„Spojené státy vynaložily v posledních dvaceti letech ohromné sumy peněz, zřejmě již převyšující dva biliony dolarů, na likvidaci režimu Saddáma Husajna v Iráku a následně na stabilizaci vratkého nového režimu. Vrcholní představitelé USA tehdy mj. hovořili o zbraních hromadného ničení, kterými Saddám údajně disponuje. Tyto informace amerických zpravodajských služeb se nicméně ukázaly po válce jako falešné. Představitelé USA a Velké Británie před druhou válkou v Iráku fantazírovali také o tom, že nový režim v Iráku po zničení Saddáma bude demokracií západního typu. Ani to se příliš nepodařilo,“ napsal jste na profil serveru ParlamentniListy.cz. Vnímáte poslední události kolem zabití generála Sulejmáního jako určité vyústění všech minulých událostí?
Jak se to vezme. Faktem je, že rozhodnutí, které udělaly Spojené státy před druhou intervencí v Iráku, byla nekvalifikovaná. Je zřejmé, že v Iráku není možné zavést demokracii západního typu v pravém slova smyslu – to byla představa chimérická. Je zřejmé, že stratégové Pentagonu a ve Spojených státech, tedy stratégové americké vlády nebrali vůbec v úvahu demografickou strukturu země – tedy, že jde o zemi s převážnou většinou šíitského obyvatelstva, že tedy Saddámova skupina ovládala Irák a představovala menšinové sunnity. Skutečnost, že jsou v zemi ještě Kurdové, kteří mají také své vlastní zájmy, takže Islámský stát vznikl mimo jiné i kvůli nespokojenosti části sunnitského obyvatelstva. Důsledkem toho, že kádry saddámovské strany, která byla rozpuštěna Američany, kdy byla rozehnána také irácká armáda – tedy ta Saddámova armáda, bylo, že hledali nějaký nový politický a mocenský domov, nějaký objekt, ke kterému by se přidali, a to byl Islámský stát. Takže Islámský stát byl určitou reakcí kromě jiného na politiku Američanů a jejich spojenců v Iráku.
Dnes je tedy všechno jinak. Islámský stát je poražen, významným činitelem v jeho porážce byli také Íránci, což je zcela nezpochybnitelné, kteří v podstatě fortifikovali určité části bojů proti Islámskému státu – tedy irácké ozbrojené síly, bez jejich pomoci by to šlo těžko. Nová irácká armáda byla z původních částí bojem proti Islámskému státu úplně rozložena. Byla v podstatě téměř před zničením, takže se nejednalo pouze o věc amerických spojenců proti takzvané teroristické koalici, ale současně o věc íránské armády, která do toho významným způsobem zasáhla jak v Iráku, tak v Sýrii.
Prohlásil jste také, že „současný irácký režim má žaludek ve Spojených státech a srdcem a hlavou je v Teheránu“. Co myslíte tím žaludkem? Jde o zásahy, které Američané na Blízkém východě provedli?
Spíše se jedná o pomoc, která je poskytována ze strany Západu, především ze strany Spojených států. Ten režim v podstatě přežívá díky ekonomické pomoci a díky tomu, že byly uvolněny sankce, které dříve existovaly proti Saddámovu režimu. V Iráku jsou mocná naleziště ropy, zemního plynu, a tak má země dostatečné příjmy, ale především díky Spojeným státům – což je ten žaludek. Pokud jde o srdce a hlavu, těmi jsou Iráčané v Íránu, protože většina Iráčanů jsou šíité, což je naprosto převažující náboženská entita v Íránu, tak je to myšleno.
Zmínil jste rovněž, že „největším hříchem pro Američany na celém zabití Sulejmáního nebylo to, že pobíjel Američany, ale že dokázal díky obratné diplomacii vojenské síly a své strategii prakticky nemožné“. Tím nemožným máte na mysli co?
