Profesorka Kobilková, gynekoložka a legenda pražských lékařů: Vážná slova nejen pro ženy, ale i budoucí generace

Paní profesorko, jak cítíte obecně proměnu poměrů v naší zemi za posledních 25 let z hlediska lékařky, z hlediska matky a babičky i z hlediska občanky, která chce, aby to tu „nějak vypadalo“? Vypořádali jsme se s 25 lety svobody se ctí?

Mám výhodu, že mohu srovnávat. Zažila jsem období naší první republiky, v zemědělském kraji, kde museli lidé odevzdávat přírodě poctivou práci, aby jim vydala země dobrou úrodu. Povrchnost dovedla přinést také své plody – ztroskotání. Zažila jsem ve školních lavicích druhou světovou válku. Vím, jaké reakce přináší národní útlak: odpor, nenávist, a někdy apatii. Vzpomínám na ty profesory, kteří nám vštěpovali: „Neklesat na mysli, učit se, neboť jen vzdělaný národ může přežít.” V roce 1947 jsem ukončila studium na gymnáziu maturitou a vybrala jsem si studium medicíny proto, že je to práce tvořivá od stanovení diagnózy po provední výkonu a má etický kodex proto, že prospívá člověku. Studium bylo finančně náročné, ale dostala jsem za výsledky studia na střední škole stipendium, kterého bylo potřeba jen do roku 1948, kdy vysokoškolská studia byla již bezplatná.

Trápí mne, že často chybí lékařům empatie k nemocnému, když slyším, že ”pacienta přivezli do nemocnice a je odmítnut proto, že tam rajonem nepatří”, nebo že ”klinika má obsazená všechna lůžka”, a tak se s nemocným jezdí autem záchranné služby po Praze, až se někdo smiluje. Na lékařské fakultě jsem studovala do roku 1952, kdy jsem promovala. Vzpomínám na vynikající učitele, ať to byl prof. MUDr. J. Charvát, DrSc, prof. K. Henner, prof. K. Klaus, můj pozdější přednosta gynekologické a porodnické kliniky, kteří nám vštěpovali “nejdříve vyšetři, posuď, rozhodni, a nevíš-li, konzultuj a potom rozhodni o přijetí na lůžko. Akutní příhody, které vyžadují neodkladnou péči, je nutné položit třeba na pohotovostní lůžko. Pro nás, sekundáře, pracující na 1. porodnické a gynekologické klinice, bylo nemyslitelné, abychom pacientku doporučenou a přivezenou záchrannou službou z okresní nemocnice nevyšetřili a neuložili ji na lůžko. Bylo také ctí pracoviště, že se pomoci dožaduje menší nemocnice. Sama jsem byla nedávno svědkem, že okresní nemocnice žádá, a lůžkové pracoviště vyššího typu posílá pacientku zpět – že si primář okresní nemocnice s pacientkou “poradí”.

V roce 1983 přivezla sanita na kliniku z okresní nemocnice Městec Králové těhotnou ženu v 8. měsíci těhotenství s bolestmi v břiše, které těhotnou pronásledovaly od počatku těhotenství, a proto byla žena několikrát také v malé nemocnici hospitalizována. Kdyby nebyla okamžitě vyšetřena k zjištění důvodů bolestí, nebyly by zachráněny ani matka, ani dítě vážící 2100 gramů. Byla to tak mimořádná a ojedinělá situace, kterou řešil tehdy Doc. MUDr. M. Šindlář CSc a která upoutala většinu našeho denního českého a slovenského tisku. Porod živého dítěte z mimoděložního těhotenství nebyl do té doby v odborném tisku v Evropě vůbec popsán. V USA byl o řešení porodu velikého živého plodu z těhotenství uveden jediný případ ve spojitosti s MUDr. R. Vašičkou, lékařem českého původu, který byl za diagnózu, pohotovost a operační techniku jmenován profesorem a členem lékařské akademie USA. Náš lékař v ČSR, ještě nad rámec svých povinností a z lékařské zvídavosti, sledoval vývoj dítěte dlouho po jeho narození, zejména jeho motorický i psychický stav v komunikaci s matkou dítěte. V odborné literatuře se uvádí a je také z lékařské praxe známé, že mimoděložní usídlení oplozeného vajíčka zpravidla končí do třetího měsíce těhotenství odumřením nebo potratem za dramatické situace silného a život matky vždy ohrožujícího krvácení. Růst dítěte v nepříznivém prostředí, mimo dělohu, by mohl být spojen s pohybovými i duševními odchylkami. Diagnózu extrauterinně uloženého dítěte a krvácení do dutiny břišní potvrdilo Doc. M. Šindlářovi ultrazvukové vyšetření tehdy dostupné na klinice. Dnes je to pohledná, 31letá, zdravá slečna, která se ozvala Doc. MUDr Šindlářovi v době svých třicátých narozenin.

