Profesor Milan Zelený: Česko je chudá země. Uprchlická krize ohrozí naši výrobu. Nikdy nespoléhejte na EU, udělají z vás kolonii

Jako velmi závažný problém vidí i fakt, že „superislámské“ Turecko, které nyní úspěšně vydírá Evropskou unii o miliardy eur, a to hrozbami uvolnění migrantů a bombardováním syrských Kurdů, je součástí NATO. Obává se, že takto „poturčené“ NATO, navíc vedené byrokraty ze Švédska či Dánska (kteří válku nikdy nepoznali), může zatáhnout Rusko i celý svět do nové války.

Množí se úvahy o tom, že nejen horší ekonomické výsledky některých velmocí, například Číny, neřízená migrace, ale i další faktory jako například nestabilní cena ropy, na které je závislá ekonomika mnoha států, mohou způsobit návrat krize z let 2008–9. Jak daleko nebo jak blízko jsme od tohoto scénáře?

Nechme úvahy dále množit. Jelikož svět z krize reálně nikdy nevybředl (kvůli zadlužení ve výši 20 bilionů dolarů jen v USA; centrální banky Japonska, západní Evropy a Číny nepočítaje), nejsme od recese daleko – nikdy jsme se z ní vlastně nevymanili. Deglobalizace a relokalizace se projevuje poklesem čínského vývozu, ale hlavně dovozu (–13,2 %). Světové loďařství je v recesi (–40 %). Loděnice Daewoo dostala státní záchrannou půjčku 4,2 bilionu amerických dolarů, a to už nejsou „drobné“, ani v Koreji ne. Konzervárna nepoužívaných lodí Shipcare má třicetiprocentní růst – to je nejlepší business na světě – a už nemají místo. Propad cen ropy kvůli kriticky vysoké nabídce vedl k předlužení investorů („ropných vrtáků“) – jejich bankroty ovlivní likvidaci světových bank.

Lze ještě dodat, že Yellen (Federální rezervní banka USA), Draghi (Evropská centrální banka) a Kuroda (Centrální japonská banka) zatvrzele bijí pošlého koně monetarismu, i když ten nejeví žádné známky života. Je to bizarní až směšné, kdyby to nebylo tak vážné. Vyplývá z toho, že bankéři nevědí, co se děje a proč, a tak jen průběžně monitorují data – k tomu není třeba se učit být ekonomem. Ekonom nepopisuje jen minulost, ale hlavně osvětluje budoucnost.

Česká ekonomika patřila loni svým růstem přibližně 4,7 procenta k premiantům Evropské unie. Co jej především zapříčinilo? Myslíte si, že tento růst bude pokračovat i v tomto roce? A jakou zásluhu má na tom současná vláda?

Přesněji hovořme o ekonomice „na českém území“. Je to ekonomika odvozená, neautonomní, závislá na levné práci, subdodavatelská a ve vlastnické podstatě nečeská. Důvodem k neorganickému výkyvu růstu bylo nahromadění čerpání EU dotací, setrvačná výroba „do zásob“ a německé nepochopení, co se ve světě vlastně děje. Klíčový závěr však je, že tím skončila česká „strategie levné práce“. Miliony kvalifikovaných lidí již opustily východní Evropu, státní vzdělávání produkuje nezaměstnatelné absolventy a podniky v ČR musí spoléhat na cizí pracovní sílu hlavně ze superlevných regionů jako Ukrajina. Nevidím, jak by se dal takový neorganický výkyv zopakovat – jedině snad tvrdohlavým lpěním na výše uvedených faktorech. Vláda nemá s takovým růstem nic společného, ale zůstává plně zodpovědná za myopické (krátkozraké) udržování bezperspektivní strategie.

Většina politiků v ČR se holedbá nízkou nezaměstnaností a růstem ekonomiky. Nicméně ve většině moravských i českých krajů – kromě Prahy a okolí – je životní úroveň značné části obyvatel stále dost nízká v porovnání s našimi západními sousedy. Nedosahuje ani úrovně, jaká panuje například ve středomořských demokraciích, tedy v Itálii či Španělsku. Český důchodce má stále daleko hlouběji do kapsy než třeba ten řecký. Jaká by mohla být cesta ke změně, jestli vůbec u nás ještě existuje?

