Pane Babiši, kdy jste se dozvěděl o tom, co se v Československu v tom listopadu 1989 dělo a jak to na vás působilo?
V té době jsem působil v rámci podniku zahraničního obchodu v Maroku. Takže jsem moc nevnímal, co se doma děje. Nevěděl jsem to, protože jsme tam Československou televizi nechytali, noviny nám chodily s dvoutýdenním zpožděním. Nemohlo to tedy v těch počátcích nijak působit – přišlo to až později.
Kdy? Až k vám dorazily noviny?
Nejdříve nám o tom vyprávěli různí lidé, kteří k nám dorazili. Telefonovali jsme samozřejmě domů kolegům a známým. V počátku to ale působilo nepřehledně, nikdo přesně nevěděl, co se vlastně děje.
Předpokládám, že jste byl v Maroku zřejmě na nějaké konkrétně dlouhé období. Kdy jste se tedy do Československa vracel?
Do Maroka mne v roce 1985 vyslal podnik zahraničního obchodu Petrimex jako svého delegáta, tehdy jsem zastupoval asi 15 podniků. Staral jsem se jim o byznys, prodával jsem československé zboží, obchod mne zkrátka vždy bavil. Původně bylo dohodnuto, že budu v Maroku do roku 1990. Musím ale přiznat, že já jsem tehdy už ani nepočítal s tím, že se do Československa vrátím. Měl jsem tam nabídky, abych pracoval pro jednoho velkého klienta. I když jsem tedy původně nechtěl a ani nemusel, protože jsem měl v Maroku zaručenou další pracovní pozici, tak jsem se do tehdejší ČSSR vrátil. To bylo hned na začátku roku 1991.
Hnala vás zvědavost?
To ani ne. Můj šéf, který mi vlastně do Maroka pomohl, mě požádal, abych se vrátil. Takže si pamatuju, jak jsem ve čtvrt na jednu v noci, to bylo 1. ledna v roce 1991, naložil plné auto, tehdy Renault 18, tak, že nebylo ani místo pro spolujezdce. A pak jsem jel zhruba 3600 kilometrů z Rabatu rovnou do Lovosic do Sechezy (Severočeské chemické závody). Po návratu jsem měl pracovat jako ředitel obchodní skupiny dovozu a vývozu hnojiv v Petrimexu. Jelikož Lovosice tehdy postavily novou výrobnu ledku za 600 milionů korun, neměly peníze na zaplacení, a tak sháněly někoho, kdo jim ty peníze sežene. Dostal jsem možnost jim je získat a tak to tehdy byl vlastně můj první souboj s Chemapolem, který o ten obchod také usiloval.
Do Lovochemie jsem dorazil 3. ledna 1991 a snažil jsem se je přesvědčit, že ty peníze seženu. A to se mi i povedlo. Tím, že jsem finance zabezpečil u německých odběratelů, získala naše firma, tedy Petrimex, v dubnu 1991 i obchodní práva k prodeji ledku z Lovochemie na 5 let. Jednalo se o takzvané exportní předfinancování. Když se teď tak ohlížím, byl to vlastně můj první větší obchod, který jsem po návratu z Maroka udělal. Zařadil jsem se zpátky do Petrimexu a vlastně jsem dělal znovu to, na čem jsem pracoval hned po škole v roce 1978 – tedy umělá hnojiva.
Nenarážel jste na to, že jste se třeba z Maroka vrátil do poněkud jiného Československa, než z kterého jste odjížděl? Přece jen mnozí lidé měnili například své pozice…
Ani ne. Ta první vlna revolucionářů, kteří se často stali revolucionáři velice pragmaticky až po pádu režimu, protože rychle zjistili, kde je sever, už byla pryč. Já jsem se vrátil do prostředí, které jsem znal, až poté, co tyhle změny proběhly. A můj bývalý šéf byl ještě větší šéf. Mě tehdy ale hlavně zajímal byznys a stal jsem se také obchodním ředitelem. V byznysu firmy bylo hodně práce, poněvadž dojížděly clearingové a rublové obchody ze socialistických států. Na těch obchodech jsem pro svého zaměstnavatele vydělal 600 milionů korun.
