Psycholog, který ohromil svými názory v ČT, obsáhle promlouvá. O pachatelích dobra, německém mindráku i zneužívání pojmu xenofobie

30. 11. 2015 4:49

ROZHOVOR Byl to asi nejpozoruhodnější moment uplynulého týdne na zpravodajské ČT24. Psycholog Jiří Brančík, uznávaný expert a mimoto coby vojenský lékař veterán mise v Bosně, promlouval o muslimech způsobem skutečně otevřeným. Primář psychologického oddělení Vojenské nemocnice Brno zmínil, že nás považují za nepřátele, a ani po několika generacích se tento dojem nezmění. Nyní obsáhle promlouvá pro ParlamentníListy.cz

Psycholog, který ohromil svými názory v ČT, obsáhle promlouvá. O pachatelích dobra, německém mindráku i zneužívání pojmu xenofobie
Foto: Hans Štembera
Popisek: Stoupenci imigrace

Anketa

Umíte střílet ze střelné zbraně?

74%
hlasovalo: 11933 lidí

Před čtyřmi měsíci jsme společně v rozhovoru probírali migrační krizi. Od té doby se událo mnohé a tím asi nejzásadnějším jsou teroristické útoky v Paříži. Mimochodem, na toto téma jste několikrát hovořil v České televizi. Zarazilo mě zejména, jak se vás redaktorka ptala, „co mohlo ten masakr vyprovokovat“...

To je stále stejný myšlenkový mechanismus – jestliže připustíme, že teroristy „něco vyprovokovalo“, a stalo se to na našem území, vina je na nás, je potřeba to napravit… Klasická, omletá manipulace. Mám dokonce podezření, že lidé, kteří kladou tyto otázky, tomu mechanismu věří. Je však jisté, že někdo se dopouští manipulace vědomě. Manipulací totiž lze úspěšně ovládat masy. Vidíme to všude, část společnosti si již na tuto filozofii zvykla – my jsme ti špatní, kteří vypouštějí zplodiny do ovzduší, my jsme ti špatní, kteří se málo integrují do EU, a v tomto případě opět my jsme ti špatní, kteří dráždí vrahy k vraždění. Odpověď tedy zní, my neprovokujeme, my žijeme naším svobodným způsobem života. Pokud ho někdo považuje za špatný, ať žije jinde.

V jiném vašem vystoupení zase redaktorce ČT vadilo, když jste se vyjadřoval o terorismu v souvislosti s islámem. Přitom je to naprosto legitimní názor, který se vzhledem k náboženství, jenž vyznává drtivá teroristů, přímo nabízí...

V poslední době se do diskuse vkrádá „akademizování“. Prý musíme rozlišovat mezi islámem a islamismem. Naposledy v tomto smyslu hovořil V. Klaus, jehož myšlenek si jinak velmi vážím. Tvrdil, že „my přece dnes nebojujeme s islámem. Já vždycky striktně odlišuji – a moc bych doporučoval i panu Konvičkovi, aby striktně odlišoval – islám a islamismus.“ Já toto rozlišovat neumím. Jestliže s islámem nebojujeme, islám tedy neobsahuje myšlenky, které jsou pro nás nepřijatelné, proč řada politiků nabízí de facto diskriminaci islámu – budeme přijímat pouze křesťany? Chybí mi v tom logika.

Teroristu na první pohled nerozeznáme. Tajné služby zpravidla netuší, že nějaký útok je připravován, a teroristy nahánějí, až když je plno mrtvých. Běžný člověk se ale až příliš často dozví, že útočník byl muslim; a co víc, útočili ve skupině. Skoro s každým dalším útokem se nám až příliš často potvrdí společný jmenovatel, kterým u současných útoků je víra.

Když jsme u té legitimity, zastánci vstřícnosti k migrantům mohou namítnout – i náš názor je přece legitimní a je nás moc. Pominu-li dostatečné množství průzkumů vypovídajících, koho je kolik – „zastánců“ či „odmítačů“, dobře, kdo tedy nabídl smysluplný a věrohodný program, jak se vyrovnat s větším počtem migrantů do budoucnosti? Jak je to s odpovědností v situaci, kdy nabídnu skupině běženců ubytování na svém pozemku, a oni po krátké době „odejdou bez loučení“ a realizují své představy o životě svým způsobem? Kdo převezme odpovědnost tam, kde převzetí odpovědnosti je mimo jeho možnosti?

