V Česku se rozhořel v předvolebním období boj proti levné práci. Pro odbory jde už o rok trvající kampaň, ale politické strany – především ČSSD – si jejich snažení vzaly za své až nyní. Co si o výši mezd a platů a diskusi, která se kolem nich s blížícími se volbami rozpoutala, myslíte?
U nás se rozpoutala „válka“, ne boj; a zřejmě „nukleární“. Po 27 letech strategie prodeje a lákání na levnou českou pracovní sílu, dokonce s pomocí politické diplomacie – máme najednou válku. Voliči si to jistě přeberou sami: nakonec politiky těch 27 let vytrvale volili. Vysoké mzdy si tedy vybojujeme, i kdyby třeba na máslo nebylo. Předvolební kampaň – úžas; podnikatelé – zřejmě brzda státního socialismu? Je opravdu úžasné, kolik lidí se dnes v České republice chce raději živit politikou.
Je tudíž třeba vyhýbat se lidem, kteří dodnes nechápou rozdíl mezi institutem a institucí, užívají výrazu kybernetický, namísto kyber – tj. respektované vědy, namísto identifikační předpony, chtějí řídit stát jako „rodinný podnik“, nevidí rozdíl mezi českou ekonomikou, tedy hrubým národním produktem, a ekonomikou na českém území, tedy hrubým domácím produktem, neznají rozdíl mezi solidaritou a spoluprací, nevědí, že globalizace je outsourcing, tedy hledání nejlevnější pracovní síly pro vlastní produkci, nebo vyhlašují války všemu tomu, co sami způsobili – to jen tak namátkou. Vykládat páté přes deváté v postkomunismu se již za komunismu ukázalo, že k budování státu nepřispívá.
Je darebákem podnikatel, který neumí dobře zaplatit své zaměstnance, a měl by podnikání raději zanechat, jak se nedávno vyjádřil ministr zahraničí a volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek?
Nevím, co ví ministr zahraničí o podnikání v národním prostředí, respektive o národní ekonomice. Věřím však, že bude více zběhlý a zkušený v podnikání ve věcech zahraničních zájmů v českém prostoru. Jeho „rady a porady“ nelze inteligentně komentovat.
Koalice se dohodla na růstu platů pro učitele o patnáct a státní zaměstnance o deset procent od letošního listopadu. Nemělo by se spíš nahlížet na objem platů státních zaměstnanců než na jejich průměr vzhledem k tomu, že za Sobotkovy vlády jejich počet vzrostl o 30 tisíc, což je pořádný „ranec“, na který musí vydělat produktivní sféra?
Problém českého vzdělávání není v platech, ale v obsahu. Platy musejí odrážet efektivnost obsahu, tj. míru zájmu a uplatnění získaných znalostí v moderní ekonomice, ne jen v nemoderní státní službě. Naše vzdělávání stále vegetuje v biflovací informační éře, a to i v době internetu, a ne v získávání použitelných znalostí. O něčem něco vědět vůbec neznamená něco umět.
Zaměstnávání úředníků a zvyšování jejich platů sice zvyšuje předvolební politické průměry, ale dále oslabuje národní ekonomiku, i když ne tu cizí na českém území. Paušálně diktovaný růst čehokoliv nemá s ekonomikou nic společného.
Psali jsme:
V soukromé sféře jsou mzdy někdy opravdu mizerné. Novinářka Saša Uhlová se nechala zaměstnat v nejhůře placených pozicích a se skrytou kamerou si během půl roku zkusila práci v nemocniční prádelně, za pokladnou supermarketu, na třídící lince s odpady nebo u zpracovatele masa pro dokument Hranice práce. Za 554 odpracovaných hodin si vydělala 50 696 korun hrubého. Je normální, že někdo bere za poctivou práci na hodinu 100 korun hrubého a méně, za což mnohdy nemůže zaplatit nájem a uživit rodinu? Čí je to vina?
