Zdá se, jako by vize EU ztrácela glanc. A to v květnu budou volby do Evropského parlamentu. Jak vidíte její budoucnost, nevrátí se třeba k původnímu projektu EHS, nebo naopak bude více vícerychlostních unií?
Vize EU glanc neztrácí, protože žádný nemá. Jak je vzdálena od cílů, které jí určili její zakladatelé! Vznikla v roce 1993, když se na základě maastrichtských dohod přeměnila z Evropského společenství v útvar, který má částečně podobu mezinárodní organizace, zčásti jednotného státu. Od roku 2013 sdružuje 28 států s celkovým počtem 510 milionů obyvatel. Její idea však zrála od konce druhé světové války, zabýval se jí především Winston Churchill, generál de Gaulle hovořil o Evropě „od Atlantiku po Ural“, ale v období studené války Evropu rozdělila železná opona. Po jejím pádu stáli u kolébky EU především francouzský prezident Francois Mitterrand a československý, později český prezident Václav Havel. Právě počátkem devadesátých let Mitterrand celkem třikrát přijel do Prahy za Havlem – předtím po sedmdesát let k nám nezavítal ani jednou kterýkoliv francouzský prezident, Mitterrand byl v prosinci 1988 prvním –, aby spolu diskutovali o podobě integrované Evropy jako volné konfederace států, které si samy budou řešit problémy vnitřní politiky, jen tu zahraniční a bezpečnostní budou mít společnou.
Fotogalerie: - Francie povstala
Dnes EU pomocí svých orgánů zasahuje do všech sfér, jak o tom svědčí například snaha určovat kvóty pro přistěhovalce do jednotlivých zemí. Třebaže tato otázka byla prozatím odložena, v jiných to platí ve stejné míře jako už zprofanovaná norma pro velikost a zaoblení banánů, které se smějí prodávat na evropském trhu. A právě migrace, terorismus a další aktuální problémy zaměstnávají všechny evropské činitele natolik, že už nestačí uvažovat, jaká bude Evropa nejen zítra, ale i pozítří, tedy za deset, dvacet, třicet či padesát let.
Mimochodem, dnes vám už v Bruselu nikdo neodpoví přesně ani na takovou zdánlivě jednoduchou otázku, kolik lidí dnes EU a její orgány zaměstnávají lidí. Evropská komise uvádí 34 000, ale to jsou jen její zaměstnanci. Přičteme-li parlament, soud a Evropskou radu, je to přes 48 000, ale společně s dalšími pracovníky – členy nejrůznějších výborů, poradci, agenturami, misemi v zahraničí a stálými zastoupeními, dobereme se téměř 170 000 lidí placených EU, jak spočítalo pár desítek studentů a členů Open Europe na základě údajů jednotlivých orgánů. Z nich je podle našich starších údajů naší delegace asi 1 000 Čechů, podle komise jich je 400, výběrovým řízením prošlo 200 krajanů. Nechtějte na těchto zaměstnancích, aby přemýšleli o nějaké vizi Evropy, když pro ně je podstatnější vize vlastní důležitosti. Vizi by samozřejmě měli mít politici, kteří se na půdě EU pravidelně scházejí. Ale upřímně řečeno: má nějaký český politik vizi, jak bude vypadat naše republika za tolik let? Je rád, když má tu vlastní na své volební období. Nemá-li ji doma, jak ji může mít v evropském měřítku?
Mnohamilionové „menšiny“ Turků v Německu, Arabů ve Francii, muslimů ve Švédsku. Tito lidé zatím snad kromě Belgie, Nizozemska či Británie příliš nepromluvili do komunální politiky, i když jejich zástupci se ve vládách objevují. Bude se Evropa podle vás měnit?
Tato otázka úzce souvisí s tou první – jak bude vypadat evropská budoucnost. Ale rozlišujme menšiny, které v jednotlivých státech existovaly, především z lidí, kteří přicházeli z bývalých kolonií s tím přílivem uprchlíků, s jakým se Evropa potýká dnes. Rozdíl byl především v tom, že ti z dřívějška šli do metropolí svých kolonizátorů nejen za výdělkem, ale především za vzděláním, za poznáním lepší životní úrovně a stylu práce. Například ve Francii se dva „z černé Afriky“ stali dokonce ministry, než se domů vrátili jako prezidenti nově vzniklých nezávislých států.
Dnešní přistěhovalci, alespoň prozatím, nemají takové ambice. Jde jim o sociální dávky, které by pozbyli v okamžiku, kdyby se zapojili do místního veřejného života, aklimatizovali se. Zatím neznám příklady, že by se tak dělo, a pokud jsou, jde spíše o výjimky, což nevylučuje, že se tak může stát.
