Přestože máme letos slavit 30. výročí sametové revoluce, zatím v naší zemi příliš slavnostní atmosféry nevládne. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. V jakém stavu je po třech dekádách svobody česká společnost? Jaké problémy nás trápí?
Chybí nám vize kulturního, sociálního i ekonomického rozvoje, kterou by společnost považovala většinově za uskutečnitelnou v určitých časových horizontech. To není jenom náš problém. V podstatě platí pro většinu hodnotově rozkolísaného západního světa. Vize budoucnosti má u nás časový horizont měsíců, občas jen týdnů. Výmluvným příkladem je eskalující spor vládní koalice o rozpočet na příští rok. Vytrácí se slušnost a vzájemný respekt, což jsou předpoklady pro vznik nějaké širší shody.
Představy, které formuloval na počátku 90. let Václav Havel, jak je cituje v knize Konec dějin Fukuyama, o obchůdcích a hospůdkách, kde se budou lidé scházet jako společenství, platily jako jakýsi resentiment na poměry první republiky v menších městech. Společnost se transformovala, či byla spíše zákonitě transformována, na ideál spotřeby, kterému chybí scelující duchovní rozměr. Vytratila se soudržnost, čímž nemyslím ani někdejší prvomájové pochody, ani současné demonstrace. Václav Havel tak často mluvil o „občanské společnosti“, která měla být na počátku personifikovaná myšlenkou Občanského fóra – „… strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny…“. Velmi záhy se ukázalo, že ta představa byla iluzí. Touha po moci (panství) se stala silnější než ochota ke službě.
Postupně se vytvářela společnost bez hodnot, které by byly jakýmsi vrcholovým svorníkem. Američan Abraham Herbert Maslow vytvořil v roce 1943 tzv. pyramidu lidských potřeb. Na nejvyšší příčku postavil „potřebu seberealizace“ (rozvoj osobnosti), o patro níž „potřebu uznání“ (sebeúcta, uznání, status), na třetí patro „společenské potřeby“ (pocit sounáležitosti, lásku). Ani jedna z těch, které postavil v pyramidě nejvýše, není uspokojována „spotřební společností“. Je většina současných studentů vysokých škol roztoužena po rozvoji osobnosti vzděláním? Působí debaty v Poslanecké sněmovně jako příklad vystupování lidí, kteří jsou zaujati kultivací společenského života, potřeby sebeúcty a pocitu sounáležitosti? Máme pocit hrdosti a sebeúcty proto, že jsme příslušníky národa, který dal světu Husa, Komenského, Rašína, Masaryka, Čapka, Wichterleho, Heyrovského, Havla atd.?
Můžeme být spokojení, když všichni víme, že za třicet let rozkradli kmotrové chránění politiky, či rovnou politici, kteří prošli testem občanské důvěry ve volbách, stovky a tisíce miliard z národního jmění a policie, státní zástupci a soudy se vůbec neodvážili někoho z nich obžalovat, natož potrestat? Můžeme být spokojení s tím, že politici sice před volbami vyhlašují, že se chystají sloužit dolním deseti milionům, ale pak se utápějí v mocenských intrikách? Že se naši volení představitelé neštítí denunciovat problémy naší země, dokazovat, že si opravdu nejsme schopni sami vládnout a posílají výzvy do zahraničí, aby to někde vyřešili za nás? Jednou do Vídně, jednou do Moskvy, jednou do Bruselu! Na to máme být hrdí?
Frustrace davů vyplývá z toho, že jsme ztratili hrdost na svůj národ, na sebe sama. My všichni jsme přece v listopadu 1989 věřili, že postupně vznikne nová společnost, kde čest i sebeobětování nebudou prázdná slova! Kde ve vládě a zastupitelských sborech budou lidé kvalifikovaní a oddaní důvěře, která jim byla dána ve volbách. Nikoli hlupáci a navíc šejdíři.
Životní úroveň je vysoká. Vyšší, než kdy byla. Ale zbožštěná spotřeba nepřináší sebeúctu ani štěstí. To není úběžník, který by dával našemu životu smysl. Jsme většinou ateisty, ale jaké hodnoty jsme vyměnili za Desatero přikázání zjevených hořícím keřem? V co dnes můžeme jako pospolitost věřit?
