Krátce po začátku nového roku svět s obavami a napětím sledoval, zda nevraživost Íránu a Spojených států nepřeroste ve válečný konflikt. Co si myslíte o způsobu, jakým Američané vyřešili svůj problém s druhým mužem Íránu generálem Kásimem Sulejmáním? Jak pohlížet na zabití Sulejmáního a provedení akce z pohledu mezinárodního práva?
Mezinárodní právo se zdá být už řadu let v jakémsi rozporu s dobrými mravy, když slouží především silnějším státům jako výchovný prostředek na umravnění těch států tzv. neposlušných. V praxi, stejně jako v přírodě džungle, už odedávna rozhodují zákony práva silnějšího. Svět nabízí schizofrenii už tím, že navrhuje Nobelovu cena míru teroristům a světovládcům, kteří rozdmýchávají lokální nepokoje, hádá se o tom, kdo je partyzánský bojovník za svobodu a kdo naopak je nenáviděný terorista napadající zákeřně ze zálohy, když oba mají v rukách stejné zbraně, které právě mírumilovný svět – pro ně – nepřestává vyrábět a pašovat. Jak ale koho potrestat? Kdo je viník, každá strana bude mít jiný názor! Vydala by tuhá diktatura svého pohlavára k mezinárodnímu soudu – směšné! Stačí si vzpomenout na Josefa Urválka, proklínaného komunistického prokurátora a pak i předsedu Nejvyššího soudu, který svou krutostí zavinil utrpení, a dokonce smrt mnoha nevinných lidí. Nikdy se ho nepodařilo odsoudit, a kdyby ho některá z jeho obětí tehdy zaslouženě sejmula, byla by dokonce obžalována za terorismus. A nebyly kdysi naše milice jakousi obdobnou údernou pěstí lidu, kterou dnes vyčítáme íránským revolučním gardám? Všichni ti vyjmenovaní na Olbramově pomníku komunistických zvěrstev na pražském Újezdu by mohli vyprávět a vyčítat krátkozrakost světské spravedlnosti a její apatický přístup. Takže kam až sahá spravedlnost? Hádejme.
V případě anexe Krymu se mluví o porušení mezinárodního práva stále. Zabít někoho z dronu raketou u letiště v cizí zemi je ale v pořádku? Nebo se tohle srovnávat nedá?
Státy se často tvoří násilně, kdo patří kam, není předem dané, Krym po rusko-turecké válce v půlce osmnáctého století ovládla ruská carevna Kateřina Veliká a Chruščovův dar Ukrajině byla jeho čistě osobní pobídka, nicméně rukou dáním platná. Stejně tak pád pročínské Mandžuské dynastie znamenal pro Tibet jisté osamostatnění, které ale Čína v padesátých letech zvrátila a teritorium si přivlastnila. Rozdělení sfér vlivu na území poražené Osmanské říše schválili v roce 1919 vedoucí delegací pěti velmocí s tím, že arabský lid ještě není schopen samostatného státního života v obtížných podmínkách nastupujícího moderního světa. Tehdy to znamenalo i nové vytyčení hranic, a to bez ohledu na místní zvyklosti a etnickou, náboženskou nebo historickou realitu, pouze to vymezilo sféry vlivu mocností, zejména mezi Anglií a Francií. Vnucení arabského jara před sedmi lety pak Blízkým východem dost otřáslo. Vraždy pohlavárů se staly součástí mocenské hry, najímali se námezdní zabijáci a dnes k tomu poslouží neosobní drony. Kdyby se bývala podařila vražda Hitlera, a předčasně tak skončily krutosti války, měli jsme dodnes platnou mnichovskou dohodu. Jeho váleční zločinci přežili pod ochranou tajných služeb a jen málo z nich se dočkalo odsouzení. Zdá se, že velmoci trpí jakousi nutkavostí pokusit se jednou za čas o sebezničení, a tak se obávám, že dnešní vnos multikulturalismu je pro tyto účely mnohem efektivnější, než byly nacismus a komunismus. Ostatně multikulturalismus může být jen vylepšenou verzí právě těch předchozích tendencí. A tak můžeme hledat a pokračovat, jak se komu líbí.
