Ruská armáda v Sýrii poprvé útočí přímo. Jde o provincii Idlib. Co to z vašeho pohledu znamená? Podle ČTK se ruským ani Asadovým vojskům nepodařilo zatím příliš pokročit. Mohou za to zbraně z Turecka? Jaký vývoj očekáváte?
Vojáci ruské armády dosud na zemi vystupovali převážně jako v uvozovkách násobiče síly, takže zastávali některé specifické pozice, díky nimž dramaticky zvyšovali bojeschopnost Asadových vojáků. Působili tedy jako velitelé, poradci, obsluhy pokročilých zbraní a podobně. Ve větší míře ovšem byli do bojů zapojeni žoldnéři, zejména ti z Wagnerovy firmy. Aktuální zprávy tvrdí, že ofenzivy u Idlibu se ve větších počtech účastní i pravidelné ruské síly, což by napovídalo, že odpor opozice je opravdu tuhý, protože jej nezvládají ani syrští vojáci a íránské milice. Je ale také třeba dodat, že takové zprávy šíří zejména právě sama syrská opozice, která tím může chtít vyvolat dojem větší síly: Podívejte, jak jsme teď silní, Asadovi vojáci na nás nestačí, museli proti nám poslat Rusy!
Bojíte se, že Babiš zneužije svého postavení k tomu, aby zastavil vyšetřování Čapího hnízda?Anketa
Protitankové rakety, které opozici Turecko dodává, zajisté nějaký efekt mají, ovšem hodně pochybuji, že tu ofenzivu mohou skutečně zastavit. Zpomalit ano, ale ne navždy. Předpokládám, že je jen otázkou času, než budou povstalci u Idlibu poraženi, ale otázkou je, jaké další kroky podniknou Turci, protože na podporu syrské opozice vsadili opravdu hodně a zatím se chovají, jako kdyby hodlali na severu Sýrie zůstat napořád. Evidentně chtějí získat co nejsilnější pozice pro následná vyjednávání o poválečném uspořádání země.
Jak hodnotit celou vojenskou akci Ruska v Sýrii od roku 2015? Co jsme se dozvěděli o Rusku, ale i dalších zemích, které jsou do konfliktu dlouhodobě zataženy?
Rusko dokázalo, že je ochotné podpořit své strategické spojence i silou a že má schopnosti na to, aby zrealizovalo dlouhodobou a opravdu efektivní zahraniční operaci. V Sýrii nikdy nebylo víc než pár tisíc ruských vojáků a pár desítek letadel, ovšem i s tímto malým počtem a za cenu takřka zanedbatelných ztrát Rusové zásadně přispěli k obrácení strategické situace. Pochopitelně se nesmí zapomínat ani na íránské síly a proíránské milice na zemi, ale vliv ruského letectva byl obrovský. Postupně zlikvidovalo týl islamistů a poskytovalo velmi účinnou vzdušnou podporu na bojišti. Rusko navíc to všechno téměř perfektně zvládlo i po stránce logistiky, o čemž mnozí zpočátku pochybovali. Myslím, že o téhle ruské operaci se bude ještě dlouho přednášet na vojenských akademiích.
Naopak Západ bohužel ukázal, že mu chybí smysluplná koncepce politiky vůči Střednímu východu a koneckonců i realistický pohled na tento region. A samozřejmě je třeba uvést ještě Turecko, které se chová jako asertivní hráč, který jde tvrdě za svými cíli. Erdogan vlastně ani moc neskrývá, že mu jde o obnovu někdejší Osmanské říše, ale pokud bude pokračovat, zaručeně dojde ke střetnutí s Ruskem, jelikož navzdory předstírání přátelství – viz nákup raketového systému S-400 – je evidentní, že zájmy Moskvy a Ankary na Středním východě a Kavkazu jsou z dlouhodobého hlediska naprosto protikladné.
Vladimir Putin pozval do Ruska českého prezidenta Miloše Zemana na oslavy konce války. Je pro něj návštěva prezidenta Miloše Zemana nějakým způsobem využitelná? A pro Miloše Zemana?