Na listopad je avizováno pokračování demonstrací, které vyvrcholily koncem června na Letné s účastí zhruba čtvrt milionu lidí. Protesty začaly jmenováním Marie Benešové do vlády, teď to prakticky o Benešové už není, hnutí Milion chvilek pro demokracii usiluje hlavně o konec Andreje Babiše a rovněž se vyslovuje ostře vůči prezidentovi. Bude na podzim vlna tohoto silného odporu se stejnou intenzitou pokračovat?
Domnívám se, že bude. Sílící turbulence ve vysokých patrech politiky tomu dodávají energii. Problém je v tom, že většina demonstrantů ví, koho nechce, neví však, co chtějí. Diskuse v davu je vyloučená, protože cílem diskuse by bylo dobrat se nějakého konsenzu. Lidé prožívají silné emoce, které nepodléhají žádné racionalizaci – jednoduchá hesla, jednoduché výkřiky.
Ano, lidé prožívají hlubokou frustraci, protože byli průběžně obelháváni politickými lídry a stranami, do kterých vkládali naděje. Lidé touží po hodnotové obrodě, kdy nebudou včerejší senátoři, poslanci a ministři zítřejšími nepotrestanými kriminálníky. Ale jak je poznat? Všichni se rychle naučí chodit v oblecích s kravatou.
Étos listopadu 1989 – odbornost! Příkladem může být namátkou někdejším vzděláním „dělnický kádr,“ senátor ODS Alexandr Novák. Pro voliče patrně ctihodný muž. Jinak by ho přece nevolili. Jak po létech v Senátu kultivoval svou osobnost? Odsouzený pravomocně za korupci v řádu desítek milionů. Po dvou letech ve vězení propuštěn na záruku motorkářů. Dnes stíhán na svobodě pro obvinění z manipulací v rámci ROP Severozápad. Nebo premiér Sobotka – právník, který větší část života strávil v politických grémiích, Parlamentu, vládách. Vypadá jako slušný člověk. Nějakou náhodou byl ministrem financí, když doporučil vládě prodat OKD vyučenému dámskému krejčímu za 4,1 mld. Kč., přestože znal konsolidovanou účetní závěrku OKD a.s. z července 2003, zpracovanou na základě hodnocení společnosti Ernst & Young. Ta odhadla majetek OKD na 47,832 miliardy korun. Podíl státu tedy činil 21,9 mld. Kč. O několik měsíců později vláda na doporučení Sobotky prodala tento podíl za 4,1 mld. Kč. A dnes se objeví bez stopy studu na demonstraci Chvilek pro demokracii.
Pan Minář dobře ví, že jen manipuluje oprávněně nespokojenými lidmi, že se nemůže snažit vytvořit politické hnutí obrody, protože by se ukázalo, že kromě masových negativních emocí je toho jen málo, co všechny ty lidi spojuje (řekl to koneckonců, duše prostá, i on sám veřejně). Pan Minář a ti, co ho podporují a řídí, na sebe berou odpovědnost za to, že přivedou společnost do stadia chaosu bez jasného strukturovaného pozitivního programu. Jsou to jen pomíjivé „chvilky“, žádná společenská vize, s jakou přišlo v listopadu a prosinci 1989 Občanské fórum. Ta srovnání, která občas čtu, jsou naprosto zavádějící.
Čeho protestující docílí? Premiér mnohokrát zopakoval, že z funkce za žádných okolností neodejde, preference jeho hnutí rozhodně nepadají…
Rizika, o kterých mluvím, popsal skvěle na zlomu 19. století Gustav Le Bon: „Davy nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí, a zbožňují klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je velmi snadno; kdo se je snaží zbavit iluzí, stane se vždy jejich obětí.“
Fotogalerie: - Poslední zasedání
Mnou nesmírně obdivovaný vlastenec, vzdělanec, myslitel a politik, Alois Rašín, říkal socialistům, když v roce 1918 připravovali protihabsburskou revoluci a zrod samostatné republiky: „Všichni víme, co nechceme! Ale my musíme vědět, co uděláme hodinu po revoluci, co uděláme zítra a pozítří. Jinak je naše úsilí odsouzeno k nezdaru…“
Na Letné se schopnost a ochota policie a státních zástupců vyšetřit po právu a v přiměřených lhůtách zločiny, které mají kořeny v podsvětí, šedé ekonomice a politice, nevytvoří. K demokracii patří nedílně zásady právního státu, vědomí, že jsou právo a spravedlnost vynutitelné v rozumných lhůtách. Zásada, že Parlamentu nepřísluší pokoušet se nahrazovat moc vyšetřovací a soudní, nýbrž vytvářet zákony (právní prostředí), které se po léta obejdou bez záplat a novelizací.