Fotogalerie: - Minuta za Kuberu
Podle Trumpa stál Sulejmání v minulosti za zabitím či zmrzačením stovek, ba možná tisíců Američanů. Naopak podle íránského prezidenta Hasana Rúháního jen díky Sulejmánímu a jeho boji proti teroristům nebyla evropská hlavní města ve velkém nebezpečí, protože bojoval proti Islámskému státu, al-Káidě, an-Nusrá a dalším. Dá se to brát i takhle, že pro Evropu je to ztráta, kterou navíc způsobil její spojenec?
Není bez zajímavosti, že generál Sulejmání velel íránským jednotkám, které po boku těch amerických bojovaly v roce 2001 proti tálibům v Afghánistánu. Na druhé straně to byl právě Sulejmání, kdo přesvědčil iráckou vládu, aby před pár měsíci brutálně zasáhla proti demonstrantům s výsledkem tisíce mrtvých. Generál udržoval těsné vztahy s íránskou prodlouženou rukou, libanonským Hizballáhem, a jen jeho zásluhou toto šíitské hnutí získalo tisíce raket a jedna z nich se stala osudnou pro životy lidí cestujících v civilním letadle. Sestřelení letadla, Američany v roce 1988, malajsijského v roce 2014 a letošní ukrajinského Iráčany, jsou neomluvitelná pochybení vždy za cenu lidských životů, které finanční kompenzace nenahradí a omluva obvykle žádná, holt všichni jsme omylní! Ale sestřelit jasně označené dopravní letadlo pár kilometrů od letiště hraničí s úmyslným omylem. Navíc ten, kdo přizná vinu, je slaboch a tady se to zatajit už dál nedalo právě pod tíhou nezvratných důkazů. Žádné sestřelení není více či méně omluvitelné a mnohdy leží v zájmu ukázky státní moci. Írán už dokázal, že umí zachytit civilní lodě států v mezinárodních vodách, které považuje za nepřátelské. Pokud by bylo cílem Íránu vyslat mocenský signál o tom, že umí destabilizovat i svůj vzdušný prostor, byl by to další krok na cestě zastrašování svých nespolupracujících arabských sousedů. A Američané už asi pochopili, že za miliardy, které vydali při koupi arabské nafty, vyrostli teroristé, na jejichž likvidaci vydávají další miliardy dolarů. Prostě kdo s koho a s kým.
Psali jsme:
A co naše mocenské vztahy po sametové revoluci, kam jsme dospěli? Jak je to s pravdou a láskou v kapitalistickém světě nemilosrdné konkurence a jak s tím souvisejí demonstrace a protesty?
Celospolečenský patos, který před třiceti lety učinil z pravdy a lásky něžnou pěst sametové revoluce, sice vyprchal, tyto výrazy však z našeho slovníku nezmizely. Mají v sobě totiž sílu něčeho absolutního. Kdo stojí na straně pravdy a lásky, ten se těší respektu a stává se morální autoritou. To ovšem vede stále znovu k pokusům zamaskovat pravdou a láskou své skutečné záměry a získat s jejich krytím osobní profit. Nadarmo se neříká, že ďáblovi nejde ani o lidi, ani o Boha, ale že mu jde čistě o moc – o moc právě nad pravdou a láskou, nad člověkem a i nad Bohem. Na všechny, kteří vystupují jako ztělesnění pravdy a lásky, je třeba si dávat pozor. Demonstrace jsou součástí demokracie i boje za pravdu a možná i za potřebu lásky. Pokud takové protesty trvají delší dobu, působí rozkladně, protože směřují proti vládě, s jejíž politikou souhlasí většina lidí z těch, kteří přišli k volbám. Právo demonstrovat je třeba uznat, ale neměli bychom se stavět k protestům tak, že nutně znamenají něco pozitivního pro praktický chod demokracie, kvůli níž se konají. A demonstrace na obranu justice ztrácejí smysl, protože justice vždy musí být justicí. Skutečnost se vždy dá přibarvit osobním zájmům a náklonnostem. Třeba exministr Karel Dyba tvrdí, že kupónovou privatizací nikdo nic netratil, ale pár lidí na tom zbohatlo. To jsou mi počty pana ekonoma: všichni máme stejně, ale několik jedinců hodně, odkud na to vzali? Kde zůstala finanční bilance? Ve jménu nástupu svobody se dostala ke slovu bohužel i zlovůle, a to nemusím zmiňovat profláknuté kauzy H-systému či OKD. Pohádka, že lze v kapitalismu zbohatnout poctivou prací, vzala za své, a dokonce mnoho lidí má problémy, jak v tom všeumožňujícím kapitalismu alespoň obstojně přežít.