Neustále jsme ze všech stran nabádáni, abychom se nenechávali unášet nenávistí a neměli strach. Není ale přirozené cítit nenávist vůči jiným nenávistným projevům a obávat se jich? Hněv i strach jsou přece naprosto přirozené emoce...

Zde doporučuji opatrnost. Rozlišujme hněv a nenávist. Obecně – v našem životě bychom měli s nenávistí nakládat jako se vzácným šafránem, většinou ji do své mysli ani nepustit. Hněv, strach, odmítnutí? Naprosto přirozená, k životu a přežití nezbytná reakce, emoce. Zde navíc poznámku: Většině lidí je již jasné zneužívání populárního termínu xenofobie. Pro mne je to úsměvné, kdo termín použije, nemá asi páru o jeho skutečném významu. Při pohledu na lidi v této zemi mne naplňuje spokojenost; lidé požadují řešení situace, vědí, že nechat se cloumat nenávistí by bylo k ničemu. Proto si stále myslím – řešení neberme do vlastních rukou, důsledně požadujme řešení po politicích. Je to jejich první povinnost a my to zde, ve střední Evropě, ještě můžeme stihnout.

Zdá se, že diskusi o migrační politice a islámu určují, či spíše omezují, politicky hyperkorektní mainstreamová média, která mluví po celé Evropě jedním hlasem. Když ale člověk hovoří s obyčejnými lidmi, jejich názor je naprosto odlišný. Jak je možné, že média a velká část politiků se tak vzdálila „hlasu lidu“? Není právě toto mnohem větší hrozba než údajná fašizace Evropy, na což velmi rádi upozorňují příznivci přistěhovalecké politiky otevřených dveří?

Co se médií týče, stále existují média nezávislá – poklona směrem k PL. Mainstreamová vždycky existovala, to je jen otázka světonázorů lidí, kteří v nich fungují. Politici? Nejblíže hlasu lidu byli snad opravdu ve starověkém Řecku, kde byla uplatňována přímá demokracie. V současném politickém systému „hlas lidu“ mohou politici slyšet jen při cestě lidí k volebním urnám, potom již na lidu nezáleží. Toto není postesknutí nad voliči, to je silné povzdechnutí nad celým politickým a volebním systémem. Zde není prostor na vysvětlování podrobností, cestu vidím v ubírání se směrem k přímé demokracii s praktikami referend, hlavně v rámci obcí, s čímž souvisí princip subsidiarity. V daném politickém systému jsme zcela dobrovolně odevzdali své pravomoci nadnárodní organizaci. A nyní sklízíme plody tohoto rozhodnutí. Demokracie totiž může fungovat jen tam, kde politik je odpovědný svým voličům. Jak může například předseda Evropské komise Juncker být odpovědný občanům Prahy či Přáslavic? Jak může starosta zásadně měnit věci ve prospěch občanů, když mu po jeho činech dupe „kraj“? Obecní politika se téměř smrskla na čerpání, či nečerpání evropských dotací. 

A když bychom se ještě pozastavili u té zmiňované „fašizace společnosti“?

Abych se přiznal, asi budu za hloupého, nerozumím tomu. Je snad pravda, že ti, kteří se obávají o vlastní zemi jsou vypjatí nacionalisté? Je pravda, že tito lidé vidí spásu v rovnostářském kolektivismu, v autoritativní roli státu, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu? Jsou tito lidé militaristé, podněcují rozpoutání válečného konfliktu? Volají tito lidé po vymýcení jakékoliv lidské rasy? Pokud takovými lidmi jsme, potom fašizace již nastoupila. Pokud ne, potom vy, kteří tento blud vypouštíte, držte ústa. Ještě poznámka – pokud někdo veřejně označí někoho za „nácka“, tedy nacistu bezdůvodně, není to náhodou trestné? Možná nějaký právník by to mohl vědět…

Pokud se dnes politici typu Orbána, Fica nebo Kaczyńského rozhodnou naslouchat vůli lidu, jsou za to zostouzeni a nazýváni populisty a fašisty. Jako by snad politici ani své voliče zastupovat neměli. Jako by spíš měly rádoby elity vychovávat lidi k obrazu svému. Jako by někdo zapomněl, že i ten „obyčejný“ člověk není žádný analfabet bez rozhledu a schopnosti samostatně uvažovat...

