Pane profesore, vy jste nedávno v souvislosti s vývojem v Číně naznačil, že automatizace či robotizace může být určitou vyváženou hodnotou, pokud budou ale dodržena jistá pravidla i postupy. Domníváte se, že jsou si toho mocní světa – tedy v našem případě hlavně mocní zástupci euroatlantické civilizace – vědomi? Nebo bude docházet k tomu, že časem budou automatizovaná výroba i roboti lidem brát práci a ti je budou třeba i ničit – jako tomu bylo v době vědeckotechnické revoluce v minulosti? A ve světě tak i v důsledku toho bude hrozit chudoba (pokud lidi nahradí roboti, čím se budou živit – zač budou získávat peníze – obživu?).
Karel Čapek psal o roli robotů už ve své hře R.U.R., Baťa pokutoval (i vyhodil) zaměstnance, který se jen dřel a nechtěl, nebo neuměl využívat strojů; celá historie lidstva je o tom, jak ulehčit lidem práci, jak je zbavit dřiny, jak jim otevřít nové visty důstojného životního naplnění. A my, v 21. století mluvíme o „sabotáži“, házení dřeváků-sabotů do soukolí strojů, které přinášejí nejen práci, ale i lepší a levnější zboží a méně dřiny. Nemyslící „lidské stroje“ byly vždy samy proti sobě, vždy chtěly zůstat „otroky“ své práce. Tak je tomu i dnes, v tom českém symbolismu „vratných lahví“.
Je nám tedy bližší fyzická námaha?
O co je snazší dřít se postaru, než se naučit jiným a novým věcem ponovu? Mocní a politické vrstvy tohoto světa, tak jako vždy v historii, jsou na straně udržování „otroků“. Získávání nových znalostí a dovedností, rozvíjení inovací a podnikatelských talentů, rozvoj člověka tak, aby mohl fungovat a vzkvétat v rapidně se rozvíjející nové společnosti, to vše je na hony vzdálené tzv. reformám školství a vzdělávání. Namísto pochopení, co se děje a proč, přizpůsobení se novým potřebám a využití nových příležitostí, se politici zuby nehty snaží vracet lidstvo zpět do tradičních zákrytů myšlení i chování, a tak podporovat rozvírání nůžek bohatství a chudoby až k neúnosným úhlům. Jediné štěstí je, že jim docházejí naše peníze a další vysávání a zadlužování vlastních občanů již naráží na tvrdé limity růstu.
Jenomže co se stane, pokud lidskou práci a vůbec lidský faktor nahradí roboti? Budeme zbyteční?
Když nahradí nadměrnou dřinu roboti a nastoupí svoji vlastní evoluční cestu k vyšší, levnější a kvalitnější výkonnosti, hospodářský, společenský a kulturní život člověka se výrazně promění. Stranická politická scéna pomalu odumře, nahrazena aktivní místní samosprávou (která v jisté formě přežila ve Švýcarsku). Díky politikům však progres nebude postupovat rovnoměrně a politické, teroristické i válečné konflikty budou pokračovat jako vždy, dokud lidé nepochopí základní dimenze rozvoje „své doby“. Peníze (které nebudou potřebné) na obživu nahradí základní podílový příjem podle růstu prosperity lokalit a regionů. Nadcházející švýcarské referendum o základním příjmu napoví mnohé o rychlosti transformace. Jedno je jisté: žádný návrat zpět neexistuje a existovat nemůže; evoluce zná jen jeden směr: dopředu – ať již k lepšímu či horšímu.
Psali jsme:
Když hovoříme o budoucnosti… Z kategorie velmi negativních scénářů budoucí doby jsou i obavy, že svět je již tak zadlužen, že nebude možné dluhy vyřešit jinak než válkou. Válkou, která by v morbidním slova smyslu rozpoutala ekonomiku. Jak se na takovéto scénáře díváte vy osobně. Jsou na místě obavy z něčeho takového, či je odmítáte? Pokud ano, proč?