Sirotky z Řecka nepřijmeme, protože jsou to prý Afghánci ve věku 16 až 18 let. Schvalujete rozhodnutí o NEPŘIJETÍ?Anketa
Celonárodně zvolený prezident je nová položka v české politice. Máme šanci najít vhodného následovníka? Už i samotný prezident Miloš Zeman představil své favority.
Do politiky se moc nikdo nehrne, je to sice místo umožňující zapracovat pro rozvoj státu, ale i ohřát si svoji vlastní polívčičku. Nerad předbíhám, ale pár jmen bych asi z paměti vylovil. Za politiky by to býval byl zemřelý předseda Senátu Jaroslav Kubera, který to sice jednou odmítl, ale byl výraznou figurou připomínající Edvarda Beneše, kterého si dokonce i ve filmu Toman zahrál. Nabízí se třeba bývalá karlovarská hejtmanka Jana Mračková-Vildumetzová, za průmysl vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček, za justici předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal či vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová nebo bývalý policista Robert Šlachta. I na vysokých školách by se našli adepti, třeba prorektor Univerzity Karlovy Aleš Gerloch stejně jako individuality v řadách herců, mezi nimiž by roli prezidenta jistě bravurně sehrál Zdeněk Svěrák jako scenárista a cimrmanolog a možná by zastínil i prezidentskou roli amerického herce Ronalda Reagana. Nechme se překvapit!
Ing. Miloš Zeman
Fotogalerie: - Jaroslav Kubera v obrazech
Pro náš kontinent je momentálně nejfrekventovanějším tématem Evropský zelený úděl, který představila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, přičemž dodala, že Evropský zelený úděl není jen vize, ale je to návod k akci. Co lze od pokusu „usmířit ekonomiku s planetou“, jak to předsedkyně Evropské komise nazvala, především očekávat?
Někdy před čtvrtstoletím vyšla kniha s názvem „Faktor čtyři“, která se pokusila navrhnout několik desítek způsobů, jak v oblasti dopravy, průmyslu, stavebnictví i odpadového hospodaření snížit škodlivé emise o polovinu a zároveň nesnížit blahobyt lidstva, a dokonce ho i zvýšit. Autory knihy byli Ulrich Von Weizsäcker a manželé Lovinsovi, kteří konstatovali, že všechna současná a mnohá nastupující opatření na zvýšení efektivity jsou technicky zvládnutelná a tržně uskutečnitelná, aniž to sníží životní úroveň. Přesto se ekonomika tímto směrem nevydala, protože z hlediska zisků výrobců a prodejců je výhodnější prodávat výrobky, které mají následnou nutnost dalších výdajů. Jde o přístroje, které nejdou opravit, a auta se spotřebou pět litrů místo jednoho. Plány Evropské komise začnou být zajímavé až v okamžiku, kdy ukážou, jak bez ohraničení svobody přimějí výrobce, aby se spokojili s nižším ziskem. Jinak se spíše jedná o pohádkově honorovaná slohová cvičení vedoucí k obohacení těch, kteří se v tom cítí zainteresováni – třeba jen zavírání uhelných elektráren a kompenzace takto vzniklých ztrát majitelům.
Z vaší odpovědi je cítit skepse vůči plánům na záchranu planety. Z čeho vychází?
Makroekonomické modely, předpovídající minimální globální náklady na dosažení cílů Kjótského protokolu, se odhadují na 150 miliard dolarů ročně, což je dvoj- až trojnásobek globální rozvojové pomoci poskytované ročně všem zemím třetího světa. Za všechny tyto peníze získáme zhruba efekt, že se do roku 2100 – možná – odloží nárůst teploty o šest let, což znamená, že Bangladéš nebude zaplavena v roce 2100, ale až v roce 2106, a to si ještě nejsme jistí, jestli naše ekologické šílenství bude fungovat a klima ho bude respektovat. Za stejné roční náklady bychom se mohli připravit na klimatické změny, a třeba už během několika let zajistit čistší a dosažitelnější vodu, zabezpečit uspokojivé hygienické podmínky i základní zdravotní péči a vzdělání pro podstatnou část lidské populace. Daly by se vyřešit palčivé problémy nemocí, jen malárie potřebuje 13 miliard dolarů ročně po dobu čtyř let, odstranit nepříznivé obchodní překážky, přijmout projekty zaměřené na zlepšení a obohacení stravy, stejně jako plány na prevenci šíření HIV. Místo toho necháme evropskou ekonomiku ekologicky zkolabovat a přenechat obchodní a ekonomickou aktivitu zemím, které v ochraně prostředí škodí planetě Zemi nejvíce, tedy Číně a Indii.
doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA
Německo chce do roku 2022 zavřít všechny jaderné elektrárny a do roku 2038 by chtělo přestat využívat i energii z uhlí. Máme se obávat střetu s Němci a Rakušany ohledně atomové energie a případného tlačení do kouta pohrůžkou, že dostaneme méně unijních peněz?