Psali jsme:
Jestli tomu rozumím tak, byl jste tedy v té době stále zaměstnancem?
Ano, do té doby jsem byl většinu života zaměstnaný. Navíc jsem měl v sobě zabudovánu snahu a motivaci vždycky s kolegy v práci soutěžit, být úspěšný.
Jak dlouho vám ta snaha soutěžit s kolegy v podniku po návratu do Československa ještě vydržela? Otevíraly se přece nové možnosti…
Brzy se to samozřejmě změnilo, skončila vedoucí úloha komunistické strany, konečně nás také přestali hlídat estébáci. Do té doby jsme byli ve speciálním režimu, museli jsme vše hlásit, každý rozhovor, schůzky a tak dále. Rozhodující chvílí pro mne bylo asi to, když se Vladimír Mečiar s Václavem Klausem dohodli na rozdělení republiky. Řekl jsem si, že když budou dva státy, tak bychom měli založit kancelář nebo firmu v Praze. A to jsem pak udělal. V září 1992 jsem otevřel kancelář Petrimexu na Václavském náměstí. A 25. ledna 1993 jsem založil Agrofert. Tehdy měl čtyři zaměstnance. Kancelář na Václaváku měla i postel a sprchu. Kromě toho, že jsem tam pracoval, tak jsem tam i bydlel. To byl v podstatě začátek. Tehdy jsem měl konečně možnost dělat něco úplně samostatně, nemít nadřízené. Vymyslel jsem i název firmy spojením slov agro a fertilisers, což jsou anglicky hnojiva. Celé založení firmy a její rozjezd jsem tehdy zorganizoval. To byl tedy začátek Agrofertu, tehdy stotisícové společnosti s ručením omezeným.
Napadlo vás tehdy, že vystoupáte jednou do nejvyšších podnikatelských pater? Měl jste takové ambice?
Já jsem byl vždycky obchodník. Dá se říct, že jsem obchodoval a vydělával peníze už v dobách, kdy mi bylo devět let. Tehdy jsem sbíral tenisáky na Slovaně, vydělával jsem si tak pět korun za hodinu. Pak jsem pracoval fyzicky na brigádách na gymnáziu a během vysokoškolských studií. Vlastníma rukama jsem pracoval i v době, kdy jsem začal stavět řadový dům, to bylo někdy v roce 1982. Stanovoval jsem si zkrátka jasné cíle. Kam se ale jednou dostane Agrofert, to jsem netušil.
Psali jsme:
Můžete přiblížit dnes, jaké tedy byly ty vaše cíle? Zmínil jste se, že původně jste stál o to být vždy dobrým zaměstnancem. Později jste chtěl dosáhnout čeho? Ptám se proto, aby bylo možné porovnat vaše přání od přání obyčejných „smrtelníků" – zda se v něčem již tehdy výrazně odlišovala?
Chtěl jsem mít auto, byt, založit rodinu... Nakonec jsem postavil i ten řadový dům na pozemku 312 čtverečních metrů. A měl jsem na něj v té době obrovskou půjčku. Koupil jsem si ojetého hnědého Wartburga 353 Tourist (auto vyráběné v NDR) za 35 tisíc a v něm jsem odvozil postupně většinu stavebního materiálu. Vstával jsem ráno ve čtyři, žena uvařila guláš, já namíchal maltu a čekal jsem na zedníka. Musel jsem, protože tehdy stavěla celá ulice, a tak jsem se klepal strachy, že mi toho zedníka soused přebere. Teprve pak jsem dostal tu práci v zahraničí. Čekal jsem na ni osm let. Konečně mě tedy v roce 1985 i s rodinou poslali do Maroka, protože mluvím francouzsky. A tam jsem pak splácel z platu, který byl zhruba 600 dolarů, tu půjčku na dům. Z 300 dolarů jsme žili.
Když už tedy vznikl Agrofert, jaká byla vaše role v těch jeho raných počátcích?
