Pane režisére, co našemu státu poslední roky od sametové revoluce daly a co vzaly? Kam jsme se od listopadu 1989 dostali?
Myslím, že se stačí rozhlédnout nejen po Praze, kde je to nejviditelnější, ale i po vlastech českých jako celku. Proměňuje se vše kolem nás. Horší to je už s proměnou nás, občanů téhle země. Získanou svobodu vnímáme méně, než by si zasloužila, možná i proto, že pro mnohé, kteří na tom nejsou ekonomicky dobře, nebo dokonce hůře než před listopadem 1989, je svoboda prázdným pojmem a bez peněz k ničemu. Ovšem nemyslím si, že jsme v roce osmdesát devět o něco přišli, jen si to tak občas namlouváme, abychom omluvili své vlastní nedostatky, individuální neschopnost a selhání či lenost. Nebo jen pohodlnost. Dnes mnohdy závidíme ještě víc, než bývávalo v kraji zvykem, protože občas i máme co. Ovšem i přesto jsme se dostali blíže rozvinutému světu, už s ním skoro splýváme. Prostě stali jsme se občany bohaté země. Když jako programoví kverulanti neumíme zhola nic pozitivního uznat, měli bychom se více rozhlédnout, neboť i se zavřenýma očima nemůžeme tu změnu nevidět.
Poslední léta byla bohatá na politické události, jako jsou například konflikt na Ukrajině, válka v Sýrii a teď migrační krize. Budou mít podle vás tyto události nějaký zásadní vliv na vývoj naší země?
Tady jsem trošku vedle. To je disciplína, které totiž moc nerozumím, a nechce se mi proto pouštět do planých a povrchních komentářů. Ne že bych byl hluchý nebo slepý nebo že bych ztratil paměť a byl snadno manipulovatelný zkomercializovanými a osobními zájmy ovládanými sdělovacími prostředky. Jde ale o to, že nemám informace. Když se dívám na televize, poslouchám rádia a čtu denní tisk, nemohu nekonstatovat, že z nich se žádné objektivní informace nedozvídám. Personifikace PRAVDY je ale tady tak markantní, že je to až k smíchu. Anebo spíše k pláči.
Když totiž na obrazovce kterékoliv televize vystoupí všem známý novinář z „nestranného“ a „seriózního“ deníku, občan už v tu chvíli přesně ví, co řekne. Protože on nám nesděluje informace, ale své předpojaté osobní názory a postoje nebo názory a postoje svého zaměstnavatele. Nemohu a neumím na dotaz odpovědět proto, že mi prostě chybí zdroj seriózních informací, kterému bych mohl věřit. Takže – nevím. Válka je samozřejmě špatná kdekoliv a za cokoliv. Válčit se nemá, má se jednat a jednat. Stejně tak špatné je vítat masový exodus statisíců lidí v době, kdy potence k násilí je stejně všudypřítomná jako láska. Je to naivní šílenství. Navíc ideologizace celého procesu stěhování národů je zcela jistě krajně nebezpečná. Má to nejeden důvod, ale řešit tenhle obrovský problém ideologicky je stejně špatné a nebezpečné jako válčit. A je nepopiratelné, že to všechno bude mít – a už i má – na evropský kontinent zásadní vliv. A ne zrovna dobrý!
K tomu všemu ale dokonce zaznívají ještě alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa – ekologický i ekonomický systém jsou údajně vyčerpány a kapitalismus jako takový má prý na kahánku. Jak se vám to poslouchá?
O konci světa a jeho špatnostech se mluvilo už ve starém Římě. To je věčné téma. Evropa i svět se s tím, co teď prožívá, zcela jistě vypořádá. Myslím, že neschopní politici a dnešní neuspořádaná realita věcí veřejných je problém překonatelný v čase. Není ale vyloučeno, že to bude bolet. A možná i hodně. Víc, než bychom si přáli, protože řešení to nebude jednoduché a jen těžko se bude odehrávat „v rukavičkách“.
Geolog a klimatolog Václav Cílek varuje Evropu až před miliardou běženců, prezident Miloš Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou... Jsme skutečně kvůli migrantům v takovém nebezpečí?
