Anketa
Jaké řešení uprchlické krize prosazujete?
hlasovalo: 10973 lidí
Anketa
Jaké řešení uprchlické krize prosazujete?
Česká republika se ve druhém čtvrtletí letošního roku stala meziročně nejrychleji rostoucí ekonomikou v Evropské unii. Ale někteří levicově orientovaní ekonomové v té souvislosti upozorňují a kritizují, že se to promítá jen do zisků, nikoli do odměn zaměstnanců. Je to ojedinělý, nebo naopak ve světě typický jev?
Samozřejmě to zdaleka není jen specifický příklad Česka nebo Slovenska. V současnosti je problém polarizace příjmů a bohatství novým fenoménem vývoje civilizace. Jen připomenu například amerického ekonoma Nouriela Roubiniho, který před pár lety v jednom rozhovoru řekl: „A Marx měl přece pravdu, když poukázal na to, že přerozdělování od práce ke kapitálu dosáhlo hraničních mezí, které vedou k tomu, že kapitalismus ohrožuje sám sebe.“ Aktuálně teď vyšla Pikettyho práce „Kapitál v XXI. století“, kde na základě analýzy faktů za tří století ukázal, jak permanentní, zrychlující a zvětšující se proces polarizace je, čímž také ohrožuje existenci nynější podoby kapitalismu. Ten proces má mnohem širší souvislosti, než by se zdálo jen z hlediska zvětšujících se zisků, růstu HDP nebo toho, že se to dostatečně nepromítá do mezd a do životní úrovně většiny obyvatel.
Podle zjištění OECD se propast mezi bohatými a chudými v rozvinutých zemích zvyšuje a mnohde je nerovnost v příjmech dokonce na rekordní výši, a tak doporučuje zvýšit daně bohatým. Je taková majetková a příjmová disproporce pro společnost nebezpečná a k čemu může vést?
Dosud se problém polarizace většinou interpretuje jako sociální nespravedlnost nebo že je to neetické. Já jsem toho názoru, že dnes už to je otázka velmi zásadního ekonomického limitu pro další vývoj společnosti. Už zhruba od poloviny minulého století poukazují různí ekonomové na to, že vývoj směřující k extrémnímu přerozdělování bohatství vyvolává dva negativní důsledky. Jednak se v neúnosné míře zvyšuje rozhodující část obyvatelstva, ekonomických subjektů, jejichž příjmy se neúnosně snižují. A oproti tomu se do nebývalých rozměrů koncentruje kapitál, který ovšem v čím dál větší míře nenachází zhodnocovací prostor pro svůj další pohyb. To vede prakticky k tomu, že reálně se ve fungování společnosti nevytváří dostatečně velká poptávka a spotřeba pro to, aby byly dostatečnými stimuly pro ekonomický růst. To se fakticky neřeší nebo se to začalo řešit enormním zadlužováním, které vyústilo do – v současnosti ještě pokračující – globální ekonomické krize. V pozadí konfliktů, které dnes vidíme, je v konečném důsledku ohromné a v rostoucí míře čím dál nerovnoměrnější rozdělování společenského bohatství. Nejde už jen o morální nebo etický problém, ale je to tvrdý ekonomický limit z hlediska udržitelného ekonomického rozvoje. Řešení, o němž například hovoří OECD v podobě progresivního zdanění, já bych mluvil o vystupňovaném progresivním zdanění, by spolu s celou řadou dalších opatření mělo zmírnit rozevírající se nůžky, aby měl vývoj udržitelnější podobu.
Ve Spojených státech klesá již od poloviny 70. let reálná mzda. Také životní úroveň Evropanů častokrát zaostává za úrovní roku 2008. Dají se při pokračujícím vývoji očekávat projevy nespokojenosti od rozhodující části obyvatelstva, jejíž příjmy se reálně snižují?