„Normální“ to je pouze v nenormálních ekonomikách, ne jinde. 27 let nabízení a prodeje české pracovní síly za „mísu čočovice“, s pomocí tzv. diplomacie, dokonce po celém světě, muselo nakonec vést k logickým následkům: máme jednu z nejlevnějších prací v Evropě. A to se nedá napravit prostou stranickou „buzerací“ a vyhrůžkami, jak jste již zmiňoval výše. Pikantní problém je, že když zvýšíme platy umělou státní intervencí, zahraniční benefaktoři odejdou, začnou vyrábět moderněji, anebo se vůbec přesunou do Bulharska, Rumunska, Běloruska či Ukrajiny. Uchazečů je tedy více než dost. Vina? Jde o neúprosné následky státní strategie levné pracovní síly, kterou si občané volili, vědomě a zodpovědně již 27 let; podle průzkumů si tak budou volit i nadále. Bohatý, 200 let budovaný průmyslový odkaz předků byl škrtem pera „zprivatizován“ do cizích rukou.
V celé Evropské unii se míra nezaměstnanosti dostala pod osm procent, premiantem je Česká republika, kde klesla těsně pod tři procenta. Vláda se rekordní nezaměstnaností chlubí, zaměstnavatelé si stěžují, že na pracovním trhu už není kde brát. Jak tento stav v České republice hodnotíte?
Míra nezaměstnanosti: musejí se hledat příčiny. Proč užíváme jiné statistické míry, než je běžné v Evropské unii? Proč uměle zvyšujeme „daňovou“ zaměstnanost ve státním sektoru? Proč mnozí dávají přednost dávkám, a ne práci? Proč schopní mladí lidé migrují, hledají si práci v zahraničí, a tak snižují domácí nezaměstnanost? Proč se před volbami nedebatuje o letošním zařazení ČR do kategorie rozvojových zemí, viz JP Morgan Chase? Proč si voliči opět zvolí tu nejapnou myšlenku, že stát je třeba řídit jako „rodinný podnik“? Navíc se stáváme pro svět zásobárnou levné práce, o kterou v Evropské unii není zájem: tak můžeme zaměstnat všechny, kteří ještě pracovat chtějí, anebo spíše musejí. Námezdnictví a nádenictví není cestou k prosperitě – vlastnictví, spolupodílnictví a podnikání jsou.
Zaregistroval jsem kritiku bývalého člena bankovní rady a nyní europoslance za TOP 09 Luďka Niedermayera, že místo aby byly peníze hrnoucí se do státního rozpočtu díky rychlejšímu růstu ekonomiky používány na opravdu důležité věci, ať už výdaje na obranu, platy učitelů, tvorbu rezerv na špatné časy, snížení daní ze mzdy atp., tak se nejspíše „rozhážou“ na jednotlivé miliardy pro nejvíce křičící ministry. Jak nejrozumněji by si měla vláda těsně před koncem svého mandátu počínat?
Oslabení koruny lidmi z ČNB vedlo k posílení exportérů, kteří jsou ve své většině zahraničními subjekty na českém území. Slabá koruna výrazně násobí poptávku po levné pracovní síle. Jsme dnes již jedním z mála poskytovatelů této komodity v Evropě, nemáme své vlastní, silné národní hospodářství a podnikatelství – a tak se nákupčí zvenku stále hrnou. Růst ekonomiky podle HDP nám patří jen částečně, a růst podle HNP nás řadí mezi rozvojové země. Těžko pak mluvit o „opravdu důležitých věcech“, založených na chimérách, zadlužení, zkreslení a nepochopení podstaty naší ekonomiky – i když podstata české politiky je zcela průzračná a jednoduchá – stačí si přečíst jejich billboardy anebo vyslechnout jejich zmatené programy slibů a příslibů. Není důležité, co říkají, ale jen a jen to, co dělají. Informace jsou na nic, když chybějí znalosti a pochopení.