Mohu zde vlastně navázat na předchozí odpověď. Vladimir Putin dokáže provádět opravdu flexibilní a pragmatickou zahraniční politiku. Má samozřejmě jakýsi hlavní strategický plán, tedy obnovit a udržet pozici Ruska jako světové velmoci a vyhnout se přitom chybám, kterých se dopustil Sovětský svaz, ale v rámci tohoto plánu je Putin absolutní pragmatik, téměř až oportunista, který pružně využívá každou příležitost pro získání vlivu. Proměna vztahů s Tureckem představuje typický případ, hledání spojenců na politických scénách států Severoatlantické aliance a Evropské unie představuje další. Také Miloš Zeman je pragmatik, takže Putinovi rozumí.
Nejde tu vůbec o to, že by Zeman či Klaus byli ruští agenti, to je úplný nesmysl. Ti, kdo to tvrdí, tím jen ukazují tragikomickou neznalost elementárního fungování mezinárodní scény. Jestliže činitel jedné země o cosi usiluje a najde shodu s činitelem druhé země, pak mohou racionálně kooperovat, aniž je jeden agentem druhého. Přítomnost politiků na květnové přehlídce v Moskvě samozřejmě má velký symbolický význam – mimochodem Putin pozval i Donalda Trumpa, protože pro Kreml to znamená navazování nebo potvrzování partnerství, kdežto politici jiných zemí se mohou cítit poctěni, že dostali pozvání na událost, které Rusko přikládá tak zásadní význam. Také proto si myslím, že by Miloš Zeman měl pozvání přijmout a do Moskvy zavítat.
Ing. Miloš Zeman
Vnímáte Vladimira Putina v jeho současné podobě jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko?
Z hlediska Ruska nepochybně představuje nejlepší možnou volbu. Těm, kdo přejí Putinovi to nejhorší, vždycky říkám, že by si měli dávat pozor, co si přejí, protože by se jim to taky mohlo splnit. Putin tady samozřejmě nebude navždycky a doufám, že jeho nástupcem se stane někdo stejně schopný a vysoce pragmatický, například ministr obrany Sergej Šojgu. Jaká vlastně existuje alternativa? Rozhádaná opozice, která zahrnuje i neonacisty? Nebo snad ruští komunisté? Je prostě třeba vzít na vědomí, že v Rusku je tradice liberální demokracie nulová a že ruské politické kultuře vyhovuje centralizovaná vláda, jež má v čele výraznou osobnost.
Jsem si jistý, že kdybych byl Rusem, podporoval bych Putina jako realisticky nejlepší možnost. Ve skutečnosti to platí také z hlediska Západu, ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat. Putin rozhodně není nepřítel, avšak je to velmi silný hráč, s nímž lze v některých oblastech spolupracovat, zatímco v jiných je třeba s ním soupeřit. Rusko je pro Západ v řadě ohledů konkurencí, ovšem Putin se chová velice opatrně, promýšlí každý krok a ví, co si může dovolit. Vyhovuje mu určitá míra napětí na mezinárodní scéně, nebojí se vypočteného rizika, avšak moc dobře chápe, jaké figurky má teď k dispozici. Chce hrát, nikoli shodit šachovnici ze stolu.
Psali jsme:
Ohlédneme-li se i za ukrajinskou krizí v letech 2013 a 2014, byli jsme obětí útoků ruské propagandy, nebo spíše výrazná část veřejnosti nestojí o prozápadní politiku? A co prozápadní propaganda? Kde v obou případech najít správné proporce?
Nepoužíval bych slovo oběť. Nepochybně stále jsme cílem propagandy ze všech směrů, jenže tomu se přece nelze divit. Jak se říká, první obětí války bývá pravda. Jestliže vypukne takovýto konflikt, pak lze očekávat, že se všichni aktéři snaží maximálně šířit svůj pohled na události a zlepšovat tak své pozice. Ruská média šíří ruský pohled, západní média zase ten západní pohled, na tom není nic překvapivého nebo podivného. Ale skutečně pochybuji, že by propaganda té či oné strany měla tady v Česku nějaký zvlášť silný dopad, jelikož Češi jsou vůči pokusům o mediální manipulaci tradičně značně imunní, respektive mají vůči ní averzi.