To je složitý problém, neboť vývoj globalizace a s ní spojených procesů kromě jiného vedl i k tomu, že celkově oslabilo odborové hnutí a zhoršila se organizovanost pracujících právě fungováním nadnárodních společností, takže tento prvek obhajoby zájmů pracujících se výrazně oslabil. Samozřejmě v různých odvětvích i v rozličných zemích probíhá odlišným způsobem, ale řešení nějakými parciálními stávkami je vždy jen dočasné a částečné. To zásadní je, že by to chtělo systémovou změnu. Ovšem složitost spočívá v tom, že systémová změna by měla mít globální charakter. Tedy nerovnoměrnosti by se měly řešit nejen uvnitř konkrétní země nebo odvětví, ale některé základní předpoklady by vyžadovaly řešení na globální úrovni.
Velkým tématem pro Evropskou unii byla ještě poměrně nedávno krize v Řecku. Jaký další vývoj kolem této zadlužené země po poslední slíbené pomoci očekáváte a jaký dopad na Evropskou unii či eurozónu vámi odhadovaný vývoj může mít?
Dění kolem Řecka bylo typickou ukázkou chaotického nejen vývoje, ale i reagování na vývoj. V souvislosti s Řeckem je třeba upozornit především na jednu skutečnost. Problém Řecka je dán systémovým problémem fungování evropské měnové unie. A sice v tom, že zavedení eura fakticky znamenalo, jako by Německo devalvovalo marku, protože euro má nižší hodnotu, než měla marka. Jinými slovy řečeno se systémově zvýhodnil export na výkonnosti německé ekonomiky, která byla i tak nejvyšší v rámci Evropské unie. Naopak pro Řecko přijetí eura znamenalo, jako by jeho drachma revalvovala. Ztížil se mu tak export, a to ještě zhoršilo už tak jeho nejnižší konkurenční schopnost. Problém je, že to je trvalý jev, že systém fungování měnové unie neplní některé klíčové podmínky toho, co bylo formulované v Mundellově teorii optimální měnové oblasti. Takže tento fakt trvale způsobuje generování přebytků v Německu, a naopak deficitu v Řecku. Tím nechci říct, že problémy řeckého hospodářství a falšování statistik o něm, které se široce diskutovaly, neexistují. Existují, ale systémový problém je v tomto. A když vezmeme, jak se řešila krize, způsob, kterým se podmiňovala pomoc Řecku, byl takový, že zhoršoval schopnost řecké ekonomiky generovat zdroje na to, aby byla schopná i splácet dluh. Vývoj podle mého názoru bude takový, že Řecko nemůže nikdy dluh v plném rozsahu splatit. A řešení bude záležet na tom, do jaké míry se zreální požadavky kladené na Řecko s reálným zvyšováním konkurenční schopnosti řecké ekonomiky. To vidím jako dost složitý proces, který je sice momentálně odsunut do pozadí uprchlíky a s nimi souvisejícími problémy, jež se ale stejně tak řeší chaotickým a povrchním způsobem, nikoli systémovými adaptačními procesy, které by to uvedly do zvládnutelné podoby.
Než se pozornost celé Evropy upnula na migrační vlnu, která se na ni v poslední době valí, kromě krize v Řecku se hodně diskutovalo i o uzavření Transatlantického obchodního a investičního partnerství s USA. Co by mohlo pro Evropskou unii a její členské země znamenat?