Nechme většinu politiků ve většině. Jejich strategii prohry jsem už výše zmínil. Politici si vždy a všude na světě přivlastňovali zásluhy za jakákoliv zlepšení, a myli si ruce od jakéhokoliv zhoršení situace. To je podstatou politiky. Je to dáno také tím, že v té většině ekonomice nerozumí; vidí v ní spíše politickou „dojnici“ na hlasy zanedbané, zavedené a zneužité veřejnosti – také díky spoluúčasti medií, která rezignovala na vzdělávací funkci ve společnosti.

Cesta ke změně vyžaduje informovanost a akční sebedůvěru voličů. Bez nich to nepůjde; žijí stále v kultuře levné pracovní síly. Průměrná nejnižší měsíční mzda (ne ten „minimální“ předpis) je v ČR 330 eur a v Německu 1462 eur. Tak se nedivme tomu, kdo odchází a kdo přichází. Jelikož nám ta česká ekonomika nepatří, bude zde cesta ke změně složitější a pomalejší než jinde. Zvýšit mzdy již nestačí k tomu, aby se ti dobří vrátili. Je to divný svět – láce práce se nevyplácí – její vládní a umělé podražování už pak vůbec ne…

Je prostě třeba uvolnit ekonomiku českou, autonomní a svobodnou, o které sami rozhodujeme: tj. lokální, regionální, podnikatelskou – a hlavně nezávislou a očištěnou od bankéřů a oligarchů. Přiznávám, že to není snadný úkol, protože média znalostní a morální povznesení národa vzdala, když státní sektor selhal.

Odboráři navrhují další zvýšení minimální mzdy u nás, která je pořád jednou z nejnižších v Evropě. Podpořil byste jejich návrh, anebo si myslíte, že by zbytečně zatížila podnikatele a mohla by způsobit růst nezaměstnanosti, který by měl pak negativní vliv na celou českou ekonomiku?

Umělá minimální mzda, ne ta tržní (která zahrnuje i její potřebu a kvalitu), vede k přizpůsobení zaměstnavatelů a hledání cizích pracovníků, což se nakonec projeví v menším počtu pracovních míst. K čemu je minimální mzda například v hnědouhelném sektoru, když uhlí nikdo nechce ani zadarmo? Podívejte se jen, co ve světě způsobila nadprodukce nafty. Pro ty, kteří se pak nadále v zaměstnání udrží, se minimální mzda stává mzdou normální. Zda je to kladné, či ne, si musí rozhodnout každý z těch odborářů. Cenu pracovní síly určuje trh, ne legislativa – alespoň v tržních společnostech. Čím více je v EU „nevinných obětí“, tím lépe pro politiky, kteří pak jediní mohou pomáhat. Představte si, že bychom si v lokalitách a regionech pomohli sami – jako kdysi lidé ve Zlíně. Jak by asi vzrostlo volání a poptávka po politicích a jejich „zkušenostech i znalostech“?

Česko se připojilo svým memorandem k čínskému projektu Hedvábné stezky, což bude znamenat daleko větší výměnu zboží s čínským gigantem a také jeho vyšší investice u nás. Nemůže ale například dojít i k zániku některých průmyslových odvětví, když Číňané v nich umí vyrábět laciněji než Češi, jako jsme toho byli svědky v případě textilního průmyslu? Ten u nás v polovině devadesátých let prakticky zanikl. Může mít čínská expanze i jiné negativní důsledky? Hodně se jí bojí například v Moravskoslezském kraji. Někteří tamní ekonomové tvrdí, že čínští oceláři mohou zlikvidovat ostravské hutě…

