Kterou celebritu byste volili v prezidentských volbách, pokud by kandidovala?Anketa
Našel byste na politice v minulém roce něco humorného?
Přiznám se, že jste mne trochu zaskočila, protože v poslední době se nám ten humor z politiky trochu vytrácí. Ale samozřejmě pár postřehů se určitě najde. Přijde mi velmi humorné, když ministr financí Andrej Babiš chce řídit stát jako firmu a občas evidentně neuřídí ani svůj poslanecký klub, ten ho přehlasovává. Humorné jsou také některé argumenty kolem legislativy, ale celkově se nějak ta legrace z politiky trochu vytrácí. Pokud mají pravdu skeptici, že se zase v různých formách a podobách vrací trochu totalita, tak toho humoru zase přibude. Ona je to také jediná zbraň, jak s tím bojovat aspoň vnitřně. Když je člověk na něco krátký, tak si z toho má aspoň dělat srandu.
Advokát Milan Hulík říká, že si nepamatuje, že by někdy v historii za nějakého režimu, nejen u nás, ale kdekoli jinde, byla taková sranda s prezidentem a lidmi kolem něj i s politiky. Podle něj naopak nyní prožíváme věk zlatého českého humoru. A nejsou to prý placení komici, kteří by humor vyráběli za peníze, ale jsou to politici, kteří ho bezděčně produkují z titulu svých funkcí. Duo Zeman–Ovčáček je prý prostě nepřekonatelné. Vám to tak nepřipadá?
Přiznám se, že to vnímám trochu jinak. Pan Ovčáček je postava jistě velmi svérázná, nechce se mi ho posuzovat. Pokud jde o pana prezidenta, to je složitější. Mne na něm fascinují především dvě věci: jak dokáže být černobílý, včetně nedávného vánočního poselství, kdy – a to je na něm sympatické – prakticky nepoužívá slovní vatu, on říká věci, se kterými lze stoprocentně souhlasit, nebo úplné nesmysly. A nic mezi tím. To vytváří velice zajímavý mix, ale musím říci, že jeho rozhodnutí vnímám docela pozitivně. Oceňuji u něj, že se vyjadřuje přímo a minimálně se snaží používat cizí slova, snaží se mluvit tak, aby mu lidé rozuměli, a když něco říká, snaží se, aby opravdu něco řekl. Jinak vidíme večer co večer opakovaná vystoupení spousty politiků, kteří ve tříminutové sekvenci doslova neřeknou vůbec nic. Miloš Zeman má samozřejmě ve společnosti mnoho odpůrců, až fanatických, řekl bych, zajímavé na tom je, že se beze zbytku překrývají s tou částí populace, která prosadila přímou volbu prezidenta. To znamená doslova a do písmene, že jeho největší nepřátelé a pokřikáři si za to doslova mohou sami, že tento pan prezident sedí v tomto úřadě. I když v politice je vždycky strašně těžké o něčem spekulovat, jedna věc je naprosto jistá: i když si netroufnu odhadnout, kdo by byl prezidentem při volbě Parlamentem, zcela určitě by to nebyl Miloš Zeman. To je podle mne naprostá jistota. Prosazovatelé přímé volby by si měli uvědomit, že oni udělali první krok, aby současný prezident byl prezidentem.
Co tedy říkáte tomu, že je český prezident terčem různých vtipů? Vzpomeňme na nedávné vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě místo prezidentské standarty, jedni to označili za povedenou recesi, jiní za zneuctění státních symbolů.
Na tuto konkrétní kauzu se podívám trochu z jiného úhlu a vůbec nevylučuji, že budu mít ve své polohumorné odpovědi hlubokou pravdu. Já v tom spatřuji elegantně provedenou krádež prezidentské standarty a přijde mi to jako mimořádně zvláštní a pravděpodobně justicí nepotrestaná věc jako mnoho jiných věcí. Říkám si, kdybych se vypravil v Paříži do Louvru s cílem ukrást Monu Lisu, byl by z toho nepochybně průšvih a skončilo by to mnohaletým vězením. Ale možná bude na místě zvážit, jestli by si tam člověk pro ni neměl dojet, aby tak bojoval proti francouzské politice, protože pak by to bylo možná zcela v pořádku a z hlediska justice by to byl humorný čin a nešlo by o krádež.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2015
Myslíte, že skutečným cílem skupiny Ztohoven bylo ukrást prezidentskou vlajku, a ne snaha zesměšnit prezidenta Miloše Zemana?
Nepochybně. Když si vezmete, co všechno se krade do soukromých sbírek. Dovedu si velmi dobře představit nějakého oligarchu, který si zadá, že za dva tři miliony si chce každý víkend při párty s přáteli vyvěsit originální pravou prezidentskou standartu. Velmi dobře si to umím představit.
Připadá vám, že si čeští politici dokáží udělat legraci i sami ze sebe?
Strašně minimálně. Myslím si, že jedním z těch výrazných je prezident Zeman. Ten si nepochybně dokáže sám ze sebe udělat legraci. Ale jinak to bohužel příliš nepozoruji, přitom by to podle mne mělo patřit mezi „nejsilnější“ zbraně politiků.
Koho považujete za největšího vtipálka v politice? Kdo podle vás dokáže nejvtipněji komentovat politické dění?
To už je trošku jiná kategorie. Nepochybně se o vtipkování permanentně zasluhuje senátor Kubera a myslím, že se mu to daří. I v Poslanecké sněmovně je celá řada řečníků, kteří dokáží obohatit své vystoupení vtipem, ale někdy se velmi těžko rozlišuje, jestli jde o vtip chtěný či nechtěný.