Politici populisté – no, pokud budu přesvědčen, že politik, ucházející se o můj voličský hlas, bude umět vyhodnotit bez větších omylů to, co je dobré pro moji obec, rodinu, zemi, pokud mi neslíbí nesplnitelné, pokud mi bude naslouchat, diskutovat a ne mne vychovávat , potom ho volím, i když se bude jmenovat František Populista.

Velmi zastávám názor, že „větší počet obyčejných lidí“ má v součtu velmi moudrý úsudek. Přikláním se k tomu, že dnes lidé mají mnohem více informací, nejsou závislí na „faktech“ předkládaných oficiálně a – díky sociálním sítím – mohou tyto myšlenky navzájem sdílet, diskutovat o nich. V tom spatřuji doslova historický zlom. Ještě před 20 lety bylo veřejné mínění mnohem snáze manipulovatelné, to v současnosti končí. Opravdu končí a já jsem velmi rád. A ta výchova? Dosti směšné. Tuto myšlenku razí většinou lidé, kteří mají v sobě skrytou touhu ukázat, že jejich myšlenky jsou kvalitnější, že jejich existence na této zemi je v něčem výjimečná, mimořádná, že jsou jedinci kýmsi vyvolenými… laskavý čtenář si dosadí jména, udělá závěr.

Právě zmiňovaný bývalý polský premiér a zakladatel současné vládnoucí PiS Kaczynski před několika dny ve svém projevu na půdě polského Sejmu říkal, že nejdůležitější je pro každého z nás rodina, přátelé, spoluobčané a pak až ti ostatní. Co přimělo Merkelovou a spol. aby toto přirozené pořadí naprosto zpřeházeli? Jaké „pnutí mysli“ může přesvědčit politika, aby začal upřednostňovat před svými voliči a příslušníky stejného národa cizince, navíc z nevyzpytatelné muslimské komunity?

Pokud by se tato myšlenka z našich myslí vytratila, končíme. Mluví se často a rádo o „evropských hodnotách“. Rodina, přátelé, spoluobčané, země, to jsou hodnoty. Ne evropské, ale lidské.

A paní Merkel? Byla oslavována jako schopná politička. S tou chválou bych však byl velmi opatrný. Jako každý z nás byla formována rodinou, prostředím, ve kterém se vyvíjela, a mám silný pocit, že ledacos by si mohla v sobě urovnat.

V Evropě vládne ideologie. Německo stále trpí poválečným mindrákem, že je špatné, a tento mindrák přenáší i na státy, jimž kdysi škodilo. Němci věří, že se nacházejí na nějaké nápravné cestě a že lidi z naprosto jiných kulturních prostředí a s odlišnými návyky sjednotí. Ale tak to není, statistiky, které jmenoval např. ekonom Pavel Kohout, jasně hovoří o tom, že imigranti z Blízkého východu a Afriky trpí v Británii mnohem větší mírou nezaměstnanosti než domácí populace. Integrace nefunguje. Jestli se mezi nimi nachází šikovní jedinci, jako že jistě ano, uplatní se i bez integračních programů.

Jako psycholog možná budete mít vysvětlení pro nepochopitelné ignorování reality ze strany vášnivých obhájců přistěhovalecké politiky „otevřených dveří“. Vždyť v době internetu si může každý z nás přečíst o nepřizpůsobivé muslimské menšině (zatím), o neúspěších západních států Evropy o její integraci do většinové společnosti či agresivních projevech islámu...