Něco jiného je vliv islámu, který se projevuje ani ne tolik pomocí těch bědných uprchlíků jako jinými prostředky. Například dotacemi, které poskytují bohaté arabské země – třeba právě pařížské Sorbonně. Tam se nedávno stalo, že vedení univerzity se zastalo jedné arabské studentky proti svému profesorovi, který ji odmítl přijmout na svou přednášku, protože měla šátek. Právě na této baště evropské vzdělanosti vznikla nedávno idea, proč by se třeba právě Francie nemohla stát první islámskou evropskou zemí. Ve svém liberalismu se mimochodem tato univerzita proslavila i dříve: vždyť vychovala a udělila doktorské tituly třem Khmerům, kteří poté v Kambodži založili a řídili nechvalně proslulé hnutí Rudých Khmerů, za jehož čtyřleté období hrůzovlády zahynula téměř třetina kambodžských obyvatel. Jejich doktorské práce byly plánem, že by se Kambodža měla vrátit do dob své největší slávy, tedy do období Angkorské říše v 9. až 12. století, což také v praxi učinili. Viděl jsem to v Kambodži na vlastní oči a nikdy na tento zážitek nezapomenu.
Evropa musí zůstat evropskou – se svou historií, kulturou, politikou, ekonomikou, se všemi krásami i vadami, které má. To však není jen záležitostí politiků, ale všech občanů. Tím nemyslím rozdmýchat nějakou rasovou, náboženskou či jinou nenávist, nýbrž přispívat k tomu, abychom nově příchozí, kteří opravdu naši pomoc potřebují, integrovali do naší společnosti, a nikoliv aby oni integrovali nás do své. Nám zatím takové nebezpečí nehrozí, proud přistěhovalců nesměřuje k nám, ale Evropská unie už nezná hranice, což jednak neznamená, že k nám nebude směřovat i v budoucnu, a jednak tisíce našich lidí se při práci, studiu či jiném pobytu s těmito jevy setkávají a měli by to mít na paměti.
Psali jsme:
… nemůžeme vynechat ani muslimskou komunitu v Rusku, na Ukrajině a už vůbec ne postsovětské asijské republiky...
Za sovětské éry s tím celkem problém nebyl – neuznávalo se žádné náboženství, tedy ani pravoslavné či islámské, a zvyky či návyky s tím spojené se v podstatě odehrávaly potajmu. S rozpadem SSSR se uvolnila i náboženská tolerance a začaly se projevovat problémy. Před nedávnem jsem četl v Komsomolské pravdě reportáž o vesnici Bělozerje v srdci Ruska. Vytvořili ji kdysi Tataři a až do poloviny devadesátých let se tu nic zvláštního nedělo, vesnice se od jiných ruských vesnic nijak neodlišovala. V tu dobu se však ze Saúdské Arábie vrátilo pár chlapců, kteří tam odjeli studovat a vrátili se s islámskou vírou v duši. Nejen v duši, ale i na jazyku. Jejich vlivem se vesnice se třemi tisíci obyvatel změnila v islámskou. Jedenáct učitelek si od Nového roku vlasy zahalilo bílým šátkem o nosily je i poté, kdy v roce 2014 ministr školství vydal nové nařízení o zákazu nosit veřejně náboženské symboly. Ředitel školy, který zde působí od roku 1985, nic proti tomu nezmohl, nemá ani za ně náhradu. Z peněz místních se tu postavilo osm mešit a ideje i zvyky islámu se šíří do dalších vesnic, v nichž žijí Tataři. Myslím, že jsem už jednou o tomto příkladu hovořil, ale znovu ho opakuji jako symbol toho, že spíše se pravoslavní integrují do islámu než naopak.
Jak vidíte další spolupráci Německa a Ruska a Ruska a Francie?