Války, ozbrojené konflikty a terorismus již dominují. Sama vidíte, jak se je politická senilita snaží v Evropě rozdmýchávat sankcemi, řinčením zbraní a podporou náboženských, rasových a kulturních invektiv i akcí. V žádném případě však války nepředstavují řešení čehokoliv, a určitě ne ekonomiky. Kdyby válka vedla k hospodářskému oživení, tak mám recept: každých pět let zinscenujeme v Pacifiku válku velmocí, pořádně se na ni připravíme a pak všechen ten militaristický arzenál slavnostně potopíme. Námořníky vysadíme do bezpečí na břeh, nějaké ohňostroje, hymny a proslovy politiků také schrastíme a máme to. Můžeme začít zbrojit znovu. Sama vidíte, jak jsou takové úvahy o „keynesiánském stimulu“ války směšné a nehodné pro myslící lidi, natož ekonomy.
Mám i podobné “scénáře“: chcete-li zaměstnat všechny lidi bez ohledu na schopnosti, zničte všechny zemědělské stroje a technologie vůbec. Lidé se s vervou vrhnou do polí a budou si holýma rukama hrabat kořínky: nikdo nebude nezaměstnaný. Nebo: zastavte inovační procesy a nové podnikatelské projekty, daňově zvýhodněte existující podniky (obzvláště zahraniční), ochraňte je před krizí a bankrotem a vnuťte jim finanční dotace za to, že zaměstnají co nejvíce lidí, které vůbec nepotřebují. Komunisté to již vyzkoušeli: žádný podnik nezbankrotoval a nezaměstnaný byl považován za příživníka a bylo po ptákách.
Psali jsme:
Když to tedy shrneme, nejste příznivcem oněch scénářů?
Já takové negativní scénáře neodmítám, spíše nabádám, aby byly zrealizovány, ale raději někde jinde. Mezitím já, moje komunita a můj region budou vzkvétat, protože se nepodřídíme hlupákům a uděláme si to sami; nikdy se nevzdáme zdravého selského rozumu a logické úvahy. Říkám tomu relokalizace, ale chytráci tvrdí, že tomu nerozumějí. Opět: Pochopit, Přizpůsobit se, využít Příležitosti. A ještě něco: chybí pokora. Sklonit se před přirozenými spontánními evolučními jevy a zbavit se nafoukaných zásahů a intervencí „Inženýrů lidských duší“. A podnikatelská univerzita, masové podnikání a inovace zdola, namísto shora, z ministerstev připomínajících americký futuristický film „Idiocracy“, v němž pozítří již znamená dnes.
Snad každý, kdo se v posledních letech i jen v laické rovině zajímá o ekonomiku, ví, že peníze jsou de facto z velké části již jen virtuální, většina z nich vůbec neexistuje. Pomalu též mizí hotovost i z peněženek jedinců a vše se dostává do bezhotovostního a bezkontaktního styku. Ten má bohužel ale tu vlastnost, že tím pádem lze o každém jedinci vědět prakticky vše. Vzhledem k malému objemu toho, co je ještě realizováno v hotovosti, je zřejmé, že skutečné peníze opravdu asi již brzy budou minulostí. Bude to ale vůbec pokrok, vzhledem k současné situaci ve světě? A tím se opět dostáváme na začátek a k prvním otázkám výše: nestane se tak i kvůli tomu většina lidstva opravdu jakýmisi otroky?
Většina lidstva se již od nepaměti stala otroky peněz. Peníze, které podléhají spekulativním výkyvům hodnoty, státním manipulacím s jejich cenou (úroková míra) a státnímu znehodnocování pomocí přímých injekcí a tisku nových peněz, již dávno znejistily jejich užitečnost a použitelnost. Hotovost má smysl jen tehdy, když je „hotovostí“. Pokud vám její hodnota klesá ještě v kapse, pak není o co stát. Lidé potřebují peníze stabilní, ne spekulativní. Jak může občan spořit při nulových nebo negativních úrocích? Hodnota existujících peněz pak neexistuje, zatímco hodnota neexistujících (virtuálních) peněz existuje a přitahuje stále nové uživatele. Peníze jsou peníze v jakékoliv formě: důležitá je stabilita jejich hodnoty.
Současná situace ve světě kvůli státním intervencím znehodnocuje všechno. Pokles cen ropy nevede k většímu obratu ani k HDP růstu, je tomu právě naopak. Větší růst a obrat vedou ke zdražení ropy. Ale pletení si příčin s následky bylo již historicky výsadou politiků a jejich ekonomických nohsledů. V USA díky pádu cen ropy začali lidé více šetřit, ne utrácet. Stát Texas je na pokraji bankrotu, protože jeho náklady na výrobu ropy jsou vyšší a za současných cen zavírá podniky, propouští zaměstnance a nesplácí dluhy.