Samozřejmě tu existuje nějaká výrazně prorusky smýšlející část veřejnosti, je tu i část vyhraněně prozápadní, ale myslím, že Češi jako celek jsou střízlivě, snad i trochu cynicky uvažující realisté, kteří už mají s velmocemi a jejich politikou vlastní zkušenosti. To je koneckonců i důvod, proč se u nás nechytila takzvaná politická korektnost a všechno s ní spojené. Je to totiž další pokus lidem shora vnutit jakousi ideologii, určitý způsob uvažování a vyjadřování, ovšem na Čechy to naštěstí nefunguje, v čemž patrně hraje roli také náš pověstný smysl pro černý a sebeironický humor. Řekl bych, že Češi si budou z jakékoli propagandy vždycky zejména dělat legraci.
Jak se podle vás čeští senioři orientují v informacích? Komisařka Evropské unie Věra Jourová varovala před seniory, kteří jsou sami u počítačů, protože čtou řetězové e-maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Jak tohle vyjádření vnímáte?
Nepochybuji, že takoví senioři, o jakých Věra Jourová hovoří, existují, ale takové paušální generalizace nemám rád. Znám osobně spoustu seniorů, kteří pracují s médii přesně tak, jak mají, respektive čtou různé zdroje, porovnávají, kriticky posuzují a vytvářejí si vlastní názor. Popravdě řečeno, znám taky spoustu mladých lidí, jejichž informační gramotnost se dá srovnat s průměrnou rostlinou v květináči. Pokud se člověk omezuje na to, co mu naservíruje Facebook, tak sebou nechává dojemně snadno manipulovat, ať už je mu osmnáct, nebo osmdesát. O řetězových e-mailech se hodně mluvilo v souvislosti s loňskými prezidentskými volbami, že údajně šířily nepravdy o Jiřím Drahošovi, respektive že zmobilizovaly Zemanovy voliče, ale podle mě jde o obrovské nafukování jednoho faktoru, který možná mohl mít jakýsi vliv, ale neexistují žádná relevantní data, která by to mohla potvrdit, nebo vyvrátit. Často mám pocit, že leckdy jde spíše o frustraci na straně těch, kteří ve volbách skončili poraženi, ale nejsou schopni sebereflexe, takže nehledají chybu u sebe, nýbrž u jakýchsi temných sil, jež jim nějak ukradly jejich zaručené vítězství. Podobnost s fantasmagorickými teoriemi o spiknutí Donalda Trumpa s Rusy se přímo nabízí, takže tohle by mohla být taková její malá česká obdoba.
Jak se České republice podařilo od pádu komunismu budovat zahraniční vztahy? Jak na tom podle vás celkově jsme? Kde přidat a kde ubrat?
Česká zahraniční politika má několik problémů. Za prvé, často tady nemáme jednu zahraniční politiku, nýbrž dvě nebo tři, když se nedokážou domluvit rozhodující osobnosti, to znamená prezident, předseda vlády a ministr zahraničí. Za druhé, pořád se mění koncepce, každá vláda postupuje jinak, místo aby zde byl konsenzus, že bez ohledu na stranická trička budou na mezinárodní scéně všichni hovořit ve prospěch českých národních zájmů. S tím souvisí problém třetí, a sice skutečnost, že zde máme opravdu zoufalý nedostatek schopných osobností, jež by dovedly Česko efektivně reprezentovat a hájit jeho zájmy. Ta největší výjimka je nesporně Miloš Zeman, to je určitě hlava státu na svém místě. Z hlediska působení na zahraniční scéně se hodně zlepšil i Andrej Babiš, ale jinak je to bída.
A zejména, to je možná takový střechový problém, který to všechno shrnuje, postrádám tu odhodlání důrazně a rezolutně bojovat za národní zájmy, respektive schopnost říkat NE. To se nejvíce projevuje ve vztahu k Evropské unii, protože se tady předháníme v implementacích různých nesmyslů, místo aby zaznělo asertivní odmítnutí. Pravda, občas se to povede, například u imigračních kvót, ale to je spíše výjimka. Malá až střední země jako Česko zkrátka někdy musí nasadit i ostré lokty. Na světové scéně více než kde jinde platí, že když se chováte jako hadr, tak se jaksi nemůžete divit, že s vámi vytírají podlahu.