Už samotný fakt, že se to začalo připravovat v takové utajené podobě, že se stále nemluví o všech podstatných ohroženích a problémech, které z toho vyplývají. Všeobecně tvrdíme, že mezinárodní obchod a mezinárodní dělba práce přinášejí dodatečné efekty. To je pravda. Jen když to v této všeobecné rovině jednoduše aplikujeme na připravovanou dohodu, tak tam už je problém, protože to už vystoupí do popředí konkrétní podmínky obchodu, dělby práce a tak dále. Nastává tu celá řada vážných problémů. Nejdříve je třeba rozlišit tři úrovně problému. První rovina problému je, že odstranění cel přinese nějaký efekt. Tento problém je relativně nejméně sporný v tom smyslu, že cla jsou už tak nízká, tři až pět procent, i když v některých odvětvích by to určitý pozitivní efekt mít mohlo. Druhá věc je otázka takzvaných netarifních omezení. Tam už je vážný problém, protože za netarifními omezeními se skrývají už konkrétní priority, které má Evropská unie v oblasti sociální, ekologické, potravin a jinde. Tam už se předpokládají podstatně vyšší přínosy v případě jejich odbourání. Ovšem to je právě jablko sváru, protože Amerika obvykle v těchto věcech a v různých dokumentech zastává dost nekompromisní stanovisko. Jinými slovy slaďování zájmů v této oblasti by měla odnést hlavně Evropa. Pokud Evropa tvrdí, že si nenechá omezit některé své prioritní oblasti, je pak otázka, jaké přínosy se vůbec dají očekávat. Protože z různých výpočtů vyplývá, že podstatně více – až osmdesát procent – efektů by měla přinést právě oblast netarifních omezení. Takže tady už je rozpor velký, zda, kdo a jakým způsobem ustoupí ze svých pozic. Vyjednávací pozice Spojených států je velmi silná, a pokud bude Evropa schopná odolat tlaku, tím se ale sníží reálný přínos, který se očekává.
PODÍVEJTE SE NA PROFIL PROFESORA ŠIKULY
Určitě nemůžeme zapomenout ani na část dohody TTIP, která řeší spory mezi společnostmi a státy. Pod tlakem odborné i laické veřejnosti byla z jednání o TTIP vyřazena možnost řešení sporů mezi státem a společnostmi u arbitrážní komise Investor to State Dispute Settlement (ISDS), která je podezírána z nadržování korporacím. Přijetí řešení sporů u ISDS jako součásti TTIP je sice stále možné, nikoli však v té původní podobě. Co si o tom myslíte?
Otázka kolem ISDS je podle mě nejkomplikovanější a nejspornější. Z minulosti je známé a je o tom dost příkladů, že tento systém není postavený na základě nějakého mezinárodního standardního práva, respektive práva států, kterých se to konkrétně dotýká, ale je to taková do jisté míry soukromá forma, v níž má pozice nadnárodních korporací při řešení sporů jednoznačně převahu a větší možnost prosazení svých zájmů. Jde o to, že žaloba proti státu za omezení nějakých aktivit nadnárodních korporací dává nekonečně široké možnosti žalovat stát za ušlý zisk, což už se mnohokrát stalo. Od roku 1991 se to týká i nově se transformujících východoevropských států a v rámci toho i Československa, nyní tedy Česka a Slovenska, které v rámci spolupráce se Spojenými státy přijalo tento paragraf v extrémně nevýhodné jednostranné podobě. Jeho podpisem se podmiňovalo, respektive se argumentovalo tím, že kdyby to tyto státy nepřijaly, zásadně by to omezilo příliv přímých zahraničních investic. Paradoxní je, že se argumentuje tím, že pokud by se přijala dohoda TTIP, zmírnil by se vliv tohoto článku dvoustranných dohod mezi zeměmi východní a střední Evropy a Spojenými státy. To jen vypovídá o tom, že vztah i způsob řešení budou i nadále krajně nevýhodné. V poslední době se o tom začalo hodně hovořit, ale jak to skončí, není vůbec jasné.
Kdy se dá očekávat uzavření dohody TTIP a dá se věřit výpočtům, které veřejnost přesvědčují o její výhodnosti?
Původní představy, kdy se uvažovalo, že se uzavře do konce minulého roku, už vzaly zasvé. Teď se to posuzuje už mnohem střízlivěji a počítá se s tím, že uzavření dohody může trvat ještě dlouho. Ale v poslední době se i v souvislosti s uprchlickou krizí vyvíjí tlak na urychlení tohoto procesu. Osobně se domnívám, že to může velmi nepříznivě pro Evropu ovlivnit právě problémové aspekty dohody. A k výhodnosti a propočtům bych uvedl takový až metodologický aspekt. Dá se zjistit, že výpočty, které už činily různé instituce a kde argumentují konkrétními čísly, jaké výhody dohoda přinese, jsou založeny na modelu všeobecné ekonomické rovnováhy. To je model, který fakticky předpokládá podmínky dokonalé konkurence. A když vezmeme do úvahy jen tento fakt, jaká je reálná situace postavení Evropy, Spojených států a firem v jednotlivých odvětvích z hlediska reálné tržní síly, tam se o nějaké dokonalé konkurenci dá těžko hovořit. Tím pádem se zpochybňuje vypovídací hodnota efektů, které se takovou metodou vypočítaly.
