V Evropské unii skončilo vyjednávání o záchranném balíčku na obnovu ekonomiky v členských zemích. Částka 750 miliard eur bude mířit hlavně do koronavirem nejzasaženějších zemí, částečně jako dotace, částečně jako půjčky. Za peníze přitom státy samy ručí. Jak hodnotíte postup Evropské unie v rámci obnovy ekonomiky?
Mluvit o takzvaném záchranném balíčku jen jako o půjčce je silně zavádějící. Jedná se o čistě politický konstrukt, způsob, jak více státy svázat k sobě. Zde ručí státy Evropské unie rukou nerozdílnou, znamená to mimo jiné, že jednotlivé státy dostávají omezenější prostor pro vedení vlastní hospodářské politiky, protože vždy budou nucené podřizovat národní cíle s ohledem na finanční zátěž, se kterou se budou muset ve splátkách vypořádávat desítky let dopředu.
Navíc, správa dluhu nebude výhradně naší věcí, ale konglomerátu zemí v Evropské unii, kde vládne tandem Francie s Německem. Bude mocenským zájmem, který se dá použít vůči těm neposlušným. Vzpouzíš se? Nemáš na zaplacení? Ne? Tak holt budeme o tvém národním rozpočtu rozhodovat společně. Prodej nebo pronajmi státní majetek, příjmy z dividend státních podniků, vzdej se některých daní ve prospěch společné pokladny Evropské unie. Málo, tak zavedeme nové daně, čistě evropské!
A máme evropský superstát na obzoru...
Jaký postup by, podle vás, byl vhodnější?
Každý z těch států by se měl s případnými krizemi vypořádávat na svojí národní bázi. Řešit si svojí krizi sám. Najít si vlastní způsob financování podle svých potřeb. Samotný stát musí nejlépe vědět, kde ho tlačí bota. Jdeme snad k sousedovi na večeři, když nám nevyšel rozpočet?
Premiér Andrej Babiš je s možností Česka získat až 1,2 bilionu korun spokojený. Kritici ho však kritizují, že občany a jejich zadlužení vyměnil za své dotace Agrofertu, tedy aby byl v Bruselu klid. Jeho vyjednávací pozice je podle nich snížena. Mají pravdu?
Nedělejme si iluze, že kdyby za současného stavu vyjednával místo premiéra Andreje Babiše někdo jiný, že by dosáhl jiného výsledku. Těžko se revoltuje s hlasovací silou tří procent, pokud se nesejde většina stejně smýšlejících. Souhlasili lídři Polska, Maďarska, nakonec i Holandska a Rakouska se Švédskem, kteří byli značně kritičtí k některým ujednáním. K určitým změnám sice došlo, ale v zásadě to, k čemu měl onen takzvaný balíček posloužit, se prosadit Německu a Francii podařilo – totiž hodit ohlávku na vzpurné státy. A když bude potřeba, přiškrtíme...
Nejde o pomoc, jde o politiku. A politika, jak známo, s pojmy jako pomoc, spojenectví nebo solidarita, v reálném světě politiky nepracuje. Tam jde jedině o zájmy. Je možné, že si pan Babiš neuřízl větev, na které sedí, ale manévrovací prostor byl příliš malý. Někdo očekával víc, protože jeho původní rétorika ohledně návrhu na zadlužení směrem k občanům státům byla až opojně odvážná, ale jako vždy šlo jen o slova směrem k voličům. Tím je pan Babiš známý. A že splnil, co se od něj v Evropské unie očekávalo, svědčí nadšené hlasy podpory ze strany eurohujerských stran demobloku.
Deník N vydal seriál, v němž 35 žen vypráví své zážitky se sexuálním obtěžováním. Na to reaguje blogerka Andrea Novotná v Press Port magazínu, nesouhlasí s úslovím, že se ženy „staly oběťmi“. „Nikdo se nestane obětí, pokud k tomu sám nedá svolení. Aniž bych chtěla bagatelizovat zkušenosti těchto žen, musím konstatovat, že možná jsou silné ve svých oborech, ale nejsou silné v nastavení hranic,“ uvedla a přidala několik příkladů, jak se rychle s podobným chováním mužů vypořádat. Je na tom, podle vás, něco pravdy? Neumějí si ženy jasně stanovit hranice, a proto jsou obětí?
