Svět znepokojeně pozoruje situaci ve Venezuele. Země s největšími potvrzenými zásobami ropy se zmítá v mocenském boji mezi dosavadním prezidentem Nicolásem Madurem a předsedou Národního shromáždění Juanem Guaidóem. Za toho se postavily například Spojené státy, Izrael, nebo Evropská unie. Socialistu Madura pro změnu podporují Rusové, Čína, Srbsko, Mexiko, nebo Severní Korea. Co nám celá tato záležitost říká o vztazích světových velmocí?
Média preferují světonázor USA a přisluhovačství bezpohlavní EU. V tomto směru je komické, jak ti, kteří se chvástají vysokou mírou demokracie a obviňují východní mocnosti ze zasahování do vlastních voleb, spěchají s uznáním Juana Guaidó, který je jejich preferovaným kandidátem. Venezuela bude z geopolitického hlediska především záležitostí USA a ostatní budou velice opatrní.
O co nejspíše v případě Venezuely jde především?
Už v minulosti se americké koncerny pokusily ovládnout nerostné bohatství ve Venezuele. Tehdy se ne příliš moudře rozhodl prezident Hugo Chavez k nevídanému opatření, kdy za cenu zadlužení státu odkoupil např. těžební práva a „vrátil je lidu“. Nepomohlo ani lákadlo na investory v podobě zavedení vnitřních a exportních cen. Snadno dostupné zásoby ropy, plynu a lithia jsou skutečným důvodem tlaku USA na politickou změnu.
Není odstranění Madura přeci jen ospravedlnitelné? Poslední prezidentské volby se potýkaly s bídnou účastí a mezinárodní komunita vyjádřila silné pochybnosti o jejich férovosti. Když Madurovi socialisté drtivě prohráli parlamentní volby, Maduro nově vzniklý parlament obešel založením ústavodárného shromáždění a s jeho pomocí vládne dál. Lidé ve Venezuele trpí hlady, chybí tam základní hygienické potřeby, ropná velmoc je na mizině…
Venezuele se nepodařilo aplikovat model tržního hospodářství s centrálním řízením státu, jako např. v Číně, což nemusí byt pouze vnitřním problémem, ale zásadní vliv může mít i určitá izolace Venezuely na světových trzích. Přece jen tamní zásoby ropy a omezená těžba mohou být pro globální těžaře určitou rezervou na okamžik, kdy ostatní naleziště budou před svým vytěžením. Je dobré neupínat se pouze na mediální obraz Venezuely, ale ověřit si realitu. Například na přelomu milénia byla Venezuela oblíbenou destinací Čechů, kteří se tam stěhovali za lepšími podnikatelskými příležitostmi, hlavně v hotelnictví, gastronomii nebo strojírenství.
Fotogalerie: - O dostupnosti marihuany
Situaci vyhrocuje především rozmíška s USA. Maduro v reakci na rekognici Guaidóa prezidentem nařídil americkým diplomatům, aby do 72 hodin opustili zemi, USA tento požadavek ignorovaly. Nyní se obě strany trochu uklidnily, Maduro ultimátum prodloužil na 30 dní. Co lze dále čekat? Je možné, že USA podniknou vojenskou akci?
Ta „válka“ už probíhá. Prozatím zpravodajská, diplomatická a mediální. Zájem USA je zřejmý, ale nelze přehlížet oddanost venezuelské armády a většinovou vůli lidu, kteří si vměšování USA nepřejí. Vojenskou akci lze očekávat po možném zinscenovaném krvavém potlačení občanských protestů. Obával bych se barevné revoluce a kyjevského průběhu. Rád bych věřil tomu, že s pokusem o převrat ve Venezuele nesouvisí teatrálně prezentovaná dohoda USA s Tálibánem v Afghánistánu, což by nabízelo variantu dislokace amerických jednotek do jiného „ohniska“ napětí.
K odchodu vojsk z Afghánistánu by mělo dojít v průběhu následujících 18 měsíců. Jak toto lze vnímat v kontextu výroků typu: „V Afghánistánu se bojuje za Prahu“? Hrozí nyní zhoršení bezpečnosti i v České republice?
Jak jsem uvedl v předchozí otázce. Je to příliš akcentovaná záležitost. Dohoda s Tálibánem popírá smysl amerického tažení do Afghánistánu a je nejen kapitulací USA v této oblasti, ale z velké části i výsměchem všem obětem. Naší vojáci umírali v rámci plnění aliančních závazků NATO, což je bojem za to, aby Praha seděla u jednacího stolu. Nic víc. Efektivnější „obrana Prahy“ by byla účast v armádě neprodyšně bránící vnější hranici EU, když ne rovnou naši státní hranici. Bezpečnostní situace v ČR se tím nezmění. Bude-li chtít nějaká spící buňka, která se jakkoliv mohla dostat do ČR, provést jakoukoliv násilnou demonstraci odporu proti našemu vojenskému vměšování v jeho zemi, nebude na to mít okamžitý postoj USA zásadní vliv. V tomto ohledu musíme spoléhat na činnost zpravodajců a akceschopnost policie.