Pokud hovoříme o politicích, vrcholných představitelích těchto zemí, nacházejí k sobě přes různé dočasné výkyvy cestu poměrně snadno. Francouzský prezident Emmanuel Macron poobědval či povečeřel s ruským prezidentem Vladimirem Putinem jak v Petrohradě, tak v restauraci na Eiffelově věži, také Merkelová se s Putinem oslovují křestním jménem a snaží se udržovat kontakt. Nejde jen o oficiální dodávky surovinových zdrojů, ale ruští oligarchové je vyvážejí i ilegálně, a to dokonce v hodnotě trilionů dolarů. Ty pak investují v západní Evropě, a navazují tak na dřívější tradice. Když jsem byl za svým přítelem v Baden-Badenu, překvapilo mě, že na kolonádě jsem nejčastěji slyšel oslovení „Vaše prevoschoditelstvo“ – soustřeďují se sem jak bývalí ruští emigranti, tak jejich potomci. Ve francouzském přímořském městě Nice osmdesát procent vil patří Rusům a stejně tolik i místních restaurací. I to je forma „spolupráce“, chcete-li použít tohoto výrazu. Takže i když se vzájemně podřizují různým sankcím, toto jsou toky, jimiž se k sobě propojují tyto země, ať je jejich oficiální politika jakákoliv.
A v této politice mohou být sice různé dočasné výkyvy, ale realita je prostě taková, že Rusko, ať si to kdokoliv přeje či nepřeje, patří do Evropy a Evropa s ním musí počítat, protože jeho izolace by byla tou nejhorší variantou. Když se Trump může scházet s nejvyššími severokorejskými představiteli, protože si uvědomuje, jak důležitý je dialog, má se Evropa v roce 2018 tvářit, že Rusko je jen bílým místem na mapě, jak to činila ještě do poloviny třicátých let? Má-li se nějak ovlivnit ruská politika, pak je to možné jedině dialogem, nikoliv vzájemným mlčením a nevraživostí.
Není zvláštní, že se protestů „žlutých vest“ téměř nezúčastnili čerství uprchlíci a bývalí přistěhovalci ze severní Afriky a Magrebu. Znamená to, že je problém „místních“ příliš nezajímá? Že si sice o Vánocích a Novém roce zapálí na předměstích ty stovky aut, ale regulérního protestu se nezúčastňují? „Koupila“ i je snad francouzská vláda svým štědrým sociálním programem?
Faktem je, že počáteční síla jejich hnutí opadá. Možná je to i tím, že nemá pevnou strukturu, vůdce, jen řadu mluvčích, kteří se vyjadřují dost neshodně. S obyvateli je spojuje obecný odpor proti růstu cen, nejen pohonných hmot či dálničních poplatků. A samozřejmě i fakt, že prakticky každý Francouz má auto, a tedy v něm jako součást povinné výbavy žlutou vestu. Proto mají podporu většiny obyvatel – podle průzkumů veřejného mínění 63 až 69 procent, ale spíše morální než osobní účastí na jejich akcích.
Mnozí komentátoři se snaží přirovnávat toto hnutí k jiným protestním akcím, které i dříve zachvátily Francii. Ale nedaří se jim to, neboť nejde o politickou akci s jasnou podporou některých stran, nejde ani o sociální jev s tím, že se ho zúčastní pouze některé kategorie obyvatel. Je to hnutí živelné, a tím pro Francii atypické, ale přitom typicky francouzské. Proč by se ho zúčastnili noví přistěhovalci, když většinou nemají ani auta, ani hlasovací právo či jiné pouto k veřejným institucím? Protože je to hnutí živelné, je také dravé, jak živelné jsou požár či povodeň. Proto se ho noví přistěhovalci spíše bojí, než aby je mobilizovalo k tomu, aby se připojili. O to snáze by je mohly úřady vyhostit a kvůli tomu přece neutíkali ze svých domovů.
Na Ukrajině se v březnu chystají prezidentské volby. Má to podle vás Porošenko „spočítané“ a Tymošenková „jisté“?
Nikdy jsem nesázel, netipoval si, a proto ani v tomto případě nechci sázet na některého z kandidátů. Nevím rovněž, jak skončí Porošenkem vyhlášený výjimečný stav. Pro Ukrajinu by bylo nejlepší, kdyby se objevil nový, „neopotřebovaný“ kandidát, jakým byl například v případě Francie Macron, třebaže je ještě dnes obtížné odhadovat, zda to byl dobrý, či méně dobrý tah. Rozdíl však už je i v tom, že ukrajinský prezident nemá zdaleka tolik pravomocí jako francouzský. A hlavně ukrajinská politika se dnes už neřídí z Kyjeva, což je na tom ten nejsmutnější fakt. Takže asi nebude tak důležité, kdo v nich vyhraje, jako spíše to, jakou nebo čí politikou se bude řídit. Měl by se řídit ukrajinským zájmem, ale ví vůbec někdo za daných podmínek, co je ukrajinským zájmem? Vždyť svou suverenitu Ukrajina už dávno ztratila – na Majdanech i jinde. A vyburcovat z hrobu nového Banderu také není možné. V jaké uniformě by vlastně bojoval?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