Věčná otázka zakletá už v tom, že jsme od počátku věků dvě různá pohlaví, která se navzájem přitahují. Je to dané přírodou, geneticky, zachováním lidského rodu, V různých dobách měl vztah mezi mužem a ženou různé vnější podoby, záleželo na stupni kultivace společnosti, jaký byl společenský úzus. Jak definovat v běžném společenském styku, co je jen projevený zájem, a co má nádech obtěžování? Často je to o signálech, které se mohou špatně vyložit, nebo naopak jsou záměrně provokativní. Žena si musí rozhodnout sama, jakou dá odpověď, a druhá strana by to měla bez výhrad akceptovat. Aktivistické vyhledávání viníků ex post je kontraproduktivní.
Přidaly se i české političky mezi nimi předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, Olga Richterová (Piráti) nebo náměstkyně ministra Michaela Marksová Tominová (ČSSD). Jak celkově vnímáte dění kolem MeToo, které se už delší dobu aktivizuje po celém světě?
Kdyby tyto dámy nebyly aktivistkami těchto politických stran, tak bych si mohl i myslet, že to myslí vážně, že je nějaké ty prožitky traumatizují... Ale takto mi to jejich unisono připadá jako naplňovaný politický program. Zajímavé, že se to děje jen té liberální a liberálně levicové části politického spektra. Budu je fakt brát vážně, až se se svými traumatickými zážitky ozvou dámy jako Zuzana Majerová Zahradníková, Jana Černochová nebo Karla Maříková, abych zvolil ty nejviditelnější.
Psali jsme:
Spojené státy stále nemají pod kontrolou protesty po smrti černocha George Floyda. Hnutí Black Lives Matter se mezitím i s protesty také rozšířilo do celého světa. Na které názorové straně stojíte vy? Jde o reakci dlouho frustrované společnosti? Nebo o pozitivní diskriminaci?
Do jakého filmu byste nejraději zařadili postavu Václava Havla?Anketa
Jako reakce na tyto události se spustila vlna změn. Společnosti přejmenovávají výrobky a mažou černochy z obalů, společnosti stahují závadné filmy, některé pak berou své kroky zpátky. Lidé ničí a shazují sochy. O čem to vypovídá?
Je zvláštní, že se toho přemalovávání a přetváření účastní veliké nadnárodní korporace, které jsou jinak závislé na spotřebě koupěschopného obyvatelstva, a to stále nejsou černoši. Stále jsou to masy obyvatelstva jiné pleti než černé. Co za tím stojí? Kdo dává příkazy, z hlediska obchodní strategie nelogické? Nebo mají tyto korporace už takovou moc a ovládají trh se vším možným, tedy i výrobky denní spotřeby, potraviny a tak dále., že jsou si vědomy, že se jim nemůže nikdo postavit? Chmurné zjištění. Teď zrovna v nabídce HaM v rámci svého věrnostního programu Hello Member s odkazem na Brno, se na nás zubí dvě černošky. Má to smysl? Má... zvykněte si.
Nahrává tomu i vlna sebemrskačství, která vybublává z podstrčeného pocitu pseudoviny za činy našich předků. Dávno se Švédskem na špici. Například v 70. až 80. letech se historie ve švédských školách silně zúžila. Vypouštěly se pasáže z tzv. velmocenského období, tedy ze 30leté války a z 18. století, z doby švédských výbojů, za které mělo být modernímu švédskému národu stydno. Není divu, že i rodilí Švédi napříč generacemi se perou se znalostním vakuem, když v reportáži švédského rozhlasu v souvislosti s kácením soch reportér tvrdil, že král Gustav II. začal 30letou válku. Ve skutečnosti se zapojil až o 12 let později.
Tím spíše nepřekvapí úroveň znalostí u takových organizací jako je obskurní „Svaz Afrošvédů“, tak se nazývají, který ústy svého předsedy Kitimbwy Sabuni vyzývá k odstranění sochy švédského krále Gustava III., že prý zatáhl Švédsko do světového obchodu s otroky. Švédská Antifa se dala slyšet, že 27. července se pokusí strhnout sochu botanika Carla von Linné, údajně zakladatele švédské „rasbiologické“ ideologie.
