V době, kdy premiér Andrej Babiš mluvil o silném Česku, zveřejnil tým ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR výsledky projektu „Důstojná mzda“. Přijatelný životní standard u nás letos činí 31.463 korun hrubého měsíčně, v Praze 36.850 korun. Na tento důstojný plat v Česku dosáhne jen asi polovina pracujících. Když vezmeme v úvahu i důchodce, kteří často žijí skromně, nabízí se závěr, že valná část společnosti žije nedůstojně. Souhlasila byste s takovým závěrem?
Ne, nesouhlasila. Jedním ze základních, úžasných a naprosto nosných a nezpochybnitelných „objevů“ ekonomické vědy z dob, kdy ještě byla skutečnou vědou, a ne jen mlácením prázdné slámy jako povětšinou dnes, je zjištění, že cenu nelze vypočítat. Cenou je třeba i úrok coby cena peněz, nebo mzda coby cena práce. Každá cena je jen výsledkem jednání aktuální nabídky a aktuální poptávky.
Z toho plyne, že v pravé ekonomii slovní spojení „přijatelný životní standard je tolik a tolik“ nedává vůbec smysl. To stanovit prostě nelze. Co to je, přijatelný? Pro koho přijatelný? Za jakým účelem takový „výpočet“ byl prováděn – například aby posloužil jako nátlakový prostředek pro zvýšení minimální mzdy? Co vůbec může zrovna Sociologický ústav vědět o ekonomii, aby stanovoval mzdu? A když miliardář žije ze svého majetku a má nulový pravidelný finanční příjem, je to tedy nedůstojné? To je přeci nesmyslné tvrzení! A co když někdo má příjem třeba 60 tisíc, ale má těžce nemocné dítě, na které padne 70 tisíc měsíčné, takže si musí na normální život ještě půjčovat – to je snad důstojné? A tak dál. Zkrátka tohle hausnumero je skutečně jen hausnumero.
Valnou část roku, v němž jsme si připomínali 30. výročí listopadových událostí roku 1989, provázely demonstrace spolku Milion chvilek. Už toho bylo řečeno mnoho, co by se tak dalo ještě vzkázat jak hlavnímu představiteli spolku Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní?
Ale proč bych jim měla cokoliv vzkazovat? Víte, já z hloubi své podstaty ctím svobodu jednotlivce a jeho právo říct svůj názor. Když se Milionu chvilek nelíbí politická situace, nechť si demonstrují. Já nebudu. Tedy ne, že mně by se politická situace líbila, nelíbí se mi, ale vidím věc tak, že až budou volby, půjdu k nim a něco do urny hodím. A to je právě rozdíl mezi mnou a chvilkaři.
Já si říkám, nechť si demonstruje, kdo chce, za co chce, pokud po nich zůstane uklizený veřejný prostor a pokud po mně nikdo nebude chtít, abych na to přispívala ze svých daní.
Milion chvilek ale razí jinou filozofii. Cpe kolemjdoucím do rukou letáky, blokuje soukromou dopravu, nechává po sobě čurbes a malůvky na soukromých nebo veřejných budovách. Jsou prostě invazivní. Oni svůj názor vnucují. A to je úplně jiný úhel pohledu. To je právě to, co mi na téhle akci nesedí. Tedy bez ohledu na to, zda názor je dobrý či ne, metoda jeho prosazování mi překáží.
Mohlo by se v české politice blýskat na lepší časy díky projektu poslance a starosty Prahy 7 Jana Čižinského „3000 statečných“, kteří mají sehrát podobně pozitivní úlohu jako hrdinové filmu Sedm statečných a dát šanci těm zklamaným v zemi? Máme od něj čekat kultivaci politické scény a spolu s ní i volební úspěch, kterého Jan Čižinský zatím při každé své kandidatuře dosáhl, a nyní už se nechal slyšet, že je připraven být premiérem?
Probůh! Tohle je jedna z největších maškarád posledních let! Oněch 3000 statečných mají být dobrovolníci, kteří by hovořili s lidmi zklamanými z politického vývoje a přesvědčovali je o tom, že má cenu chodit k volbám.
Tedy já nevím, jak vy, ale já to budu brát jako dost velkou drzost, pokud mě začne na ulici oslovovat nějaký mladík a začne mi vykládat, koho mám volit... Kdybych nebyla tak splachovací, dotklo by se mě to. Jak si může někdo myslet, že má právo povyšovat svůj názor nad můj a přesvědčovat mě o své „pravdě“?
Jestli to panu Čižinskému přinese volební úspěch, to nevím; je ale zřejmé, že za nějakou kultivaci politické scény to opravdu považovat nelze. Naopak to ještě víc proti sobě poštvává lidi, když někdo samozvaný se pasuje na toho chytřejšího, kdo má právo ostatní poučovat, jak „správně“ volit.
Psali jsme:
V závěru roku otřásl veřejností masakr v ostravské nemocnici. Někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Andor Šándor za tím vidí stoupající míru „nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese mezi občany“. Dala byste mu v hodnocení atmosféry ve společnosti za pravdu, nebo to je hodně přehnaný popis stavu, v jakém žijeme?
Dávám za pravdu Andoru Šándorovi, že míra nenávisti, netolerance a agrese mezi lidmi roste. Že se společnost extrémně polarizuje, a to nikoliv na pravo-levé ose, ale na ose liberálně-konzervativní.