Počítače jistě ulehčí práci a život v mnohých aspektech. V medicíně usnadní administrativní práci, urychlí komunikaci mezi laboratořemi, lékaři i speciálními zdravotnickými úseky. Mám dojem, že lékaři stráví více času v práci s počítačem než s člověkem. Vše musí být dobře “zakódováno” pro pojišťovny, aby “neutíkaly” ředitelství peníze. Přístrojová technika přinesla jak zlepšení diagnostiky, tak terapie. Nesmí však chybět odosobnění lékaře, který je tou důležitou osobou, která pomáhá pacientovi nemoc “unést“ a také “zvládnout“, proto musí mít lékař na pacienta čas a pozorně ho vyslechnout a pochopit jeho trápení.

Mám 6 vnoučat, 14 až 36 let starých. Na nich vidím proměny času. Pro dvě z nich, ty mladší, je alfou a omegou počítač, který zastoupí vše. Je to všemocný pán, který prý nahradí zajímavou četbu, beleterii, vědecké informace a konečně i hry. Mladí lidé obecně nečtou, říká moje sestra, učitelka češtiny a dějepisu. Ta starší generace mých vnoučat pojala počítače jako službu a budují na nich plnost svého osobního života jako bázi pro potomky. Mladí lidé prohlašují, že vše podstatné je na internetu, který nahradí dokonce učební pomůcky. Uplynula doba, kdy jsem viděla mládé lidi s knížkou v tramvaji, autobusu nebo na plovárně. Na formování člověka, zejména v jeho duševní oblasti, má, podle mého názoru, krásná literatura velký podíl. Dobrý učitel a žák bývala vazba pro celý život.

Takovými váženými učiteli byli v mém oboru, gynekologii a porodnictví: prof. MUDr. Karel Klaus (vysoce hodnocen v “Pamětech J. Charváta” za český a čestný postoj ředitele české části všeobecné nemocnice v Praze 2, za 2. světové války), prof MUDr. A. Kotásek, DrSc, Doc. MUDr. J. Málek DrSc, (nenahraditelný učitel studentů o tom, jak vstupovat do vědeckého bádání), kteří představovali školu, k níž se žáci s hrdostí hlásili a která vychovala řadu přednostů krajských porodnických a gynekologických zařízení. Ti se snažili předat štafetu vědění dalším adeptům oboru. Jedním takovým učitelem byl také Doc MUDr. M. Šindlář Csc, který “plnil posluchárny studenty“ svými přednáškami. Výukové prostory pro praktická cvičení byly vyhledávaným zdrojem poučení nejen pro studenty, ale zejména pro mladé lékaře. Demonstroval-li praktické příklady Doc. MUDr. Milan Šindlář, nebylo v nich volného místa. Dnes se za výuka “nadstardandní” platí. Šikovní manažeři pořádají doškolovací kurzy, semináře, na které pozvou experty jednotlivých lékařských disciplín, kteří samozřejmě dostanou zaplaceno a zvýší si příjem. Rozdávat “to, co vím” zadarmo??? „Já to znám, a ty, chceš-li to vědět, tak si to zaplať, protože každá “mimořádnost” musí být zaplacena,” říkal mi jeden nemocniční lékař. Přednost v pořadí na operace měly vždy lékařské důvody: urgentní stavy, zhoubná bujení. K mému údivu byla operace nádoru ovaria u pacientky odsouvána téměř půl roku, až žena dostala bolesti a zvětšovalo se jí břicho. Na moji telefonickou žádost byla zařazena do operačního programu a ještě s dodatkem, “takových já mám, paní profesorko, takových je! Bylo to zhoubné bujení vaječníku. Dnes je žena po doplňující léčbě a zatím bez komplikací...