Elektřina do všech domácností bylo kdysi heslo socialistického blahobytu, a tak dnes by místo ekonomicky zlepšených kotlů na uhlí měly všude hřát jen bezemisní přímotopy. To je stejná ideologie jako místo aut na „uhlí“ jen na elektřinu. Že je nutné elektřinu nějak vyrobit, rozvést, a dokonce i prodat, už nikoho – zelené mozky – nezajímá. Koncem přímotopů se stalo zdražení elektřiny – ukončením elektromobility může být nejen to, ale i celá řada dalších skutečností. Výroba aut a zejména užitkových baterií, jejich rychlonabíjení a následná recyklace je energeticky náročná. K výrobě potřebné vzácné kovy jsou většinou z dovozu, kobalt z Afriky, často ho tam dokonce těží děti v žalostných podmínkách, a lithium z mocenské Číny. Když to vše sečteme a uvědomíme si, kolik kilometrů jednotlivá auta ujedou, baterie vydrží jen roky, auta stovky let, tak se to najednou moc ekologicky nejeví. Sázka na elektřinu se zdá být pohádková, motory s vysokou účinností, jejich čistota, ale taky nutnost v řadě elektrických zařízení používat jako izolant syntetický vyrobený fluorid sírový, který se jako plyn v atmosféře nerozkládá a je větším skleníkovým hříšníkem než proklínaný oxid uhličitý. A to je jeden z mnoha příkladů!
Fotogalerie: - Pro zemi, která vítězí
O co z hlediska energetiky se v příštích letech povede ve světě největší boj?
Jedním z hlavních soubojů budoucnosti se stane spor o funkční elektrárny, o jejich dotování a výstavbu a taky o jejich vliv na lidskou společnost a psychiku. Neúčinné pálení uhlí určitě pomine, uschovejme si jeho zásoby na dobu, kdy ho budeme umět využít lépe. Podle Sdružení národních akademií věd, EASAC, zhoršuje i náhradní spalování dřeva klimatickou rovnováhu. Jaderná energetika nese svoji finanční náročnost a zdravotní rizika, ale v hluboké minulosti fungovaly přirozené jaderné reaktory v samotné přírodě, viz Gabun – jde o zvyk, každá činnost přináší určité nebezpečí. Větrné elektrárny zase podle německých zdrojů devastují ptactvo a hmyz, v mělkých vodách vyhánějí ryby a podle amerického výzkumu navíc samy oteplují klima, protože zpomalují proudění vzduchu. Zjednodušeně řečeno, větrné farmy samy ohřívají vzduch okolo sebe a míchají ho se vzduchem ve vyšších vrstvách, a tak přispívají k oteplování. Recyklace fotovoltaických a větrných farem se stane noční můrou a úděsem budoucích generací. Není vše jednobarevné, jak se říká, a každé plus nese s sebou i určité minusy.
Mgr. Jana Mračková Vildumetzová
Jaká nás tedy čeká budoucnost, existují alespoň nějaké důvody k optimismu?
Jsme sedmý největší vývozce elektřiny na světě. A Česká republika v posledních deseti letech průměrně vyvážela víc elektřiny, než spotřebují všechny české domácnosti. Pokud přijdeme o uhelky, nemusí to pro nás znamenat tak drastickou ztrátu, ale jaderná záloha musí být a musí nás uchránit od závislosti na dovozu. Skupina 24 senátorů z klubů STAN, KDU-ČSL, ČSSD a Senátor 21 pak Ministerstvo průmyslu a obchodu vyzvala, aby byl cíl reformy obnovitelných zdrojů stanoven do roku 2030 na požadovaných 24 procent, zatímco ekologické organizace požadují navýšení alespoň o půl procenta vyšší. Kde se na to vezmou finance nebo jak se tomu přizpůsobí společnost, neuvádějí.