Současně ale dodávám, že podle toho, co jsem se o masakru v nemocnici dozvěděla, tohle nebyl případ onoho politického vyhrocení, ale spíš psychické nemoci, hypochondra posedlého nějakými bludy. A s tím, myslím, nikterak polarizace společnosti nesouvisí. Takhle nemocný člověk by patrně zabíjel, i kdyby žil v jiné době.
Zajímavé ale je, že tu polarizaci, o které mluvím, vidím spíš v následném hodnocení tohoto masakru. Ještě nesmiřitelnější jsou tábory, které na jedné straně volají po zákazu zbraní, a na straně druhé po jejich legalizaci. První tvrdí, že zákaz zbraní by mohl takovým masakrům zabránit. Druhý tvrdí, že naopak, protože útočník nezabíjí legálně drženou zbraní a naopak pokud by proti němu stál někdo, kdo by u sebe legálně drženou zbraň měl, mohl by ho zastavit.
To je právě ta liberálně-konzervativní polarizace. Liberálové v novodobém pojetí tohoto slova jsou ti, kteří volají po zákazu zbraní, protože mají pocit, že svět by tak byl lepší. Že „nenásilí“ lze nakázat a zregulovat. Já se naopak kloním k pohledu opačnému, totiž k legalizaci zbraní. Relativní bezpečí nastává jen tam, kde lidé nejdou jako ovce na porážku a mají možnost se bránit.
Máme za sebou Vánoce, které by měly být příležitostí pro setkávání všech generací. Dříve platilo, že se mladší učili od starších a že moudrost starších má být ceněna. Nyní aktivisté upozorňují na to, že starší generace je náchylná k dezinformacím, ať už kvůli řetězovým mailům nebo internetovým prostředkům. A mladá generace se v médiích snaží té starší v tomto směru radit. Co o této výměně rolí soudíte?
Mladá generace nemůže mít tolik životních zkušeností jako generace starší. Ta se zase nemůže orientovat v nových technologiích jako generace mladá. Každá generace má jinou „komparativní výhodu“, jak říkají ekonomové, a navzájem se potřebují.
A že mladá generace není náchylná k dezinformacím? Tak schválně: kdo je posedlejší „environmentálním žalem“ coby novou formou obsese? Starší, nebo mladší generace? Určitě ta mladší – protože ještě nemá dost životních zkušeností k tomu, aby tohle nové sektářství prohlédla.
Vánoce, na které si zase rok počkáme, mají být i svátkem křesťanství. Jenže v Česku většina lidí v Boha nevěří, a navíc je i u nás katolická církev poskvrněna skandály se sexuálním zneužíváním. Stejně tak tu panuje dlouhodobý antagonismus mezi kardinálem Dominikem Dukou a knězem Tomášem Halíkem. Má nyní ještě vůbec význam klást důraz na křesťanské hodnoty a vychovávat mladou generaci v jejich duchu, když západní Evropu čím dál více ovládá jiné náboženství, které je s křesťanstvím neslučitelné?
Tady si pomohu citací ústavního právníka Pavla Hasenkopfa. Ten říká – a nebudu ho citovat úplně doslova, tak snad mi mírnou nepřesnost v mé formulaci odpustí – že ČR je podle ústavního pořádku sekulárním státem. To ve svém důsledku znamená, že z Ústavy jsou zde všechna náboženství postavena na stejnou úroveň a není možné třeba ve veřejných institucích jedno povyšovat nad druhé. Jistě, že se to mnohým lidem nelíbí – pochopitelně, když máme křesťanské kořeny. A taky to samozřejmě lze zařídit tak, aby křesťanství bylo v našich zemích povýšeno nad jiná náboženství – ale muselo by se to podchytit v Ústavě.
To se ale v devadesátých letech mnoha lidem nezamlouvalo, protože jim nedocházely důsledky, kterým čelíme dneska, a viděli jen onen rozšířený ateismus, a tak tato věta z Ústavy vypadla. Pokud dnes někdo protestuje proti šíření jiného než křesťanského náboženství, jsou na výběr v podstatě dva postupy. Buď důsledně vyžadovat sekularitu státu, tedy potlačovat i ono křesťanství i za cenu, že dětem už nebude nosit dárky Ježíšek. Anebo do Ústavy zakotvit, že náš stát vychází z anticko-křesťanských kořenů.
Obojí je právně naprosto čisté a vyřešily by se tím nejasnosti kolem takových věcí, zda nosit či nenosit hidžáb do škol. Ta druhá varianta by asi byla pro většinu lidí přijatelnější a do budoucna by dost možná předešla mnohým problémům…
Psali jsme:
S androidkou v posteli
autoři: Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora
Kniha nekorektně pojmenovává stav dnešní společnosti: Od toho, jak nás politici zadlužují, přes cenzuru na sociálních sítích, zneužití médií, manipulovatelnost davu nebo vlnu aktivismu – a docházejí k optimistickému rozuzlení! Nečekejte však žádný suchý, odborný text pro vědátory - kniha je psána s takovým nadhledem, že ji zhltnete jedním dechem a ještě se u toho zasmějete.
– OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE.
|
autor: Jiří Hroník