V naší psychice je neomylně zakódována potřeba, až nutnost, být dobrým člověkem. Běžně vyzrálý člověk umí tuto potřebu konfrontovat s realitou – pokud nevykonám dobrý čin za každou cenu, nejsem ještě špatným člověkem. K tomuto konstatování je někdy třeba dost vnitřní odvahy, obhájit tento fakt před vlastními výčitkami svědomí a pochybnostmi, před nabízejícími se pocity viny. Kdo toto v sobě nezvládá, má potřebu „páchat dobro“ za každou cenu, někdy až do sebezničení. V současné situaci však my ostatní umíme důrazně říci – já zničený být nechci!

Mezi „pachateli dobra“ je hodně mladých lidí, předpokládám, že až tito budou mít své děti a budou se starat sami o sebe, velká část svůj názor postupně změní. Jsou ovšem mezi nimi lidi přímo napojení na státní peníze, dotace a jistotu příjmu. A ti svůj názor hájí už z existenčních důvodů.

Občas mi přijde, jakoby aktivisté, maistreamoví novináři a lidé typu Petra Uhla, Anny Šabatové či Jiřího Dienstbiera považovali předem za hlavního viníka majoritní společnost, která dle jejich názorů může za neúspěšnou integraci Romů v ČR a muslimů po celé Evropě. Co vede jistý typ lidí obviňovat ze všech nepravostí vždy jen ty „větší a silnější“? Může jít o nějakou osobnostní poruchu vnímání reality?

Nikoli, už jsme o tom mluvili výše. Každý z nás má nějaké přesvědčení a mnoho lidí inklinuje k víře, aniž by tuto skutečnost ověřovali fakty. Musíme to tak dělat, protože kdybychom si měli každý krok ověřovat, nikdy nic nedokončíme. Nicméně v některých lidech inklinace k ideologii převáží a promění se ve víru. A to se děje v případě západních multikulturalistů. Západ něčemu věří a my mu v hodně věcech podléháme. Razit u nás ve společnosti naprosto nezakotvené ideály je pro politiky dnes výhodné. Jít na ruku EU se dnes prostě víc vyplatí, než poslouchat to, co opravdu voliči chtějí.

K těm politikům, které jste jmenoval, zeptejme se, jsou tito lidé přímo lidmi volení? Je Dienstbier jako ministr volený? Je Šabatová volená? A jsme opět u toho. Parlament dostane hlasy a poměrnou vládní koalicí se volba lidu „přešrotuje“ v úplně něco jiného. Systém, který preferuje politickou stranu před osobností, jmenuje tyto lidi do funkcí. To je ale špatně. Buď tyto lidi volme přímo, nebo jejich jmenování svěřme jedné, přímo volené osobě. A hned bude vše vypadat úplně jinak.

Když například přijela do českého parlamentu arabská delegace, někteří její členové odmítli podat ruku českým političkám. To je přece jasný důkaz diskriminace a neúcty k ženám. Kdyby se něčeho takového dopustil bílý Evropan, okamžitě by se tento případ dostal před soud. Dnes a denně jsme svědky relativizace přestupků minoritních společností. V brněnské mešitě se zcela běžně káže proti Židům, ale to je dle aktivistů asi v pořádku. Když Martin Konvička napíše někde něco nepěkného na Facebooku, ihned je podáno trestní oznámení...

Dvojí metr, relativizace, pozitivní diskriminace. Když to srovnám s nádorovým bujením – víme že, že zmutované buňky neumí předvídat, neumí vyhodnotit dopad svého chování. Bují – nevím, zda vesele – dál, až zničí hostitelský organismus a tím sebe. Pokud bude naše civilizace fungovat podobně, jsme v roli daného organismu.

S tím, co říkáte, souhlasím a uvědomuje si to většina společnosti. V brněnské mešitě se toho v minulosti dělo nekalého více. Nepodat někomu ruku sice není trestné, ale vypovídá to o nesouladu jejich zvyků a našich evropských zvyků. Nepodání ruky není jen samo o sobě, je to výraz nadřazeného vztahu vůči ženám. Můžeme takovou hodnotu přijmout?

Myslím, že obyčejní lidé tento dvojí metr a nespravedlnost nesou velmi těžce. Mají pocit, že je opět někdo neposlouchá, a navíc jejich názory zesměšňuje a obavy bagatelizuje. Nemůže být tato situace potenciálně nebezpečná?