Významným faktorem světového hospodářství je skutečnost, že neustále se zvyšující automatizace a robotizace vedou k tomu, že je ve výrobě zapotřebí čím dál méně lidí. Hrozí, že poroste armáda trvale nezaměstnaných, kterou bude muset čím dál méně pracujících živit ze svých daní, nebo si pracovní trh poradí a objeví se nová škála pracovních příležitostí?
Trenky na Hradě... Co vy na ně?Anketa
To je velmi důležitá, ale zároveň i složitá otázka. Je zde několik věcí, které bych rád v této souvislosti podtrhl. První je ta, že technologický pokrok má z dlouhodobého pohledu tendenci, že likviduje více pracovních míst, než vytváří nových. To je takový obecnější poznatek, ovšem v současnosti je to komplikované ještě mimořádně silnou dynamikou inovačních procesů, které do toho vnášejí ještě některé další zesilující momenty. A sice v tom, že vznikají a vytvářejí se pod vlivem inovací, nebo šířeji řečeno technologické revoluce, nová pracovní místa, ale s náročnějšími požadavky na kvalifikaci. Do jisté míry uvolňují tradiční pracovní místa, respektive jsou nahrazována velmi masivní robotizací. Je tady problém, o němž psal už Marx svého času, potom ještě to bylo velmi pěkně řečeno v Richtově práci „Civilizace na rozcestí“, ale i hodně západních sociologů jako Daniel Bell a další poukazovali na to, že ohromně rostoucí produktivita povede k tomu, že člověk bude mít méně práce, bude se vytvářet prostor, aby si zvyšoval kvalifikaci, kulturně se vzdělával, aby se kultivoval, aby měl volný čas. Ale tato otázka je dnes úplně ve zvrácené podobě. Když se dnes podíváme na realitu, tak nyní člověku kapitalistický systém, který reálně existuje, de facto zvyšuje intenzitu práce. Jsou tendence, aby pracovali manžel i manželka, dokonce aby měli i více úvazků. Jinými slovy na jedné straně technologický pokrok ohromně zvyšuje produktivitu práce a vytváří určité předpoklady pro osvobození člověka od práce, ale na druhé straně ekonomické mechanismy a přerozdělování, o němž jsem hovořil, tento problém ještě zvyšují.
Takže jedna skupina bude mít práce až nad hlavu ve snaze dosáhnout požadovaného standardu a jiná nebude mít zaměstnání vůbec?
Zkrátka a dobře to je tak, že dosavadní civilizační model a jeho téměř až extrémní vyhrocení během globalizace vedou k tomu, že problém zbytečných a přebytečných lidí bude narůstat a zvětšovat se. Když ještě vezmeme, jaké podoby to nabývá, například v Anglii se používá – a v dost velké míře – systém, kdy pracovník má uzavřenou dohodu s nějakou firmou, ale v podstatě musí být jen na telefonu. Když mu zavolají, musí být okamžitě k dispozici a řešit pracovní úkol, který dostane. Ovšem placený je reálně jen za odvedenou práci, ale omezený je fakticky 24 hodin denně, nemůže mít jiné zaměstnání a podobně. To jsou metody někdy úplně extrémní, pokud jde o takzvanou flexibilitu trhu práce. Takže to jsou věci, kdy současný systém naráží na velmi velké bariéry. Komplikované je to ještě navíc tím, že jsou velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, ale také v rámci zemí. Pozitivní směr by se dal najít v severských státech, kde je přerozdělování na nejvyšší úrovni. Přitom tyto státy dokážou být zároveň i na špičkových pozicích konkurenceschopnosti. Jsou zase země, kde je to přesně opačně. Takže toto je jedna obrovská výzva pro nynější civilizaci, která ale podle mého názoru není řešitelná bez systémových změn.