Byl jsem obchodník a ten obchod jsem vlastně dělal stále. Po telefonu jsem nakupoval i prodával. A musím konstatovat, že každý telefon znamenal zisk. To mě bavilo. Pak jsme zjistili, že zemědělci nenakupují jen hnojiva, ale i pesticidy nebo osiva. Tak jsme nabídku rozšířili. Setkával jsem se s tím, kdy mi zemědělci říkali: My nemáme peníze, dáme vám obilí. A vezměte si i řepku. Tak jsme to rozvíjeli, budovali a dál zjišťovali, co všechno zemědělci kupují a prodávají. A začali jsme tedy i nakupovat. Tím jsme postavili postupně základy celé zemědělské potravinářské vertikály. O první úvěr jsem ale požádal až v roce 1994.
Všechny české banky byly tehdy pod vlivem tehdejšího premiéra Václava Klause a jeho okolí, takže byl problém úvěr získat. K tomu je třeba říct, že šéf Chemapolu Václav Junek byl náš konkurent. Měl tehdy obrovský vliv, takže se skutečně zdálo, že od českých bank úvěr nemáme šanci dostat. Začal jsem tedy v roce 1994 jednat s americkou Citibank. A dá se říct, že jsem si tam postupně vybudoval velice dobrou pověst a později mi půjčovala peníze, skoro bych řekl, že na ksicht. A to i na privatizaci Unipetrolu, takže není pravda, že jsem ty peníze neměl, jak jsem někde četl.
Psali jsme:
Ty souvislosti a možnosti kolem podnikání se postupně rozšiřovaly. Postupně jsem pochopil, že každé podnikání je o surovinách a jejich monopolizace v globálním světě může být ohrožením našeho byznysu. Proto je také zemědělství jediným sektorem, v němž podnikáme, kde máme vlastní surovinu. Ostatní suroviny, hlavně zemní plyn, samozřejmě nakupujeme. Také jsem pochopil, že jako obchodní firma nemáme šanci trvale expandovat a pro prostředníky nebude místo, tak jsme se postupně transformovali na výrobní holding, který buduje vertikály na suroviny a distribuční sítě. Byli jsme v tomhle ohledu první v Čechách, časem nás začali kopírovat další.
Pokud se odkloníme od počátků vašeho podnikání, které jste ale vlastně mohl v Československu začít hlavně kvůli událostem po sametové revoluci – jak se díváte na to, že se objevují v posledním období teorie o tom, že vlastně šlo o jakýsi komplot, hru, ve které bylo vše pečlivě naplánováno a občané sehráli jen roli statistů?
Četl jsem ty rozhovory, v nichž někteří říkají, že to celé bylo řízené Státní bezpečností… Já si to nemyslím, zajímal jsem se o to i v kontextu toho mého soudu na Slovensku. A znovu musím zopakovat, že já byl obětí StB a že jsem s ní nikdy nespolupracoval a spolupráci jsem nepodepsal. Když u mne byli před nedávnem odboráři z ÚSTRu, protože dělají rozpočet, řekl jsem kolegovi, aby to vyřídil, protože u mne by to byl konflikt zájmu. A ať jim tedy dají peníze, které potřebují. Peníze dostali, pokryly by dokonce dalších 45 pracovních míst. A místo toho slyším, že se tam ve skutečnosti propouští, že se to tam rozděluje na nějaké kliky. Že se to tam dělí podle politických vlivů, na ty, co jsou na straně politiky ČSSD, a na ty, co jsou tam za TOP 09. I s nimi jsem se o listopadové revoluci bavil a právě tenhle ústav by měl tuhle historii vysvětlovat. Také na Slovensku jsem kvůli soudu šel na Ústav paměti národa. Chtěl jsem si tu svoji složku prohlédnout a viděl jsem i jiné složky. Protože jsem se však o to období intenzivně zajímal, opravdu si nemyslím, že by za revolucí stála StB. Studenti zmobilizovali národ a o Václavu Havlovi se už tehdy vědělo, byl symbolem odporu… Je obdivuhodné, že tu byli lidé, kteří se nebáli, obětovali se, byli ve vězení a bojovali proti režimu.
