V uprchlické krizi se začíná postupně měnit rétorika. Kancléřka Angela Merkelová je pod čím dál větším tlakem a prý ji má dost asi 40 procent Němců. Už i prezident Joachim Gauck řekl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, že Německo nemůže přijmout všechny. O potřebě „záložního hraničního systému“ na linii Bulharsko–Makedonie v případě selhání úsilí posílit vnější ochranu schengenského prostoru hovořil v minulých dnech český premiér Bohumil Sobotka. Mohla by taková blokace Řecka přinést očekávaný výsledek?
Angela Merkelová je dlouhodobě známá tím, že netrvá křečovitě na svých stanoviscích. Dokáže být flexibilní jako větrná korouhvička. Nyní vycítila, že vítr se obrací proti ní, takže možná brzy uslyšíme z jejích úst, že ona vlastně nikdy pro přijímání migrantů nebyla a myslela to všechno úplně jinak. Už si k tomuto „koperníkovskému obratu“ připravila půdu tím, že prohlásila, že po třech letech se mají uprchlíci z Německa vydat zase domů. Proč je chce tak nákladně na tak krátkou dobu integrovat, to ale zatím ještě nevysvětlila.
Pokud bude Řecko odříznuto neprostupně od Bulharska a Makedonie, začnou uprchlíci proudit přes Albánii do jižní Itálie. Řecko odepíšeme, ale proud uprchlíků tím ani v nejmenším nezastavíme. Další záložní trasu pro ně připravují mafie přes Ukrajinu. Ani k tomu už nebudou Řecko potřebovat.
V rozhovoru s německým nedělníkem Welt am Sonntag rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová kritizovala přístup Řecka. Chce zahájit otevřenou diskusi o případném vyloučení Řecka ze schengenského prostoru, protože prý „trvale nedodržuje své závazky a jen váhavě přijímá pomoc“. Pokud Řecko nezačne lépe střežit své hranice, je možné, že skutečně dojde k jeho vyloučení? A pomohlo by takové rozhodnutí omezit množství běženců?
Jak už jsem naznačil, nepomohlo by to vůbec ničemu. Rakouská ministryně vnitra může poměrně snadno dosáhnout potrestání Řecka, není však schopna řešit příčiny migrační krize. Proto bude dělat to, za co získá laciné body, a nikoliv to, co by skutečně řešilo problém. Není to tak dávno, kdy stejná politička chtěla trestat naši republiku za nízkou vstřícnost vůči migrantům. Brzy nezbude v Evropě mnoho zemí, nad nimiž by se nevznášel trest paní Johanny Miklové-Leitnerové.
Každý den čteme od politologů a mainstreamových politiků vyjádření o selhání EU i jejích politických elit a o krizi evropské integrace. Je to s Unií skutečně tak vážné? Dá se mluvit o redukci EU, nebo dokonce o úplném rozpadu? A co by mohlo Unii zachránit?
K úplnému rozpadu Evropské unie nedojde. Budou se zvažovat různé podoby jejího opětovného zmenšení. Před dvanácti lety přijala EU deset zemí východní a jihovýchodní Evropy. Učinila tak mimo jiné proto, aby se snížily rozdíly v životní úrovni a lidé z Východu neodcházeli masově na Západ. Dnes je situace taková, že ekonomické rozdíly mezi Východem a Západem nijak výrazně nemizí, Západ však zaplavují masy migrantů z úplně jiných oblastí. Z tohoto hlediska je EU v dnešní rozloze zcela nefunkční. Základem EU vždy byla osa Německo–Francie. Je otázka, kterými zeměmi se do budoucna toto jádro obalí. Jestliže se dnes odepisuje Řecko, není problém odepsat v budoucnu kohokoliv dalšího. Ochranou nejvyšších evropských hodnot lze zdůvodnit cokoliv, co vlastníci těchto hodnot zdůvodnit potřebují.
Spojené státy se nyní očividně chtějí více angažovat v Sýrii i po stránce pozemních operací. Navíc vojáci z proslulé 101. výsadkové divize armády Spojených států mají v plánu vycvičit irácké jednotky a milice pešmergů, aby byly schopné vyhnat džihádisty Islámského státu z Mosulu. Na Blízkém východě už pár měsíců nasazují síly Rusové. Jak hodnotit postup velmocí a lze říci, která je úspěšnější? Jaké vyhlídky na setrvání ve své pozici má prezident Bašár Asad?