Nevím o jaké „výměně“ lze mluvit ve vztahu k Číně. Možná, že o nákupu historických budov, fotbalových týmů a podobně? Když už politici musí české hospodářství vytrvale rozprodávat do zahraničí (aby jim korýtko „ekonomické diplomacie“ nevyschlo?), tak by asi bylo lepší vše prodat jednou provždy a věnovat se něčemu jinému. Zajištění národní konkurenceschopnosti s našimi lidmi a s našimi (zbývajícími) prostředky je přece nezbytné k přežití, ne Hedvábná stezka. Tzv. investice „u nás“ byly a jsou, vždy a nutně, jen investicemi „do nich“ – i když na našem území. Chybí nám naši vlastní národní podnikatelé-kapitalisté; Číňanům ne. Bez nich nás přebije kde kdo, nejen Číňané. Pochopit, co se ve světě děje, neznamená vydat se světu všanc. Právě naopak. Nemůžeme se světu vyrovnat, ale můžeme svět doplňovat unikátním myšlením a originálními produkty – ne hnědým uhlím, slévárnami a svářeči. Jsme přece potomky Baťů, ne?

Česká národní banka i naše Ministerstvo financí opět zamítly přijmout v nejbližší době euro. Nicméně se k tomu naše vládní reprezentace stále připravuje a v současné době také zvažuje, zda se nezapojit do některých nově vzniklých struktur EU. Měla by opravdu ČR někdy v budoucnu přijmout euro? A když ano, tak za jakých podmínek? Jaké klady a zápory by v současné době přineslo zavedení evropské měny?

Evropskou unii ohrožuje nejen brexit a grexit (odchod Velké Británie či Řecka z EU), ale i Katalánsko, Skotsko, severní Itálie, Irsko a další hrozící exity. Propast mezi EU a eurozónou se prohlubuje. Kdysi jsem byl v TV pro zavedení eura jako pojistce proti „čechaosu“, ale krize 2008 vše změnila. Jelikož ona krize trvá dodnes, nemá ČR vstupem do eurozóny co získat. Nepatří nám již ani jedna banka, kromě té „Národní“; tak je to asi stejně jedno – ať se vezeme sami nebo s nimi. Neúspěch Evropské centrální banky přinese jen nové úsilí o plnou bankovní integraci v německé eurozóně, ne o změnu konkurenční strategie EU. Osobně bych však počkal až na ty „exity“; a nevzdával se vlastní finanční politiky, kdyby ovšem za něco stála. Jak se dostat z hloupostí, které někdo jiný natropil – na to se jen velmi těžko odpovídá bez rozpačitého úsměvu.

Podle názorů některých českých ekonomů, působících v orgánech EU, Řekové „pohlédli přímo do tváře své ekonomické smrti“ a začali brát výhrady EU vážně. Prý mění svůj měnový i penzijní systém a provádějí i další potřebné kroky, aby snížili zadlužení a nastartovali svoji ekonomiku. Myslíte si, že to je skutečnost a Řecko se v budoucnu stane řádným a prosperujícím členem měnové unie EU? Nebude potřebovat další, už čtvrtý balíček finanční pomoci?

Nemyslím a bude. Splátky německým a francouzským mega-bankám nevedou sice ke smrti, ale spíše k pochybnému živoření „na kapačkách“. Odprodej turistických území a objektů Německu zavání moderní kolonizací. Tsiprasova řízená neschopnost za Junckerovu „hubičku“ je evropskou tragédií řeckých proporcí. Zadlužení se nakonec Řekové zbaví, ale zůstanou v hospodářském komatu. Možnost zdravého, organického růstu historicky velmi úspěšné řecké ekonomiky je dnes výrazně oklestěná. Snad kdyby se upili a ukouřili k nepříčetnosti? To by bylo příjmů z daní, to by se to splácelo! Migrační vlny jsou už také na řecké triko, ničí jim turistiku, a když je nové hranice odříznou i s migranty, půjde o „morální genocidu“, hlavně malých dětí. Lekce: nikdy, ale nikdy nespoléhejte na solidaritu EU a nezadlužte se jejím věřitelům. Udělají z vás poslušnou kolonii a zbudou vám jen v EU neúčinné stávky a vzpourky. A co až do EU vstoupí Bosna, Turecko a Ukrajina? Každá národní ekonomika by se přece měla rozvíjet autonomně a organicky, nikoliv v zájmu politické integrace EU a hospodářského „Gleichschaltung“, kdy všichni dělají totéž a pak se jako Draghi vymlouvají, že to dělají všichni (tedy to „totéž“). Myšlenkový incest a akční monokultura jsou horší než lány polí žlutě nám krásně kvetoucích „do paliva“.

