Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Paul Volcker, bývalý šéf Fedu, v době, kdy ještě nebyl ve funkci, řekl na anglické universitě ve Warwicku v roce 1978 na otázku ke konci brettonwoodského systému asi toto: USA měly na výběr dvě možnosti. Buď udržovat stabilitu mezinárodního ekonomického systému, anebo si zvolit svobodu národní akce. Vybraly si to druhé. Podle Volckera správně. Musí tedy provádět cílenou a řízenou destrukci stability světového ekonomického systému, to je úkol pro osmdesátá léta. USA na této destrukci stability světového ekonomického systému založily obnovu své moci, využívaly dvojího deficitu, rozpočtového a zahraničně obchodního ke kontrole světa.
Dnes už to není tak jednoduché, jejich podíl na světovém HDP je asi 25 procent. A tak přišla další cílená destrukce, tentokrát destrukce systému mezinárodních vztahů. USA exportují cíleně do světa chaos. Kulturně a filosoficky tomu vyhovuje postmoderní postoj, který se na Západě rozšířil od začátku osmdesátých let. Státy, které jsou spojeny s moderním a premoderním postojem, jsou a priori nepřátelské. Sem patří Rusko, které se postmoderní logice zpěčuje. Ukrajinská krize má cíl podlomit pozice Ruské federace i EU. Získat pod kontrolu zdroje Ruska by USA umožnilo upevnit své postavení jak vůči EU, tak i vůči Čínské lidové republice.
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...
Rusko nikoho napadat nebude. Když tezi o možném ruském napadení tvrdil na půdě Evropského parlamentu pan Illarionov, Čubajsův kolega a přítel, vysmál se mu Urmas Paet, bývalý estonský ministr zahraničních věcí a nyní můj kolega v Evropském parlamentu. Rusko dává na obranu desetinu až osminu toho, co USA. A USA mají zbrojní rozpočet, který je větší než rozpočet dalších dvanácti po nich následujících zemí. Tam bych hledal agresivní choutky, nikoli u Ruska, jehož doktrína je vysloveně obranná.
My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?
Česká armáda je stínem toho, co mělo Československo v době minulého režimu. Bojeschopné jednotky jsou tak 3600 mužů, které posíláme do různých misí. Nebyla by schopna pomoci ani v případě humanitární katastrofy. Ani v případě živelné pohromy či uprchlické krize. V troskách je i nás obranný průmysl. Kdysi jsme byli (v roce 1989) na čtvrtém místě na světě, pokud jde o vývoz zbraní (před námi byly jen USA, SSSR a Francie), dnes jsme někde na padesátém místě. Havel a jeho kamarádi zasadili tomuto odvětví strašný úder. A tyto na trhy přišli jiní. I proto si na Západě „humanisty“ Havla tak vážili.
Psali jsme:
Půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
Ano, máte pravdu, dlouhodobě průzkumy ukazují, že fyzická zdatnost mladých mužů klesá. Obnova základní vojenské služby je to, co odborníci doporučují z řady důvodů. Nebo miliční systém po vzoru Švýcarska.
Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
To je složitější otázka. Islámský svět se změnil ve společenství rizikové, kde je řada takzvaných „crazy states“ („bláznivých států“, jak je nazýval izraelský odborník na mezinárodní vztahy Yehezkiel Dror). To riziko je dnes spojené spíše s infiltrací dovnitř, je pravděpodobné, že i vlna uprchlíků je manipulovaná a infiltrovaná potenciálními teroristy. Ale je možno udělat řadu aktivních opatření k tomu, aby se tato infiltrace zastavila. Na stránkách Parlamentních listů jsem o tom psal v článku Islám a Evropa.
Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?
Ta základní hodnota je lidská důstojnost, obrana evropského racionalismu a humanismu. To jsou hodnoty, které sice jsou pro většinu lidí až za obranou vlastní rodiny a vlastní země, ale i tak jsou něčím, za co je možné nasadit život. Hrdinou se člověk nerodí, hrdinou se stává.
Jsme členy Evropské unie. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie? Co tedy udělat s EU – ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?
Vládnoucí „elity“ využijí uprchlické krize k útoku na občanská práva (tak jako to udělal v USA John Ashcroft svým Patriot Act) a řecké krize k útoku na sociální stát. Obojí je cesta do pekel. Už John Maynard Keynes v knize Means to prosperity v roce 1933 ukázal, že škrty krizi jen prohloubí. Evropskou unii řídí jen loutky monopolistů, jsou jen ozvěnou toho, co si špitají lidé z kapitálových špiček.
Psali jsme:
Migrace je zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropa vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?
Není to žádná fatální danost. Bylo by důležité vzkřísit dohody z Cotonou, které spí a do Afriky místo nás pronikají Číňané. Dekolonizace, jak byla provedena, byla katastrofou. Moc se dostala do rukou kmenových „elit“ a padesát zemí je v situaci blízké bankrotu. „Elity“ změnily tyto státy ve zdroj akumulace prostředků pro sebe. To není jen africký jev, stačí se podívat na Ukrajinu. Není udržitelný stav, kdy zdroje potravin na obyvatele jsou pod úrovní, která byla za kolonizátorů.
A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?
Ano, je, ale musíme se aktivně bránit a prosazovat jiná řešení.
Žijeme mezi Západem a Ruskem. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?
Podíváme-li se do Asie nebo do Afriky, pochopíme, že Rusko je vlastně Západ. Je to člen naší rodiny. Jen idiot by se zbavil Tolstého, Dostojevského, Šostakoviče, ale i dalších hodnot ve všech oborech. Základní téma ruské kultury je lidská důstojnost a její ohrožení a zraňování. A to je přece to, čemu Evropa věří. Rusko je Evropa, Evropa trochu jiná, ale Evropa. A náš přirozený partner a naděje pro ekonomický růst.
A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?
Německá kultura je velice silná a inspirativní. I zde platí, že je dobře, aby byli Němci s námi spoutáni společnými zájmy. A to v současné době jsou, i když jejich „elity“ ne vždy mají jasno, že evropské Německo je víc než německá Evropa. Pokus o německou Evropu nikdy nemůže vyjít a obrátil by se i proti Němcům samotným.
Když už jsme se dotkli otázky budoucích světových aliancí... Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, kterou by byla taková pevná aliance vytvořena. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?
Paradoxně jsme svědky jak integrace, tak i hledání identity v národní oblasti. Je tu jak centralizace a integrace, tak i touha po odlišení. V řadě zemí roste zájem o dialekty a o regionalismus. Národní státy se ocitají, jak naznačoval už Daniel Bell, ve dvojím tlaku. O budoucnosti dolaru rozhodnou další léta, to, do jaké míry si americký lid uvědomí, že se s ním hraje špinavá hra. Americký lid a americké „elity“ nelze směšovat. USA mají velký potenciál a záleží na tom, jak bude využit. Osobně jsem proti TTIP. O důvodech jsem už vícekrát psal. Místem pro Českou republiku je EU, ale měli bychom se snažit, aby byla otevřená všemi směry.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