Který z nápadů na tzv. záchranu planety vám připadá nejbizarnější?
V části tzv. intelektuálních kruhů přišel někdo s nápadem, jak přispět k boji proti klimatické změně, a to rozšířením okruhu muslimských migrantů, protože muslimové nekonzumují vepřové, čímž by mohlo dojít ke snížení jeho produkce, která zanechává nepříznivou uhlíkovou stopu. Znamenalo by to ale podřízení se islámské komunitě a jejím někdy až středověkým textům určujícím muslimům, jak se mají chovat, co mají a nemají jíst, kolikrát, kdy a jakým směrem se modlit, jaké tresty je čekají při porušení pravidel, ale také jak mají pohlížet na jinověrce a ateisty – to by nutně muselo vyústit v reorganizaci celé společnosti a v tom dřímá obecné nebezpečí. Jak nedávno upozornil Ondřej Neff, mohly by nejen tyto snahy změn mezilidských vtahů vést ke kolapsu společnosti, a to ruku v ruce se zhroucením ekonomiky, životní úrovně, dostupnosti základních zdrojů, především vody, a dokonce k válkám. To by odpovídalo sebezáchovnému trendu naší planety jako super organismu Země, protože je nás opravdu příliš mnoho a planetu doslova vybydlujeme, což je ve srovnání se stabilní érou milionu let existence dinosaurů skličující. Nemusí to ale být právě diskutovaný obsah oxidu uhličitého, protože hluboká minulost ukazuje, že nárůst teplot vždy předcházel změnám jeho obsahu v atmosféře. Nebude to jednoduché a závislé jen na ekonomických pobídkách. Bude to chtít delikátní nastavení role člověka v přírodě včetně přijetí kodexu Čapkova hlubokého lidství předvedeného v jeho hře „Bílá nemoc“.
_profil_top.jpg)
Začátek nového roku bývá spojován s nejrůznějšími očekáváními. Britský deník The Times zařadil hlavního organizátora spolku Milion chvilek Mikuláše Mináře mezi dvacet vycházejících hvězd, které je dobré v roce 2020 sledovat. Předpokládáte, že tento mladý muž s přerušeným studiem a momentálně se živící organizováním protestů může vbrzku skutečně být osobností evropského významu?
Za svoji vysokoškolskou éru jsem poznal řadu studentů a jejich osudy, zejména těch, kteří z nějakých důvodů nedokončili studium. Především šlo o nedostatek financí, pak o nástup do výhodného zaměstnání, rodinné problémy, ale že by to někdo udělal pro politickou kariéru, je pro mě novum. Zdálo by se, že je to druh poslání, zkultivovat českou demokracii, dosáhnout lepší společnosti – opravdu úctyhodné. Měl bych pro to mít i pochopení, byl jsem a zůstal bouřlivákem. Ale za každou takovou snahou je nutné vidět i samotného jedince a hledat i motivaci, hlavně peníze. Náš politický premiant Mikuláš Minář je prý již několik měsíců placen spolkem Milion chvilek pro demokracii, stejně jako jeho další lidé. Milion chvilek patrně má neveřejný účet podléhající ochraně bankovního tajemství a právě z něj jsou funkcionáři vypláceni, kým a za co a komu skládají účty, nikdo neví. Tento postup je lidsky pochopitelný, protože je bez rizika. Kdyby se Milion chvilek stal politickou stranou nebo hnutím, musel by vést své výdaje výhradně na transparentním účtu, a to se jaksi nehodí. Předseda KSČM Vojtěch Filip je nařkl, že usilují o státní převrat, když dokonce blokovali činnost pražského hlavního nádraží a že snad mají na svědomí i nějaké kyberhrozby, a teď má za to na krku žalobu. Ano, střetl se s jejich zásadami, které chtějí, aby ostatní dodržovali a kdy by všichni měli dělat jen to, co se smí. Opět to nic nemění na jejich bezrizikovém stanovisku a halasném přístupu poukazujícím na to, co se má změnit, kdo má odstoupit, a snad dokonce kdo má převzít otěže vlády. Jít do reálné soutěže o voliče, obstát v boji a pak mít podíl na skutkovém přetvoření politické scény se ale nehodí, bylo by to moc práce a taky méně peněz, a dokonce i málo slávy. Ale jak říká jeden slogan supermarketu, každému podle jeho gusta.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