Donald Trump víří zahraniční vody, kde se dá. Naposledy zastavil těsně útok na Írán. Měli „nabito a odjištěno“, jak řekl. Je to jenom divadlo? Upevňování mocenské pozice? Věděl předem, že útok neprovede? A co tím sleduje? Nebo to myslí vážně?
Jsem si téměř jistý, že tak, jak to Trump prezentoval, se to nestalo, respektive že to byla důmyslná mediální hra s cílem Írán postrašit. Pentagon nepochybně má mnoho plánů úderů proti Íránu, nevěřím však, že by nějaký takový plán schválili, začali jej uskutečňovat a deset minut před koncem jej zastavili. Takhle se to prostě nedělá. Na místě Trumpa bych nějakou omezenou vojenskou reakci možná nařídil, avšak těžko říct, jelikož nemám ty informace jako on. Každopádně zabít 150 lidí v odvetě za sestřelený dron by přece jen adekvátní nebylo a teď se koneckonců naskytla příležitost mnohem lepší, když se íránský bezpilotní stroj přiblížil k americkým lodím a byl zlikvidován. Dron za dron, to je v pořádku.
Nemyslím, že si Trump skutečně přeje válku s Íránem, ale stejně tak nepochybuji, že pokud by Írán provedl něco, co by už bez reakce prostě zůstat nemohlo, tak Trumpova odpověď by byla drtivá. Zejména ve vedení íránských Revolučních gard se nachází pěkná sbírka islamistických fanatiků, kteří o válku se Spojenými státy zřejmě stojí, a jelikož gardy se často chovají jako stát ve státě, nelze vyloučit, že k něčemu takovému dojde. Pro Írán by to nutně skončilo zničující porážkou, ale konflikt by nepochybně narušil dopravu ropy přes Hormuzskou úžinu, což by se logicky podepsalo na cenách ropy a stavu světové ekonomiky, a proto si můžeme jen přát, aby se to podařilo vyřešit mírovou cestou.
A jak hodnotíte jeho politiku na mexické hranici ohledně uprchlíků? „Naše země je plná,“ řekl migrantům. Co říci k jeho slovům ve srovnání se situací v Evropě?
Otázka imigrace ve Spojených státech má poněkud odlišnou povahu než v Evropě, jelikož do Ameriky míří v naprosté většině Hispánci, respektive lidé ze Střední a Jižní Ameriky, kteří tam putují za prací, ovšem každopádně jde o osoby kulturně velmi blízké či kompatibilní. V případě Evropy jde především o imigraci z islámských, a tudíž kulturně zcela odlišných zemí. Zkušenosti posledních let jednoznačně ukazují, že kompatibilita při soužití je velmi omezená a že evropská podoba multikulturalismu žalostně selhala. V Americe je to opět naprosto jiné, tam se totiž u přistěhovalců striktně trvá na loajalitě, znalosti angličtiny, dějin Spojených států a tak dále, zatímco v Evropě podobné požadavky neklade nikdo, ačkoli očekávám, že třeba Velká Británie to po Brexitu zavede.
Sama imigrace ovšem není tou primární hrozbou. Shodou okolností nedávno vyšel nový český překlad kultovní knihy Tábor Svatých, což je francouzský dystopický román o tom, jak vlny imigrantů zničí Západ, respektive v uvozovkách civilizaci bílého muže. Originál byl vydán už roku 1973 a jeho autor Jean Raspail v něm od té doby nezměnil ani písmenko, ovšem podobnost se současností je místy až děsivá. Primární problém totiž ve skutečnosti nepředstavuje imigrace, nýbrž fakt, že Západ ustupuje od svých hodnot a není ochoten za ně bojovat. Jinak řečeno, pokud osadu nikdo nebrání, pak je pouze otázkou času, než do ní vstoupí loupeživé hordy a vezmou si, co chtějí.
Psali jsme:
autor: Zuzana Koulová