Rusku údajně zůstává jen málo času k odvrácení státního bankrotu. „Pokud se Kremlu nepodaří rychle se zbavit západních sankcí, je země za 18 měsíců na dně,“ říkají někteří západní ekonomové a komentátoři. Informaci o tom zveřejnil i server svobodneforum.cz. Myslíte si to také a do jaké míry by Rusku pomohlo zrušení sankcí?

Zrušení neefektivních sankcí se po určité době stává také neefektivním. Nemělo k nim vůbec dojít. Teď už je pozdě, poškozeny jsou tím obě strany, více EU. Není pro Evropu nic horšího než slabé a izolované Rusko. Hlavním problémem Ruska je, že zůstalo závislé na ropě i v době nadprodukce, a nezahájilo slibovanou restrukturalizaci směrem k diferencované různorodosti soběstačné ekonomiky. Zdroje k tomu Rusové určitě mají. Nemají však zřejmě pojem o potenciální síle regionální a lokální ekonomiky. Podceňují sami sebe. Rusko tedy míří do bankrotu, tak jako tak. Nebylo by to poprvé. Mnohem závažnější je, že superislámské Turecko je součástí NATO, a spolu s Bosnou míří také do EU. Turecko, které úspěšně vydírá (o miliardy eur) hrozbami uvolnění migrantů a genocidně vyděračným bombardováním syrských Kurdů. To se jim nemůže vyplatit. Je za chování členů NATO vůbec někdo zodpovědný? Takhle „poturčené“ NATO, navíc vedené byrokraty ze Švédska či Dánska (kteří válku nikdy nepoznali), pak nutně zatáhne Rusko i svět do nové války, a to již ne jen „studené“; to je předem neodpustitelné a blednoucí i před významně neefektivními sankcemi. Velké moderní říše dnes formuje, ale také nemilosrdně likviduje páchnoucí ropa.

Evropská unie se snaží v poslední době vytvořit některé mechanismy, jež mají zabránit zejména dalším dluhovým i finančním krizím a podpořit ekonomický růst. Jedná se například o vytvoření bankovní unie, systému supervizorů, dále orgánů, které se budou zabývat makroekonomickými nerovnováhami v jednotlivých zemích, ustavením národních rad pro konkurenceschopnost a podobně. Už nyní ale tyto kroky kritizují například Slováci za to, že se jedná o další zbytečnou byrokracii, která nerespektuje národní specifika členských států. Jaký je váš osobní názor na vznik těchto institucí a opatření? Mohou být skutečně úspěšná?

Už ten výčet byro-opatření je odstrašující a nic z toho není prorůstové. Jde o úřednicko-bankovní oportunismus v selhávající Unii. Jak mohou uspět další nánosy byrokratismu? Podívejte také na USA a předvolební skluz směrem k negativním úrokovým mírám – jako v Evropě. Řešení už není v centrální bance a státní byrokracii, které za Obamy tak totálně selhaly. Skutečným řešením by byla obnova masivní podnikatelské a inovační kultury (jako u nás za Baťů), rozvoj malých a středních podniků na státních úrovních (v USA tedy „regionální a lokální“), digitalizace ekonomiky, rozvoj podnikatelského vzdělávání a rozhodné zvýšení autonomie a soběstačnosti jednotlivých států. V EU se však o ničem podobném nemluví, spíše se hledají kompromisy a i ta slibná koncepce „Evropy regionů“ vyšuměla potichu a nenápadně – a nikdo ani nehlesl.

Ekonomové, kteří působí při EU shodně tvrdí, že migrační krize oslabí ekonomiku Unie jen krátkodobě a způsobem, který EU určitě zvládne bez větších problémů. V budoucnu prý pak bude vymírající Evropa na tom profitovat. Souhlasíte s nimi? Neoslabí například utečenecká vlna Německo do té míry, že se to odrazí i na obchodních vztazích s Českou republikou? Jinými slovy naše firmy budou mít od Německa s pokleslou produkcí daleko méně zakázek…