Psali jsme:
Setkal jste se později s některými z nich?
Potkal jsem se i s Václavem Havlem, který se mi snažil pomoci u Adama Michnika v Polsku v rámci vymyšlené aféry PKN ORLEN. Schůzku mi zorganizoval můj přítel, známý fyzioterapeut prof. Pavel Kolář a byli jsme spolu na obědě. Bavil jsem se o tom s paní Marvanovou, která byla také ve vězení. Říkala mi, že když pak přišla revoluce, tak upozorňovala na to, že zatímco se v Lucerně slavilo, estébáci likvidovali složky agentů a kdoví koho ještě. Nikdo tak dnes už neví, kolik těch složek bylo a čeho se týkaly. Ti estébáci byli neovladatelní, ke konci režimu už byla i tahle organizace v rozkladu. Takže se může nyní leccos povídat o tom, kdo byl v archívech StB a také třeba i ve složkách KGB.
A také třeba o tom, jak fungovala polistopadová komise. Hodně času jsem trávil také s profesorem Valtrem Komárkem. Měl jsem ho rád, byl to fajn a inteligentní pán. Vykládal mi o revoluci i o tom, jak vlastně ten Prognostický ústav byl součástí režimu. Všichni ti lidé, co v něm byli, to byl pak mozkový základ toho nového kapitalismu – Zeman, Klaus, Ransdorf, Dlouhý, Mládek… A Komárek mi vykládal, jak Havel tehdy chtěl do týmu nějakého ekonoma. Na prognosťáku byla porada a Komárek tam chtěl nominovat nějaké dva lidi, ti však nechtěli. Tak se hlásil Václav Klaus. Komárek ho nechtěl, měl na něj negativní názor, alespoň tak mi to vykládal. Nakonec tam ale Klaus šel, jak víme a také víme, jak to dopadlo.
To tedy podle vás nebyli ale asi revolucionáři?
Ne, nebyli to revolucionáři. Klaus proti režimu nedělal nic – cestoval do zahraničí bez problémů. To spíš Miloš Zeman psal kritické články a měl tu odvahu vystoupit proti režimu. Nakonec ale z toho, co se v tom listopadu 1989 stalo, profitovali nejvíc lidé jako Václav Klaus, kteří uměli být ve správný čas na správném místě. Ne ti, co proti režimu opravdu vystupovali. Skuteční disidenti, kteří byli ve vězeních, byli velmi brzy odstaveni. Já si proto myslím, že listopad bylo společné dílo disidentů a studentů, ale ten impuls a hlavně zlom přišel od studentů, kteří zmobilizovali celý národ, protože když vám mlátí děti, tak si to nenecháte líbit a je vám skoro jedno, co se vám stane.
Psali jsme:
Co je k tomu podle vás popohnalo? Je totiž asi třeba brát v potaz i fakt, že doba byla taková, že se režimy hroutily i v jiných zemích…
Jak říká profesor a egyptolog Miroslav Bárta, když mluví o kolapsu civilizací a o nepokojích v arabském světě, vždy na počátku stojí nějaká nevinná událost. A ta prostě ty lidi v určitém momentu donutí vstát, vzbouřit se, postavit se tomu, co je trápí a trvat na změně. Myslím si, že ti mladí by měli i nyní o té nutnosti změny zase přemýšlet. Že by mělo dojít ke změně a obměně generace politiků. Tady už je totiž v politice víc než 20 let téměř stejná parta. I když je dnes ta motivace po změnách samozřejmě úplně jiná, mladí by se do těch změn měli zapojit. Já, když jsem chtěl změnu, tak jsem šel studovat zahraniční obchod. Byla to jediná cesta, jak odsud vypadnout. Vypadl jsem z toho režimu, ve kterém jsme přikyvovali jako stádo. Vypovídá o tom i číslo – v ČSSR bylo tehdy 1,7 milionů členů KSČ.
I vy jste byl ve straně.
