není práce. Tady byl zemědělský kraj, to se zprivatizovalo, takže příležitosti nejsou. V Mariánských Lázních je jen to lázeňství, žádný průmysl, takže většina mladých lidí zůstává ve městech.
I město Teplá se vzmáhá, je to prostě vidět, ten posun od devadesátých let. Někdy to jde rychle, někdy velmi pomalu.
Psali jsme:
Mění se mezilidské vztahy, lidé se atomizují… Pozorujete to?
Spíše je taková apatye, nezájem. Tady to bylo hodně uzavřeno už před tím devadesátým. Říkám, že jsou tu lidé z celé monarchie, spousta národů a národností. Soused neznal souseda. Chebsko, kde jsem také působil, to je také jiná skladba obyvatel. Krajina vypadá lépe než tady. Protože zde byla velká migrace, pořád se lidé ze statků stěhovali a neměli k tomu vztah.
Když jsem viděl ty polorozpadlé domy, tak jsem se ptal lidí, to už v devadesátých letech byli důchodci, a všichni tehdy pracovali u statků, ptal jsem se jich tedy, proč ten jejich barák je v tak šíleném stavu, že jim to spadne na hlavu. To jste neměli peníze na opravu? To prý bylo statků. A měli jste možnost si to koupit nebo opravit? Prý měli. A proč jste to tedy neudělali? My nevíme... Oni k tomu neměli vztah, snadno to nabyli. Kdežto na Chebsku to bylo něco jiného. Tam zase ale byl strašný tlak, to zastrašování, že kapitalisté čekají za hranicemi a že je vyvraždí, to byly hrůzy pro ty obyčejné lidi, kteří přišli hlavně z Rumunska. Na Chebsku je hodně lidí z Banátu. Takže té propagandě věřili a byli drženi ve strachu. Po devadesátém roce se toho hodně změnilo, otevřely se hranice a ukázalo se, že se dá žít i jinak.
Dnes je ale takové jako otrávení... No, když se člověk podívá na tu politickou scénu, a nejen u nás, ale v celém světě, je to bída…
A žijeme si nadmíru dobře. Ale je to taková ta materiální podstata…
Ano. Dobré bydlo kazí člověka. Pak člověk otupí. Máme se velice dobře…
Hodně se hovoří o tom, že tato doba se přirovnává ke kolapsu třeba starého Říma…
Velký celosvětový problém je, že není morálka. To nemá nic společného s Bohem, s vírou. V podstatě nejsme schopni – a to je úkol církve – abychom dokázali rozlišit dobro od zla. Protože je to velmi těžké. A jestliže se snažíte o dobro, zákonitě narážíte na odpor, nepochopení, výsměch, zlobu, závist. Člověk musí být velmi pevný, aby přes překážky a klacky, co mu házejí pod nohy, došel k cíli. Pro mne to dává osobně víra, že to má smysl, i když občas člověk „padá na hubu“, má všeho dost, ale pak se oklepe a jde dál. Ta víra je pro mne motorem, který mne zbavuje strachu a obavy a dává vytrvalost, i když se člověk bojí.
Mně přišlo hrozné, když jsem ještě jednával ohledně oprav a majetku, tak takové to podezírání a nedůvěra. Mne uráží, když se na něčem domluvíme, ale člověk to nedokáže dodržet. Jistě, je vyšší moc, která to může změnit. Ona z toho vzniká určitá paranoia. Ale každá doba má své a říkám, že jakýkoliv totalitní režim ubíjí ducha a chce mít všechno pod kontrolou a vtloukat do lidí tu svoji ideologii. V podstatě i duchovní bída, která po devadesátém roce byla a teď opět je, je důsledkem totality. To je větší devastace než u těch objektů. Krajina se dlouho vzpamatovává, domy se dají poměrně rychle obnovit, ale u lidí to je obraz nitra.
Když se duchovno ubije nebo pošlape, tak se člověk vrhá na něco laciného. Když vidím plná parkoviště u hypermarketů, kde se tráví celý den, tak to je strašné, já bych se zbláznil. Když tedy musím, tak vím, co chci, honem to nahážu do vozíku a vypadnu. A pak mne rozčiluje absence zákona, že o neděli nemají zavřeno. Vždyť ti lidi, kteří mají rodiny, pak trpí. Ať si každý nakoupí, ale má na to celý týden... To má pak velký dopad, ti lidé se nevidí nebo se jen potkávají.
Máte pocit, že je to na Slovensku lepší? Víra tam měla větší tradici…
Já pocházím od Nitry, a tam je také vidět úbytek věřících. Ale kde mají lidé kořeny, tam je to kultivovanější. Samozřejmě si na vesnicích takzvaně vidí do talíře, ale přece jen jsou tam vidět ty kořeny. Společnost je postižena sekularizací, vybudovat ráj na zemi, což není možné. Člověk touží užít si života, žít naplno. To ale vůbec není v rozporu s vírou. Naopak, člověk by si měl opravdu užít života v tom dobrém slova smyslu a měl by být přínosem pro společnost. Měl by do ní něco vložit, aby pak z ní mohl čerpat, protože nic není zadarmo.