Myslím, že jsem o tomhle konfliktu již skoro vše řekl v odpovědi na minulou otázku. Ale dobře, přidám. Rozhodně více mě zajímá i angažuje názor pana Cílka než postoj pana Peheho, který problém zlehčuje. Je naprostá pravda, že každý, kdo byl osobně v asijském nebo arabském světě – nemluvě o tom, kdo viděl na vlastní oči zoufalý stav afrického kontinentu – jistě chápe, že touha změnit svůj život k lepšímu je každému tvoru v těchto zemích přirozená. A to vede zoufalé občany nefunkčních zemí k cestě do Evropy. Proč miliony Latinoameričanů ilegálně za desetiletí zaplavily USA? Protože ti lidé zjistili, že se tam žije snadněji a lépe, prostě dobře; stejně jako ti, kteří nyní míří po moři nebo přes Balkán do Evropy, se dozvěděli, že se v Evropě žije lépe a že pozitivní perspektiva pro jich osobní život je tady, u nás, respektive v Německu, Anglii, Švédsku atd. To není tak složité pochopit. A prohlásit se za Syřana prchajícího z válkou zmítané země, eventuálně prohlásit, že jdu do Německa za bráchou nebo otcem je taky snadné. Při nastupování na loď v Africe dostanou tuhle informaci a už jsou osobami, o něž jsme povinni se postarat… Ne, nemyslím si, že je radno tenhle problém bagatelizovat, neboť Evropa nemá nevyčerpatelné zdroje, i když je nádherně bohatá.
V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech, kteří pracují pro ruské zájmy. Hrozí podle vás z Ruska naší zemi a potažmo i Evropě nějaké nebezpečí?
Nemyslím si, že by z Ruska hrozilo nějaké akutní nebezpečí. Prezident Putin není naivní trouba, který by nevěděl, jak vypadá současný svět a kde je jeho síla. Myslím, že nerozumně se chováme my, Evropané. Bezmyšlenkovitě a patolízalsky totiž kopírujeme ne vždy zrovna nejuváženější kroky zahraniční politiky Spojených států. Bublina s arabským jarem splaskává a proměňuje se v hořkou pilulku, kterou budeme muset chtě nechtě jednoho dne všichni společně skousnout. A pokud jde o Rusko, jsem přesvědčený o tom, že jediná cesta pro Evropu i Rusko je domluvit se. Zahájit dialog o přistoupení Ruské federace k Evropské unii. Stejně k tomu jednou musí dojít, Rusko totiž nemůže stát stranou, neřkuli naproti nám.
Jak jsme si zvykli uvažovat o svátku 17. listopadu 1989? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je společenská debata, která se týká zločinů komunismu? Má podle vás polistopadový vývoj nějaké své temnější stránky?
Jsem přesvědčený, že vše, co se stalo po 17. listopadu, je správné a muselo se stát. Vývoj v naší zemi i v celém socialistickém bloku se ubíral směrem, který těžce zaváněl zatuchlou slepou uličkou. A jakékoliv resentimenty mají pouze osobní charakter; ano, někdo se s novou realitou vypořádal lépe, jiný hůře. Ale i dříve někdo žil lépe než soused. Rozdíly ovšem tehdy nebyly tak markantní, v tom je velký problém. Stesky po zašlých časech jistě souvisejí i s tím, že si mnozí nakradli více než jiní a většina si nenakradla nic. Těm, kteří si nakradli hodně, pak nekonečně závidíme.
CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ K 17.LISTOPADU ZDE
Ale to už tak chodí. Někteří stáli stranou, ti odvážní a bezskrupulózní se do boje o osobní bohatství pustili s vyhrnutými rukávy. Kácel se les; a kdo si přijel s náklaďákem před očima ostatních, dnes má více než jiní… Pravda je i to, že když se kácí les, létají třísky. Já byl například ta tříska, nic jsem si nenakradl. Neboť než jsem se stačil rozkoukat, vyrazili mě i moji tehdejší ženu z televize, měli jsme sotva narozené dítě a nikdo se nás neptal, z čeho budeme žít. Když se rozdávaly majetky v miliardových hodnotách, taky jsem chyběl. Nepláču, pracuji a vím, že jinak to být nemohlo.
Ani zbytečně nemluvím o „zločinech komunismu“, to bych totiž musel zároveň mluvit o historických a již neviditelných zločinech „církve svaté“. Anebo o „lidu Ameriky“, který vyvraždil původní obyvatele a ukradl jim jejich zemi. Nechci se ale podílet na tendenčních proklamacích, i když vím, že v době, kdy jsem přišel mým rodičům na svět, se děly věci, s nimiž bych se nikdy nedokázal identifikovat. Dějiny lidstva jsou de facto dějinami násilí, i když se dělo ve jménu nejušlechtilejších cílů. To mě sice netěší, ovšem nic s tím nenadělám.