Zastánci přijímání migrantů tvrdí, že jsou prospěšní, protože Evropa potřebuje nebo v blízké budoucnosti bude potřebovat milion nových pracovníků. Jak tento názor koresponduje s vysokou nezaměstnaností především ve státech jižní Evropy?
Pokud jde o pracovní síly, objektivní trend, že za deset dvacet třicet let bude mnohem méně produktivních lidí muset uživit větší podíl neproduktivních, jak mladých, ale zejména starších občanů, by nevadil, protože rostoucí produktivita by měla reálně stačit na řešení tohoto problému za předpokladu, že by se systémově změnil problém přerozdělování. Ale kalkuluje se tak, jako by se z tohoto hlediska nic nemělo změnit, a že tedy bude třeba více pracovních sil v zemích, v nichž je problém stárnutí populace mimořádně intenzivní. To je i v pozadí postoje Německa, které podle propočtů bude potřebovat za několik desítek let skutečně velké množství pracovních sil. Z tohoto hlediska se hodnotí jako velmi státnický přístup kancléřky Merkelové, že tento proces nějakým způsobem ovlivňuje. Samozřejmě zásadní výhrada je v tom, jakým způsobem migrace probíhá a že problém je o mnoho hlubší, neboť jeho základem jsou globální rozpory Spojených států a Ruska a vliv Spojených států na různé části světa, kde dělaly různé intervence, prosazovaly demokratizaci a všelijaké aspekty, které ve skutečnosti rozvrátily tam fungující systémy a vyvolaly problémy, jež vedou až k eskalaci těchto souvislostí.
Pokud si ale Německo hodlá řešit problém stárnoucí populace pomocí migrantů, neměla i tak Evropská unie přijmout opatření, aby i ostatní země nečelily takovým nájezdům, o které rozhodně nestojí?
Samozřejmě to má více rozměrů. Třeba rozlišení migrantů, kterým jde skutečně o život a existenci, od těch, jež si chtějí jen vylepšit svoje životní podmínky. To, že to probíhá takovým chaotickým způsobem a z převádění migrantů se stal mimořádně důležitý kšeft, který se zatím nedaří řešit kromě nějakých obecných vyhlášení a přístupů, je velký problém. To je jedna z klíčových otázek dneška. Je třeba začít problém řešit tam, odkud migranti přicházejí, protože i pro Německo to může být problém, protože se ukazuje, že to nebude tak jednoduché vyřešit si už dnes budoucí strukturu stárnoucího obyvatelstva. To, že se migrace řeší jen chaotickými parciálními kroky, problém jen zostřuje. Osobně se domnívám, že už je pět minut po dvanácté, aby se systémově řešil problém jednak tam, kde uprchlíci už reálně jsou, a jednak v tom, jakým způsobem identifikovat charakter uprchlíka. Ale velmi podstatné je, aby se podnikly zásadní a rozhodné kroky v tom, aby příliv už byl nějak regulovaný. Dnes se tato otázka z hlediska Evropské unie stává mimořádně důležitou a zdánlivě zatlačuje do pozadí problémy, které jsou též velmi nazrálé. Třeba fungování měnové unie, eura a tak dále, které zákonitě ještě v této souvislosti nabudou možná ještě složitější podoby.
Z ekonomického hlediska se dá na migranty pohlížet buď jako na přínos pro sociální systém v případě, že budou pracovat, nebo jako na zátěž, pokud budou závislí na sociálních dávkách. Který faktor nejspíš převáží?