Těch čtyřicet let nás poznamenalo, člověk není ochoten se přičinit.
Jak vnímáte současného papeže Františka? Myslíte, že může udělat něco více pro společnost?
Je to i o tom temperamentu. Je z Brazílie, temperamentnější, spontánnější. Dělá hodně a snaží se ukázat tvář církve. A přinášet lidem naději. Jde o to, jestli ten post člověk vnímá jako odměnu, nebo jako službu. Je to jako ve vládě, kdy ministr je vlastně služebník. Pro dobro a blaho lidí. Tady je velké nebezpečí, že člověk tu moc a možnosti neunese… Že mu to jednoduše vleze na mozek. A to myslím i v církvi. On papež se hodně snaží, ale potřebuje spolupracovníky. Církev je celosvětová, ale on je nejvíce slyšet a vidět. Každý z nás může činit dobro jen v teritoriu, na kterém je. To papež dává, možná k nelibosti dalších vysoce hierarchicky postavených, najevo. Zamíchal to ve Vatikánu hodně, snaží se odbourat pompéznost, nadřazenost, a to nebezpečí bylo, je a bude. Nejsme v dějinách poučitelní. Tady je vidět, že církev je dílo boží, a ne lidské, protože to by dávno skončilo. A problémy nebo průšvihy byly, jsou a budou.
Hlad a touha po duchovnu je. Jenom jsou předsudky vůči církvi, za které si můžeme i my sami, ale za mnohé ne. Je šílená neznalost.
Třeba v Americe je dnes téměř epidemie černé magie, kdy si stovky a tisíce mladých tak nějak zahrávají…
To je zahrávání si se zlem. To si člověk ani není schopen domyslet do důsledků. Je to o tom, jestli člověk věří v existenci Boha – a zla, ďábla. Ďábel je ten, který rozděluje, jak říkají představitelé církve, ďábel je opice Boží, je ochoten ze sebe udělat šaška, opici, aby zmátl člověka.
Všichni se potýkáme se zlem, protože člověk je od přírody líný. Každý jeden z nás musí na sobě pracovat. Ano, nadchneme se, ale aby nám to vydrželo. Mně se velice líbí Kristova věta „vytrvalostí zachráníte duši“. Člověk roste jak lidsky, tak společensky, opravdu vytrvalostí. A společnost chce, aby ten člověk byl hotový hned. Ale je třeba, aby dozrál, a potřebuje prostor, aby dozrál. A dnes je to všechno hektické, uspěchané, rychlé a pak vidíme to vakuum, které tady je. Děcka, co mi říkají, že vyvolávají duchy a tak... Je velká neznalost a já říkám, to je zahrávání se zlem, a to se vám vymstí. Člověk se pak otevírá zlu. Čím je srdce naplněno, tím také přetéká, to je také citát z Bible. To zlo pak zneužije mých slabostí.
Ono je to obrazně řečeno v tom biblickém příběhu prarodičů Adama a Evy. To ovoce poznání, tam nešlo o nějaké jablko, to je blbost. Tam šlo o zkoušku věrnosti a lásky. Když člověk zůstane sám, zlo jej převálcuje. Nevydrží dlouho čelit, odolávat. To zlo je destruktivní, člověka rozkládá, totálně jej rozloží a pak je nebezpečný společnosti.
Co byste vzkázal našim politikům, z nichž někteří rozhodně nejsou našimi vzory…
Posty, které mají, jsou na očích celého národa, a tak se mají snažit o blaho národa. Aby i sami byli nositeli morálních hodnot. Třeba při kampani si říkám – jak mohou lidé vůbec poslouchat ty bláboly, sliby. Není možné vytvořit ráj na zemi. Je ale možné chovat se božsky, být velkorysí. Učit se rozlišovat dobro od zla.
Člověk by měl vážit slova. Nejednat populisticky. Protože když slyšíte ty projevy, tak je to populismus, nereálné sliby. Touha po štěstí, po radosti je v člověku, který touží po naplnění. Máme zodpovědnost za zemi, za svět. V podstatě se pak člověk zpronevěří svému poslání a je nebezpečí, že tu moc nezvládne, protože je sám. Protože vidí jen sebe. Je to hrozné, protože vyšel z lidu a pak je mimo realitu. Jak je to možné? Oni vycítí, co člověk potřebuje, po čem touží. A oni mu na tu strunu zahrají. A zneužívají očekávání lidí, protože jim to nedají. A člověk je vděčný za útěšné slovo, dodání naděje, ale pak dají ruce pryč – a to se děje. Důležité je nestavět se do role spasitele.
A je potřeba, aby si člověk udělal čas i pro sebe. Společnost je opravdu dravá, bezohledná. A je těžké, aby člověk byl na svém místě. Kdo se snaží o dobro, musí počítat s těžkostmi. Bez toho to nejde.
Klášter Teplá. Foto: Václav Fiala
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