RNDr. Luděk Niedermayer
V rámci své volební kampaně upozornila ODS na Facebooku, že kdyby dnes bylo stejně „lacino“ jako za komunistů, tak by čtvrtka másla stála 93 korun, tehdejší vůz Škoda 105L by byl za 534 978 Kč a litr a půl velká láhev Pepsi Coly by byla za 231 korun. Výpočty vycházejí ze srovnání průměrného platu v roce 1989, kdy byl 3 170 Kčs, a z letošního, 29 346 Kč. Co si o tomto ekonomickém pojetí této části volební kampaně nejsilnější pravicové strany u nás myslíte?
Vyhrožování komunismem je po 27 letech spíše patetické. Vyhrožovali již v roce 1992, když jsem prosazoval udržení národního kapitálu, a ne jeho kupónový rozprodej do zahraničí. Navíc takový argument ignoruje růst produktivity, rozvoj technologií, dopady internetu, digitalizace a robotizace na celkový pokles cen dovážených i místních produktů. Jak jsem již uvedl, volební kampaň se zdá být namířena spíše na nemyslící stádo než na informovaného voliče.
ODS touto částí kampaně prý chce říct, že nynější životní úroveň v České republice je s komunistickým režimem v podstatě nesrovnatelná, chce se pochlubit tím, že naši zemi provedla transformací na tržní hospodářství tak, že k růstu životní úrovně mohla přispět. Aby to nebyla jen samochvála, pochválíte také ODS za to, co pro zemi v uplynulých téměř třech desetiletích odvedla?
Ani mě nenapadne takové trapnosti v roce 2017 chválit. Abych byl ale upřímný, nenašel jsem mnoho, co by se chválit dalo. Jen s výjimkou některých Čechy vlastněných podniků, které podnikají tak, že i Němci otevírají svá ústa závistí nad tím, co dokážou nositelé odkazu Tomáše a Jana Bati. Chválit politické strany považuji za bezvýznamné.
Premiér Bohuslav Sobotka hodlá ještě v samém závěru svého mandátu přimknout Česko blíže k Evropské unii. Konkrétně mu jde o to, zajistit naše volné přičlenění k eurozóně, čímž dáme najevo, že stojíme o euro. Je to správný krok ve světle úvah o tom, zda máme být součástí „tvrdého jádra EU“?
„Tvrdé jádro EU“? Dříve jsme se také stále k někomu „přimykali“ a víte, jak to dopadlo. Euro přece není nic jiného než měna, prosté oběživo. Máte-li špatnou ekonomiku, tak zůstane špatnou, s eurem nebo bez, viz Řecko, Itálie, atp. Rozdíly v hodnotě eura přinesou jen další konflikty a „války“. Což takhle se soustředit na vlastní národní podnikatele, podpořit jejich podniky tím, že je necháme pracovat, založíme podnikatelské univerzity a začneme vyvážet produkty s nejvyšší možnou přidanou hodnotou, tak jak se lze poučit z odkazu Baťů? Co takhle podpořit regionální a místní ekonomiky, uvolnit jim ruce i ducha – právě v duchu hesla „Uděláme si to sami“? To by přece nenarušovalo naše „rejžování“ v Evropské unii, ale zbavilo by nás té pseudostrategie ponižujícího „přimykání“.
Česká ekonomika dlouhodobě roste, ale mezi optimistické prognózy tu a tam proniknou skeptické hlasy o brzké krizi, která nás postihne, nebo o rizikových faktorech, které ji přibližují. Jaké jsou perspektivy české ekonomiky pro nejbližší období z vašeho pohledu?
Nevím, co míníte tím „dlouhodobě“ – většina rozvojových ekonomik roste dlouhodobě. Důležité je, zda roste ta složka HDP, která nám nepatří, anebo zda se soustředíme – pomocí národního podnikatelství, ne pomocí smluvního námezdnictví, na růst našeho vlastního HNP. Jen tak můžeme alespoň částečně uniknout dopadům „krize“ rozvinutého světa, která je nevyhnutelná už proto, že nejde o krizi, ale o akcelerující evoluce hospodářské transformace struktury. Ale to už je jiná historie, do které jsme zatím nevstoupili, a je zřejmé, že ani po nadcházejících volbách ještě nevstoupíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