U nás to byl v poslední době moderátor Jakub Železný, který zabrousil do historie ve veřejném prostoru svojí interpretací osobnosti generála Ludvíka Svobody.
Z roku 1968 je doložitelný výrok gen. Svobody při jednání se Sověty směrem k československé delegaci: „Tak už přestaňte žvanit a podepište, prožvanili jste se až k okupaci“ – v čemž Jakub Železný mj. vidí nátlak na československou delegaci ze strany generála Svobody. Ale... – zcela zřetelně to ukazuje, co si o tehdejší vládní garnituře myslel. Věděl, že nikdy nepřekročí svůj stín stranických aparátčíků. Neudělali nic, aby tu tragédii odvrátili nebo alespoň minimalizovali. Přesně to dokumentuje Dubčekův vzlyk: „Tohle udělali oni mně!“ Dostali stát do slepé uličky. Přes jasné signály a varování, co se chystá, prostě nic. Přitom by rychlá redislokace bojových útvarů, jak navrhoval mimo jiné generál Stanislav Procházka, mohla, když ne zabránit, alespoň získat čas k jednání.
Podle Jakuba Železného byla asi chyba, že gen. Svoboda bojoval na východní frontě, zdá se. Generál Svoboda riskoval nejen svůj život, ale i život své rodiny. Jakub Železný neriskuje za své výplody nic. Bohužel.
„V té euforii se zapomnělo říct to podstatné, že jsme zdědili hodnoty vytvořené prací generací před námi, že jedině na těch musíme stavět, že jen tady je základ zajištěné budoucnosti,“ řekl jste v minulém rozhovoru. O jakých hodnotách jste mluvil? A stavíme na nich?
Nic nevzniká přes noc. Leda tak sny. A ty odplují s ranním kafem. Za tím, že jsme posledních sto let patřili ke špičce průmyslových zemí, kdy jsme se pyšnili velmi náročnými výrobky, za tím vším stály schopnosti a práce našich předků, vědomá kázeň, pravidelnost a každodenní zodpovědnost. Zemědělec si také nemůže přehodit zimu s jarem, ale musí dělat to, co se v dané době přísluší dělat.
Zkušenosti se předávaly, řešily se skutečné životní zádrhely. Udržovalo se podvědomí vazeb a souvislostí. Dnes se společnost mediálně zahlcuje pseudoproblémy bez jakýchkoliv návazností na skutečný život. Ten se žije jaksi v ústraní, protože není zrovna IN. Není to všeobecné, ale hodně hlasité a hodně vemlouvavé. Musí přijít nějaká hluboká krize, aby to narovnala?
Ministerstvo vnitra ve výroční zprávě varuje, že radikalizaci občanů bez vazby na extremisty mohou mít na svědomí dezinformační média. Je to tak?
To Ministerstvo vnitra myslí vážně? Vážně pokládá občany za takové hlupáky, kteří spolknou kdejaký žvást? Vážně si myslí, že občané potřebují něčí vedení k tomu, co si mají myslet? Nemělo by si Ministerstvo vnitra, než vypustí takovou hloupost, zjistit, proč lidé hledají informace v alternativních médiích? Proč ve svém zprostředkovávání informací miliardami dotovaná veřejnoprávní média selhávají? Nebude to náhodou o kvalitě informací?
Kdo, podle vás, do škatulky tzv. dezinformačních médií patří v české mediální scéně, a proč?
Kdo určuje, kdo stanoví, která média jsou dezinformační? Kdo má patent na informační pravdu? Existuje snad právo na projevení svobodného názoru, na výměnu informací – nebo nikoliv? Pokud ano, nemohou být škatulky. Pokud ne, budou nejen škatulky, ale časem i větší škatule obehnané drátem, kam se budou ti nepohodlní odkládat, aby nerozleptávali jedinou nařízenou pravdu.
Vláda má nyní rozhodovat o Istanbulské úmluvě. Pokud tento paskvil projde, jsme těm škatulím zase o míli blíže. Braňme normální svět!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