Ano, byl, jako řadový člen. Neangažoval jsem se, neobdivoval jsem režim, ale bral jsem to tak, jak to bylo. Ne každý měl tu odvahu se postavit proti. Proto si ale lidí, co ji měli a neměli strach jít i do první linie, velmi vážím. Možná si teď trošku kompenzuji tehdejší selhání.
Když se vrátíme k té změně - vážně se domníváte, že změna ve společnosti může nastat tím, že se obmění politici? Nebude zapotřebí i něčeho jiného?
Současné hodnoty se úplně změnily. Stačí se podívat, jak se dnes vychovávají děti, jak je brána zodpovědnost… To se vše rozpadá. Já mám velké i malé děti a vidím, jak vyrůstají ve zcela jiném světě – ve světě technologií, odlišné komunikace. Změnily se i hodnoty v rodině. My jako ANO říkáme, že bychom měli změnit systém školství, ale nelze zapomínat, že jakékoli změny nejdou bez výchovy a zodpovědnosti. Četl jsem teď, že je u nás každý pátý člověk v exekuci nebo jí musel čelit. Lidi si půjčují peníze a potom v rámci rodiny místo toho, aby se děti staraly o rodiče, tak jim ty rodiče půjčují peníze, aby mohly vracet dluhy. A děti šťastně podnikají, bankrotují a rodiče, kteří jim ručí, přicházejí o domy a o byty. To je prostě jiné, než bylo dřív. Hodnoty, jako lidská soudržnost, se vytrácejí. Společnost je negativní, média hledají jen konflikty, a když je nenajdou, tak je vyvolávají. Asi bych to neměl říkat, ale v době komunistů, kdy jsme skoro všichni žili na podobné úrovni, byly vztahy jiné. Byla ve společnosti i tajná solidarita. Mám na mysli solidaritu proti režimu, i členové KSČ ho skrytě kritizovali, protože měli strach. Nyní je všude plno závisti. Bohužel, to heslo Václava Havla, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, nezafungovalo a vlastně už se o něm ani moc nemluví. Nenávist v tom Matrixu, jak já ten svět, jehož součástí jsou někteří reprezentanti tradičních polistopadových politických stran, různí komentátoři, politologové a novináři, nazývám, je vidět. Je gigantická.
Psali jsme:
Narážíte na to, že hodně lidí ani vám osobně není z různých důvodů nakloněno? Že i vy sám třeba tu nenávist pociťujete?
Ano, ta nenávist je namířená hlavně vůči mé osobě a hnutí. Samozřejmě si za to můžu sám, nikdy jsem do politiky jít nechtěl a bylo mi fajn, když na mě nikdo neviděl. Ale říkal jsem si, že není možné, aby se lidi stejně jako za komunistů zase báli mluvit. Báli se nahlas říct, že tu je korupce, zlodějny, justiční mafie, že ten stát je v rozkladu - a teď to vidím, když jsem v jeho čele, na vlastní oči – a nikdo s tím nic nedělá. Samozřejmě jsem věděl, že profilově nebo „kádrově“ jsem na tom velice špatně, proto jsem někoho hledal. Ale nikoho jsem nenašel. Nejsem však aktivista, který bude kritizovat jen tak. Já když kritizuju, tak chci i měnit a realizovat ty změny.
Na počátku toho stál přitom jeden rozhovor, který jste poskytl a v němž jste se ostře pustil do kritiky poměrů. Nelitujete toho dnes? Bez něj by vlastně nebylo ANO a zřejmě ani vy byste nebyl místopředsedou vlády…
Mě to tehdy překvapilo, jak lidé reagovali, ale ta poptávka tu prostě byla. Kdyby býval přišel někdo s lepším profilem, byl bych velice rád, kdyby stanul v čele a uspěl třeba víc než já. Ale když se ptáte, zda lituju – samozřejmě, lituju toho moc. A vlastně jsem záviděl teď Antonínu Prachařovi, že skončil. Jeho žena určitě bude ráda, stejně jako by byla ráda moje žena. Je to totiž neuvěřitelné prostředí. Něco z byznysu absolutně nepochopitelného, jak ty politické strany fungují, jak funguje celý stát. Litovat toho určitě mohu i kvůli dětem, kvůli rodině, kvůli firmě… Ta přichází o obchody, které by mohla dělat, ale dnes nemůže, poněvadž tu všichni hned řvou kvůli střetu zájmů. Zvláštní ale je, že všichni nadávají na potenciální střet zájmů, ale že tu dál funguje korupce a rozkrádání, to nikoho nemrzí. Fungují tu i ty systémy, které byly založené za minulých vlád, fungují sítě bývalých ministrů a náměstků. Stále ovládají některé rezorty zezadu a každý se tváří, že to neexistuje.
