Vítězství ANO Andreje Babiše a velice dobré umístění SPD Tomia Okamury je vykládáno jako začátek konce demokracie v Česku. Prý by se „tatíček“ Masaryk v hrobě obracel. Co si o tom myslíte?
Co si o tom člověk může myslet? Prostě, volič rozhodl... Jestli to někdo bere jako začátek krachu demokracie, měl by vzít v potaz, že volby tu byly svobodné a nikdo je, pokud vím, nezfalšoval. Na to, aby se u nás demokracie, tak jak ji tu vnímáme, otřásla v základech, není dnes ve střední Evropě odpovídající politické klima. Před válkou, kdy na Hradě a v Lánech sídlil vámi zmíněný Masaryk, to bylo nesrovnatelně horší. A že by se T. G. M. obracel v hrobě kvůli Andreji Babišovi a exotickému panu Okamurovi? Nevím. Zažil přece v naší politice i lidi jako Vojtěch Tuka anebo Konrad Henlein, a to už byli nepřátelé našeho státu se vším všudy. Doslova na život a na smrt.
Někteří politologové a historici hovoří o fašizaci tuzemské společnosti a přirovnávají to k dvacátým letům minulého století...
Záleží samozřejmě na tom, jak chcete fašismus definovat. A ptejme se: Je obava z imigrace znakem nacionalismu, který je pro fašismus příznačný, anebo není? Je touha „řídit stát jako firmu“ šilháním po vůdcovském principu? Je volání po silnější armádě výrazem militarismu? Takových otázek může být... V žertu někdy říkám, že fašismus u nás plíživě začal zákazem kouření v restauracích. Jestli současně někdo mluví o fašizaci naší společnosti ve dvacátých letech minulého století, pak mi připadá trochu mimo, protože tu sice byly subjekty jako Národní obec fašistická, neměly ovšem reálnou moc. To máte stejné jako tvrdit, že se naše tehdejší společnost bolševizovala, protože tu ve dvacátých letech vznikla komunistická strana. Zvrat přišel až v osmatřicátém roce po Mnichovu. Takzvaná druhá republika už opravdu dost fašistických prvků měla.
Jak vnímáte úpadek historicky nejstarší politické strany, tedy sociální demokracie?
Vnímám ho se smutkem. Ta partaj prostě doplatila na chabost svých špiček, které její politice nedovedly dát tvář. Neměla nikoho, jako byl před lety Miloš Zeman anebo později Jiří Paroubek. Buldozer. Plahočila se tak nějak v Babišově stínu. Andrej Babiš se svojí rotou marketingových expertů je zdatný politický podnikatel, jenž zatím všechny své hrozící maléry ustál, oni si o skutečné zdatnosti mohli tak nanejvýš nechat zdát. Čímž nechci říct, že jsou hlupáci nebo že by Sobotka nebyl houževnatý. Jenomže politik musí mít taky nějakou vizi a charisma.
Za rok oslavíme sto let od založení republiky. Lze to vůbec tak brát, když Češi to století prožívali i v Protektorátu Čechy a Morava, v Československé socialistické republice a nakonec došlo k rozdělení Československa?
Samozřejmě, že to tak lze brát! Osmadvacátého října 2018 přijde sté výročí dne, kdy vznikla Republika československá. To je historický fakt, který je nepopiratelný. Stejně jako to, že k nám 15. března 1939 vpadli po zuby ozbrojení Němci a 21. srpna 1968 po zuby ozbrojení Rusové. A tak dál. Skutečnost, že bylo století následující po zrodu republiky dramatické a plné změn, nemění nic na tom, že tu tenkrát vznikl stát, který byl náš, hlavní město měl v Praze a rozhodující slovo v něm měli Češi. Neboli řečeno dobovou a poněkud krkolomnou terminologií – občané národa československého, větve české.
Psali jsme:
Jak se na „století republiky“ připravilo vaše nakladatelství?