Nevím, zda při EU mohou ještě působit ekonomové – tedy politicky nezávislí, objektivní odborníci. Migrační vlna více než Německo oslabí také Česko. Přináší přebytek levné pracovní síly, který zpomalí modernizaci, produktivitu a růst v ČR i ve Streik-Reichu. Česká pracovní síla bude nahrazena levněji přímo v Německu. Kombinováno s automatizací a robotizací německé taktiky „Industrie 4.0“ vyvstává otázka, jak naše subdodavatelské firmy přežijí. Kvalifikované síly nezaplatí, levné síly nejsou kvalifikované a na Industrie 4.0 nemají. Závislost malé ekonomiky na „láci práce“ se nemůže v moderní době vyplácet. Naší inspirací by měl být Singapur, Taiwan, Korea, Finsko, Hong Kong. A nejlépe vůbec náš vlastní Baťův Zlín, který dobyl světa bez jakékoliv účasti politiků. Dovedete si představit třeba Masaryka, jak vodí baťovce po Číně?! Dnešní politici prostě nestudují, neučí se, žijí ze znalostní podstaty 90. let a mnozí ještě dřívější. To je hodně málo.

Hned v úvodu tohoto roku čeká českou vládu řešení velmi nesnadného problému. Mezinárodní společnost NWR/OKD chce zavřít do konce roku většinu moravskoslezských dolů na těžbu uhlí kvůli stále klesajícím cenám této komodity, pokud ji finančně nepodpoří stát. To by znamenalo 13 tisíc nezaměstnaných horníků a zřejmě velký sociální problém s dopadem na celou republiku. Přitom společnost NWR podle názorů některých zainteresovaných osob měla v letech 2006–2012 z těžby ohromné zisky a vyplácela tučné dividendy. Údajně si nevytvářela rezervu na horší časy a nyní žádá od státu pomoc. Co si o tom myslíte a jak by měla vláda podle vás zareagovat?

Především měla „zareagovat“ v 90. letech, kdy se problém moravskoslezského regionu dal řešit. Vlády nemají reagovat, ale předjímat a předcházet, jinak nemusí vládnout. Nejde také o rezervy na horší časy, protože lepší časy uhelné se již nikdy nevrátí. Většina současných změn není cyklická, ale jednosměrná, evoluční. Jak říkával Jirka Suchý: „Konec už byl, vážení, konec už byl,“ když frenetický potlesk přecházel až do absurdna. Jenže ČR není Semafor.

Nerad honím „bycha“, ale mohli jsme být úplně jinde bez toho hloupého rozprodeje v 90. letech. První elektrická a hybridní auta byla od Křižíka, první elektromotory v kolech byly od Porsche, když ještě pracoval v Sudetech. Artikulovaná světla byla od Ledwinky, v 70. letech jsme měli moderní elektromobil EMA 1 a 2 v Brně – a to se nechci opakovat o bratrech Baťů, kteří nevyváželi boty, ale komplexní výrobní prostředky (tzv. průmyslová města) pro lokální výrobu všude po světě. Jejich exportovaných „malých Zlínů“ bylo přes třicet. Kdo nyní takhle podniká? Kde jsme jen dnes mohli být? Zkoušíme dnes na něco z toho navázat s pomocí Nadace ZET. Tam reagují mladí podnikatelé, inovátoři, učitelé a starostové. Co by měla dělat vláda – a hlavně která? To opravdu netuším. Asi se zase někam odebrat a diplomaticky něco odprodat?

Co udělat proto, aby se v ČR stále více nerozevíraly „nůžky“ mezi zhruba desíti procenty úspěšných a veleúspěšných a zbytkem republiky? Proč jsme se v České republice stále nedostali na úroveň mezd před bankovní krizí z roku 2009, když v jiných srovnatelných státech se to už podařilo? Není zarážející, nebo spíše ostudné, že teprve v minulých dnech vzrostla minimální mzda u nás na necelých 10 tisíc měsíčně? Česko se tak řadí v tomto ukazateli ke chvostu Evropy a v koupěschopnosti obyvatel jsme už podle oficiálních statistik dokonce za Polskem i Slovenskem.