Na Letné se kultivace vztahů mezi lidmi nedosáhne.
Mezi liberálními komentátory lze zaslechnout, že jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“. Není na tom něco?
Liberalismus (svobodomyslnost) je politický a filozofický koncept opírající se o premisu, že svoboda je prioritní hodnota. A svoboda každého z nás končí tam, kde začíná svoboda jiného. Proč liberální komentátoři? A kteří jsou tedy ti neliberální, prosazující patrně myšlenku, že člověk nemá právo na svobodu? Slova v newspeaku politické korektnosti ztrácejí význam.
Ale k tomu, na co se ptáte. Já bych si spíše položil otázku: začínají dějiny dnem, kdy prezident Zeman a premiér Babiš vstoupili do politiky? Nebyly daleko před nimi „krvavé oleje“, smísené s vraždami a škodou 100 miliard pro státní rozpočet? Nikdo z vlády o tom neměl ani tušení? Třeba ministr průmyslu a obchodu? Nebyl tu prodej Poldi Kladno za pověstnou korunu? Nebyl tu mozek finanční skupiny František Mrázek, která kontrolovala potravinářský kolos Setuza a olejářskou společnost Český olej? Nekomunikoval s vlivnými poslanci a lidmi v centrálních úřadech, ať už patřili k ODS, nebo ČSSD? Nebyli tu ředitelé, kteří decimovali banky a navzdory varování ze zahraničí půjčovali 8 mld. Kč Baraku Alonovi? Nebyli tu politici, kteří umožnili společnosti Nomura vysát IPB, za kterou pak stát zaplatil insolvenční dluhy ve výši asi 170 mld. Kč? Nebyl tu Tomáš Pitr a Miroslav Provod? Nebyl tu Tomáš Kadlec, ředitel NBÚ, instituce, která vydává potvrzení o státní spolehlivosti? Nestal se posléze ředitelem státní firmy Čepro? Nebyl tento úctyhodný státní úředník, který rozhodoval o státní spolehlivosti jiných, odsouzen na čtyři roky vězení a náhradu škody 260 milionů Kč? Nebyl tu spolupracovník StB, úctyhodný Aleš Hušák, ředitel Sazky s průměrným měsíčním platem 5,6 milionu Kč?
Politici spjatí se šedou ekonomikou a kriminálním podsvětím nezačínají hanobit odkaz étosu 17. listopadu před pěti šesti lety. Politické strany neničí systematicky ideály 17. listopadu od minulého týdne, měsíce či roku. Obdobně pak neschopnost policie, státních zástupců a soudců, kteří zavřeli oči, strčili hlavu do písku a ti horší využívali veškeré nástroje, které jim poskytoval systém, aby se jako vyšetřovalo, jako obžalovávalo a jako soudilo, když šlo o všechny ty „kmotry“ a jim podřízené politiky? Přítomnost není bez minulosti. Nebýt všech těch kompromitací, státní dluh by byl dnes menší a životní úroveň vyšší. Především bychom však usínali a vstávali s dobrým pocitem, že lidé, které si vybíráme ve volbách, hájí naše zájmy a svou čest.
Čas od času slyšíme, že hnutí ANO i prezidenta spojuje jedna věc – oba prý mají starší, méně vzdělané voliče z venkova a menších měst. Mladí lidé dávají najevo jiné preference. Může po výraznějším nástupu mladší generace přijít politické zemětřesení a dlouhodobější překreslení politické mapy země?
Měl snad předseda ODS a později prezident Václav Klaus staré a hloupé voliče? Nebo je měl zelený pan Bursík? Nebo třeba paní exministryně Buzková? Chlapci s upřímnýma očima, Gross, Nečas či Sobotka, kteří to mysleli všichni upřímně a nechtěli dopustit korupci ve straně ani ve společnosti? Celoživotní poslanec ODS Benda? David Rath?
Pokusy o překreslení politické mapy tu již byly – trojkoalice, Unie svobody, Věci veřejné, LIDEM… nějaké politické strany musejí patrně ztratit důvěru, selhat, aby se voliči (kteří nejsou hloupí!!!) rozhodovali pro nové subjekty přinášející další zklamání.