Něco připravujeme. Nechci ale o tom mluvit konkrétně a informovat naši mnohočetnou konkurenci. Naznačím jenom, že jedna z těch knih bude hodně překvapivá. (více z nabídky knih ZDE)
Jste jedním z mála takzvaných „ghostwriterů“ v Česku. Často zpovídáte zajímavé osobnosti, pak to napíšete, ale kniha vyjde pod jménem té či oné osobnosti. Není to frustrující?
Je a není. Osobní příběh, prožitky a činy té či oné osobnosti jsou její, nikoli moje, já pouze taková fakta zpracovávám, v mnohém doplňuju a dávám jim literární tvar. Stavím z dodaných cihel knihu vyprávěnou v první osobě, v takřečené ich formě. Těší mě, když má taková kniha úspěch. Své jméno na její titulek nepíšu, mám ale vždycky na příslušné stránce uvedený svůj copyright. Jsem tedy oficiální spoluautor. Netěší mě, když prominentní redaktorka Českého rozhlasu, expertka přes literaturu, takovou samozřejmost neví a ptá se mě, jestli jsem tu knihu vůbec četl...
Chcete, aby Andrej Babiš úspěšně sestavil vládu, která dostane důvěru?Anketa
O tomto způsobu psaní natočil Roman Polanski vynikající film přeložený do české distribuce jako Muž ve stínu. V něm novinář přichází na to, že britský premiér opravdu není takový andílek, jak by o něm mělo být – v rámci propagandy – psáno v knize. Řešil jste také někdy podobné mravní dilema?
Neřešil. Anebo vlastně jednou tak trochu ano. Nechtějte ale po mně žádné jméno. Polanského ghostwriter je fiktivní postava a jeho britský premiér, tak trochu zloduch, samozřejmě taky, ale já fiktivní nejsem a osobnosti, s nimiž jsem napsal celkem sedm ghostwriterských knih, jsou obecně známé, s výjimkou skvělého člověka doktora Hubálka, žijí a občas o nich slyšíme. Takže se nechci nikoho dotknout. A jestli se ptáte, jak jsem řešil své mravní dilema, pak musím říct, že jsem zpočátku žádné neměl. Dotyčná osobnost mi přinesla zklamání až dlouho poté, co kniha vyšla.
Proč je důležité znát historii, když si dnes každé heslo můžete vyhledat v chytrém telefonu, takže je vlastně skoro každý chodící encyklopedií?
Historie, pro boha živého, není přece jen a jen o heslech! Historie, dějiny, to jsou příběhy se spoustou souvislostí. Hesla, obvykle vytržená z kontextu, vám plastický obraz dát nemohou. A když takové obrazy neznáte, žijete tak trochu ve vakuu a s podobně neinformovanými lidmi můžete dojít až k nesmyslům. Chybné hodnocení minulosti vede nakonec i k více či méně bizarnímu pohledu na současnost a odrazit se to může, no, například ve výsledcích voleb...
Napsal jste tetralogii Drsný střed Evropy. Na tomto území v podstatě začaly a skončily dvě světové války. Je ale Evropská unie opravdu takovou zárukou, že se podobná válečná zvěrstva v Evropě již nestanou?
Tu tetralogii jsem napsal a na podobně rozsáhlé dílo se už v životě nevzmůžu. Pokud jde o dvě světové války, pak ta druhá skončila na evropské půdě opravdu u nás. Když se ptáte na to, zda je EU zárukou, že se v Evropě, aspoň v té ohraničené Schengenem, už nebude válčit, tak vám řeknu, že žádnou zárukou není. A ani nemůže být. Vždyť, co přijde za nějakých dvacet, třicet, čtyřicet let? Bude vůbec ještě nějaká Evropská unie? Neozvou se běsové minulosti? Vždyť jsou tak trochu jako Kostěj Nesmrtelný. Stačí jim dát vodu a přetrhnou své řetězy. Už teď přece tu a onde špitají... Navíc se do Evropy mohou drát miliony lidí z krajin, kde už ta voda dochází. Co budou Evropané dělat? Začnou je snad střílet? Naše století asi klidné nebude a mizernou útěchu si můžeme najít jen v tom, že v dějinách zatím žádné klidné století nebylo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