Jak sledujete a prožíváte proměny systému zdravotní péče? Resort zdravotnictví zažil liberalizaci, řadu reforem, řídil ho rekordní počet ministrů. Obecně se usuzuje, že za socialismu byla zdravotní péče zdarma, nicméně nekvalitní, zaostalá a ve špičkové kvalitě ne pro každého... zatímco nyní je pro pacienta finančně náročnější z hlediska spoluúčasti, nicméně kvalitnější, o čemž svědčí prodlužující se délka života?

Asi bych jen těžko spočítala všechny ministry, kteří řídili zdravotnický resort za uplynulých 25 let. Velkou chybou myslím bylo, že nebyli na stěžejních úsecích ministersta zdravotnictví osoby, které by zprostředkovávaly objektivní signály ze zdravotnických bázích v terénu. Pamatuji se, že manažerem a organizátorem byl ve funkci ministra zdravotnictví také pater PhDr. Plojhar. Signály k organizaci zdravotnické péče mu dodávali za obor gynekologie a porodnictví prof. MUDr. A. Kotásek, DrSc a za ostatní obory to byli špičkoví experti, většinou profesoři. Sbor krajských odborníků nebyla špatná struktura a na organizaci boje s rakovinou nám ji záviděli mnozí zahraniční kolegové v diskuzích na kongresesch. Je pravdou, že technický pokrok slouží člověku. Můj otec zemřel v roce 1966 na vadu srdečních chlopní. Můj bratr měl tutéž vadu, která byla napravena umělými srdečními chlopněmi v roce 2001 a stimulátorem, které mu umožnují život v jeho 83 letech.

Dalším rozměrem Vaší profese je akademická činnost a vysokoškolská výuka. Jak srovnáváte generace studentů, které jste vyučovala, včetně generace nejnovější? Obecně a široce řečeno, cítíte u nejnovějších, polistopadových mladých generací větší odpovědnost za svůj život, větší samostatnost, výraznější projevy individuality? Sledujete popsané trendy s radostí, nebo spíše starostí?