Česko je chudá země a je třeba se tím začít zabývat. Už od 90. let rozprodáváme všechen kapitál, který mohl vydělávat a přidávat hodnotu. Dostáváme za něj jen peníze ke konečné spotřebě. Ponechali jsme si námezdní práci při nejnižších možných mzdách. A ještě tomu tleskáme. Ptát se, co udělat, když už koně vyběhli ze stáje, je jako pak ještě mlátit vraty od stodoly. Nadaci ZET jsem zmínil; více nemohu a ani neumím ve světě, kde všichni upírají své zraky vzhůru k nějaké „vládě“, která ale v Česku definičně neví, co se děje a proč. Ty „nůžky“ se rozevírají po celém světě a státní podpora chudých vlastně jenom jejich rozevírání urychluje. Důležité je vydělávat, ne dostávat. Zpět na úroveň roku 2009 se ani ve vyspělých oblastech nedostal nikdo. Naopak. USA, Japonsko, západní Evropa i Čína vstupují opět do recese.

To, co popisujete jako „na chvostu Evropy“, bylo dosud mediálně i politicky oslavováno (a dodnes je) – jakoby roztleskávání, sliby, lhaní a falešný optimismus mohly být náhradou za klíčové pochopení světového hospodářského dění. A nemá smysl se porovnávat s námi rovnými. Lepší je to Baťovo rčení – to nejlepší na světě je pro nás docela dobré! Pak by se tedy dělat něco dalo, ale bez médií se stavovskou ambicí a noblesou to nepůjde.

Jaké ekonomické výzvy či problémy nás v letošním roce ve světě vůbec čekají?

Největší výzvou je pochopit, co se děje a proč. Bez diagnózy není léčby. Důležité je ale vědět, co zde znamená to „nás“? Česko nezůstane ostrůvkem stability a levné pracovní síly v moři ekonomických a politických tsunami. Svět ovlivňuje nás, ne my svět – ani s tou Hedvábnou stezkou. Máme stále možnost své vlastní adaptace, autonomie a navázání na unikátně úspěšné české podnikatelské a inovační tradice. Nikdy nemůže být pozdě, generace-negenerace.

Nyní bude svět ovlivněn ne zcela kladnými, zemětřesnými změnami v USA. Češi ale mají své těžce nabyté zkušenosti s komunismem, socialismem i korupčním kapitalismem. Neměli by je ztratit, ale měli by na nich stavět; hledat si svoji vlastní cestu, ne jen kopírovat, posluhovat a podlézat druhým.

Vezměte volební kampaň v USA. Zleva Polák Sanders otevřeně a úspěšně propaguje klasický socialismus, kdy se stát stará o všechno a řídí celou ekonomiku. Zprava pak Nor Trump nabízí formu národního socialismu, tzv. „kámošský kapitalismus“ (angl. crony capitalism); také velmi úspěšně. Obě odrůdy silným státem řízené společnosti jsou následkem degradace kapitalismu svobodného trhu současnou státně-bankéřskou koalicí, která efektivně zničila přirozené signální soustavy svobodného trhu, jako jsou úrokové míry, investičně-podnikatelská činnost, efektivní samoregulace, a nahradila je státní intervencí a odmítnutím kreativní destrukce zasloužených bankrotů.

Jediné, co zůstává, je vyhazování peněz. Kandidát „Jeb“ (Jeb Bush), například utratil 1200 dolarů bratru za každý hlas, a i tak zůstává pozadu. Peníze do demokratické politiky nepatří.

Stojí ta „většina“ za nákup? Kdy měla v Evropě většina naposledy pravdu? Vzpomeňme na nacismus, socialismus, komunismus, nebo ten polistopadový „kámošský“ kapitalismus, jakož i většinovou toleranci podivných prezidentů, zbytečných politických stran, zkorumpovaných státních „kámošů“, ambiciózních oligarchů atp. To vše opravňuje k racionální skepsi ohledně „většiny“, ale i ohledně zastupitelské demokracie jako „evropské hodnoty“ vůbec.

Nadace ZET (www.milanzeleny.com) prosazuje regionálně-lokální podnikatelský kapitalismus svobodného trhu založený na politické autonomii, hospodářské soběstačnosti a podnikatelské svobodě regionů a lokalit. Čeká nás tedy nejen to, co si zvolíme, ale také a hlavně to, čeho se (doufejme, že včas) zbavíme.