Přitom politici skomírajících ekonomik USA a EU dělají přednášky Rusku o důležitosti diferencované ekonomiky. Každá zdravá ekonomika musí být diferencovaná. Monokultura, ať už je to ropa, automobily, řepka, třtina nebo tabák, do moderní ekonomiky nepatří. Stejně tak nepatří ani monokultura vzdělávací, anebo myšlenkový incest opakovaných úřednických klišé. Některé části lidstva zůstanou otroky, protože se nedokážou od státních intervencí osvobodit. Autonomní lokality, regiony a i menší země (které se nechovají jako země velké) si přece mohou založit své vlastní hospodářství na principu vzkvétání (flourishing) vlastní komunity, ne na HDP růstu, který patří cizím, na druhém pólu těch rozevřených nůžek bohatství.
Psali jsme:
Mimochodem, občané mně často píší, jaká je škoda, že vyjádřené myšlenky regionální autonomie jsou politiky ignorovány. Já odpovídám: jaké to štěstí! Představte si, že by takové myšlenky přijali, zdeformovali a zkorumpovali k nepoznání, a tak zničili jejich hodnotu i potenciál pro nastupující generace toužící po autonomii, svobodě, podnikatelství a rozkvětu komunity, ve které žijí, anebo nutně žít budou.
Po uzavření minské dohody mezi evropskými státníky nastalo, nebo mělo nastat na východě Ukrajiny dlouho očekávané příměří. Pokud bude dodrženo, může se prý Rusko dočkat též uvolnění sankcí, které na ně byly uvaleny. Může to mít pak nějaký pozitivní dopad i na ostatní svět, protože o Rusku se samozřejmě asi pochybovat nedá? Lze očekávat, že se to ekonomicky nějak i ve světě odrazí?
Ukrajina se stává ostudou vládnoucího režimu EU. Sankce zcela selhaly, nadělaly více škody v Evropě než v Rusku, a jejich uvolnění by jen podtrhlo nesmyslnost jejich politického uvalení. Totéž platí o přímé podpoře militaristického režimu kyjevského „prezidenta v maskáčích“, který střílí do vlastního obyvatelstva, vydírá Západ a řinčí zbraněmi, které ani nemá. Zaklínadlo „teritoriální integrity“ zní v jeho ústech falešně a páchne středověkem. Důležitá je přece národní integrita, ne teritoriální. Národní integrita upevňuje integritu teritoriální, ne naopak (viz britská „teritoria“ v Africe). I kdyby se mu splnil švejkovský pokřik „Tuhle válku vyhrajeme!“, k čemu bude teritoriální integrita bez integrace ruských historických menšin? To, co způsobil východu Ukrajiny (a ještě způsobí celé Ukrajině), bude v ruských menšinách přežívat ve formě hněvu a pohrdání po dlouhé generace. Jak může přežít příměří, které je v přímém rozporu se zájmy kyjevského režimu? Zájem o příměří mohou mít pouze Rusko a povstalci z východní Ukrajiny. Domnívat se, že Vladimir Putin má zájem převzít zodpovědnost za Ukrajinu, nešťastnou, totálně zkrachovanou, zničenou a zadluženou zemi, vyžaduje naprostou víru a žádnou logiku.
Významnou zárukou míru v Evropě je účast, angažovanost a hospodářská spolehlivost Ruska. Současné snahy o jeho izolaci a ekonomický kolaps nejen posilují a stmelují ruské obyvatelstvo, ale vhánějí Rusko do sféry spolupráce s Čínou a Indií, jakož i s Egyptem, Jordánskem a Íránem v boji proti ISIS. Zatímco se EU „patlá“ s Ukrajinou, ISIS hromadně vraždí křesťany a vyhrožuje dobytím Říma. ISIS, ne Putin, je novodobým nebezpečím pro Evropu.
Takže příliš pozitivního na postupu vůči Rusku nevidíte, vnímám to správně?