Jistěže může a nebezpečná je. Ale mám za to, že jediná cesta, jak to změnit, je důsledně a aktivně využívat možností demokracie. Jak jsem řekl dříve, nejlepší cestu vidím v dostatku informací. Společnost je má, sdílí je, vyhodnocuje. Tím může logicky dospět k smysluplným, racionálním rozhodnutím, ta promítnout do svého konání – tlačit na politiky, účastnit se debat nejen na hospodských úrovních, protestovat razantně, ale stále v rámci zákona, přijít k volbám. To vše nás posunuje dopředu, k něčemu smysluplnějšímu a snad i ke změnám ve smyslu skutečné demokracie. Jsem silně přesvědčen, že u nás – tím myslím i ostatní tzv. východní země – politici ještě, byť se zpožděním, budou schopni situaci vyhodnotit a tím předejít možnému bolestivému vývoji.

Ještě bych se vrátil k současnému fenoménu „stydění se“ za druhé. Jednou kdosi prohlásí, že se stydí za celý národ. Jindy zase, že se stydí za svého prezidenta. Nedávno zase napsal profesor Putna, že se stydí za kardinála Duku. Skoro by si to zasloužilo nějaký psychologický rozbor...

Zde tvrdím rezolutně: toto není problém těch „druhých“, to je problém autora výroku. Bylo by dobré, kdyby se autoři těchto výroků zamysleli. A platí to stejně jako v jiných situacích života. Buď u sebe problém rozpoznám a budu jej chtít řešit, potom mám dobrou naději. Nebo tuto šanci nevyužiji, je to moje volba nebo neschopnost nahlédnout na sebe sama, a budu s tím nějak muset žít. Není to nic než volba. Dokud máme možnost volby, je dobře.

Že je to bláhové, až dětské stylizování do role toho, kdo má „nárok“ se stydět za ostatní, je dnes jasné každému, na to nemusí být člověk psycholog. Že má někdo potřebu to proklamovat veřejně, budiž. Má na to právo. „Ti druzí“ mají zase právo to vyhodnotit.

Mnohokrát jsme i z úst politiků slyšeli, že islám patří do Evropy. Jako by nechtěli vidět a slyšet, co znamená islám v praxi a jak se liší od našeho západního vnímání života, lidských práv, rovnoprávnosti mezi pohlavími. Zapomenout nesmíme ani na tzv. vraždy ze cti. Nezaznamenal jsem, že by v jiné kultuře byl otec schopen zavraždit svoji dceru jen kvůli tomu, že si našla jemu nelibého partnera...

Do Evropy, myslím tím kontinent, patří všichni ti, kdo sem patří historicky. Pokud chce přijít někdo nový, je to možné. Kromě dodržení zcela základních pravidel jako překročení hranic v souladu se zákonem, je nezbytné zvážit další věci. Pokud člověk praktikuje svoji víru pro duchovní potřebu sebe sama, jeho věc. Pokud respektuje víru druhého, v pořádku. Pokud nechce, aby jeho víra byla státní ideologií, v pořádku. Pokud nepáchá zločiny se jménem svého boha na rtech či vraždy ze cti, v pořádku. Pokud neponižuje ženy, nevidí v jinověrcích podřadné bytosti, v pořádku. Pokud chce vyvinout poctivou snahu při hledání štěstí pro sebe a svoji rodinu, prosím. Takový člověk může být mým sousedem. Obyvatelé dané obce, území, státu, mají však nezadatelné právo rozhodnout, zda tento potenciální soused je schopen respektovat pravidla, která zde platí, zda se tím sousedem může stát. Nikdo jiný.


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Josef Provazník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Režisér Magnusek: Zeman neříká, že máme být hodní na určitou entitu. Říká si, co chce, a to není v Česku běžné. Drahoš ho neporazí. A kdyby ku*da řekl veřejně někdo jiný...

18:25 Režisér Magnusek: Zeman neříká, že máme být hodní na určitou entitu. Říká si, co chce, a to není v Česku běžné. Drahoš ho neporazí. A kdyby ku*da řekl veřejně někdo jiný...

ROZHOVOR „Připadá mi divné, proč se stále dokola hledá nějaký důvod, proč je Zeman takový. No a teď …