„Znám opravdu značný počet politiků, kteří jsou slušní, vyrovnaní, nejsou to psychopati, nejsou egocentričtí. Je to důsledek určitého optického klamu. Je to podobné, jako když budeme říkat, že mezi učiteli je víc pedofilů nebo mezi katolickými faráři víc homosexuálů. Sice pro to sneseme různé ojedinělé příklady, ale tvrdit, že je jich většina, je zavádějící,“ řekl profesor Höschl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
Co říkáte jako pravicový volič na současnou situaci ODS? Myslíte si, že po změně vedení by se k ODS mohla část jejích bývalých voličů zase postupně vrátit?
Ačkoli se mnozí jednotlivci ve vedení ODS velice aktivně snaží napravit reputaci strany, aby se část voličů vrátila, obávám se, že budou muset být ještě nějakou dobu „v karanténě“ a na návrat reputace si budou muset ještě chvíli počkat. Protože to znechucení politikou obecně a ODS zvlášť je natolik hluboké a proměna politické scény směrem od zavedených stran je natolik významná, že to nelze ze dne na den změnit k lepšímu. A myslím, že se budou muset všichni hodně snažit. Ono se to kupodivu týká částečně i sociální demokracie.
Fotogalerie: - Založena Republika
Důvěra se lehko ztrácí, ale těžko získává zpátky.
Přesně. V politice bohužel platí, že všechno dobré, co uděláte, se rychle zapomene, každý dobrý skutek je rychle zapomenut, ale jakmile pochybíte, každou chybu vám okamžitě všichni počítají.
Hodně se diskutuje i v rámci ODS, zda k propadu obliby ODS došlo až v posledních několika letech. Zavinily to podle vás chyby posledního vedení strany?
Rozhodně ne. Stále se domnívám, že Petr Nečas byl velice dobrý premiér, že mu je částečně křivděno, částečně si za to může sám svou soukromou aférou. Ale její rozměr a její dopad není rozhodně úměrný jeho proviněním coby politika. A to je třeba odlišovat a je třeba ho považovat za strůjce té situace jen částečně a částečně také za oběť. Vždyť to byl sám Nečas, kdo umožnil, aby orgány činné v trestním řízení ve směru k mocným vůbec takhle konaly. On otevřel stavidla pro proud, který ho nakonec smetl. Myslím, že to bude časem oceněno, jen si to teď všichni v tom zatemnění mysli dostatečně neuvědomují. ODS v mých očích měla na disreputaci zaděláno bohužel už mnohem dřív, protože - jak říká s určitou mírou nadsázky jeden můj blízký kamarád - jsou tam obličeje, při pohledu na něž by je zatýkal už preventivně. A ty tam byly už dávno. Samozřejmě, že takhle to v demokracii nechodí a že je to jen bonmot, ale je poměrně výstižný v odpovědi na vaši otázku, jestli za to může až ta poslední končící garnitura. Určitě ne. Naopak myslím, že ta měla ještě velkou šanci situaci zachránit, kdyby nebylo celé té aféry s paní Nagyovou.
Psali jsme:
Je podle vás odůvodnitelná kriminalizace politiky, která se dnes začíná v rámci boje s korupcí objevovat? Není to zase opačný extrém oproti tomu, že se korupce a rozkrádání v minulosti téměř nevyšetřovaly, pokud šlo o vlivné a mocné?
Ono je to velice těžké, samozřejmě to tak v mnoha případech vypadá a zčásti také o kriminalizaci politiky jde. Ale je to dvousečné: Jestliže budeme vskutku politiku kriminalizovat do té míry, že normální politický kompromis budeme vydávat za korupci, můžeme se dočkat toho, že počestní, dobře to myslící a iniciativní spoluobčané do politiky nepůjdou, protože, kdo má pět pohromadě, se politice velkým obloukem vyhýbá, protože vidí, že nikdo v politice nedopadl dobře a všichni odejdou jako zpráskaní psi, pokud si nestačí honem nahrabat, aby se zajistili na dobu, kdy po nich ani pes neštěkne, což určitě není kýžený stav. Takže se nakonec může stát, že tahle bohulibá snaha povede k další degeneraci moci a k tomu, že se do politiky pohrnou už jen tak otrlí psychopati, že i tu disreputaci ve zdraví přežijí. Platí o nich věta, kterou Richard Dawkins má v úvodu své knihy o sobeckém genu: Co vypovídá o člověku výrok „dožil se spokojeně vysokého věku v chicagském podsvětí“? Jinými slovy - co vypovídá o těch lidech fakt, že se úspěšně pohybují v politice? Jestliže procesem kriminalizace potvrdíme, že politika je mravní bahno, pak nemůžeme chtít, aby se v ní pohybovali slušní lidi.