Tyto dva faktory budou působit s jistým časovým posunem. Klíčová je otázka vyváženosti, protože sociální náklady spojené s uprchlíky budou nárazové zejména teď na začátku v důsledku jejich nutné adaptace. Druhá věc je dlouhodobý aspekt. A potom to, co jsem už říkal, to jejich rozlišení. Protože je samozřejmě rozdíl, zda přijdou lidé, kteří se mohou poměrně rychle zapojit do ekonomických procesů a produkovat hodnoty, jež budou eliminovat náklady na uprchlíky, a budou přinášet příspěvek hrubému domácímu produktu. Ale pokud to budou jen nějaké spekulativní příchody, respektive že svojí kvalifikací a rychlostí adaptace nesplní očekávané předpoklady, tam nastane problém v jiné podobě. Oba dva aspekty, na které jste se ptal, je třeba nahlížet pro konkrétní zemi podle konkrétní situace celé Evropské unie a dále je velmi systémově promyšleně řešit a regulovat.
Ze západní Evropy už jsme slyšeli vyhrožování Česku, Slovensku i Maďarsku, že by mohly přijít o evropské dotace, pokud se nepodvolí a nepřijmou většinou EU prosazované kvóty. Mělo by to jako nátlak zafungovat?
Už jsem slyšel, že kancléřka Merkelová dementovala, že by k něčemu takovému mohlo dojít, jak tím vyhrožoval spolkový ministr vnitra. Navíc tam je jeden pragmatický argument, že finance, rozpočet Evropské unie, způsob rozdělení, to vše je už jistým způsobem legislativně zadefinované, což by znamenalo velmi zásadním to způsobem přepracovat. Jedni říkají, že na žádná taková pravidla nemůžeme přistoupit, druzí zase, že solidaritu je třeba prokazovat. Z obou dvou stran je to strašně deformované tím, že způsob přerozdělování uprchlíků je zatím úplně chaotický a nesystémový, protože formální pravidlo vytváří předpoklad do budoucna, že když bude narůstat migrantská vlna, bude se automaticky tímto pravidlem rozdělovat. Druhá otázka je, že devadesát procent migrantů uvádí jako cílovou zemi Německo. A Němci se už nechali slyšet, že si uprchlíci nemohou vybírat, do které země chtějí jít, ale že v rámci Evropské unie, a to ve smyslu přerozdělování, budou přidělení do různých zemí, což je tedy další zdroj konfliktů.
V jedné z předchozích odpovědí jste uvedl, že pro řešení je už pět minut po dvanácté. Ale rezignovat se nedá ani tehdy, když už čas pro lepší řešení pominul. Co lze ještě v dané situaci vůbec rozumného podniknout?
Osobně se domnívám, že celé řešení musí být opravdu systémové v zemích, odkud přicházejí. Je třeba také brát do úvahy ne nějaké formální pravidlo, ale reálné možnosti a potřeby zemí, kam by mohli být přiděleni. Německo si počínalo velkoryse, ale vycházelo z dlouhodobé perspektivy, že bude potřebovat výrazný nárůst pracovní síly, který reprodukce německého obyvatelstva nezabezpečuje. Jiné země rovněž mohou mít nějaké takové problémy. A mezi jednotlivými státy jsou velké rozdíly. Pak je tu otázka zemí, do kterých se valí uprchlická vlna, a uprchlíci tam nechtějí zůstat. Teď sledujeme, že Německo a Rakousko to už začaly regulovat a kontrolovat přeshraniční pohyby. Maďarsko se uzavřelo, v Rumunsku a právě i v Maďarsku už jdou vojenskou silou chránit své hranice. Jedni proto, aby migranti nepřešli do Maďarska, ti druzí, aby nemuseli přijímat zpátky ty, které Maďaři odmítnou. Nechci malovat čerta na zeď, ale může dojít i k nějakým přímým konfliktům mezi těmito zeměmi. Dojde tam totiž k obrovskému nahromadění uprchlíků, s nimiž bude třeba něco dělat. A pokud to budou tvrdé přístupy a vojenskou silou se bude bránit pohybu z jedné strany na druhou a zpět, to může být zdrojem vážných konfliktů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