Co se týče umění, filmového umění, často jsou slýchávány nářky některých vašich kolegů, že dnes o všem u filmu rozhodují peníze. Je tomu skutečně tak? Zajímá ještě dnes někoho vůbec kvalitní scénář?
Pokud si kolegové takto stěžují, tak asi vědí, o čem mluví. Ano, peníze rozhodují, a to nejen ve filmovém umění. Rozhodují v televizi, v divadle, ve filmu… Snad jen tam, kde k vytvoření díla nepotřebujete nic nebo skoro nic, můžete být v tvorbě svobodní. Jinak jste pod kuratelou těch, kteří to takzvaně platí. Ovšem to by ve společnosti, kterou jsme si v listopadu 1989 vyzvonili klíči na Václavském náměstí, nemělo nikoho překvapovat. Je to prostě realita. Stejně jako žena nemůže být jen trochu těhotná, i společnost je buď postavena na fungování ekonomických zákonů, tedy peněz, anebo nikoliv. A film – stejně jako všechna umělecká díla – se prodává na trhu. Je to totiž zboží! Ale i Michelangelovy malby v Sixtinské kapli vznikly jako obchodní objednávka. Prostě vše, co v umění vzniká, musí být zároveň prodejné. V opačném případě nastává riziko, že autor nebude odměněn a nedostane zaplaceno. U obrazů to je snazší, tam stačí jeden zaujatý člověk, ovšem u filmu musí do kina přijít mnoho lidí. Zatímco na výrobu obrazu stačí talent a pár kaček, výroba filmu je ekonomicky mnohem složitější. I v podnikání všeobecně platí tytéž zákonitosti; když se rozhodnete vyrábět a prodávat kusový nábytek, je to mnohem jednodušší, než když se rozhodnete vyrábět osobní automobily… Riziko a složitost jsou obsaženy už v povaze věci samé, proto nemůže film natočit každý, komu se ta práce líbí. Ale že se to tak u nás děje, scénář nescénář, je věc jiná.
Pokud můžeme zavzpomínat za těch 26 let na politické garnitury, které nám tady vládly. Kteří prezidenti za dobu od listopadu 1989 podle vás naší zemi spíše prospěli a kteří ji poškodili a čím? Co přát české demokracii dalšího a co jí naopak nepřát?
Na tuhle otázku vám neumím odpovědět – a asi ani nechci. Nejsem naivní, abych nevěděl, jak se některé věci dějí, jak vznikají modly hrdinů i životopisy padouchů, jak se tvoří pomníky a jak se potom tendenčně bourají. Měli jsme a máme politiky podle toho, jací občané žijí v této zemi. Všichni politici, kteří nám vládli a vládnou, jsou něčí spolužáci, chodili jsme s nimi do školy a seděli jsme s nimi v lavicích. Byli a jsou jako my. Oni ale našli odvahu nebo chuť postavit se do čela a my jsme si je k této činnosti zvolili; v řádných volbách jsme jim dali svůj hlas. Proto nemá cenu naříkat. Jsou to opravdu stejní lidé jako my, pouze v jiných pozicích. Žijí ve stejném domě jako my, jen v jiném patře, a jinak to být ani nemůže.
Samozřejmě bych si přál, aby ti, kteří nám vládnou, byli nejlepší z nás, což je ovšem jen zbožné přání. Nemůže to tak být, protože jsou to ti, kteří si troufnou postavit se do první řady, a nic to nevypovídá o jejich kvalitě. Co umějí a kdo jsou, zjistíme až ve chvíli, kdy začnou řídit naše kroky. Byl bych rád, aby se neprojevovali jako hlupáci a netvrdili zásadně opak bez ohledu na realitu anebo bez ohledu na to, co tvrdí jejich politická konkurence. Bylo by fajn, kdyby jim nechyběla velkorysost. Zvoleni mohou být i právě proto, že dokážou uznat kvalitu soupeřů, čímž se naopak ta jejich kvalita nijak nesnižuje. Nemyslím si ale, že by to v České republice bylo horší než v zemích kolem nás, spíše naopak. Naše země evidentně vzkvétá, daří se jí lépe než kdy jindy. A to je i zásluha českých politiků.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