Princip demokracie je založen na volbě většiny občanů. Žádní nemají větší, či menší hodnotu. Chceme-li demokracii, musíme přijmout fakt, že ve volbách rozhodují i lidé z venkova a malých měst. T. G. Masaryk byl z chudé rodiny z Hodonína – otec kočí, matka kuchařka. Alois Rašín byl z malého města Nechanice. Otec byl pekař a rolník. Vynikající premiér první republiky Antonín Švehla se narodil ve vsi Hostivař v selské rodině. Vyučil se pekařem.
Urážení lidí z venkova a malých měst je spíše svědectvím mentální a morální pokleslosti těch, kteří tyto urážky vyslovují. Čímpak ti, kteří to říkají, vynikají nad ostatními? Tím, že umějí lépe držet skleničky se šampaňským a pořádat uvolněné party? Stydí se za své rodiče a prarodiče?
Premiér i další vládní představitelé zdůrazňují, že se máme skvěle, že se naší zemi nebývale daří. Některá čísla, jako nezaměstnanost či růst mezd, to mohou potvrzovat, ale na druhou stranu řadu oblastí České republiky nadále sužuje spíše chudoba. Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?
Není na světě společnost, která by nebyla sociálně stratifikovaná. To je kompetence vlády, krajských úřadů, aby zkoumali příčiny a možnosti nápravy situace v sociálně zatížených regionech.
Před necelými třiceti lety si většina v naší zemi vybrala tržní hospodářství bez přívlastků. Navíc nejsme izolovanou zemí. Jsme v mezinárodním prostředí, ve kterém byl pohřben reálně fungující „welfare state“ přijetím tzv. Washingtonského konsenzu.
Bývalí prodavači zeleniny byli šikovní a dnes létají soukromými tryskáči do svého bydliště v Monte Carlu. Bankéři dostávají astronomické platy i po tom, co banky, které řídili, zkrachují. Finanční spekulant Soros platí po celém světě miliardy dolarů organizacím, které chystají státní převraty podle jeho představ. To všechno v souhrnu se samozřejmě neobejde bez občanů nízkopříjmových. Chudoba ovšem není ani hanba, ani vada. Sociální prostředí nízkopříjmovým rodinám nenabízí dostatek impulzů k adaptaci. Je to chronický problém některých oblastí, který má příčiny historické, ale i národohospodářské. Po mnoho let chybějí především rozvojové programy, motivace zahraničního kapitálu k investicím. Svou roli hraje i tradičně nízká mobilita pracovní síly. Ale nebudu se vydávat za všeználka, to ať činí jiní.
Neodpustím si nicméně jednu jízlivost: obvinění politici ODS a ČSSD, kteří manipulovali s vynakládáním dotací ROP severozápad vyšších než 20 mld. Kč., patrně sociální situaci v regionech nezlepší.
Sněmovna před létem řešila i komunistický návrh na vyšetření „zločinů privatizace“. KSČM protlačila usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Je možné se s tím ztotožnit? Pokud docházelo ke zločinům, byly by přece dávno vyšetřeny, nebo ne?
Nebyly. Soudní systém je od počátku špatně koncipovaný. Soudy nižších a vyšších stupňů si přehazují kauzy jako volejbalisté. Vyšší soudy zjistí nedostatky rozsudků, vrátí případy nižším soudům, které rozsudky vynesly, a tento podivný kolotoč se chová jako perpetuum mobile až do vytracena. Tak soudkyně Králová v několika případech opakovala původní rozsudek, který zrušil soud vyšší instance, který jí případ opět vrátil s připomínkami. Ona vynesla stejný rozsudek jako před tím. A roky plynou. Není to absurdní drama, jaké by mohl napsat Václav Havel? Je možné v takovém kolotoči opravdu nalézat spravedlnost? Také kauza Davida Ratha ukazuje na bystrost našeho soudního systému. A nebyl tento systém koncipován takto záměrně, aby šejdíři nemohli být nikdy odsouzeni? Vždycky jsem preferoval soudní systém americký, vycházející z premisy, že každý má právo být souzen sobě rovnými, přičemž soudce zajišťuje pouze korektní průběh. Ale to je širší otázka.