Otázka je, zda by měly policie a státní zastupitelství posuzovat, jestli vláda nebo zastupitelstvo kraje či obce rozhodly správně?
Myslím, že v politice by arbitrem neměla být policie, to je zlé, ale měl by to být volič. Je-li rozhodnutí nějakého orgánu takové či onaké, prospěšné či nemravné, tak příště tento orgán nemůže být zvolen, protože to většina lidí nahlídne. I když je to proces dlouhodobý, i když má spoustu chyb, je přece jen asi tomu původnímu ideálu demokracie nejbližší, daleko bližší než to, aby oprávněnost politických rozhodnutí posuzovali státní zástupci.
Psali jsme:
V podzimních sněmovních volbách ale voliči dali najevo, že už mají afér, skandálů, handrkování a politikaření dost, že chtějí změnu, proto dali poměrně silnou podporu novým politickým hnutím. Zdá se vám, že politická situace je dnes lepší než dřív?
Za prvé na to, abychom tohle mohli posoudit, je ještě příliš brzy. Obávám se, že to hned tak nebude, abychom k tomu měli dost informací, abychom to mohli porovnat. Kromě toho mám velké obavy, že apolitická politika je nonsens a že my politiku musíme brát se všemi nevýhodami, které má, nebo k ní musíme připustit alternativu, a to je vždycky vykročení velmi nebezpečným směrem, k nějakému autoritativnímu režimu, který to sice zpočátku dobře myslí, ale který dříve či později začne své moci zneužívat. A to vidíme všude, kde k tomu došlo. Všude, kde se pevná ruka chopila moci. Proto jsem zastáncem demokratických řešení za každou cenu, protože demokracie je nejlepší ze všech možných ještě horších systémů.
Když mluvím s politiky z devadesátých let, kroutí nad současnou politickou kulturou hlavou a říkají, že tehdy byla mnohem noblesnější. Čím to je, že politika hodně zhrubla?
Jednak hrubne společnost jako celek, do určité míry je to vidět, když se provádí jazykový rozbor češtiny v médiích, ve filmech, v dabingu; jednak záleží hodně na tom, kdo je zvolen a kdo se do viditelné funkce dostane. Když byli v politice lidi jako Pavel Tigrid, tak ten jazyk, výrazivo bylo jiné, než když je tam někdo, kdo říká vole, vole za každou větou.
Slyšeli jsme v souvislosti s pohřbem bývalého prezidenta Jihoafrické republiky Nelsona Mandely, jak mezi sebou mluví elita národa, tehdejší premiér Jiří Rusnok s exministrem obrany Vlastimilem Pickem.
Tam zrovna bych vzal v potaz, že to nebylo veřejné vystoupení, přece jen v soukromí se každý vyjadřuje jinak, než když jsou zapnuté kamery. Zrovna pana Rusnoka bych vzal trochu na milost. Ale pak jsou lidi, jejichž kultura projevu je očividně pokleslá, i když vědí, že vystupují veřejně, protože jim to nevadí.
Máte na mysli vystupování vicepremiéra a ministra financí Andreje Babiše, které má do kultury projevu hodně daleko? Ať už obsahem, kdy bez důkazů neustále osočuje všechny politiky z korupce, nebo formou, kdy emotivně někdy splácá páté přes deváté?
To je styl, kterým získal politické body. To je to, co lidi chtějí slyšet, protože bohužel příliš nestojí o důkazy a fakta, stačí, když jim někdo potvrdí jejich náladu.
Psali jsme:
Nebudou voliči od pana Babiše nyní, když už je ve vysoké vládní funkci, čekat jiný přístup?
Samozřejmě, ta situace se velice změní, protože pracovat ve prospěch státu a národa je úplně jiný úkol než nadávat ve prospěch státu a národa. To teď ti, kdo se k moci dostali, velice brzy pocítí. Mně se líbila Vaculíkova věta, kterou měl v krásném interview v Reflexu, že vždycky trochu nadržuje vládě, protože je daleko těžší pracovat, nadávat je daleko lehčí. To je pravda. Zároveň to také znamená, že ti, kdo nadávali, ve chvíli, kdy musí pracovat, poznají, že to je opravdu jiná role.
Když jste hovořil, že v každé situaci dáváte přednost demokratickému řešení, jak vnímáte, že do toho našeho politického rybníku vplul prezident Miloš Zeman s poněkud autoritativnějšími sklony a snahami?
Myslím, že jeho kritici mají pravdu v tom, že má sklony k intuitivnímu navyšování své moci a trochu k autoritativnímu jednání. Na druhou stranu, přes všechna negativa, je pronikavě inteligentní, a teď si podle zaměření můžeme dát do závorky bohužel, nebo bohudík, má v mnoha věcech pravdu, a tím trochu komplikuje svým kritikům situaci. Ještě navíc se stává na politickém hřišti daleko silnějším hráčem, než je jeho poměrně široké okolí, a proto se stává pro politiky v běžném politickém provozu problémem.