Za mé aktivní klinické činnosti, i za 55 let práce učitele v oboru gynekologie a porodnictví jsem se setkala s mnoha studenty na přednáškách a na praktických cvičeních. O konkurzní trvalá místa na klinických pracovištích byl v našem oboru dříve zájem veliký. Na jedno místo se hlásilo až 30 uchazečů. Dnes žádají o místo na klinice sotva 3, a to ještě lékaři zahraniční, z Ukrajiny, Středního východu. Asi hlavní důvod je ten, že finanční možnosti v obvodních zařízeních jsou větší než platy klinických pracovníků, od kterých se navíc očekává léčit, učit, a také se věnovat vědecké práci a sloužit noční služby. Gynekologové v obvodech si nakoupí přístroje – například ultrazvuk – a po krátkém zaškolení ho užívají až zbytečně často a přebytečně. Asi proto, že vyšetření ultrazvukem je dobře finančně hrazené pojišťovnami. Podobně je tomu s prevencí rakoviny děložního hrdla -cervixu ( hantýrkou “čípku”). Obvodní gynekolog provádí cytologické stěry z inkriminované oblasti u ženy. Cytologické “PAP “ nátěry jsou placené pojišťovnami a většinou chodí na prevenci stejné skupiny registrovaných žen – stěžují si laboratoře i gynekologové-lékaři. Opakování screeningového cytologického PAP stěru je v ČR doporučeno s ročním odstupem a v Anglii po 5 letech. Incidence rakoviny děložního hrdla se postupně v ČR snižovala na hodnotu 18, ale za 25 let jsme nedospěli k podstatným změnám. Plynule se výskyt zhoubného bujení cervixu dělohy snižoval z 32 před zavedením preventivních opatření v gynekologii (incidence–výskyt na 100.000 žen) do doby, kdy byl krajským odborníkem prof. MUDr. A. Kotásek a jeho pravou rukou v onkologické gynekologické prevenci prof MUDr. J. Kaňka, Drsc. Myslím, že paní Doc. MUDr. Emmerová a Doc. MUDr. Bojar jako ministři viděli nutnost některých změn v systému prevence rakoviny cervixu, ale krátká funkční doba byla jejich brzdou. Proč jsme se nepoučili od Anglie a severských evropských států s nízkou incidencí rakoviny děložního hrdla? V Anglii měli dokonale státem připravovaný a přísně organizovaný screening, který vyžadoval důkladné školení lékařů provádějících stěr a jejich výběr a také výběr laboratoří s přísnou systémovou kontrolou a také aktivní motivaci ženské populace? Tak klesla incidence rakoviny děložního hrdla v Anglii na třetinu a další screeningové cytologické kontroly populace žen mohou být až po 5 letech. Nemyslím si, že dva fádní televizní vstupy “Adélko, nezapomeň na prevenci” a poněkud nezávazný vstup lékaře “nezapomenout na zvací obálku” jsou velmi motivující.

Vaším životním posláním bylo zejména pomoci přivádět na svět děti. Z hlediska psychologie je samozřejmě uznáváno, že první roky v životě dítěte jsou formativní a určují ze značné části jeho charakter. Co dělá dle Vás náš stát dobře či špatně pro mladé rodiny? Je sociální systém způsobilý zajistit mladým rodinám klid pro výchovu dětí bez stresu? Například i v porovnání s praxí minulého režimu.

Já sama jsem vyrůstala v úplné rodině, byli jsme 3 děti. Matka byla před svatbou administrativní pracovnicí na poště. Po svatbě připravovala půdu pro rodinný život. Po narození dětí měli oba rodiče s námi práci a také hodně starostí. Žena plně zaměstnaná (kterou jsem byla po promoci také já, a navíc se dvěma dětmi a manželem pracujícím mimo Prahu ) je matka a manželka v nelehké situaci. Využívala jsem možností školky, družiny a hlavní pomocnicí mi byla moje matka, která po smrti táty měla také, jak říkala ,”nějakou životní náplň”. Organizace rodinného života zaměstnaných rodičů se mění. Nezbylo než dávat dětem malé úkoly a povinnosti v rodině, v domácnosti, únosné pro jejich věk a úměrné jejich schopnostem, aby se naučily vážit si času, práce i ceny věcí, a tím pochopily snad i tu moji práci. Myslím, že dnešní mládí trpí nedostatkem citu pro tyto hodnoty. “Mít peníze, pak mám všechno”, to bývá zavádějící cesta “do pekel“.

Podíváme-li se na sociální systém z přesně opačné perspektivy, a sice z perspektivy poskytování služeb seniorům a míru péče o ně... Přidáváte se ke kritikům polistopadového uspořádání, kteří tvrdí, že jak z hlediska výše penzí, tak z hlediska poskytování zdravotní péče se chováme k seniorům macešsky?

Jsem seniorem. Bude mi 87 let. Nedomnívám se, že všechny sociální ústavy splňují všechny představy, které lidé ve stáří o životě mají. Navštívila jsem několik svých známých, kteří jsou umístěni v ústavech pro dlouhodobě nemocné i pro seniory, jejichž komfort je dán finančními možnostmi uživatele. Všichni jsou v teple, mají střechu nad hlavou, pravidelné jídlo, možnost zdravotních kontrol, ale postrádají často komunikaci s blízkými lidmi. Doba čekání na umístění bývá dlouhá, právě tak jako čekací doba na tzv. “sociální” byt, kterých je poskrovnu.