Vyzývat Putina ke hře v šachy s bezpáteřními a zmatenými politiky, byrokraty a úředníky EU? Jaká to mýlka! Zatím hladce zvládá své šachové simultánky. Pokud by se přece jen podařilo Putina odstranit, pak bude nahrazen militaristickým režimem velmi podobným tomu kyjevskému. A máte to!
Psali jsme:
Na závěr bych přidal ještě několik faktických poznámek. Občanská válka probíhá mezi současným kyjevským režimem a separatistickými povstalci ruských menšin. Ruské menšiny jsou nedílnou součástí Ukrajiny od dob tzv. Nového Ruska (1764). Krym, jako tatarský chanát Zlaté hordy, byl anektován Ruskem v r. 1783 (později součástí RSFR). V r. 1954 daroval Krym Ukrajině Nikita Chruščov jako kompenzaci za Stalinova zvěrstva. Problematické nebylo darování území, ale „dar“ obyvatel (lidí, občanů), tj. lidských bytostí. Takové ponížení se nedá zapomenout: Krym se pro jeho obyvatele nikdy nestal součástí „teritoriální integrity“ Ukrajiny. V r. 2014 se obyvatelé Krymu ve spontánním referendu vyjádřili pro znovupřipojení k Rusku. O podobná spontánní (i legální) separatistická referenda se dnes usiluje v západní EU běžně a trend bude akcelerovat. Lidská touha po autonomii se nedá vymýtit. Jelikož na Krymu šlo o nápravu lidské křivdy a ponížení, Rusko referenda využilo; Západ již Krym „odepsal“ a otázka Krymu přestala být předmětem jednání; diplomatický „handl“ budapešťského memoranda (1994) vyletěl z okna, chybí morální impuls.
Ano, ono ve skutečnosti nejde, když s těmi lidmi hovořím, o to, že by východní Ukrajina chtěla patřit k Rusku…
Je to tak. Východní Ukrajina neusiluje o připojení k Rusku, ale o autonomii nebo alespoň federaci. Rusko neprojevuje zájem o anexi východní Ukrajiny. Má tam ale historické ruské menšiny a cítí se zodpovědné za jejich přežití (humanitární konvoje, otevřené hranice). Paradox: humanitární pomoc nepřichází z Kyjeva nebo z EU. Anexe východní Ukrajiny je pro Rusko nežádoucí, posunutí ruských hranic kamkoliv na západ Ukrajiny neřeší otázku potenciálního přímého kontaktu s NATO. Navíc je Ukrajina „ztroskotaný stát“ a zátěž pro „téměř ztroskotané“ Rusko by byla enormní. Nepochopení ruské mentality, vnější tlaky (řinčení zbraněmi, sankce, války) vždy vedly Rusy k národní semknutosti a sebeobětování. Civilizované země umějí rozpoznat rozdíl mezi národem a politickým režimem.
Jenomže v celém konfliktu už na počátku docházelo k chybám…
Chybou ukrajinského režimu byla iracionální víra, že mu USA nebo EU pomohou proti Rusku. Nepomohou. Ukrajina potřebuje národní, ne teritoriální integritu. Chybou kyjevského režimu bylo, že neobjal své ruské menšiny jako spoluobčany Ukrajiny usilující o autonomii nebo federaci, tím mohl vzít Putinovi „vítr z plachet“, roli „spasitele“. Namísto toho ztratil své ruské menšiny a již nikdy nedostane zpět jejich duše. Selhal v základním principu demokracie: nepostaral se o své menšiny a Ukrajina odhodila privilegium multinárodního státu, tak jako již tolik evropských zemí. Navíc je Ukrajina strategicky neocenitelná pro ruskou separaci od NATO, zatímco pro EU a USA je Ukrajina levně nedůležitá, dnes již i jako symbol čehokoliv. Rusko je na sestupné, ne vzestupné spirále ekonomicky i společensky. Ignorancí Západu je, že to nevidí, a chybou je doktrína, že izolace Ruska a vyzbrojení Ukrajiny nepovedou k eskalaci napětí. Putin tak může zcela beztrestně a v klidu pokračovat v šachové hře „sám se sebou“. Ani to příměří by bez Putinova nátlaku na povstalce nenastalo, nikdo z politiků minskou „dohodu“ ani nepodepsal. Škoda.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Alena Hechtová