Psali jsme:
Co vám vůbec na současné politice připadá nejhorší a nejrizikovější?
Nejrizikovější mi připadá zejména to, že právo stále ještě není vynutitelné. Protože ta kriminalizace politiky, jaké jsme svědky, to není náhlý výtrysk spravedlnosti, to jsou spíš jakési činy ze zoufalství, že když nemohu dosáhnout spravedlnosti, aspoň demonstruji svou snahu tím, že pochytám ty, kteří jsou nejslabším článkem řetězce, nebo kteří se pochytat dají, zatímco ty velké ryby zůstanou nepotrestané. Ale to není problém specificky český, to je námětem každé dobré detektivky ať už z evropského nebo amerického prostředí. Ovšem tím je daná určitá ztráta důvěry ve spravedlnost, která je v populaci široce rozšířena, a to je jeden z problémů, který považuji za markantní. Všimněte si, že sice si předvolají toho či onoho kvůli nějakým jízdenkám v metru, ale na druhé straně člověk, který prokázaně pod vlivem alkoholu, možná i kokainu někoho přejede, uteče před policií a je chycený, má přes to zřejmě dál dva roky řidičský průkaz, dva roky se nic neděje, žije spokojeně ve svých nemovitostech, zatímco běžný občan si neštípne v autobuse lístek nebo nedoplatí někde dvacet korun na daních a už má problém, který mu komplikuje život. Pořád se tady pocit, že věci jsou váženy podle míry své škodlivosti, nedostavuje, a to je pro mnoho lidí frustrující. A je to součástí zklamání z politiky. Druhá věc je, že nikde není vidět snaha napravit věci, které jsou obecně kritizovány, a začít stát skutečně znovu budovat. Spíš se zdá, že ti slušní vyklízejí pole a ti ostatní se snaží zakopat v zákopech tak, aby nebyli chyceni, ale rozhodně nevyvíjejí aktivitu k nápravě. To všechno vede ke zklamání a to se šíří jako ta příslovečná, ač se mi to slovo nelíbí, blbá nálada.
Největší ránu pocitu, že tady funguje nějaká spravedlnost, dal vloni tehdejší prezident Václav Klaus širokou bezprecedentní amnestií, která zastavovala trestní stíhání největších hospodářských podvodů z minulých let.
To je součást toho, co říkám. Myslím, že se společnost z toho dodnes nevzpamatovala.
Když se díváte na politiku jako psychiatr, nemáte někdy pocit, že je mezi politiky zastoupeno větší procento osob s různými poruchami chování, narcistů, megalomanů a exhibicionistů než v běžné populaci? Nepřitahuje politika takové osobnosti?
To je poměrně snadné a laciné říkat. Ale obávám se, že nikdo to pořádně nezměřil a nenasbíral žádná data, alespoň mně nejsou známa, která by byla založena na vyšetření nebo aspoň na otestování těch lidí a porovnání reprezentativních vzorků v jednotlivých vrstvách společnosti a mezi politiky. A pokud jde o kazuistické údaje, znám opravdu značný počet politiků, kteří jsou slušní, vyrovnaní, nejsou to psychopati, nejsou egocentričtí. I když někdy špatně dopadnou, to nevadí, musíme je také započítat. Tvrdit na základě viditelnosti těch nejmarkantnějších figur, které mohou být předmětem zděšení spravedlivých jedinců, že takoví jsou všichni politici nebo že jich tam je většina, je laciné, takový bestseler se dobře prodává, ale obávám se, že to je povrchní a že to nemusí být pravda. Je to důsledek určitého optického klamu. Je to asi jako když budeme říkat, že mezi učiteli je víc pedofilů nebo mezi katolickými faráři víc homosexuálů. Sice pro to sneseme různé ojedinělé příklady, ale tvrdit, že je jich většina, je zavádějící.
Vy politiku sledujete, často se k ní vyjadřujete, publikujete své názory, před volbami jste podpořil tehdejší předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavu Němcovou. Proto by mne zajímalo, když se díváte na politický vývoj, jestli jste optimista, pokud jde o budoucnost?
Já jsem pořád optimista, ale takový opatrný, protože můj optimismus je čím dál víc zklamáván, ale zatím pořád převažuje. Protože kdybychom byli pesimisty, museli bychom hodit flintu do žita a někam utéci, ale ono už není moc kam. Myslím, že proto, abychom se vzdali, tady nejsme, že se pořád musíme za každou cenu snažit. Dokud jsou určité prostředky k nápravě věcí, a tím hlavním prostředkem je osobní svoboda, do té doby je nějaká naděje, že se to zdaří.
Psali jsme:
 modified-635164058176272916.jpg&id=14070)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