Jak jste vnímal například kauzu Ransdorf? To byla komedie, kterou se bavila většina národa. Ale tam šlo zjevně o vtip nechtěný.
Možná vás překvapím. Hodnocení tohoto člověka u mne nevychází z toho, že hluboce nenávidím veškeré komunisty všech barev. Já si Ransdorfa všímám tak, že dneska je to dementní dědeček, ale svého času byl docela výrazný politik. Mám pocit, že zdaleka nemá takovou inteligenci, jaká je mu přisuzována, ale že jediné, co se naučil, je taková ta osvědčená strategie, kterou jsme všichni používali na vysokých školách, kdy se člověk naučí jednu větu, jeden citát, jeden bonmot a pak oslím můstkem na jakoukoli otázku dojde k tomuto svému poznatku. A když se mu to párkrát podaří, začne být považován za moudrého znalce. A vůbec to nemusí být pravda. Já se obávám, že tento člověk je a vždycky byl pouze pitomec. Jen vychytralý, ale takových je v Česku celá řada.
Když v politice chybí humor a všichni politici se berou příliš vážně, není pak na politické scéně víc nesnášenlivosti, hrubosti, netolerance?
Přesně tak. Jedno z nejzábavnějších vystoupení ve Sněmovně v tomto roce bylo, když poslanec sociální demokracie Jan Chvojka napadl poslankyni Janu Lorencovou z ANO (řekl jí, že pokračuje ve stejném hnusu, jaký předváděly Věci veřejné, protože si myslel, že je z hnutí Úsvit – pozn. red.) a vůbec si neuvědomil, že je z úplně jiné strany, než si myslí. A to vše po patnácti měsících společné koexistence v Parlamentu, navíc oba jsou příslušníci vládní koalice. V takové chvíli člověk opravdu neví, co si má myslet.
Je takových nechtěných komiků v Parlamentu víc?
Těch je tam celá řada. Jsem přesvědčen, že ve Sněmovně je minimálně deset poslanců, jejichž IQ je pod osmdesát. Ale nechci se pouštět do toho, abych je jmenoval. Myslím, že lidé jsou schopni je rozpoznat sami.
Myslíte si, že budou mít voliči příští rok nějaký důvod k většímu veselí, k větší radosti než letos? Nebo se bude situace blížit spíš dramatu či tragédii, takže nám nezbude než ten černý humor jako za totality?
Nepochybně bude. Ale je podstatné rozlišovat, z čeho se tragédie skládá. Kdybych to měl seřadit do nějakého hodnotového žebříčku, tak největší neštěstí je vnější. Jestliže osmdesát až devadesát procent zákonů, které tzv. přijímá Poslanecká sněmovna, je nám ve skutečnosti nařízeno z Bruselu, tak to je naprostá nehoráznost. Dneska si myslím, že dramaticky přibývá lidí, kteří začínají vidět v současné podobě Evropské unie obrovskou brzdu, obrovské neštěstí a zdroj budoucího velkého průšvihu. Jsem si stoprocentně jistý, že kdyby bylo podobné referendum o setrvání země v Evropské unii, jako se má konat ve Velké Británii, Česká republika nepochybně odejde z Evropské unie. A tenhle trend bude jen sílit. V tomhle je kolektivní vědomí české veřejnosti velmi silné. To, co se děje na domácí politické scéně, je pak druhotné, ale samozřejmě pokračování neštěstí je, když v tom relativně malém prostoru, který ještě zbývá, si kazíme vnitřní situaci a podsekáváme si židle. Tím nemám na mysli jen velmi problematickou debatu o elektronické evidenci tržeb, v které ani jedna strana neříká úplnou pravdu, ale mám tím na mysli zločiny, které se páchají ve Sněmovně, jako je přijetí zákona o významné tržní síle, který hrozí tím, že dramaticky zdraží potraviny v této zemi, že menší české výrobce, kterým má údajně pomáhat, ve skutečnosti zlikviduje. V této souvislosti můžete poslance, když s nimi hovoříte, rozdělit na dvě kategorie: ti hloupí, věřící, kteří myslí, že to je takhle dobře, ale je tam spousta takových, kteří vědí, že páchají zločin, ale pokrčí rameny a řeknou: my musíme. To je skutečné neštěstí.
Takže to neslibuje moc veselou budoucnost.
Na druhou stranu zůstávám optimistou. Byť být za této situace optimistou je čím dál tím těžší. Ale myslím, že český národ je určitě schopen se nakonec vrátit k politické politice, což je velmi zásadní věc, protože pokud politické strany jasně stanoví své programové cíle a drží se jich, pak ten, kdo si vybírá, je skutečně volič. Ale pakliže čím dál víc upadáme do trendu, kdy někdo říká, že všichni ostatní jsou pitomci, proto musíte volit nás a zítra bude všechno zlaté, a když tento trend získává na podpoře, pak je to strašně nebezpečná věc. Obrovský problém je, že ta pomyslná pravicová půlka spektra je na rozdíl od levice ambiciózní, chytrá, prosazuje reálné cíle, ale je zahleděna do sebe sama, takže pravicové myšlenky se strašně těžko sjednocují. Ale pevně věřím, že když se lidi budou řídit rozumem, a ne tím, co hlásají média, bude zase dobře. Ale nikdo to za nás neudělá. Každý volič si musí pečlivě rozmyslet, koho volí a proč ho volí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