V 90. letech se advokáti „školili“ podstatně lépe než policisté a státní zástupci, kteří se v houštinách měnících se zákonů těžko orientovali. Na to, že privatizaci Mostecké uhelné společnosti (MUS) provázely podvody za součinnosti či netečnosti vlády, nakonec přišli Švýcaři, obstavili stovky účtů, které si tam chytráci založili. U nás nebyla navíc politická vůle, protože politici na těchto kauzách přímo participovali. Tzv. incestní privatizace MUS proběhla na konci 90. let. V roce 2005 se švýcarská justice začala zabývat podezřením, že došlo k praní špinavých peněz. Na rozdíl od vyšetřovacích orgánů českých, které vyšetřování kauzy třikrát odložily s tím, že k trestnému činu nedošlo. Belgičan Jacques de Groote, který dodával incestní privatizaci autoritu svou mezinárodní pověstí, ve Švýcarsku vypověděl, že řada ministrů české vlády dobře věděla, že společnost Apien group nevlastní movití Američané, ale manažeři MUS a jejich komplicové. Podle svědectví řady policistů jim bylo aktivně i pasivně nadřízenými doporučováno nitky privatizací nerozmotávat. Případ MUS jsem zvolil jen jako příklad procesů, které provázely všechny privatizační podvody.
Z řad opozice zněla ostrá kritika na adresu KSČM, že jde z její strany o drzost, protože komunisté tady páchali zločiny 40 let. Jak se tohle celé, i coby někdejší předseda této strany, díváte?
Justiční zločiny, koncentrační tábory a bezpráví především padesátých let snad nikdo nezpochybňuje. Ani to, že byli bezúhonní občané ve své vlasti drženi za ostnatými dráty jako vězni.
Znamená to ale, že nějaké ty „privatizační nezákonnosti“ mají být v pluralitním demokratickém prostředí tolerovány? Že nemají být souzeny? Že lidé, kteří se jich dopouštěli v organizovaném spolčení, měli na takové jednání právo? Na jak dlouho? Také na 40 let?
Možná takové usnesení neměli navrhovat poslanci KSČM, nýbrž poslanci ODS, ČSSD a politici dalších, dnes už zaniklých stran, aby lidem dokázali, že se jejich strany od kmotrů oprostili a nedrží nad nimi dodnes ochrannou ruku.
S blížícím se výročím sametové revoluce nelze nevzpomenout na Václava Havla. Jak je v současné době jeho osobnost vnímána? Jak ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Prezident Havel své názory až do zvolení prezidentem neměnil. Byl konzistentním zastáncem lidských práv a svobod. Bez zaváhání aktivně vystupoval proti přepadení Československa vojsky SSSR, Polska, Maďarska, NDR, Bulharska a následně proti okupační správou vynucené politické linii. Opakovaně strávil měsíce ve vyšetřovací vazbě. Byl za projev názorů spolu s dalšími odsouzen na 4,5 roku do vězení. Na tom nic nemění, jestli měl, nebo neměl ve věznici televizor, jak se někteří pokoušejí jeho statečnost zlehčovat. V soukromí nebyl anděl, ale to není nikdo z nás a jeho hodnotu to nesnižuje. Byl to Václav Havel, kdo svou autoritou zajistil po listopadu 1989 pokojné předání moci bez násilností a excesů, které bouřlivou dobu mohly provázet.
Trochu jinou kapitolou jsou léta jeho prezidentství. Pod vlivem svého okolí se nevyhnul intrikaření proti autoritativnímu premiérovi Václavu Klausovi, které vyústilo v „sarajevský atentát“ (1997). Už vůbec nemohu akceptovat jeho souhlas s útokem na nezávislý stát Jugoslávii, který přinesl obrovské materiální škody a ztráty na životech a stal se prvním signálem, že mezinárodní právo přestává být závazné. Na to navazuje tzv. dopis osmi, podporující nelegální vpád „koalice ochotných“ v čele s USA do Iráku. Jméno Václav Havla se tak ocitá i v britskou parlamentní komisí formulované tzv. Chilcotově zprávě o Iráku, v níž nalézáme i odstavec, v němž je zvažováno, zda nemá být v té době úřadující britský premiér Tony Blair předán soudu. Pro mne to byla překvapivě smutná tečka před posledními dny Havlova prezidentství.
V souhrnu bude však Václav Havel v naší historii zcela jistě zapsán jako významný politik, který se zasadil o přechod z autoritářského/totalitního režimu k demokratickému uspořádání. Takové je alespoň mé přesvědčení.
Co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
To, co se zcela jistě nestane – posun společnosti od „krvelačných“ animozit ke hledání konsenzu. K respektu k demokracii a právnímu státu. Zatím jsme spíše svědky všeobecného vylévání žluči do myšlení a společenského cítění. To pocit štěstí a spokojenosti nikomu nepřinese.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