Spojené státy se začaly snažit teprve poté, co jim Rusové naznačili, že by mohli udělat v oblasti pořádek sami – i bez USA. Řadu let Spojené státy v zásadě tolerovaly nelidský režim, který v oblasti řádil. Kdyby se Saddám Husajn dopustil zlomku toho, co provádí ISIL, byli by korunovaní ochránci lidských práv schopni svrhnout na něho možná i atomovou bombu. Vysoká politika vždycky vydatně pracovala s pokrytectvím a licoměrností, ale dělat to tak okatě, jako to předvádějí dnes naši spojenci, to je vyloženě nevkusné.
Jak už zveřejnila některá média, americké tajné služby dostaly za úkol zahájit rozsáhlé vyšetřování kvůli podezření, že se Kremlu daří infiltrovat politické strany v několika evropských zemích a ovlivňovat tam dění a veřejné mínění. Kromě Francie, Nizozemska, Maďarska nebo Rakouska figuruje údajně na seznamu také Česká republika. Také se objevují informace o tom, že si některá média platí Rusové. Co by se s tím mělo dělat? A může takto Moskva štěpit Evropu?
Pokud by myslela Evropa své nejvyšší hodnoty aspoň trochu vážně, musela by sledovat nejen ruské, ale i americké, arabské, čínské a další vlivy. Dnešní tažení proti ruské propagandě je zrcadlovým obrazem stejně marného předlistopadového tažení proti propagandě americké. Pokud to bude takto neinteligentně pokračovat, možná se ještě dočkáme toho, že lidé budou tajně poslouchat rádio třeba s názvem Svobodná Moskva. Každopádně Franz Kafka jako mistr absurdit by měl z dnešního dění na této scéně velkou radost a mohl by z něj čerpat nemalou inspiraci.
Rusku údajně zůstává jen málo času k odvrácení státního bankrotu. „Pokud se Kremlu nepodaří rychle se zbavit západních sankcí, je země za 18 měsíců na dně,“ říkají někteří západní ekonomové a komentátoři. Informaci o tom zveřejnil i server svobodneforum.cz. Do jaké míry by Rusku pomohlo zrušení sankcí? V Moskvě k tomu hovořil také francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron, který se domnívá, že by mohly sankce skončit v létě, pokud bude respektován mírový proces. Lze hovořit o tom, že Rusko dodržuje minské dohody? A jak obecně hodnotit nynější vývoj na Ukrajině?
Je jen otázkou času, zda zbankrotuje dříve Rusko, anebo USA. V případě USA by to bylo horší, protože na žádné sankce by se vymlouvat nemohly. Je ostatně známo, že ani USA neberou sankce vůči Rusku příliš vážně. Sankce jsou spíše nástrojem k tomu, jak oslabovat vedle ruské také evropskou ekonomiku. Pokud by někdo myslel sankce vůči Rusku vážně, musel by uvalit embargo na dovoz ruského plynu. A něco takového se určitě nechystá. Spíše dáváme Ukrajině peníze na to, aby splácela své bezedné dluhy u ruských bank. Kdo zkrachuje a zbankrotuje jako první, je tedy velká otázka. Tím jsem zodpověděl i to, jak hodnotím nynější vývoj na Ukrajině.
Množí se úvahy o tom, že nejen problémy s cenou ropy, ale rovněž špatné ekonomické výsledky Číny a další faktory způsobí návrat krize z let 2008–9. Jak daleko nebo jak blízko jsme tomuto scénáři? Pokud jde o ceny ropy, je to přirozený jev? Nebo mohou tyto trendy ovlivňovat Saúdové nebo například Američané, aby zhoršili ekonomickou situaci Ruska?
Musím upřímně odpovědět, že na tyto otázky odpověď prostě neznám. Tím se liším od ekonomů, kteří odpověď sice taky neznají, ale jsou natolik profesionální, že to na sobě nedávají znát.
Jak je stabilní pozice ruského prezidenta Vladimira Putina? Je jeho postavení neotřesitelně pevné, nebo lze za určitých okolností reálně připustit i myšlenku, že by došlo k jeho svržení? Lze souhlasit s tvrzením Petra Robejška, že by na jeho místo přišel někdo, kdo by pokračoval v Putinově politice nebo politik ještě horší…?
Logicky vzato, Putina můžete odstranit buď demokraticky, anebo kalašnikovem. Doufám, že jsem tímto tvrzením nevyděsil jeho rodinu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