Američané a jejich spojenci včetně nás jsou před odchodem z Iráku a z celého tamního regionu. To byl smysl strategie Sulejmáního, která byla rozvíjena od Libanonu až po Írán v celém tom širokém pásmu. Jestli si dnes Západ myslí, že je možné zůstat na území Iráku proti vůli jeho legitimní vlády, tak já si nemyslím, že je to dlouhodobě možné a že je to rozumné.
Psali jsme:
Jak vnímáte snahu Američanů být „světovými četníky“, tedy rozdávat demokracii, za což bývají kritizovány?
Američané mají dnes své spojenecké základny nejméně v každé třetí zemi světa, což je trochu nepřiměřené. Jejich vojenská síla, která je obrovská, nesmírná, nikým neporovnatelná, se zvolna dostává do kontroverze s ekonomickými možnostmi, protože dříve nebo později přestanou být ekonomickou mocností číslo jedna. V podstatě během několika let je v některých oborech zřejmé, jak technologicky zaostávají – především v elektronice. Takže Američané by se měli soustředit na něco jiného, nežli hrát roli světového četníka, který běhá s tlustým svazkem a usměrňuje podle svých názorů situaci v jednotlivých regionech světa, protože svět už prostě není pod hegemonií jedné mocnosti, ale je tak rozvíjející se, že existuje několik mocností, které mohou hrát – i když zatím ne globální roli – tak alespoň roli v některých regionech světa, jako je Čína, jako je Rusko, perspektivně určitě také Indie.
Ostře jste se také vyjádřil k vrchní stání zástupkyni Lence Bradáčové. Zmínil jste, že z jejího chování čtete prezidentské ambice. Proč?
Domnívám se, že je to zřejmé. Z celé plejády pravicových, pravostředových, liberálních a pražsko-kavárenských kandidátů jenom ona má takovou aureolu bojovníka proti korupci, takového českého Cataniho, který se může prokázat nějakými výsledky... ale ty výsledky jsou v mnoha směrech sporné. Jak je vidět, teď už hlavně bojuje o to, zda David Rath bude mít tvrdé, nebo měkčí kanape ve vězení, takže je to až směšné. Myslím, že některé věci silně přehnala, zejména v kauze Davida Ratha, a že se blíží nějaké rozuzlení během roku, dvou u Evropského soudu pro lidská práva, které bude pro ni ještě před tou prezidentskou volbou velmi nepříjemné. Nepříjemné to ale nebude jen pro ni, ale také pro mnoho lidí, jak žurnalistů, tak třeba těch, kteří věří, že ona je bojovnicí proti korupci.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019
Když jsme narazili na prezidentskou funkci, v ní je Miloš Zeman už druhé volební období. Vy se spolu politicky znáte velmi dobře. Jak hodnotíte jeho dosavadní působení v čele státu?
Ještě je předčasné o tom hovořit, protože zbývají tři roky. Václav Klaus si celý umělecký dojem zkazil také v samém závěru volebního období rozsáhlou amnestií, kterou poskytl různým šibalům. U Miloše Zemana se něco povedlo, já jsem Miloše Zemana volil a domnívám se, že vím, proč ho volím. Protože jsem považoval za vhodné, aby v čele státu byl člověk s jistou sociální empatií ve vztahu k širokým vrstvám, k těm méně emancipovaným ve společnosti, a také člověk, který nejde jenom jednosměrnou cestou v oblasti zahraniční politiky, což Miloš Zeman v zásadě splňuje. Mohu mít některé dílčí výhrady, jako je jeho zcela jednostranný až fanatický obdiv ve vztahu k Netanjahuovi a k zvláštní vládní formě, která je dnes v Izraeli. Já bych mnohem raději dával přednost opoziční straně v Izraeli a samozřejmě vyrovnanosti a spravedlivému řešení celého přístupu v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. Ale Miloš Zeman má svoji hlavu a v něčem se samozřejmě názorově rozcházíme, nicméně v zásadě jako prezident splňuje představy většiny českého obyvatelstva, což ukazují i průzkumy veřejného mínění, kde rozhoduje stále nadpoloviční většina.
Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula varoval, že pokud v roce 2020 nebude pokračovat růst mezd v obdobném tempu jako doposud, může to ohrozit ekonomiku. Vy jste se v minulosti jako tehdejší premiér pochopitelně českému rozpočtu věnoval. Jak hodnotíte současnou práci nynější vlády, co se týká rozpočtu, mezd, ale také sociálních dávek a podpory potřebným?
Pokud jde o schodek rozpočtu, tak ho považuji za přiměřený a je rozumným řešením. Když slyším představitele pravice a různé takzvané experty hovořit o tom, že je potřeba vytvářet v čase hojnosti rezervy, tak si vzpomínám, jak to bylo v době mé vlády. Když jsem v roce 2006 odcházel, tak jsem zanechal v rezervách 156 miliard korun. Pravice dnes říká, že rezervy se mají utrácet v době krize, ale polovina z těch rezerv byla utracena Topolánkovou vládou už v roce 2008, kdy si uměle použitím šedesáti miliard rozpočtových rezerv snížila schodek z 80 miliard skutečného schodku na dvacet miliard korun.
Všechno je třeba brát s rezervou. Bylo by samozřejmě vhodné vytvářet rezervy, ale v tuto chvíli, kdy je zadlužení České republiky jedno z nejnižších v Evropské unii, pokud jde o jeho objem ve vztahu k hrubému domácímu produktu a kdy je historicky velmi nízká úroveň úroků, které by Česká republika za úvěry, jež by si eventuálně vzala od světových bank, vyplatila, měla by vláda uvažovat spíše o velkém investičním programu, především pokud jde o rozvoj dálniční, železniční sítě. Nebál bych se vynaložit třeba 500, 600 miliard korun během několika let, pokud by byly připravené projekty na výstavbu, protože by republiku posunuly někam jinam. A přilákalo by to další investory, protože zlepšení dopravní infrastruktury je jedním z faktorů, který může ovlivnit příliv dalších investorů.
Pokud jde o mzdy, tak vývoj ve státní správě v posledních letech je velmi slušný. Vláda k tomu přistupovala velmi dobře – jak Babišova vláda, tak předtím Sobotkova vláda v této oblasti postupovala velmi dobře. To, co říká Středula, má určitou logiku v tom, že spotřeba obyvatelstva je jedním z hnacích momentů růstu hrubého domácího produktu. Ale na druhé straně – pokud jsou zde varovné signály, že klesá výkonnost českého průmyslu, což je záležitost posledních několika měsíců – vybízí to vládu k jisté opatrnosti. Samozřejmě růst příjmů státních zaměstnanců akceleroval také růst příjmů zaměstnanců v soukromých firmách. A to bylo velmi dobře a domnívám se, že tady jsme alespoň trochu kompenzovali dlouholeté zaostávání za vývojem v západoevropských zemích.
Premiér Andrej Babiš vymyslel Národní investiční plán. Řekl jste, že je třeba vytvořit velký investiční program. Dává Babišův dokument podle vás smysl? Je tím plánem, který Česká republika potřebuje?
Je alespoň prvním krokem k tomu, aby se zde seřadily problémy, aby se seřadily potřeby, které jsou v investiční oblasti obrovské. A k tomu je potřeba začít doplňovat zdroje. A priori je nutné říct: Tohle budeme dělat prioritně, v první řadě, a na to najdeme tyto finance, a tyto finance najdeme na jinou věc. A k tomu přiřadit finanční inženýring. Je řada věcí, o nichž se ví chronicky dlouho, že je republika potřebuje. Samozřejmě ideální by bylo urychlit vývoj investic a výstavbu zejména v oblasti dopravní sítě, jak jsem o tom mluvil. Třeba i použitím mimořádných zdrojů, bankovních úvěrů, případně státních obligací a podobně, tak, aby stát měl zdroje, kterými by se mohla výstavba urychlit. Nebo také přilákáním soukromého kapitálu prostřednictvím projektů BPP (propojení spolupráce na projektech mezi státní a soukromou sférou, pozn. red.) do těchto oblastí, což by bylo velmi rozumné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