Ale ať si jen nestěžuju. Já na druhou stranu nelituji, protože jsem udělal správnou věc. Samozřejmě cítím podporu lidí, kteří jsou rádi, že se tu někdo o změnu alespoň snaží. A tak čekám, že se snad i další postupně přidají. Hlavně si myslím, že by to měli uchopit ti mladí. Měli by se angažovat, být zodpovědní za budoucnost téhle země. Myslím, že já v mém věku jsem dosáhl něčeho, co jsem chtěl a nepotřebuju s někým soutěžit a dokazovat, jaký jsem.
Jste si ale určitě vědomý toho, že ta práce na změně, do které jste se pustil, není ohraničená jedním volebním obdobím?
To ano. Hodně traumatické je navíc i to, že jsme bojovali proti tradičním politickým stranám a teď s nimi sedíme ve vládě. To není jednoduché.
Chápu, musíte teď fungovat podobně.
Ne, my nefungujeme podobně. V žádném případě! My nevolíme ministry podle vůle krajských organizací. Nesoutěžím o přízeň krajských organizací, aby mne někdo zvolil za předsedu. Pokud mě sněm hnutí nezvolí, tak mě nezvolí a budu mít klid. Já ale určitě nebudu chodit a nadělovat krajským organizacím ministerské posty jen proto, abych si je získal pro své zvolení. Ale jinde to je tak zvykem. Navíc, my nemáme ani přetlak lidí, kterým bychom plánovali dávat nějaké funkce. Proto jsme také nechtěli ty politické náměstky, o kterých se tolik jednalo. Nakonec jsme ale ustoupili. Vždycky je to dilema, zda trvat na tom svém a hádat se v koalici i za cenu toho, že si lidi řeknou, že se zase se jen hádáme a nic neděláme, nebo ustoupit a přistoupit na kompromis. My bohužel ty kompromisy tedy dělat musíme. Ale je to proti našemu přesvědčení a jsou hranice, za které skutečně jít nemůžeme a nepůjdeme. Děláme kompromisy, dohadujeme se, ale těch problémů, které musíme řešit, je milion, a to i těch ideologických – zadlužování, šetření, transparentnost, podnikání… Vždyť státní správa vůbec neví, co to je podnikání. To jsou pak pro mne opravdu šílené debaty.
Psali jsme:
Ne vše se k občanům – a konečně i k novinářům, dostane – můžete přiblížit nějaké konkrétní momenty?
Ministerstvo financí má například budovu vedle Hybernie na náměstí Republiky, tedy na skvělém místě (nyní tam sídlí Ústav pro zastupování majetku státu). Já chci tu budovu prodat, jsem přesvědčen, že za to dostaneme dost peněz – takových možná 700 milionů. Ale plno úřadů se nám stále hlásí, že by tam chtěly mít svá sídla. To přece není normální. Ten stát by přece měl organizovat své věci centrálně. U nemovitostí bohužel často neví pravá ruka, co dělá levá. Rozdíl mezi ANO a jinými stranami je tedy zásadní – pracujeme s jinou filozofií, jinou kulturou. Často si nerozumíme, oni nerozumí nám. Setkal jsem se s tím i zde na ministerstvu. Lidi ve státní správě, ale i klasických stranách jsou prostě nastaveni úplně jinak. Většinou tak, že z eráru krev neteče.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