Jak se v kontextu zprávy o odchodu spojeneckých jednotek jeví dosavadní působení české armády v Afghánistánu?
Opět se budu opakovat. Po ekonomické devastaci a opakovaně nepovedeném přezbrojení naší armády nám de facto nezbývá nic jiného, než se stát součástí vojenské aliance, která odpovídá politice naší země. S ohledem na naše technické vybavení nepatří čeští vojáci v zahraničních misích pod vlajkou NATO k útočným jednotkám, ale plní si povinnosti své spoluúčasti jako lékaři, ženisté, chemici nebo dozorové jednotky. Jsme-li členy NATO, nelze se neúčastnit.
Fotogalerie: - Pokorný vypovídal
A nyní k dění v Evropě. Milan Kundera je jednou ze zhruba tří desítek významných osobností, které připojily svůj podpis k manifestu varujícímu před nástupem populismu. Umělci mají obavy z Brexitu a z květnových evropských voleb. Může s jejich výsledkem podobné snažení zamíchat?
Pamflety signované umělci, a to jakéhokoliv formátu, byly v minulosti spíše kontraproduktivní. Toto samozvané svědomí a hlas národa je obvykle něco úplně jiného, než jak tyto problémy vnímá volič, zatížený každodenními běžnými starostmi. Brexit, ta nekonečná hra na loučení a neodcházení, už nikoho nevzrušuje. Co naopak může volby do EP ovlivnit, je dohoda Německa a Francie. Ukazuje to určitou „nejednotnost“ EU, která byla velkým lákadlem pro mnohé voliče. „Jsme členy jednotné EU“. Francie a Německo vytvořili model „nadčlenů a podčlenů“, tzn. mnoho voličů může nově dospět k názoru, že než být „druhořadým“ členem EU, bude lepší tam rovnou nebýt. Tato logika by tedy nahrávala euroskeptickým kandidátům, kteří se budou prezentovat jako ti, jež se zasadí o vystoupení ČR z EU, byť je to v mnoha směrech nesmysl.
„Musíme bojovat za evropskou myšlenku, jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu,“ vyzývá v textu francouzský filosof Bernard-Henri Lévy. Lze s tímto postojem souhlasit?
Evropská myšlenka se mění na marxistickou myšlenku a Frankfurtskou školu. „Populismus“ a „fake news“ jsou moderní propagandistické termíny, které se nadužívají k nálepkování nežádoucích názorů.
Lévy zároveň označuje ty, kteří nechtějí společný evropský projekt, za „žháře duše a ducha“. Nepřispěje podobné nálepkování spíše k další polarizaci názorových proudů?
I když to ode mne zřejmě nečekáte, protože jsem euroracionalista, EU nemusela být špatným projektem. Nesměla by to ovšem být násilně sjednocovaná EU pod tlakem fabulace nutnosti společných postupů (bezpečnost, dluhová politiky, atd.), ale měla to být Evropská unie vzájemně spolupracujících suverénních států. Nepotřebujeme centrální orgány EU. Nepotřebujeme Evropskou komisi ani Evropský parlament. Vše by dokonale suplovaly rady ministrů jednotlivých členských států. Tato paralela, kdy čeští poslanci v EP, kteří jsou v jiném složení, než je aktuální vládní koalice prosazující jiné programové priority, je obrovskou zbytečností. Myšlenka EU se tříští na tři základní proudy. Tvrdé jádro (Německo a Francie) a ti, kteří jim nadbíhají… původní euromarxisté prahnoucí po jednotné euroříši s centrální bruselskou vládou…a přibývající euroskeptici, kteří získávají hlasy tzv. „vlastenců“.
Stále ovšem schází funkční projekt alternativy ke stávající EU. Projekt založený na kooperaci, ekonomice a spolupráci vzájemně respektovaných suverénních států.
Mnoho let prezentuji svou myšlenku tzv. V4+3, resp. myšlenku jakéhosi „Sdružení středoevropských států“, které by tvořily země Visegrádské čtyřky, Rakousko, Itálie a Slovinsko. Vznikl by politicky neutrální prostor mezi přeregulovaným a silně liberalizovaným Západem a Východem, který je s ohledem na svou snadnou politickou destabilizaci stále určitým rizikem. Ukrajina stále chrastí zbraněmi a touží se EU zalíbit a Rusko je postaveno na jednom muži, který je sice excelentním politikem a diplomatem, ovšem ve chvíli, kdy bude V. V. Putin nahrazen kýmkoliv radikálnějším, může se vztah evropských zemí a Ruska zásadně změnit.
Myšlenka V4+3 je životaschopná obchodně, průmyslově, zemědělsky, energeticky i geograficky, sahající od Baltu až po Středozemní moře. Pak bude mít smysl přemýšlet nad vystoupením z EU a přidat se k tomuto novému – čtvrtému proudu.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