Abychom přešli k politickému vývoji: Ve kterých etapách polistopadového vývoje jste měla pocit, že naše země jde správným směrem, a ve kterých nikoliv? Kteří konkrétní politici se o obé přičinili?

K dobré funkci a prosperitě lidské společnosti je třeba fungujících struktur státu, struktur právních, sociálních, ekonomických atd. Moji úctu a obdiv mají ti, kteří jsou profesionálně zdatní, čestní a dovedou také pro své přesvědčení hledat cesty k jejich uskutečnění často netradiční, a těch máme v české historii celou řadu: (císař a král český Karel IV., Mistr Jan Hus, učitel národů Jan Amos Komenský, profesor pražské lékařské fakulty, anatom Jan Jesenský, T. G. Masaryk, E. Beneš, J. Fučík a nakonec i V. Havel a mnozí další, často “bezejmenní”) ...

Atmosféra oslav výročí 17. listopadu je ,,obohacena“ o veřejně formulované výhrady části veřejnosti vůči prezidentu republiky Miloši Zemanovi. Považujete za problematické jeho rozhlasové vystoupení, během kterého použil několikrát vulgarismů? Jak vnímáte kritický postoj k prezidentovi a jeho politice, zaujatý pravou částí politického spektra, umělci, novináři či aktivisty?

Zažila jsem období 17. 11. 1939, i 17. 11. 1989. Obě se týkají naší mládeže, studenstva a neměly by se spojovat s nějakými výhradami. Nedovedu si však představit, že by prezidenti T. G. Masaryk, Dr. E. Beneš nebo generál M. R. Štefanik ve svých veřejných projevech užili vulgarismů. Doba je jiná, více naturalistická. Kolik dvojsmyslných televizních pořadů, nahoty se předkládá k vidění! Nejen dospělým, ale i mládeži! Obecně se množí vraždy a násilnosti. Počítám-li všechny krutosti uváděné v denním tisku, ve sdělovacích prostředcích a také nepochopitelné vraždění dětí a novorozenců jejich vlastními matkami, mám obavy z budoucnosti našich vnuků, pokud se naše společnost nezmění. Vystoupení prezidenta Zemana bych pojala heslem našich dědů: ”na hrubý pytel hrubá záplata.” Překvapilo mne také, že i pan kníže K. Schwarzenberg, vážný kandidát na prezidenta ČR, si v současnosti “nebere servítky” a veřejně užil ve své řeči take vulgarismy.

Jaké rady byste dala zejména mladé generaci této země, aby jejích dalších 25 let bylo šťastnějších? Co je třeba zejména změnit a čeho se je třeba zbavit, aby Vaši nástupci na operačních sálech přiváděli děti do šťastnějšího prostředí?

Většina našich mladých lidí má tendenci pohlížet na minulost jako na něco, co je potřeba od sebe odvrhnout, zbavit se toho jako “nepotřebného balastu”. V diskuzi na toto téma s Doc. MUDr. M. Šindlářem a jeho přáteli, kteří převzali štafetu svých velikých odborných vzorů, považujeme za důležité říkat mladým, že ”historie poskytuje poučení, je studnicí zkušeností, vybírejte si je, poučte se z proher, čerpejte z historie to, co se osvědčilo, to, co je dobré, a na tom postavte svůj další život, aby se naše společnost zbavovala ”kazů”. V každém oboru bude platit, že ”bez práce nejsou koláče“. Vždytˇ i vozítko, které dospělo na kometu v tomto roce, je dílem studia minulých zkušeností, usilovné svědomité práce každého člena z týmu. V našem oboru je to snad nejvíce zřejmé, jak naši přechůdci prokopali brázdu pro naše vědění například v bakteriologii, embryologii, genetice, biochemii objevením změn ve fyzikálních vlastnostech nejen buněk, ale také v živých nádorových tkáních.